RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Posel - Markus Zusak

 100 %

Ed Kennedy je obyčejný mladý muž bez větších nároků na život. Žije sám s velmi smradlavým psem, kterého byste mohli i stokrát okoupat a stále by páchl. Edův byt připomíná psí boudu. Všude jsou chlupy od psa a prostě nepořádek, kam se podíváte. Žádné hnízdečko, kde byste rádi trávili čas. Ed pracuje jako taxikář, proto nemá zrovna penězi vystlanou matraci. Jeho život mu vyhovuje. Ráno vstane, někdy se pohádá s matkou přes telefon, večery většinou tráví s pár přáteli hraním karet. Tak dny plynou, aniž by Ed na svém životě viděl něco špatného a nedostačujícího.

Až mu jednoho dne ve schránce přistane podivná karta s načmáranými adresami. Zvědavost jej po pár dnech přemůže a jde se na první z adres podívat. Netrvá mu dlouho a pochopí, co od něj eso chce. V zásadě má otevřít oči a vidět tak trápení ostatních. Je už na něm, jestli lidem zkusí pomoci a jakým způsobem to udělá.

Nikdo nemá ten stejný problém. Některé jsou zjevné hned, a některé musí Ed hledat dlouho, než pochopí, co daného člověka trápí. Od různých životních situací, věku a dalších aspektů se také každé Edovo poslání liší. Někde stačí opravdu málo a lidem to dá opravdu hodně radosti. Někde se naopak Ed velmi zapotí, než se mu povede pomoci.

Nejvíce mě zasáhlo poselství se zmrzlinou a vánočními světly. Kdo četl, ví, o čem mluvím. Kdo ne, tomu bych nerada něco ubrala z dojmů při čtení. Ve zkratce je právě tady v těchto poselstvích ukázáno, jak opravdu málo stačí ke štěstí. Tyto příběhy mě velice dojaly a mám je v hlavě ještě dnes. Pro spoustu lidí by byly činy Eda banální, ale přesto rodiny potřebovaly právě toto. Dalším pro mne velmi citovým poselstvím je stařenka vidící v Edovi svého zesnulého manžela. Ed mě velmi překvapil svým chováním a citlivostí. Dokonce měl stařenku velmi rád. A já ji měla také ráda, i když v půlce věty dokázala usnout. Pak jsou tady dvě poselství z toho horšího soudku, které nepatřily k mým oblíbeným, ale v knize mají své místo. Bez nich by to nebylo ono. A naposledy tři nejdůležitější osudy Edových přátel. Ačkoliv jsou přátelé několik let, Eda nikdy nenapadlo, že by je něco mohlo trápit. S přátelství přichází větší zodpovědnost za správně provedené poselství. O jednom se mluvilo, dá se říci po celou dobu, takže nebylo překvapením, co eso po Edovi chce. Naopak osud chamtivého kamaráda byl překvapující. Sice byly náznaky, ale já je neviděla stejně jako Ed.

Všichni z Edových kamarádů měli něco do sebe. Ať už šlo o šetřílka Marva, který nedá dopustit na své téměř nepojízdné auto. Nebo o Ritchieho, který si všechny rád dobírá a těší jej následující durděni. Audrey mě po celou dobu trošičku rozčilovala. Kamarádka, nebo něco víc? Co Ede? Tak už ji sbal, nebo se na to vyprdni. Sám Ed mi byl opravdu moc sympatický. Bylo to zvláštní. Kluk žijící v binci, dělající podřadnou práci, vlastně postava z okraje společnosti a já bych jej ráda měla za přítele

Rozhodně se mi líbila všechna poselství. Ed se díky nim vyvíjí a pochopí, že by od života měl chtít více. I on sám v jednom figuruje, jen o tom neví. Po celou dobu jsem přemýšlela, kdo by poselství na kartách mohl posílat. Na nic jsem nepřišla. Tak jako Ed jsem podezírala někoho z kamarádů. Kdo poselství posílal, nevím do teď. Ať už je to tím, že jsem knihu dočítala v brzkých hodinách, nebo tím, že to nebylo tak jasně napsané, jako zbytek knihy. Netuším, kdo a proč to dělal. Asi si udělám repete přečtení konce knihy. Pamatuji si muže v autě, který tvrdil, že to byl on a hned u Eda doma druhý. Tak který tedy? Také jsem nepochopila, proč na Eda čekali doma dva muži v kuklách, kteří jej pozdravili trochu neuctivě. Pokud si vzpomínám, tak Ed nebyl s plněním esa ve skluzu, tak proč? Možná to zjistím někdy při re-readingu. Protože tato kniha se mi zapsala do srdce a rozhodně ji někdy budu číst znovu.

Kniha je plná krásných lidí a krásných charakterů. . Vzbudila ve mně ne jednu emoci. Ať už mě hřálo u srdce při čtení konkrétního poselství, nebo jsem měla chuť při jiném (pardon) tomu parchantovi uřezat koule. Myslím si, že kniha ne jednomu člověku otevře oči. Vždyť člověk je tvor společenský. Co vás více naplní (kromě velké hromady knih), než úsměv na tváří někoho, komu jste pomohli? Líbí se mi, jak kniha poukazuje i na to, že ti, kteří se stále smějí, nemusí být šťastní. Měli bychom se kolem sebe pořádně dívat a určitě bychom viděli to, co Ed. Záleží na tom: Uděláme s tím něco? Nebo tomu budeme jen tiše přihlížet. To je tím pravým poselstvím.

Ačkoliv jsem se autorovi úspěšně vyhýbala, nakonec si mě přece jen našel. Posel mě nadchnul, a proto se pustím i do Zlodějky knih a to jsem se knize tak bránila. Snad bude kniha stejně tak dobrá. Jen musí být tlustší, protože Posel mi vydržel jen na dva dny a teď mě mrzí, že mi nenaplnil více dní.

RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot

Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 

Prostě ten lepší průměr. 4/5

RECENZE: Dopisy z ostrova Skye - Jessica Brockmole

Dopisy z ostrova Skye, romantický příběh se špetkou historie. Děj se odehrává za první světové války až do přelomu druhé světové. Právě v tomto neutěšeném období vykvete láska mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy neviděli.

David studuje na univerzitě a rád čte. Zvláště jedna kniha ho okouzlí natolik, že se rozhodne napsat pochvalu autorce. Sue píše básně, žije na malém ostrově, ze kterého se nikdy nikam nevydala. Z psaní dopisů se stane téměř závislost. Nové vzniklé přátelství s jejím prvním fanouškem Davidem ji plně naplňuje. Papír údajně snese vše a to platí i pro platonické přátelství s Davidem. Mezi nimi nejsou žádná tajemství, proč by taky. David přeci žije tak daleko a Sue nikdy svůj ostrov neopustí, bojí se vody, tak žádná loď nepřichází v úvahu, navíc je vdaná žena a David je zasnouben. Přeci jenom se s příchodem války mezi nimi vykřeše jiskra. Milostná slůvka se v dopisech objevují stále častěji. Přitom se stále nesetkali naživo. Až..

Po několika letech najde Margaret jeden z matčiných dopisů a rozhodne se vypátrat, kdo je její otec. Nechápe, proč ji matka tak odrazuje od její touhy vdát se za svého pilota. Minulost je minulost, říkává ji. V tom však matka sbalí kufry a odjede neznámo kam, to je pro Margaret výborná příležitost, aby mohla zahájit pátrání po matčině a částečně i své minulosti. Postupně s každým dopisem odkrývá osudy dvou mladých lidí, které osud spojil, a poté vyrval z náruče toho druhého.

Celá kniha je psána formou dopisů. Není zde ani jedna obyčejná věta, která by dopis, nebo rozmluvu mezi dvěma osobami popisovala. Je kouzelné, jak autorka dokázala takto knihu sestavit. Nepřijdeme vůbec o nic. Vypravěčem jsou samy postavy, které se zpovídají ze svých pocitů, strachů i lásky. Líbí se mi, jak se postupně David vyvíjí. Napřed je to mladý nerozvážný student, který rád dělá lumpárny. Z krátkých dopisů se stanou dopisy několika stránkové. I starosti Davidovi s každým rokem přibývají a mění svou hloubku. Díky tomu, že je kniha v dopisech, známe postavy, jako bychom je znali celý život. Nikdy bych neřekla, že čtyři adresáti mohou vyprávět celý příběh. A ono to šlo a ještě to krásně navazovalo na sebe. Původně jsem jen nakoukla do knihy, jestli mi styl psaní bude vyhovovat. Přečetla jsem si jeden dopis, protože byl krátký, potom druhý až jsem nakonec přečetla za pouhých pár hodin celou knihu.

Ach Davey,

já už vůbec nevím, co mám cítit. Iain je pohřešován. Teprve před pár dny jsem dostala dopis z vojenské kanceláře a nejsem si jistá, jestli už mi došlo, co se stalo. Přečetla jsem si, co v něm stojí, jednou jsem vykřikla, ale od té chvíle jsem nepromluvila – jako kdyby bylo možné pouhým ignorováním tu zprávu přimět, aby zmizela. (str. 157)

Přiznám se, že moc nemám ráda knihy z období válek. Jsou na mne moc depresivní a já mám ráda šťastné konce a knihy, které mě rozveselí a přivedou na jiné myšlenky. Ne, aby mi do hlavy daly ještě více brouků. Nicméně autorka této knihy se válce věnuje jen okrajově. Nejsou zde popisovány úrazy vojáků, počet mrtvých nebo hrůzy, které se děly. To vůbec ne. Spíše popisuje ješitnost mužů, kteří šli do války, jen aby dokázali, že jsou muži a ne chlapci. Šli bojovat za čest a za svou vlast, které se boje ani netýkaly. Popisuje přátelství na život a na smrt na frontě. Pocity Davida, který přímo trpí, že válku vidí jen z dálky. Že nemůže prokázat svou odvahu bojem, jen řídí sanitní vůz a odváží hrdiny z bojiště.

Obě hlavní postavy mi byly sympatické, i když ne vždy dělaly správná rozhodnutí. Postupné prohlubování citů mi bylo sympatičtější, než že by se na sebe zahleděli a už by plánovali svatbu. David chvilku neposedí a rád dělá různé rošťárny, přitom je to chlapec, který rád čte různé knihy a už jen tím mi byl sympatický. David i Sue žijí každý odlišně. Zatímco David žije v Americe ve městě v domě rodičů, Sue má s manželem menší srub u jezera. Škoda jen, že jsem si Davida nedokázala představit jako muže, do kterého bych se mohla zamilovat. Jeho strakaté sako, knírek a oslovování chlapče od Sue tomu nepomáhalo.

Možná sis podle hlavičky dopisu všimla, že už jsme se zase přesunuli. Mezitím bylo ještě Místo č. 2, ale tam jsme se zdrželi jenom pár dní. Teď jsme trochu blíž frontě, ale ne tak, abychom se museli bát, že na nás v noci ve spánku budou padat granáty – což je dobře, protože při počtu hodin, které strávíme ve službě, je nám každá minuta klidného spánku víc než drahá. Když už mluvím o spánku, Sue, myslím, že si půjdu lehnout. Sotva únavou udržím tužku v ruce. Prosím Tě, dej mi vědět, co je nového. I přes současné okolnosti mi na tom opravdu záleží. Kéž bych mohl být s Tebou a držet Tě v náručí – ale to jediné, co teď můžu udělat, je myslet na Tebe a psát Ti.

Miluju Tě z celého srdce, děvče moje.

David (str. 159)

Kniha na mě působila příjemným dojmem. Není přeslazená, ani zde nejsou hrůzné popisy války. A přitom je to krásný romantický příběh ve formě dopisů převážně z fronty. Čtení této knihy byla slast, i když mi vyhovovaly spíše ty kratší dopisy a do těch delších se mi už tolik nechtělo. Dopisy mezi Suinou dcerou a jejím pilotem by mi v knize ani nechyběly. I když je to zajímavý prvek, že se osud opakuje a dcera prožívá to samé, co matka. Vztah s vojákem. A konečně bychom se také nedozvěděli, proč se bratr Sue odmítá s ní stýkat. I když mi to vyplynulo z kontextu.

Rozhodně knihu doporučuji všemi deseti. Je to milé počtení, které pohladí na duši. Romantický příběh, který se vám zapíše do paměti i do srdce. Nakonec otočíte poslední stránku a ani nevíte, jak se to stalo, že jste na konci. Nejraději bych začala číst znovu a od začátku, protože viditelně cítím, že mi teď něco chybí. Nejprve to byla láska na první pohled do obálky, teď i do obsahu.

Jessica Brockmole odmalička milovala historické romány a v dospělosti se stala jejich recenzentkou. Je Američanka, ale strávila několik let v Skotsku. K prvotině Dopisy z ostrova Skye ji inspirovala návštěva tohoto ostrova a jeho odloučenost. Román v dopisech okamžitě vzbudil mezinárodní zájem kritiky i čtenářů. Když Jessica zrovna nepíše, ráda navštěvuje antikvariáty a nechává se pohltit atmosférou starých zaprášených knih. (Oficiální madailonek na obálce knihy)

RECENZE: Robin Hood král zbojníků - Alexandr Dumas

Známá legenda o Robinu Hoodovi znovu ožívá v novém zeleném kabátu.

Znáte Robina Hooda? Určitě ano. Kdo by nevěděl, že Robin Hood je zbojník, který žije v Sherwoodském lese se svými přáteli a bojovníky. Bohatým bere a chudým dává. Jeho milou je Mariana, to je také známá věc, ale četli jste knižní verzi této legendy? Já až nyní a byla jsem opravdu překvapena, kolik věcí je zcela jinak, než jak to znám.

„Běda! Nikoliv, drahá Mariano,“ odpověděl Robin a vzal děvče za ruku, „Bůh nám dosud drahého Allana neposlal zpátky; ale Will se vrátil. Pamatujete se přece na Willa Scarletta, statečného Wiliama?“
„Ovšem, že se na něj pamatuji. Velice ráda slyším, že se vrátil zdráv a bez pohromy. Kde je?“
„U matky; když jsem opouštěl síň, bratři se o něj prali, aby ho mohli obejmout. Já hledám Maud.“
„Je ve své komnatě. Mám ji říci, aby sešla dolů?“
„Nikoliv, musím jít k ní, neboť ubohé dítě musí být připraveno na Williamovu návštěvu. Moje poslání není snadné,“ pokračoval Robin se smíchem, „neboť znám lépe bludiště Sherwoodského lesa než tajemné cesty ženského srdce.“ (str. 21)

Příběhů o Robinu Hoodovi je spousta, neumím říci, které vydání je právě to správné a které špatné. Nicméně já četla verzi od Alexandra Dumase a ráda se s vámi podělím o pár postřehů. Příběh začíná až v Sherwoodském lese, Robin je už nějakou dobu vůdce zbojníků. Nevíme nic o jeho minulosti, jak se dostal do lesa, ani kdy a jak se stal velitelem zbojníků. Jsme vrženi rovnou do děje a do Robinových nástrah, při kterých okrádá bohaté občany města a projíždějící mnichy. Možná si vzpomínáte na velké souboje zbojníků s ozbrojenou stráží na lesní cestě, kde Robin přepadl ozbrojený doprovod i s vozem ve kterém se veze spousta peněz. Musím vás zklamat. To se nekoná. Robin je lupič džentlmen a tak bez použití násilí vláká bohaté muže na svou hostinu a poté si nechá velmi tučně zaplatit za obsloužení. Myslela jsem si, že takto okrade pouze jednoho muže a příště použije jinou fintu, ale Robin tak řeší téměř všechny přepadení. Proto mi přišlo, že by knize neuškodilo trochu více akce. Robinův slavný luk na můj vkus docela zahálel. Jak jsem řekla, přepadení probíhala v poklidu, takže Robin luk nevyužil. Vzpomenu si jen asi na tři případy, kdy známý lukostřelec svůj luk opravdu použil a to mi přijde docela málo na to, jak je všude zobrazován s lukem.

Robinovi přátelé Will Scarlett, bratr Tuck a Malý John samozřejmě nechybí. Hlavním nepřítelem je samozřejmě šerif z Nottinghamu, kterému se moc nelíbilo, že jej Robin sprostě okradl. Ale ve finále jsou největší Robinovi nepřátelé Normané, kteří trápí chudé vesničany. Tady je další bod, na kterém jsem se pozastavila. Robin Hood je známý tím, že bere bohatým a dává chudým, ale v knize jsem se nedočetla, že by někdy šel do vesnice nebo mezi chudé a dával někomu peníze. Dal zchudlému šlechtici, který se ocitl u něj v lese, jedné ženě, která mu pomohla, ale o obyčejném lidu jsem neslyšela. Další překvapení pro mne byla Mariana, která neměla vůbec žádnou spojitost se šerifem z Nottinghamu. Robin si ji vybral a také si ji vzal, žádné překážky neměli v cestě. Žádný únos, žádné držení někde v hradu, žádná tajná láska.

Robin Hood, který nepouštěl uzdy koní, zabránil mnichům v útěku.
„Bratři,“ pravil ještě smutnějším a slabším hlasem, „mějte se mnou slitování. Jestli nemáte ani kousek chleba, dejte mi alespoň nějaké peníze. Bloudím tímto lesem již od včerejška a dosud jsem ještě ani nejedl, ani nepil. Dobří bratři, zapřísahám vás ve jménu Páně, dejte mi malou almužnu.“
„Poslouchej, ty hlupáku, zanech žvanění, pusť naše otěže a nech nás na pokoji. Nemáme čas mluvit s blázny.“ „Ano,“ dodával druhý mnich a opakoval řeč svého představeného, „nemáme čas na řeči s hlupákem.“ (str. 109)

První polovina knihy se dá označit za méně akční. Robin žije, dá se říci v poklidu ve svém lese a vesele plní kapsy. Druhá polovina už je lepší. Tady konečně dochází i na střety meč, proti meči a vojáci proti zbojníkům. Kniha je trochu naivní v tom, že by zbojníci porazili několikanásobně velké po zuby ozbrojené vojsko bez žádných ztrát. Tomu se věřit prostě nedá. To jsem si myslela, poté ale přeci jen nějaká ztráta nastane a to ta největší. Robin úplně ztratí chuť k životu a dokonce zbojníky opouští. Já nikdy filmu neholdovala a tak nevím, jestli je to pouze záležitost knihy, nebo i filmu, ale nevěděla jsem, že se to stane. Možná jsem zapomněla. A konec knihy? Ten byl pro mne úplně nečekaný. Asi bych si vážně měla pustit i film.

Kniha se mně moc líbila. Sice se může zdát, že ji dost věcí vyčítám, ale jsou to jen věci, které mě překvapily a které jsem čekala jinak. Nebo lépe řečeno znám je jinak. Proto jsem si čtení více užila, protože jsem nevěděla, co se bude dít v další kapitole. Kapitoly byly krátké a já byla vždy připravená přečíst jednu před spaním a nakonec jsem přečetla ještě jednu a pak ještě jednu. I když je knížečka poměrně tenká, tak mi přečtení nějakou dobu trvalo. Možná za to může jazyk, jakým je kniha psaná. Co mi ale hodně vadilo, byly překlepy a úplně špatně použitá slova a slovosled ve větách. Hlavně na začátku knihy byly chyby téměř na každé straně. Ke konci se to trochu uklidnilo, ale přeci jen se tam tyto chyby objevovaly a já kdybych knihu koupila, tak bych byla dost naštvaná. Přeci jenom je korektor a šéfredaktor za něco placený a to by mělo být někde vidět. Není to bohužel nešvar pouze této knihy, ale všimla jsem si toho už u více knih nejen tohoto nakladatelství. Přeci jenom jsou mi ale tyto knihy čtenářsky na oko přívětivější, než ty milionkrát osahané knihy z povinné četby v knihovně.  A to je alespoň nějaké to plus, které to vyrovnává. Grafik je opravdu šikovný a já ještě nenašla knihu, která by měla ošklivou obálku. A proto po knihách ráda sahám.

Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku!!

RECENZE: Trable - Samantha Towle

Mia neměla nikdy lehký život. Otec, který by ji měl pomáhat, to všechno začal. A teď? Konečně zemřel a Mia je svobodná. Zdědila slušný balík peněz a mohla by si bezstarostně žít, jenže to by nesměla chodit s Forbesem. Lidským odpadem. Dělá to samé, co její otec a ona s ním i přes to zůstává, protože nechce být úplně sama na světě. Přeci jen jednoho dne její pohár trpělivosti přeteče a ona před ním uprchne. Žádnou rodinu nemá, žádné kamarády. Neví kam jít. Nasedne do auta a do vyčerpání jede rovnou za nosem. Vyspí se v pochybném hotelu a tam ji to napadne. Zkusí najít svou matku a zeptá se jí, proč se jí vzdala a nechala jí s tou lidskou stvůrou Oliverem, jejím otcem. Plná elánu nasedá do auta a jede vstříc městečku, o kterém ví, že tam matka před několika lety žila. Dostává se tedy do městečka, kde by měla žít její matka. Pro začátek se zastaví na oběd a milá servírka ji doporučí jeden zapadlý, tichý hotel. Tady potkává Jordana, který zastupuje otce v recepci. Jordan je sukničkář, ale upřímný sukničkář. Nechce se vázat a už vůbec nechce, aby někdo ovládal jeho city, aby ho nemohl zranit. Mia stále přepadávána zlými vzpomínkami a fobiemi se jej bojí, ale později vidí, že to není žádný bestiální vrah a díky jednomu čtyřnohému tvorovy se spřátelí. Jordan od první chvíle, kdy ji poprvé uviděl, ví, co by s ní nejraději dělal. Jenže s Miou to není vůbec tak lehké, nemůže se k ní ani přiblížit, aby neucukla, tak jak by ji měl dostat do postele? Navíc Mia pomalu odhaluje svou minulost a Jordan už ani nechce takhle ji využít. Nejraději by zabil jejího přítele a ochraňoval ji do konce jejího života. To se mu vůbec nepodobá.

Příběh Mii se mi velmi vštípil do paměti. Mohou za to také osobní zkušenosti, takže vím, že tak člověk opravdu reaguje. Myslíte si, že jakmile je ta osoba, která vám ubližuje pryč, tak se uvolníte, ale není to pravda. Táhne se to dlouhou dobu s vámi a asi nikdy na to úplně nezapomenete. Trochu mě rozčilovalo, že Mia každou chvíli upadla do jakési ho transu, kde ji probíhala před očima její minulost. Na druhou stranu, je pravda, že člověk upadne to jakési ho transu. Začne se třást a nejde utišit, stačí jakákoliv malá připomínka a vše se vám v paměti vrátí. Spousta i všedních věcí může v takto poznamenaném člověku rozdmýchat strach. Tuto knížku jsem prostě brala osobněji, než asi jiní lidé, kteří o tom četli jenom v novinách. Mohu tedy za sebe říct, že kniha byla napsána opravdu realisticky.

Miu jsem měla ráda, spousta „obětí“ nenajde tu odvahu, aby utekla. Ona ano a nenechala se zviklat sladkými sliby, že se nic takového už nikdy nestane. Nespadla hned do nového vztahu s Jordanem, nechala všemu volný průběh. Místo toho, aby byla zavřená někde v pokoji a užírala se svým zkaženým životem, tak dělá výlety s Jordanem, šla na diskotéku,.. A teď se dostanu k Jordanovi. Jeho jsem si opravdu zamilovala. Sice tím, že byl sukničkář, nebyl zrovna snem každé dívky, ale všem svým známostem na jednu noc vše na rovinu řekl, aby neočekávaly nic víc.  Byl opravdu hrozně moc ohleduplný, milý a pozorný. Takového muže by chtěla každá žena. Pokud má někdo ve svých oblíbených knihách nějakého pana Darcyho, tak já mám Jordana. Miluje psy, rád dělá výlety do přírody a jeho vystupování je prostě perfektní. Kdyby byl živý, tak bych si ho zabrala pro sebe a svého přítele bych vyměnila. :D

Obecně se mi líbí střídání pohledů v knihách. Tato kniha není výjimkou. Možná se hlavně ze začátku některé myšlenky opakovaly, ale pak to přestalo. Krásně to střídání navazovalo na sebe a já měla tu možnost nahlédnout do povah obou hrdinů. Příběh je to velmi romantický, neplést s erotickým. I když se tam i tyto pasáže objeví, není jich plná kniha od první strany do poslední. Líbí se mi aktuální téma, které se v knize řeší. Bulimie, domácí násilí, to jsou závažné věci, které by se měly objevovat všude. Pravdou totiž je, že na venek to nepoznáte. Musíte opravdu dávat pozor, kdy se člověk ve vaší blízkosti přestane ukazovat mezi přáteli a přestane mít veselou povahu. Čím více se ten vedle něj tváří, že je vše v dokonalé a snaží se všem zavděčit, tím horší to je za zavřenými dveřmi. Na to by se mělo upozorňovat, protože v dnešní době je toho hodně a nikdo s tím nic nedělá. Možná ten dotyčný dostane zákaz styku na pár týdnů, ale to je všechno. Pokud vám kontroloval telefon, asi nebudete mít fotky svých zranění. Těžko se pak policii dokazuje, že se to opravdu stalo. A ten „hajzl“? Ten si v klidu žije dál a možná si už našel novou oběť.

RECENZE: Hrej hráčem - Emma Hart

Mé hodnocení: 70 %

Braden je namyšlený svalovec, který svádí jednu holku za druhou. Ne jedna holka ho za to nemá ráda, a tak se čtyři kamarádky domluví, že by potřeboval studenou sprchu. V opileckém rauši si vymyslí plán, při kterém slušňačka Maddie Bradena okouzlí, vyspí se s ním a odkopne ho. Přesně mu vrátit to, co on dělá ostatním holkám na potkání. Chtějí, aby i on zažil zlomené srdce. Maddie je krásná holka a tak nezůstala Bradenem nepovšimnuta. Jeho kamarádi si z něj střílejí a nabádají ho, aby si s ní užil, když se mu líbí. Nakonec vymyslí plán, při kterém má Maddie do měsíce podlehnout Bradenovu kouzlu. Plán zní: Maddie se musí do Bradena zamilovat a on se pak dostane do jejích kalhotek.

 Možná, že za to může jeho arogantní výraz, když svléká holky očima, zatímco ony na něj obdivně zírají. A to už vůbec nemluvím o jeho siláckých pózách, při kterých se ke všemu staví, jako by mu to bylo jedno a on byl středobodem vesmíru. Nebo je to zkrátka pouze tím, že může mít kteroukoliv holku z kampusu, ne-li z celého státu, na niž si ukáže prstem. Nejhorší na tom všem je, že i mně se zdá dost sexy, dokonce i přesto, že je ten poslední na světě, o kterého bych stála. Zvláště když mi úplně vším připomíná to špatné, co jsem za sebou nechala doma v Brooklynu.

Kniha Hrej hráčem je správná oddechovka. Je právě tou knihou, kterou si můžeme vzít právě na deku na koupaliště, nebo k moři. Je poměrně krátká, kapitoly jsou také krátké a díky tomu se to rychle čte. Nejsou tady žádné metafory ani žádné podtexty, takže kolem vás může skákat skupina dětí a křičet na celé kolo a vy budete vědět, co čtete. Kniha je psaná z pohledu Maddie a Bradena. Já osobně mám takové typy knih ráda. Kdo hledá podobně psané knihy, tak doporučuji Hříšnou touhu od Lenky Lanczové. 

Oživuje to děj a vy víte, co se komu odehrává v hlavě.

Maddie jsem měla ráda, neměla to zrovna lehké s bratrem a tak jsem jí fandila. Braden je prostě namachrovaný pablb, ale zároveň umí být i milý a starostlivý. Trochu mi v knize vadily vulgarismy, párty a alkohol, ale to prostě k vysoké škole a vůbec k dnešní době asi patří. Mě osobně tenhle styl života nesedí a neschvaluju ho.

 „Někdo by mu už měl konečně nakopat ten jeho zadek,“ povídá. „Vždyť on by jenom chodil a klátil všechno, co mu zkříží cestu.“ „Svatba?“ zopakuje Ryan. „To ne, u takových typů potřebuješ, ať se do tebe zamilují. To je jednoduché – zamiluje se, vyspíš se s ní a máš další sexy zářez na pažbě. Není co řešit.“

Jak kniha dopadne, víme od samého začátku, ale to ničemu nevadí. Právě to je to kouzlo oddechovek. Víme to, ale je nám to jedno. Pravděpodobnost, že by takovéto dvě sázky mohly vzniknout zároveň, je sice mizivá, ale to nevadí. Napadlo mě, zajímavější by to bylo, kdyby vznikly obě zároveň, ale kdyby byl cíl někdo jiný. Aby z toho byl milostný trojúhelník, to by teprve mohlo být zajímavé. :)

Knihu doporučuji jako nenáročnou knihu plnou romantiky a přátelství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea!!

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)

RECENZE: Kainovo dědictví - Charlotte Lyne

Anglie, konec 13. století

Historický román spisovatelky Charlotte Lyne vyšel v roce 2013 v nakladatelství Brána.

Na hradě Carisbrooke žili kromě lordů, služebnictva a dalších i tři děti. Měly spokojený život, než se rozbil na malé střípky při přepadení hradu. Jeden hoch byl zabit, druhý zmizel beze stopy a dívka byla unesena.

V příběhu se objevujeme o několik let později. Sledujeme životy a osudy hned několika postav. To vše z jejich pohledu, který je přehledně rozdělen do kapitol označených symboly. Pro každou postavu jeden.

Nejvýznamnější postavou je Amicie, žije sama v malém domku pod ochranou mnichů. Možná by tak žila stále, kdyby se v kraji neobjevil výběrčí daní Mathew. Toho neznámí muži přepadnou a zasadí mu hned několik bodných ran. Jen zázrakem se živý dostane k Amicii, která má léčitelské znalosti a tak ho může léčit. Mniši po útoku na Mathewa vidí, že už u nich Amicia nemůže zůstat. Je pro zemi mnohem důležitější, než by se mohlo zdát. A tak pro její bezpečí ji vyšlou i s vyléčeným Mathewem na dalekou cestu. Amicia se bránila, nechtěla opustit svůj domov a už vůbec nechtěla být v blízkosti Mathewa, který v ní vyvolával neznámý strach a střípky vzpomínek. Nechtěla být v blízkosti jeho ohyzdného sluhy, bývalé hloupoučké prostitutky a psa, který bezdůvodně útočí na lidi. Kdo by se jí divil. Bohužel nemá na vybranou. 

Během jejich putování se nevyhnou léčkám a nástrahám. Je tady spoustu mocných, kteří tahají za nitky a tak nikdy neví, kdo je s nimi a kdo proti nim. Nemohou utéct ani před rozvíjející se náklonosti k sobě navzájem a žárlivosti Magdalény, která svého pána bezmezně miluje.

Kromě této hlavní dějové linie se odvíjí druhá, která sleduje osudy židovské rodiny, která prchá před nenávistí a vojáky samotného krále. Může se zdát, že to nemá s hlavní postavou nic společného, ale zdání klame. Všechny příběhy se nakonec vysvětlí a ukáže se, že všechny postavy v knize toho mají více společného, než se zdálo. Tímto kniha připomíná detektivku, kdy se rozuzlení dozvíme až na konci.

Pro mě kniha byla zpočátku zmatená, nechápala jsem, kdo je kdo a o čem to spolu mluví. Měla jsem nutkání knihu odložit. Naštěstí jsem neměla na dovolené žádnou náhradní a tak jsem četla dál a nezklamala jsem se. Sice jsem pořád nechápala souvislosti, ale už se děj odehrával dál a tak nebylo proč přemýšlet nad začátkem knihy. Naštěstí kniha pomalým tempem míří na vrchol, kde nás čeká konečné rozuzlení a tam pochopíte začátek knihy a některé pasáže, které jste nechápali během čtení. A o to autorce šlo, takže i když mě to opravdu zlobilo, tak dosáhla přesně toho, co chtěla.

Kainovo dědictví je milá, nenáročná kniha o boji pro úrodnou půdu a jeden malý nedobytný hrad. Jak to tak bývá tak v boji o majetek se nikdo neštítí ničeho. Opět se dozvíme něco více o nenávisti vůči židům i ve středověku.  Postavy jsou sympatické, jak pan Mathew, který je sice bručoun, ale má pro to své důvody, nebo Magdaléna, která je tak hloupoučká a tak oddaná, až je vám ji líto. S rozdělením kapitol podle postav jsem byla spokojená, vždy je to lepší, protože pochopíte lépe jednání postav. 

Děkuji nakladatelství Brána za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Polibek nesmrtelnosti - Alice Moon

NÁZEV: Polibek nesmrtelnosti

AUTOR: Alice Moon

ŽÁNR: Romantická fantasy

SÉRIE: Krvavá romance

DÍL: První

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

STRAN: 248

ROK VYDÁNÍ: 2012

PROVEDENÍ: Brožovaná

VĚK: 13+

MOJE HODNOCENÍ: 50 %

Anotace:

Jako by nestačilo, že je Sára osamělá a nemá mnoho přátel, neustále ji navíc pronásledují hororové sny. Když na začátku školního roku nastoupí do Sářiny třídy nový kluk Dustin, její život se převrátí naruby. K tajemnému spolužákovi ji něco nevysvětlitelně přitahuje. Zdá se jí, že je spojuje jakési neznámé, velmi silné pouto. Sářina jediná kamarádka May se jí však snaží Dustina rozmluvit. Co před Sárou skrývá? Kdo je záhadný Dustin a jaké je jeho tajemství?

Recenze:

Knihu Polibek nesmrtelnosti mi zaslalo nakladatelství Fragment už hodně dávno, ale já pořád neměla čas ji přečíst. Tento týden jsem se k ní prokousala a byla jsem dost překvapená. Název série Krvavá romance se moc nehodí k prvnímu dílu, kde té romantiky opravdu bylo pomálu.

Kniha je o Sáře, mladé nesmělé dívce, která se nedávno přestěhovala do nového městečka. Sáře zemřel její otec a jí se od té doby zdá jeden špatný sen za druhým. Naštěstí pro ni je tady nový školní rok a ten by jí mohl rozptýlit myšlenky.  Oproti minulému roky, kdy tady byla nováček, už tady má alespoň kamarádku. Hned po přivítání s May probíhá jako každý rok oslava nového školního roku, kde má ředitel proslov a představuje nové žáky. Sára na pódiu zahlédne kluka, který ji od té doby nedá spát. Tento tichý tajemný kluk s věčně zachmuřenou tváří, vážnýma očima a tajemnou minulostí, kdo to je? Jenže tento kluk nevypadá na to, že by se někomu chtěl s čímkoliv svěřovat. Dokonce i May Sáru varuje, ať se od něj drží dál. Tento kluk má nějaké tajemství, proč by jinak žil sám v opuštěném křídle kolejí? Sáru k němu něco táhne, ale netuší co. Chtěla by ho více poznat, ale Dustin se drží jen s určitou partou lidí. Sára stále více cítí pouto mezi nimi, jde vidět, že si ho uvědomuje i Dustin kdykoliv se na ni podívá. Ale May je rozhodnutá, že ti dva nesmějí být spolu a udělá vše pro to, aby tomu tak bylo. Jaké k tomu má důvody a co je Dustin zač? Odkud se vzal a před čím utíká? Proč ho také trápí noční můry? Opravdu je tak nebezpečný?

 

Styl psaní

Co mě překvapilo nejvíc, byl asi styl psaní autorky. Nevím, jestli jsem teď jen vnímavější na češtinu, když čtu zároveň knihu Nebezpečné známosti. Kde opravdu musím dávat pozor na každé slovíčko, aby mi neušel význam dopisů, ale.. U této knihy mi přišlo, že je napsána také tak. Jakoby si autorka hrála s každým slovem. Jakoby každé slovo mělo svůj přesný význam. Přitom je kniha pro čtenářky od čtrnácti let a to mě zarazilo. Někdy jsem si i já musela přečíst některý z odstavců vícekrát, než jsem pochopila, co v něm bylo napsáno.

„Už žádné poblouznění a krásná slovíčka. Žádné neuvážené sliby. Dustin se vydal na cestu bez nejmenšího hluku. Pohyboval se plavně a tiše, jakoby přímo plachtil směrem k nočnímu lesu.“

„Přikývnu, ale vlastně nerozumím. Dvacet let.. Jaký je to pocit? Zkouším si na to vzpomenout, ale už to nechápu. Roky.. Už pro mě nic neznamenají. Je dvacet let hodně? Nemohl by čas, který se za tím slovem skrývá, být zrovna tak dobře rokem nebo stoletím?“

Posuďte sami, podle mě se v tomto textu skrývá více, než většina čtenářů vidí. Nechci se nějak dotknout mladších čtenářek, ale myslím si, že většinu z těchto myšlenek neocení. Že to nedokáží ve svém mládí pochopit. Hlavně pokud se v knize řeší láska, i když u této knihy to není zcela dobrý příklad. Kniha mi dost připomíná už zmiňovanou knihu Nebezpečné známosti svým stylem psaní. Přitom je tato kniha vydána v roce 1782 a kniha Polibek nesmrtelnosti v roce 2011.

„Mám se přiznat? Domníval jsem se, že je mé srdce již mrtvé, že zbyla jen smyslnost, a naříkal jsem na předčasné stáří.  Paní de Tourvel mi vrátila kouzelné přeludy mládí. Když jsem s ní, nepotřebuji ani požitek, abych byl šťasten.“

(str. 27 Nebezpečné známosti – Choderlos De Laclos)

Můj názor

Škoda jen, že v knize se moc nedá mluvit o nějakém ději. Na jedné straně máme vzdychající Sáru a na druhé Dustina. Tyto platonické lásky se mi v knihách opravdu nelíbí. Jak může jeden druhého tak moc milovat, když spolu promluví celkem asi třikrát za celou knihu? Další věc, která se mi nelíbí je vlna upírovin, která se strhla po Stmívání. Toto není spoiler, už po pár stranách Vám dojde, co je Dustin zač. No dobře, máme tady dalšího upíra a? Co mě rozesmálo, bylo.. Jak to říci slušně. Masturbování hlavní hrdinky při myšlence na Dustina a na jeho úchylku, když pil jiné dívce krev. Jestli tohle dokáže někoho tak rozhicovat, tak to musím taky zkusit. Doufám, že jsem tuto část špatně nepochopila a teď tady nebudu za blázna. To už musí být opravdu silná platonická láska.

 Od teď svým miláčkům budeme pouštět dokument o netopýrech, jak pijí krev dobytku. Třeba je to taky rozhicuje, lepší než aby se koukal na jiné holky na placených kanálech co? A navíc víte co? Nikoho to nepohorší. Tyto dokumenty mohou hrát kdykoliv nemusíme čekat na 22 hodinu. No dobře, to trochu přeháním. Ale přišlo mi to dost úchylné. Další věc, která mně zaráží na knihách s upíry je tato. To nevadí, že jsi někoho zabil, však já tě moc miluji i tak. To je opravdu reálné. Vím, že jsou to knihy založené na upírech a ti reální nejsou, tak proč to řeším? Ale jak to hlavní hrdinka přešla s klidem, to mě opravdu přivádí v údiv. Jojo z takovýchto hrdinek bychom si měli vzít příklad. Však se nic neděje, že jsi dneska srazil na cestě soba. Santa jich má ještě dalších pět. Hlavně, že se milujeme.  

Tak se milujte a množte. Hlavně ať Vás nevzrušuje cizí krev.

Děkuji nakladatelství Fragment za recenzní výtisk.

RECENZE: Montana dědictví - R. C. Ryanová

AUTOR: R. C. Ryanová
NÁZEV: Montana dědictví
ŽÁNR: Romantická
SÉRIE: McCordovi
DÍL: První
NAKLADATELSTVÍ: Metafora
STRAN: 272
ROK VYDÁNÍ: 2010
PROVEDENÍ: Brožovaná
VĚK: Neomezeno
DATABÁZE KNIH: 80 %

MOJE HODNOCENÍ: 90 %

Montana, země kde muži neváhají kdykoliv použít své pěsti. Není tomu jinak ani u třech drsných kovbojů, třech bratranců McCordových. Čas a rodinné události je zavály do různých koutů světa. Smrt jejich strýce přivede všechny zpět na rodný ranč. Ranč, který obklopují velké pastviny, na kterých povlávají ve větru stébla trávy pokropené rosou. Jen tady můžeme pozorovat, jak hříbě skotačí kolem své matky. Práce na ranči je těžká, od rána do večera se kovbojové lopotí s dobytkem celí pokrytí blátem.

Snad proto Jesse, který na statku vžije celý svůj život, nemá radost, když uslyší závěť, kde se píše, že část pozemků zdědí jeho bratranci. V jeho očích nemá na statek právo ani jeden z nich, protože pro statek nic neudělali. Odstěhovali se, když byli ještě malí kluci. A teď jsou zpátky a nechtějí se nechat vyplatit, chtějí na ranči zůstat. Bude silnější Jesseho zášť anebo minulost, ve které si byli bratranci téměř bratry? Může se vše vrátit do starých kolejí?

Jesse zažívá jeden šok za druhým, kromě jeho bratranců se do rodného města vrací i jeho první láska. Žena, která odešla bez slova vysvětlení a zanechala za sebou jen Jesseho zlomené srdce. Plamínek lásky mezi oběma milenci však neuhasl a milenci se znovu setkávají na pohřbu Poděse. Rozhoří se znovu touha a dostane Jesse s Amy druhou šanci?

Rány jsou příliš veliké, navíc oboum hrozí obrovské nebezpečí. Poděs celý život hledal ztracený poklad, zanechal po sobě spoustu vodítek, která by mohla bratrance k pokladu dovést. Celé městečko je považuje za blázny, nicméně, co kdyby se našel někdo, kdo by tomu také věřil? Dokázal by kvůli tomu i ohrozit něčí život?

Shrnutí

Tento romantický příběh se mi moc líbil, už jen proto, že se tam vyskytují kovbojové. Kniha je napsána opravdu čtivě, není to jen “slaďák”. Od romantických knih bychom čekali hodně romantických scén, ale v knize jich zase tolik není. Je to kniha o dobrých vztazích v rodině, o hledání pokladu a nalézání ztracené lásky.

Do tvrdohlavého Jesseho jsem se zamilovala taky. Je to jeden z těch sympatických hrdinů, který si dělá vždy všechno po svém. Když už zmiňuji Jesseho, tak jsem si zamilovala i oba jeho bratrance. Jejich neustále popichování se mi opravdu moc líbilo. Hned je to takové víc rodinné, opravdovější.

Konec knihy byl tak napráskaný dějem, že ani na rodeu se tak nepráská bičem. Bylo to akční a prostě skvělé zakončení knihy. Happyend beru jako samozřejmost.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Metafora!