RECENZE: Posel - Markus Zusak

 100 %

Ed Kennedy je obyčejný mladý muž bez větších nároků na život. Žije sám s velmi smradlavým psem, kterého byste mohli i stokrát okoupat a stále by páchl. Edův byt připomíná psí boudu. Všude jsou chlupy od psa a prostě nepořádek, kam se podíváte. Žádné hnízdečko, kde byste rádi trávili čas. Ed pracuje jako taxikář, proto nemá zrovna penězi vystlanou matraci. Jeho život mu vyhovuje. Ráno vstane, někdy se pohádá s matkou přes telefon, večery většinou tráví s pár přáteli hraním karet. Tak dny plynou, aniž by Ed na svém životě viděl něco špatného a nedostačujícího.

Až mu jednoho dne ve schránce přistane podivná karta s načmáranými adresami. Zvědavost jej po pár dnech přemůže a jde se na první z adres podívat. Netrvá mu dlouho a pochopí, co od něj eso chce. V zásadě má otevřít oči a vidět tak trápení ostatních. Je už na něm, jestli lidem zkusí pomoci a jakým způsobem to udělá.

Nikdo nemá ten stejný problém. Některé jsou zjevné hned, a některé musí Ed hledat dlouho, než pochopí, co daného člověka trápí. Od různých životních situací, věku a dalších aspektů se také každé Edovo poslání liší. Někde stačí opravdu málo a lidem to dá opravdu hodně radosti. Někde se naopak Ed velmi zapotí, než se mu povede pomoci.

Nejvíce mě zasáhlo poselství se zmrzlinou a vánočními světly. Kdo četl, ví, o čem mluvím. Kdo ne, tomu bych nerada něco ubrala z dojmů při čtení. Ve zkratce je právě tady v těchto poselstvích ukázáno, jak opravdu málo stačí ke štěstí. Tyto příběhy mě velice dojaly a mám je v hlavě ještě dnes. Pro spoustu lidí by byly činy Eda banální, ale přesto rodiny potřebovaly právě toto. Dalším pro mne velmi citovým poselstvím je stařenka vidící v Edovi svého zesnulého manžela. Ed mě velmi překvapil svým chováním a citlivostí. Dokonce měl stařenku velmi rád. A já ji měla také ráda, i když v půlce věty dokázala usnout. Pak jsou tady dvě poselství z toho horšího soudku, které nepatřily k mým oblíbeným, ale v knize mají své místo. Bez nich by to nebylo ono. A naposledy tři nejdůležitější osudy Edových přátel. Ačkoliv jsou přátelé několik let, Eda nikdy nenapadlo, že by je něco mohlo trápit. S přátelství přichází větší zodpovědnost za správně provedené poselství. O jednom se mluvilo, dá se říci po celou dobu, takže nebylo překvapením, co eso po Edovi chce. Naopak osud chamtivého kamaráda byl překvapující. Sice byly náznaky, ale já je neviděla stejně jako Ed.

Všichni z Edových kamarádů měli něco do sebe. Ať už šlo o šetřílka Marva, který nedá dopustit na své téměř nepojízdné auto. Nebo o Ritchieho, který si všechny rád dobírá a těší jej následující durděni. Audrey mě po celou dobu trošičku rozčilovala. Kamarádka, nebo něco víc? Co Ede? Tak už ji sbal, nebo se na to vyprdni. Sám Ed mi byl opravdu moc sympatický. Bylo to zvláštní. Kluk žijící v binci, dělající podřadnou práci, vlastně postava z okraje společnosti a já bych jej ráda měla za přítele

Rozhodně se mi líbila všechna poselství. Ed se díky nim vyvíjí a pochopí, že by od života měl chtít více. I on sám v jednom figuruje, jen o tom neví. Po celou dobu jsem přemýšlela, kdo by poselství na kartách mohl posílat. Na nic jsem nepřišla. Tak jako Ed jsem podezírala někoho z kamarádů. Kdo poselství posílal, nevím do teď. Ať už je to tím, že jsem knihu dočítala v brzkých hodinách, nebo tím, že to nebylo tak jasně napsané, jako zbytek knihy. Netuším, kdo a proč to dělal. Asi si udělám repete přečtení konce knihy. Pamatuji si muže v autě, který tvrdil, že to byl on a hned u Eda doma druhý. Tak který tedy? Také jsem nepochopila, proč na Eda čekali doma dva muži v kuklách, kteří jej pozdravili trochu neuctivě. Pokud si vzpomínám, tak Ed nebyl s plněním esa ve skluzu, tak proč? Možná to zjistím někdy při re-readingu. Protože tato kniha se mi zapsala do srdce a rozhodně ji někdy budu číst znovu.

Kniha je plná krásných lidí a krásných charakterů. . Vzbudila ve mně ne jednu emoci. Ať už mě hřálo u srdce při čtení konkrétního poselství, nebo jsem měla chuť při jiném (pardon) tomu parchantovi uřezat koule. Myslím si, že kniha ne jednomu člověku otevře oči. Vždyť člověk je tvor společenský. Co vás více naplní (kromě velké hromady knih), než úsměv na tváří někoho, komu jste pomohli? Líbí se mi, jak kniha poukazuje i na to, že ti, kteří se stále smějí, nemusí být šťastní. Měli bychom se kolem sebe pořádně dívat a určitě bychom viděli to, co Ed. Záleží na tom: Uděláme s tím něco? Nebo tomu budeme jen tiše přihlížet. To je tím pravým poselstvím.

Ačkoliv jsem se autorovi úspěšně vyhýbala, nakonec si mě přece jen našel. Posel mě nadchnul, a proto se pustím i do Zlodějky knih a to jsem se knize tak bránila. Snad bude kniha stejně tak dobrá. Jen musí být tlustší, protože Posel mi vydržel jen na dva dny a teď mě mrzí, že mi nenaplnil více dní.

RECENZE: Láska po mexicku - Ivana Ondriová

Pokud čekáte romantický příběh, tak si raději vezměte jinou knihu. Láska po mexicku je hlavně příběhem realistickým. Čím dál více žen je doma utlačováno a bito svými partnery. Proto toto chování nevidím vůbec žádnou omluvu. Nenávidím muže, kteří jsou toho schopni. Kdo četl, nebo se zajímal o téma domácího násilí, ví o tom, že muži, kteří jej vykonávají se před ostatními tváří jako dokonalí manželé a partneři. To je to vůbec nejhorší jednání, jaké znám. Ani Miguel není jiný. Můžete ho mít rádi? Nemůžete, nenávidíte ho. O hlavní postavu Karolínu máte strach, když ji Miguel zraní a nedovolí ji jít do nemocnice. Kroutíte hlavou nad hlavní představitelkou, která má několikrát možnost ze vztahu vyváznout, ale neudělá to. A proč všechny problémy řeší útěkem? Možná vás pak nepřekvapí, že s otcem nemá ty nejlepší vztahy. Kdyby neměla milující matku, asi by ji velmi prostředník mezi otcem chyběl. Nebojuje jen s otcem, ale také s matkou a jejich velkou snahou spárovat ji zpět s jejím bývalým přítelem.

Kdo by nesnil o životě, kdy stojíme sami na vlastních nohou a nikdo nám do něj nemluví? Ani Karolína není výjimkou. Když se ve svém dosavadním vztahu dostane do situace, kdy necítí tak silné city k partnerovi jako on k ní, zvolí pro sebe nejlehčí cestu. Uteče. Odjede ze Slovenska do Ameriky a zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Sen o bezchybném životě sice má pár děr, ale když se na scéně objeví snědý Mexičan Miguel, vše se zdá hned lepší. Přes počáteční nechuť se znovu vrhat do vztahu, nakonec Karolína a Miguel mají svou první schůzku. Miguel se zdá jako okouzlující muž s pravou temperamentní mexickou krví v žilách. Možná až příliš temperamentní. Brzy se ukáže, že Miguel nezná meze pro své chování a rodina jej v tom podporuje. Nikdo nevidí nic zvláštního na tom, když svou ženu udeříte, aby vás poslouchala. Tak se Karolína vydává znovu na útěk, tentokrát v opačném pořadí. Letí zpět na Slovensko v počátečním stavu těhotenství k rodičům domů, aby překousla svou hrdost a přiznala, že se o sebe nedokázala postarat. Z jejího návratu nemá radost ani otec, ani její bývalý partner, který ji potká náhodou ve městě.

V knize se střídá pohled z minulosti a přítomnosti. Ani Karolínina matka ani my nevíme hned, co všechno se v Americe stalo. Proč tak náhle přijela? Kniha v čtenáři vzbuzuje spíše negativní pocity. Hádky s otcem, kdy mi hlavní hrdinka přišla opravdu drzá a nepříjemná. Poté samotné téma domácího násilí mi je proti srsti. Vím, jak to člověka změní a nemám to ráda. Ale za to nemůže kniha. Nemám ráda to téma, ale kniha špatná nebyla. Právě naopak. Byla velmi realistická, a proto se mi nelíbila. Chování tyrana autorka popsala bez chyby. Pronásledování, zákazy, slibování, vyznávání lásky, a když vyznání nepomůže, opět nastupují výhružky. Všude přítomný strach a noční můry.

Co mě celkem mrzelo, byla necharismatická postava porodníka, který se pohybuje často v okolí Karolíny. Naopak nejvíce se mi asi líbil konec knihy. Kde už se zdá být vše, tak jak má být a přeci ho autorka udělá napínavým. Nevíte, na čem jste. Je Miguel sen, nebo skutečnost?

Knihu můžete koupit například zde:

http://www.knihcentrum.cz/laska-po-mexicku/d-151760/

RECENZE: Trable - Samantha Towle

Mia neměla nikdy lehký život. Otec, který by ji měl pomáhat, to všechno začal. A teď? Konečně zemřel a Mia je svobodná. Zdědila slušný balík peněz a mohla by si bezstarostně žít, jenže to by nesměla chodit s Forbesem. Lidským odpadem. Dělá to samé, co její otec a ona s ním i přes to zůstává, protože nechce být úplně sama na světě. Přeci jen jednoho dne její pohár trpělivosti přeteče a ona před ním uprchne. Žádnou rodinu nemá, žádné kamarády. Neví kam jít. Nasedne do auta a do vyčerpání jede rovnou za nosem. Vyspí se v pochybném hotelu a tam ji to napadne. Zkusí najít svou matku a zeptá se jí, proč se jí vzdala a nechala jí s tou lidskou stvůrou Oliverem, jejím otcem. Plná elánu nasedá do auta a jede vstříc městečku, o kterém ví, že tam matka před několika lety žila. Dostává se tedy do městečka, kde by měla žít její matka. Pro začátek se zastaví na oběd a milá servírka ji doporučí jeden zapadlý, tichý hotel. Tady potkává Jordana, který zastupuje otce v recepci. Jordan je sukničkář, ale upřímný sukničkář. Nechce se vázat a už vůbec nechce, aby někdo ovládal jeho city, aby ho nemohl zranit. Mia stále přepadávána zlými vzpomínkami a fobiemi se jej bojí, ale později vidí, že to není žádný bestiální vrah a díky jednomu čtyřnohému tvorovy se spřátelí. Jordan od první chvíle, kdy ji poprvé uviděl, ví, co by s ní nejraději dělal. Jenže s Miou to není vůbec tak lehké, nemůže se k ní ani přiblížit, aby neucukla, tak jak by ji měl dostat do postele? Navíc Mia pomalu odhaluje svou minulost a Jordan už ani nechce takhle ji využít. Nejraději by zabil jejího přítele a ochraňoval ji do konce jejího života. To se mu vůbec nepodobá.

Příběh Mii se mi velmi vštípil do paměti. Mohou za to také osobní zkušenosti, takže vím, že tak člověk opravdu reaguje. Myslíte si, že jakmile je ta osoba, která vám ubližuje pryč, tak se uvolníte, ale není to pravda. Táhne se to dlouhou dobu s vámi a asi nikdy na to úplně nezapomenete. Trochu mě rozčilovalo, že Mia každou chvíli upadla do jakési ho transu, kde ji probíhala před očima její minulost. Na druhou stranu, je pravda, že člověk upadne to jakési ho transu. Začne se třást a nejde utišit, stačí jakákoliv malá připomínka a vše se vám v paměti vrátí. Spousta i všedních věcí může v takto poznamenaném člověku rozdmýchat strach. Tuto knížku jsem prostě brala osobněji, než asi jiní lidé, kteří o tom četli jenom v novinách. Mohu tedy za sebe říct, že kniha byla napsána opravdu realisticky.

Miu jsem měla ráda, spousta „obětí“ nenajde tu odvahu, aby utekla. Ona ano a nenechala se zviklat sladkými sliby, že se nic takového už nikdy nestane. Nespadla hned do nového vztahu s Jordanem, nechala všemu volný průběh. Místo toho, aby byla zavřená někde v pokoji a užírala se svým zkaženým životem, tak dělá výlety s Jordanem, šla na diskotéku,.. A teď se dostanu k Jordanovi. Jeho jsem si opravdu zamilovala. Sice tím, že byl sukničkář, nebyl zrovna snem každé dívky, ale všem svým známostem na jednu noc vše na rovinu řekl, aby neočekávaly nic víc.  Byl opravdu hrozně moc ohleduplný, milý a pozorný. Takového muže by chtěla každá žena. Pokud má někdo ve svých oblíbených knihách nějakého pana Darcyho, tak já mám Jordana. Miluje psy, rád dělá výlety do přírody a jeho vystupování je prostě perfektní. Kdyby byl živý, tak bych si ho zabrala pro sebe a svého přítele bych vyměnila. :D

Obecně se mi líbí střídání pohledů v knihách. Tato kniha není výjimkou. Možná se hlavně ze začátku některé myšlenky opakovaly, ale pak to přestalo. Krásně to střídání navazovalo na sebe a já měla tu možnost nahlédnout do povah obou hrdinů. Příběh je to velmi romantický, neplést s erotickým. I když se tam i tyto pasáže objeví, není jich plná kniha od první strany do poslední. Líbí se mi aktuální téma, které se v knize řeší. Bulimie, domácí násilí, to jsou závažné věci, které by se měly objevovat všude. Pravdou totiž je, že na venek to nepoznáte. Musíte opravdu dávat pozor, kdy se člověk ve vaší blízkosti přestane ukazovat mezi přáteli a přestane mít veselou povahu. Čím více se ten vedle něj tváří, že je vše v dokonalé a snaží se všem zavděčit, tím horší to je za zavřenými dveřmi. Na to by se mělo upozorňovat, protože v dnešní době je toho hodně a nikdo s tím nic nedělá. Možná ten dotyčný dostane zákaz styku na pár týdnů, ale to je všechno. Pokud vám kontroloval telefon, asi nebudete mít fotky svých zranění. Těžko se pak policii dokazuje, že se to opravdu stalo. A ten „hajzl“? Ten si v klidu žije dál a možná si už našel novou oběť.