RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)

RECENZE: Vlk samotář - Jodi Picault

NÁZEV: Vlk samotář
NÁZEV ORIGINÁLU: Lone wolf
AUTOR: Jodi Picault
STRAN: 416
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK VYDÁNÍ: 2013
ŽÁNR: Román
PROVEDENÍ: Vázaná
VĚK: 18+




HODNOCENÍ: 80%


Když vlk v divočině ví, že nadešel jeho čas, že už své smečce není k užitku, rozhodne se vytratit. Zachová si hrdost a zemře tak, jak žil. Lidé takové štěstí nemají. Luke Warren strávil celý život výzkumem života vlků, dokonce s nimi nějakou dobu i žil – rozumí jim lépe než vlastní rodině. Když po vážné dopravní nehodě upadne do komatu, musí o jeho osudu rozhodnout Edward a Cara, jeho již dospělé děti, kteří jsou tak nuceni se znovu konfrontovat s mužem, kvůli němuž Edward utekl z domova – ale který stále zůstává jejich otcem. Rázem si oba musí pokládat otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi, ale které zodpovězeny být musí. Jaké motivy vedou jejich rozhodnutí nechat otce zemřít, nebo ho naopak udržovat při životě na přístrojích? Co by chtěl on sám? A jaká tajemství před sebou Edward s Carou skrývají? Nový kontroverzní titul světově úspěšné autorky a hvězdy současného psychologického románu Jodi Picoultové. 

Přiznávám, že zpočátku jsem nemohl odtrhnout oči od principála v saku pošitém červenými flitry a od neuvěřitelně dlouhých nohou provazochodkyně. Když předvedla na provaze šňůru, Louis jen zalapal po dechu a řekl něco o tom, že ten provaz má štěstí. Potom se začala objevovat zvířata. Nejdřív přišli koně, kteří poulili vztekle oči. Potom opice, která v přihlouplém oblečku poslíčka vyskočila na vedoucího koně a cenila zuby na publikum, zatímco kůň běhal stále dokola. Následovali psi, kteří proskakovali obručemi, sloni, kteří tančili, jako by se ocitli v jiném časovém pásmu, a k tomu duhová záplava ptačích křídel. Nakonec se objevil tygr. Samozřejmě kolem toho dělali hrozný humbuk. Říkali, jak je ta šelma nebezpečná. Že tohle nemáme zkoušet doma. Krotitelem byl takový člověk s bledou tvarohovitou tváří posetou pihami jako skořicová rolka. Když otevírali klec stygrem, stál uprostřed manéže. Tygr zařval, a ačkoli byl od nás dost daleko, cítil jsem jeho páchnoucí dech. Vyskočil na kovový podstavec a ohnal se ve vzduchu. Na povel se postavil na zadní a točil se dokola. Pár věcí jsem o tygrovi věděl. Třeba, že když mu oholíte srst, má pod ní pruhovanou i kůži. Taky že každý tygr má zezadu na uších bílou skvrnu, aby se zdálo, že se na vás dívá, i když už odchází. Taky že tygři patří do divočiny, ne sem do Beresfordu mezi pokřikující a tleskající dav.

Kniha Vlk samotář mě zaujala jak svým názvem, tak velkým hodnocením na Databáziknih. Na obalu jsem viděla vlky a řekla jsem si „To bude něco pro mě.“ Na padesát procent ta kniha opravdu byla o tom, co jsem si přála. Všechno ostatní mě překvapilo. Anotaci jsem nečetla, stačil mi obal. Dost mě překvapilo, o čem nakonec ta kniha byla.

Kniha je rozdělená na kapitoly, kde vypráví vždy jeden z členů rodiny. Pojďme si je rozebrat.

Luke je milovník vlků, dokonce s nimi i nějakou dobu žil v divočině. Nedá se říct, že by byl vědec, i když o vlcích napsal spoustu knih a není nikdo, kdo by jim rozuměl lépe než on. Dělá to jen pro svou lásku k nim. Obdivuje jejich hierarchii, způsob myšlení, instinkty. Jeho pohledem se o vlcích dozvídáme spoustu nových věcí. Nevím, zda mohu všemu věřit, jestli autorka čerpala ze skutečných výzkumů vlků. Doufám, že ano. Luke má vážnou autohavárii, když odváží svou dceru z večírku, nabourá a upadne do kómatu.

Edward žil mnoho let v Thajsku, kam utekl před svým otcem a problémy s ním spojených. Po telefonátu své matky, zjišťuje, že je jeho sestra a otec v nemocnici. Okamžitě sedá na první letadlo a letí po šesti letech domů. Postupně se odkrývá pravý důvod, proč Edward utekl z domu. Je to překvapující, opravdu jsem to nečekala. Ukazuje se, že Luke, ten známý chovatel vlků a dobrodruh není přesně takový, jakého ho vždy Cara viděla. Edward po celou dobu bojuje o vypnutí přístrojů, na kterých je jeho otec připojený. Někdo si myslí, že z nenávisti někdo v tom vidí touhu otci ulevit. A rodině taky. Nevidí žádnou naději na otcovo uzdravení.

Cara je pravý opak svého bratra. Nikdy mu neodpustila, že jí opustil. Žije se svým otcem v karavanu u výběhu vlků. Tajně doufá, že se její otec uzdraví a dělá vše pro to, aby ho udržela při životě. Dokonce v zoufalosti dojde k takovým řešením, kam by nikdo jiný nedošel.

Kniha v místech, kde popisuje chování vlků je opravdu velmi zajímavá. Zbytek knihy nemohu odsoudit, i když se mi až tak nelíbil. Není to špatně napsané to vůbec ne. Kdyby bylo, tak bych se nepřinutila to dočíst. Máme tady souboj lásky a milosrdenství. Cara nechce za žádnou cenu slyšet o tom, že by jejího otce měli odpojit od přístrojů a darovat jeho orgány. Edward jde jen za tím, aby docílil toho, že jeho otce odpojí. Nemůžu říct, kdo z nich měl pravdu. A o to autorce šlo, zamyslet se nad tím. Ani jedno řešení není správné. Ani jedno není lehké. Chvíli si říkáme „Edwarde, ty jsi ale blbec.“ a další kapitolu „Aha, tak on to špatně nemyslel.“ A máme zase za toho špatného někoho jiného.

Celou dobu jsem fandila Caře, která se nevzdávala a bojovala proti všem. Proti doktorům, soudcům a hlavně své vlastní rodině. Mrzelo mě, jak to nakonec skončilo.

Nemrzí mě, že jsem knihu četla, ale bylo to dost deprimující téma. Po druhé bych ji už nečetla, ale na druhou stranu si o něco více vážím života. A hlavně své rodiny a toho, že jsou všichni v pořádku.