RECENZE: Paříž má zhouba a láska - Rosecrans Baldwin

Autor: Rosecrans Baldwin
Název: Paříž - má zhouba a láska
Originální název: Paris, I love you but you´re bringing me down
Počet stran: 320
Nakladatelství: Baronet

Asi každý sní o nějakém místě, nebo městě, kde by rád jednou žil. Pro Rosecranse Baldwina byla vždy tímto místem Paříž. Co je vzdálenější zaprášenému New Yorku, tak jako Paříž s četnými parky a kavárnami na každém rohu. Když se Rosecransovi naskytla příležitost v tomto městě pracovat, neváhal ani chvíli a okamžitě nabídku přijal. Co naplat, že se francouzsky sotva umí představit do telefonu a o reklamě neví zhola nic. Zdá se, že zaměstnavatelům to nevadí, tak proč by se tím trápil on. Paříž, to je to, co se Rosecransovi honí hlavou. Jeho vysněná Paříž. Sbalí tedy kufry a se svou ženou vyrazí hledat nový domov v městě světel.

Řekla bych, že kniha udělá radost hlavně milovníkům Paříže a Francie obecně. Autor hlavně popisuje své těžké začátky v jiné zemi. Jazykové bariéry jsou přítomné každý den a každou hodinu. Rosecrans se postupně ve své francouzštině zdokonaluje a v textu se objevuje opravdu spousta francouzských slovíček a frází. Mě jako angličtináři systém půl věty francouzsky a půl česky nevyhovoval. Francouzsky neumím, dalo se sice domyslet, co autor asi říká, ale pro mě to byl spíše rušivý element, který se musel přeskakovat. Kdo by chtěl, může listovat v poznámkách na konci knihy, ale to mně se nechtělo. Nicméně francouzština hlavní postavy umí i pobavit. Zvláště při častých nedorozuměních, které mladý muž zažívá. Spolu s ním čtenář zažije pár trapných, zároveň i veselých okamžiků. Zatím jsem mluvila pouze o nesnázích mladého muže, ale ten umí i relaxovat. Po příchodu domů využívá volných hodin dlouhými procházkami po městě. Popisy velkého množství známých i neznámých ulic a památek zaplňují ne jednu kapitolu. Já Paříž neznám, tudíž pro mne byly různé názvy matoucí a zbytečné. Tím se vracím k úvodní větě tohoto odstavce, hlavně první kapitoly jsou spíše pro milovníky Paříže. 

Na internetových stránkách jsem se dočetla, že je kniha vzpomínková. To by dokazoval uvedený autor na obalu knihy a jméno hlavního hrdiny, které je totožné. Tím by se vysvětlovaly některé zmatené pasáže. Se vzpomínkami bohužel souvisí i to, že nejsou ucelené, rychle se střídají a někdy jsou i zcela nedokončené. V knize se míhá nepřeberné množství postav, některé nedůležité, některé ano. Rozlišit je, je někdy velký problém. Kolegové z reklamní agentury byli jediní, kde jsem se trochu orientovala. Nepomáhala ani přítelkyně páru, která měnila stále jednoho muže za druhého. Asi nejvíce mi nevyhovovalo autorovo vyprávění. Styl bych nazvala halabala. Autor popisuje jeden ze svých zážitků, ten je náhle ukončen odstavcem a pokračuje vzpomínkou druhou. Chvíli mi vždy trvalo, než jsem si uvědomila, že předchozí odstavec se k tomu druhému nevztahuje. Někdy mi odstavec přišel utnutý a jako by něco ještě chybělo.

"Buď Murphy Brownová ve Francii nikdy nešla, nebo se Paříž zasekla na začátku devadesátých let. Neslyšel jsem ten termín možná deset let, ale termín politicky korektní zazněl v naší kanceláři dvakrát týdně. Pokud někdo na schůzi nazval váš nápad politicky nekorektním, hrob byl vykopán. Ta nálepka byla zhoubná. Každý obviněný z politické korektnosti během un brainstorming byl okřiknut - Nebuďte tak americký! - až zůstal zahanbeně sedět na své židli, vyloučený ze zbytku porady." (str. 169)

Celkově mě kniha ani nezklamala, ani nenadchla. Popisuje reálný život cizince v jiné zemi. Jsou zde přesně ty důvody, proč bych se nikdy neodstěhovala do ciziny. Problémy ve vyjadřování v cizím jazyce, jiná legislativa a hlavně úplně odlišná mentalita lidí. Autor vše sám zažil, proto je kniha svým způsobem dost zajímavá a proto mě i přes styl, jakým je napsaná, i bavila. Odhaluje krásné i ty temnější stránky života v Paříži. Že Paříž není pouze Eiffelova věž a pikniky na trávě, ale i pyšní a lenivý Francouzi. Jaký lepší pohled do jejich života lze nalézt, než zpověď Američana, který se stal Francouzem?

RECENZE: Carolina - Hana Marie Körnerová

Milostný příběh Coralina se odehrává v Paříži v 19. století v období obléhání a revolucí. Carolina je mladá dívka, která žije v klášteře, než dospěje do věku, kdy by byla schopná se vdát. Rodiče ji vyhlédli spousty bohatých ženichů z dobrých rodin. Carolina se však zakoukala do mladého a hezkého muže, který ji po cestách do kláštera vyznával něžná slůvka obdivu. Když se do něj Carolina po několika tajných dostáníčkách úplně zamilovala, tak jí navrhl, ať s ním uteče a vezme si ho. Carolina oslepená první láskou souhlasí a dostává se jí života, který rozhodně nečekala. Její muž není vůbec takovým, jakým se tvářil. Brzo poznává, že Simonovi nejde o ní, ale o její peníze. Je vržena do života s věčným dlužníkem, podvodníkem a tyranem. Simonův nevlastní otec se rozhodne už více neplatit synovi dluhy a nechá ho platit za své rozhodnutí. Bohužel se vše podepisuje i na Simonově ženě Carolině. Pan Julien ale není úplně bezcitný a tak se snaží alespoň mladé ženě pomáhat, jak jen to jde. Během toho začne o Carolině přemýšlet úplně jinak, než jako o své snaše. Tento vztah je však nemožný už jen kvůli tomu, že je Carolina vdaná a ještě k tomu za jeho syna.

Carolina seděla v křesle a se zavřenýma očima poslouchala, jak Simon přechází po pokoji. Chodil tak už celou věčnost a jí to nervózní pochodování působilo téměř fyzickou nevolnost. Přijel asi před hodinou a zastihl ji tady v Červeném pokoji, kam se odebrala hned po té podivné snídani s jeho otcem. Pořád na ní musela myslet. Na to, že se k ní Julien Arnaud choval téměř zdvořile, rozhodně zdvořileji, než by po včerejším nevlídném přijetí očekávala. A také na to, že mu skoro odpřísáhla, že mu Simon bude dělat čest. A že ona mu bude vždycky důvěřovat a vždycky při něm bude stát... Tam to znělo přirozeně a samozřejmě, a ona věřila každému slovu, které pronášela. Ale jakmile se vrátil Simon, všechno se pokřivilo a ona už necítila onu nadlidskou odvahu a odhodlání, ale jen únavu. (str. 83)

Můj názor:

Kniha je psána takovým jazykem, že mě okamžitě chytila za srdce. Strany ubíhaly jedna za druhou, tolik nenávisti a tolik bolesti a vypočítavosti jsem pod tímto titulem nečekala. Příběhy zasazené do doby minulé, zvlášť 18. a 19. století se mi obzvláště líbí. Proto mě kniha zaujala hned na první pohled. Příběh začíná na zcela jiné linii. Linii, kde se dva staří přátelé rozkmotří na život a na smrt. Jen proto, aby po dvaceti letech se mohly jejich osudy znovu proplést.

Simon je postava skrz naskrz nesympatická, je to mladý muž, který rád zneužívá ostatní a nesmí se mu klást žádný odpor. Je ochotný udělat úplně cokoliv, aby dostal peníze na své hýření, které mu opravdu bleskovým tempem docházejí. Je surový, majetnický a vidí v lidech kolem sebe jen způsob obohacení sebe samotného.

Carolina je opravdu naivní dívka, která po týdnu byla schopná vše opustit jen kvůli své lásce. Simonovi křivdy a výlevy trpí v tichosti, nechce nikoho obtěžovat a tak jen celé dny vysedává ve svém pokoji. Později se stává více sebevědomou a dokonce se dokáže starat o služebnictvo a chod domu v době války.

Nejvíce mou oblíbenou postavou se stal pan Julien. Je přísný, ale i dobrácký. Dlouho ochraňuje svého nevlastního syna jen pro památku jeho zesnulé matky. Každou stranu, kde pan Julien byl, jsem hltala, jako když psovi dáte slaninu. Někteří mužští hrdinové jsou nesympatičtí a vy vlastně ani nevíte, proč se hrdinka do něj zamilovala, ale u pana Juliena jsem v tom měla jasno. Jeho vystupování, jeho nepřímé zásahy do Carolinina života, aby ničím nestrádala, jeho vojenská kariéra a odvaha mě naprosto dostali. Byl mi sympatický od první strany, kde sice zvítězil v souboji, ale svou lásku nezískal, protože neměl bohatství. Je ctnostný, milý a milující. Takového pana Juliena by chtěla každá.

Příběh mě neskutečně chytl za srdce, i když je plný násilí a strádání, tak byl pro mě nejkrásnějším, který jsem za dlouhou dobu přečetla. Moc se omlouvám knize, kterou jsem málem odsoudila po prvním dojmu z obálky. Od této knihy jsem se neuměla odpoutat, není to romantický příběh, kde by byl samý sex, sex a sex, nebo myšlení na něj. Och, mu tak vystupují svaly na rukou a já z toho omdlévám. Vlastně se o lásce ani moc nemluví, řeší se úplně jiné všední věci. Do toho válka a nepokoje popsané tak, že jsem sama kontrolovala dveře, jestli jsou v noci zamčené, aby se mi do domu nedostal nějaký revolucionář. Láska tam přichází nevinně a opravdu po malých krůčcích. Já jsem knihu četla skoro v kuse, pokud jsem zrovna nemusela jít do školy. Přísahala jsem si, že seženu další knihy této spisovatelky, protože mě její styl opravdu zaujal. Četla jsem dokonce, že se věnuje hodně době Napoleonských válek a 19. století, takže si ráda přečtu ještě něco z jejího pera. 

Moc děkuji prodejci knih Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!

Obrázky jsou použity od těchto autorů: Ayhe, Radojavor

RECENZE: Spiknutí v ulici Bílých plášťů - Jean-Francois Parot

Mé hodnocení: 50 %

Detektivní kniha odehrávající se v Paříži za vlády Ludvíka XV.  Mladý Nicolas Le Floch odjíždí od svého pěstouna do velkého a neznámého města Paříže, kde se má naučit práva. Jeho bystrost a doporučení jeho přátel ho dostane až k panu Sartine, obávanému a přísnému veliteli policie Ludvíka XV. Hned je nováčkovi svěřen velký úkol a to, vypátrat, kde zmizel jeden z policistů a co se s ním stalo. Později se nalezne rozčtvrcená mrtvola, která určitě patří nezvěstnému policistovi, nebo nepatří? Mladý Nicolas je hned po hlavě vržen do svého nového zaměstnání, při kterém se potkává s tou největší spodinou. Je jen na něm, aby případ vyšetřil a ve svém zájmu i zájmu státním, našel tajné listiny, které by mohly poškodit celé království.

"Ty panáku, dej ruce nahoru." Bourdeau poslechl, ale zároveň vykřikl: "Stráže, ke mně!" "Buď zticha, nebo po tobě pálím!" Uběhlo pár dlouhých vteřin. Všichni strnuli v očekávání. Nic se nedělo. "Na veterána jsi ztratil mušku, Poberto!" "Jestli nechceš, abych oddělal tvýho kamarádíčka," ozval se Žrout, "musíš mi říct, co tu pohledáváte." (str. 261)

Barvitý příběh o mladíkovi, který se učí chodit ve svém řemesle, se mi velice líbil. Prostředí Paříže, období okolo roku 1761 mě plně zaujalo autorovými popisy. Autor živě popisuje chutě jídel, splašky na ulicích i úctu mezi pány, že jsem si až místy říkala, jestli tam náhodou nežil. Nežil, ale vystudoval dějiny Paříže v 18. století. Vše bylo popsáno tak věrohodně a rozmanitě, že jsem měla pocit, jako by přede mnou běžel film. Všechny ty scény jsem si dokonale představila.

Opravdu hodně se mi líbilo zapojení skutečných osob a událostí do děje. V poznámkách bylo vždy vysvětleno, co je to za událost, nebo kdo tato osoba byla a co vykonala. Když se vám to číst nechtělo, tak jste se do poznámek podívat nemuseli a ničemu to nevadilo. Byla to spíše taková milá historická vložka, pokud byste se něco chtěli dozvědět. Nechybí již zmiňovaný Ludvík XV, Madame de Pompadour, kat, který popravil Ludvíka XVI, nebo známé místa, jako je vězení Bastila.  To se mi na některých historických knihách líbí, příběh je smyšlený, ale když se tam objevují tito lidé a známé místa, tak mám vždy pocit, jako by se příběh skutečně odehrál.

Postava Nicolase je milá, důvěřivá a vychytralá. Od řešení vraždy přeskočíme také sem tam na Nicolasův milostný život, který není ani trochu jednoduchý. Nejvíce jsem si zamilovala postavu kuchařky, která mluvila s přízvukem a tak nebylo snad ani jediné slovo vysloveno normálně. Nicolasův zájem o vaření byl nečekaný, ale líbil se mi.  Zajímavý koníček u muže v 18. století.

 Závěrem bych asi řekla jen to, že detektivní příběh se četl skoro sám. Strany ubíhaly, a já najednou byla v půli knihy, až jsem nakonec zdárně doběhla do konce. Vysvětlení bylo tak zamotané, že jste to opravdu nemohly tušit, že to provedli tito lidé a proč. Záhada tedy úspěšně zůstala zachována až do posledních stran. Trochu více jsem si přiblížila v povědomí Paříž a vyhledala jsem si, jak vypadá Bastila, tedy vypadala. Díky této knize jsem se dozvěděla historii tohoto známého vězení, kterou jsem si musela vyhledat, abych věděla, o čem čtu. Nebyla to jediná informace, která mi byla z doslechu známá, ale přesně jsem nevěděla, kdo, nebo co to je a tak jsem se obohatila o spoustu informací a to mě, historického milovníka vždy potěší.

Podle knih s hrdinou Nicolasem Le Floch vznikl stejnojmenný seriál o 10 dílech. Možná, že jej také někdy zkouknu. Nejvíce by mě zajímal samozřejmě díl, kterému by byla předlohou tato kniha, abych měla porovnání. :)