RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Hledání Aljašky - John Green

Mé hodnocení: 100 %

Jak se z hodných dětí stanou darebáci? Stačí bydlet na intru daleko od rodičů. Miles (nebo také Váleček) nepatřil na staré škole zrovna mezi oblíbence, a tak doufá, že by se to na nové škole mohlo zlomit. Přidělí mu spolubydlícího, který si říká Plukovník. Není to zrovna ten typ kamarádů, které by rodiče schválili. Kouří, pije a Válečka, který se mu snaží zavděčit stáhne s sebou. Za to opravdu dostane své první kamarády. Válečka a jeho přátelé sexy Aljašku a Takumima. Konečně se po dlouhé době cítí jako by někam patřil. Pomalu ale jistě se zakoukává do Aljašky, která je bohužel zadaná. Co se dá dělat. Takový je život. S přáteli žijí klasický studentský život, tak, jak ho dnes známe. Alkohol, nerespektování autorit a kanadské vtípky na každém kroku. Ještě ale nebyl uskutečněný ten největší vtípek, který by se zapsal do historie, a to chtějí za každou cenu změnit. Zlom v jejich životě jim ho málem překazí, ale přátelé se s tím poperou se ctí.

Když jsem se po poslední hodině prvního týdne v Culver Creeku vrátil do pokoje, naskytl se mi neuvěřitelný pohled: Malinký Plukovník bez košile se hrbil nad žehlicím prknem a žehličkou útočil na růžovou košili. Měl zpocené tělo i hruď a postrkoval žehličku po košili s takovou vervou, že funěl skoro jako doktor Hyde.„Mám rande,“ vysvětlil. „Je zle.“ Odmlčel se „Umíš –“ nádech – „žehlit?“Podíval jsem se líp na růžovou košili. Byla zmačkaná jako stařenka, co celé mládí strávila na pláži. To měl Plukovník z toho, že všechny svoje věci vždycky zmačkal a náhodně nacpal do zásuvky. „Podle mě se to prostě zapne a přimáčkne na tu košili, ne?“ pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Ani jsem nevěděl, že vůbec máme žehličku.“

Kniha začíná nadpisem 136 dní před tím. Před čím? To je otázka, která vás napadne hned na začátku knihy a tak trpělivě vyčkáváte, dokud odpočítávání neskončí na nule. Dlouho jsem si myslela, že vím, k čemu odpočítávání směřuje. Spletla jsem se. Zlom to byl pro mě nečekaný a tak jsem se zcela sžila s kluky a chtěla jsem také vědět proč, jak a co. Upínala jsem se ke konci knihy, a doufala, že se to nakonec dozvím. Posledních asi 50 stran bylo přečteno rychlostí světla. A pocit po přečtení? Spokojenost.

Váleček se mi jako hrdina tohoto příběhu líbil. Může to být kterýkoliv kluk kolem vás. Možná navenek vypadá jako hajzlík (pardon), ale ty špatné věci nedělá pro vlastní potěšení. Vlastně je jen obětí své party. Ke konci mi mírně lezl na nervy, ale opravdu jen malinko. Jeho záliba v posledních citátech mrtvých známých osobností mi přišla milá a zajímavá. To si myslím, že bylo na knize originální a mě bavilo to číst. Tím byl pro mě Váleček sympatický. Už jen tím, že rád četl a měl zálibu, kterou nikdo jiný nemá.

Plukovník spolubydlící Válečka byl takový malý protiva, kterému se nesmí odporovat. A přitom přítel, o kterého se člověk může opřít. Na začátku knihy jsem čekala, co z něj vyleze. A stala se z něj opravdu příjemná postava. Tím nemyslím příjemná ve svém jednání. Ale má prostě svůj charakter, který mi nebyl protivný. Byl vtipný a otravný zároveň.

O Takumimovi toho moc říci asi nedokážu. Neoblíbila jsem si ho, a i když patří do party, tak jsem o něm ani nevěděla, že tam je. Ničím mě neoslovil.

„Já chápu, že se tě na to asi ptá každý, ale proč Aljaška?“ zeptal jsem se. Zrovna se mi vrátil opravený test z algebry a přetékal jsem obdivem, protože jsem to díky Aljaščině nalejvárně vytáhl na B plus. Seděli jsem spolu sami v klubovně a koukali na MTV; byla sobota a depresivně zataženo. Místnost byla zařízená pohovkami, které tady nechali minulí studenti Culver Creeku, a bylo to tu cítit prachem a plísní – a možná taky proto tu nikdy nikdo nebyl. Aljaška se napila Mountain Dew a vzala mě za ruce. „Každý se na to vždycky zeptá. Totiž moje máma byla tak trochu hipík, když jsem byla malá. Nosila takový ty obří svetry, co si sama pletla, hodně kouřila trávu a tak. A táta byl takový ten klasický republikánský typ, takže když jsem se narodila, máma mě chtěla pojmenovat Fontána Harmonie Youngová, kdežto táta Mary Frances Youngová.“ Při řeči pokyvovala hlavou do rytmu s hudbou z MTV, i když ta písnička byla taková ta prefabrikovaná popová balada, o kterých prohlašovala, že je nesnáší.„Takže mě nepojmenovali ani Harmonie, ani Mary a dohodli se, že nechají vybrat mě. Když jsem byla malá, říkali mi Mary. Tedy samozřejmě mi říkali pusinko a miláčku a všelijak, ale do školních formulářů a tak psali Mary Youngová. A pak jsem k sedmým narozeninám dostala jako dárek, že si smím sama vybrat jméno. Dobrý, ne? Tak jsem celý odpoledne prohlížela tátův globus a hledala nějaký dobrý jméno. Nejdřív jsem si vybrala Čad, podle tý země v Africe. Ale táta řekl, že to je klučičí jméno, a tak jsem si pak našla Aljašku.“

A Aljaška? Náladová, no na zabití, jak bych řekla. Veselá, někdy zuřivá, holka pro každou špatnost. No nevím, co na ní viděl. Sympatická mi moc nebyla, ale ani nemůžu říct, že bych ji neměla ráda. Takže z ní mám pocity asi stejné, jako sami kluci.

Kniha jako celek se mi velmi líbila a zařadila se na celkem nepříliš dlouhém seznamu knih, která bych si přečetla ještě jednou. Za mě 100 %. Má své chyby a mouchy, ale i kdybyste chtěli, tak je právě teď nedokážu vyjmenovat. Téma knihy je aktuální a tím si mě získalo. Ty opíjející se partičky, které si myslí, že mohou všechno, vidíme dennodenně. Líbí se mi poukázání na to, jak může jedna partička změnit normálního hodného kluka. A přitom časem jsem o tom už nepřemýšlela jako o tom, že by dělal něco špatně. Pořád jsem neschvalovala kouření a pití alkoholu, ale po zjištění, že ti kamarádi nejsou špatní, to šlo někam do pozadí. Jsou to lidé, se kterými byste rádi také odvázali, ale nemáte na to dost odvahy, protože nechcete problémy. Asi tak by je popsala.

Oproti Hvězdám, které se mi nelíbily, jsou tyto postavy normální. Tedy pro mne. Nemluví přemoudřele a nefilozofují, tedy né moc. Uf. Nakonec jsem ráda, že jsem Greenovi dala druhou šanci, a i přes odrazování od přečtení jsem knihu přečetla. Milé čtení, u kterého se pobavíte, ale i rozesmutníte. Slzy netekly ani u této knihy, ale konečně jsem se zasmála. A některé věty, nebo výroky se mi opravdu hodně líbily a zapsaly se mi do paměti. Až teď při psaní recenze mi došlo, že se vlastně skoro celý děj odehrával na kolejích. A přitom nebyla chvilka, která by mi přišla nudná. O škole je psáno úplné minimum. Příjemná změna, tedy nepočítám hodiny náboženství, ty jsou popsány celé. Asi pan Green potřeboval místo v ději, kam by napasoval ty své zajímavé a dost čtenáři obdivované jak tomu říkám filozofické myšlenky. Nebylo to nijak přehnané, tak mi to nevadilo.

V pátek, po překvapivě úspěšné zkoušce z algebry, kterou jsem ukončil první sérii zkoušek v Culver Creeku, jsem si sbalil oblečení („Styl newyorský trendy,“ instruoval mě Plukovník. „Černá barva, spíš sportovní. Pohodlný a teplý.“) a spacák do batohu, vyzvedli jsme Takumiho v jeho pokoji a došli k Orlovu domu. Orel měl na sobě totéž, co nosí úplně pořád, a mě napadlo, jestli má doma třicet stejných bílých košil a třicet stejných černých kravat. Představil jsem si ho, jak ráno vstane a uvažuje: Hmm…, hmm…, co takhle bílou košili a černou kravatu? Jestli jsem někdy viděl chlápka, kterýby potřeboval manželku, byl to on.

Metafor a skrytých významů tady také nalezneme mnoho, pokud budeme hledat. Mně stačí, že jsem si přečetla příběh, který mi rychle ubíhal a měl příjemné postavy a i děj. Nic víc v tom nehledám.

Četli jste? Chystáte se číst? Podělte se o svůj názor. :)

Doporučuji, abyste se nedívali na klíčová slova. Dávám si tam opravdu takové, abych si při jejich přečtení vybavila děj, když už píšu ty recenze bez spoilerů.