RECENZE: Levandulový pokoj - Nina George

Příběh o zlomeném srdci, které nevyléčil ani čas.

Jean Perdu je samotářský čtyřicátník, který vlastní jednu postarší loď. Jednou ho napadlo přejmenovat svou loď na Literární lékárnu a začal na ní prodávat knihy. Povětšinou jsou jeho jedinou společností dvě toulavé kočky, o které se z dobroty srdce stará. Občas však přijde i nějaký zákazník se skrytými problémy duše, které Jean umí vycítit a tak předepsat na tyto chmury lék v podobě knihy. Cítí však, že jeho život není naplněn, v tom se do jeho domu přistěhuje nová sousedka, kterou opustil manžel. Jean Perdu byl požádán paní domácí, zda by neposkytl mladé ženě bez prostředků nějaký nepotřebný nábytek a tak po 21 letech otevírá zakonzervovaný pokoj. Pokoj, který v něm probouzí spoustu krásných a zároveň bolestných vzpomínek na ženu, která byla pro něj vším, ale zmizela z jeho života.

Mé hodnocení: 60 %

Teď se však znovu dostala do jeho myšlenek a vzpomínky se vrací jedna za druhou. Jejich proud se nedá zastavit, obzvlášť když zjistil, že udělal obrovskou životní chybu. Celých dvacet jedna let měl u sebe její poslední dopis na rozloučenou. Ze strachu a z neschopnosti čelit jejímu vysvětlení, proč ho opustila, dopis neotevřel. Nyní konečně ano a už nelze nic napravit. V bytě se dusí, neví, co si počít se svým životem. Nastoupí na svou loď a poprvé s ní odrazí od břehu. Cíl cesty není jasný, jen plout a nalézt konečně klid.

Zákaznice na vysokých podpatcích zavrávorala. Perdu jí ale nepodal ruku, nýbrž knihu S elegancí ježka. Reflexivně po tom románu sáhla a pevně se ho chytila. Perdu ho stále držel. Mluvil přitom na ženu uklidňujícím, něžným, tichým hlasem. „Potřebujete pokoj, kde by bylo přítmí a malé koťátko, jež by vám dělalo společnost. A tuto knihu, kterou si laskavě pomalu přečtěte. Odpočinete si při tom. Určitě budete hodně přemýšlet a pravděpodobně i plakat. Kvůli sobě, kvůli rokům. Budete se pak cítit lépe. Uvědomíte si, že nezemřete, i když máte takový pocit, protože se k vám ten chlap nezachoval slušně. Začnete se mít zase ráda a nebudete si už připadat ošklivá a naivní.“ Teprve po tomto proslovu knihu pustil. (str. 19)

Na Levandulový pokoj jsem se těšila, protože kniha, ve které je hlavním hrdinou knihkupec, musí být pro každého knihomola čtenářská výzva. Bohužel kniha byla trochu jiná, než jsem očekávala. Očekávala jsem romantiku uprostřed Paříže o knihkupci, ale dostala jsem hořkosladký příběh, který je jakoby vytržen ze samotného života. Neříkám, že je to špatně.

Jean Perdu je člověk s hlubokým žalem, který se snaží v sobě dusit. Příběh je o jeho vyrovnávání se se smutkem, aby mohl uzavřít roky starou etapu svého života a začít jej žít znovu naplno. Spisovatelka Nina George opravdu netrpí nedostatkem slovní zásoby. Budete doslova zasypáni, ne knihami Literární lékárny, ale krásnými slovy, se kterými si tato autorka umí opravdu pohrát. Ze svého hrdiny Jeana udělala opravdu sečtělého a moudré muže, který se svým přítelem spisovatelem Maxem vede dlouhé debaty říznuté filozofií. Děj je oživován popisy života ve Francii, zejména různých měst, které Jean navštíví. Setkává se i se spoustou různých osobností, které více, nebo méně zasáhnou do děje. Ale co bych vyzdvihla nejvíce, jsou zápisky z Manonina deníku, kde popisuje, jak se s Jeanem poznala, jejich lásku a nakonec také důvody, proč od něj odešla.

Zdálo se mu, že má v sobě chuchvalec času, zvyku a ztuhlého strachu, který mu nedovoluje dát průchod smutku. Byl tak plný zkamenělých slz, že v jeho nitru nebylo místo pro nic jiného. Nepřiznal dosud svým společníkům, že z ženy, kvůli které přeřezal všechny lana svého života, je už dávno prach. Ani to, že se stydí. Že ho pohání stud, ve skutečnosti ale neví, co bude v Bonnieux dělat a co čeká, že tam najde. Mír? Ten si ještě dlouho nezaslouží. No dobrá, druhé potažení nemůže uškodit. Kouř byl štiplavě horký. Tentokrát ho nasál hluboko do sebe. Měl pocit, jako by ležel na dně moře, v oceánu těžkého vzduchu. Bylo tu ticho jako pod vodní hladinou. Dokonce i sýčkové v tu chvíli mlčeli. (str. 165)

Autorka knihy ukazuje, jak moc se člověk dokáže obětovat kvůli lásce, jak moc dokáže láska člověka zasáhnout. Že člověk, který pro nás znamenal vše, bude stále mít své místo v našem srdci. A hlavně, že se někdy musíme od starých vzpomínek odpoutat a spálit mosty, abychom mohli znovu nalézt na světě své štěstí.

„Hledám ho už dvacet let. Nebo ji. Ta kniha..je..“ Jean Perdu se snažil vyjádřit to slovy, neviděl ale nic jiného než světlo, které se pohybovalo na řekách. „Je jako žena, kterou jsem miloval. Vede k ní. Je to tekutá láska. Taková míra lásky, jakou ještě dokážu snést. Byla stéblem, jímž jsem posledních dvacet let dýchal.“

Jean si přejel rukou po obličeji. Nebyla to ale celá pravda. Aspoň ne jediná. „Pomohla mi přežít. Teď už tu knihu nepotřebuju, protože dokážu… dýchat sám. Chtěl bych ale autorovi poděkovat.“ (str. 205)

Děkuji společnosti Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!!

RECENZE: Carolina - Hana Marie Körnerová

Milostný příběh Coralina se odehrává v Paříži v 19. století v období obléhání a revolucí. Carolina je mladá dívka, která žije v klášteře, než dospěje do věku, kdy by byla schopná se vdát. Rodiče ji vyhlédli spousty bohatých ženichů z dobrých rodin. Carolina se však zakoukala do mladého a hezkého muže, který ji po cestách do kláštera vyznával něžná slůvka obdivu. Když se do něj Carolina po několika tajných dostáníčkách úplně zamilovala, tak jí navrhl, ať s ním uteče a vezme si ho. Carolina oslepená první láskou souhlasí a dostává se jí života, který rozhodně nečekala. Její muž není vůbec takovým, jakým se tvářil. Brzo poznává, že Simonovi nejde o ní, ale o její peníze. Je vržena do života s věčným dlužníkem, podvodníkem a tyranem. Simonův nevlastní otec se rozhodne už více neplatit synovi dluhy a nechá ho platit za své rozhodnutí. Bohužel se vše podepisuje i na Simonově ženě Carolině. Pan Julien ale není úplně bezcitný a tak se snaží alespoň mladé ženě pomáhat, jak jen to jde. Během toho začne o Carolině přemýšlet úplně jinak, než jako o své snaše. Tento vztah je však nemožný už jen kvůli tomu, že je Carolina vdaná a ještě k tomu za jeho syna.

Carolina seděla v křesle a se zavřenýma očima poslouchala, jak Simon přechází po pokoji. Chodil tak už celou věčnost a jí to nervózní pochodování působilo téměř fyzickou nevolnost. Přijel asi před hodinou a zastihl ji tady v Červeném pokoji, kam se odebrala hned po té podivné snídani s jeho otcem. Pořád na ní musela myslet. Na to, že se k ní Julien Arnaud choval téměř zdvořile, rozhodně zdvořileji, než by po včerejším nevlídném přijetí očekávala. A také na to, že mu skoro odpřísáhla, že mu Simon bude dělat čest. A že ona mu bude vždycky důvěřovat a vždycky při něm bude stát... Tam to znělo přirozeně a samozřejmě, a ona věřila každému slovu, které pronášela. Ale jakmile se vrátil Simon, všechno se pokřivilo a ona už necítila onu nadlidskou odvahu a odhodlání, ale jen únavu. (str. 83)

Můj názor:

Kniha je psána takovým jazykem, že mě okamžitě chytila za srdce. Strany ubíhaly jedna za druhou, tolik nenávisti a tolik bolesti a vypočítavosti jsem pod tímto titulem nečekala. Příběhy zasazené do doby minulé, zvlášť 18. a 19. století se mi obzvláště líbí. Proto mě kniha zaujala hned na první pohled. Příběh začíná na zcela jiné linii. Linii, kde se dva staří přátelé rozkmotří na život a na smrt. Jen proto, aby po dvaceti letech se mohly jejich osudy znovu proplést.

Simon je postava skrz naskrz nesympatická, je to mladý muž, který rád zneužívá ostatní a nesmí se mu klást žádný odpor. Je ochotný udělat úplně cokoliv, aby dostal peníze na své hýření, které mu opravdu bleskovým tempem docházejí. Je surový, majetnický a vidí v lidech kolem sebe jen způsob obohacení sebe samotného.

Carolina je opravdu naivní dívka, která po týdnu byla schopná vše opustit jen kvůli své lásce. Simonovi křivdy a výlevy trpí v tichosti, nechce nikoho obtěžovat a tak jen celé dny vysedává ve svém pokoji. Později se stává více sebevědomou a dokonce se dokáže starat o služebnictvo a chod domu v době války.

Nejvíce mou oblíbenou postavou se stal pan Julien. Je přísný, ale i dobrácký. Dlouho ochraňuje svého nevlastního syna jen pro památku jeho zesnulé matky. Každou stranu, kde pan Julien byl, jsem hltala, jako když psovi dáte slaninu. Někteří mužští hrdinové jsou nesympatičtí a vy vlastně ani nevíte, proč se hrdinka do něj zamilovala, ale u pana Juliena jsem v tom měla jasno. Jeho vystupování, jeho nepřímé zásahy do Carolinina života, aby ničím nestrádala, jeho vojenská kariéra a odvaha mě naprosto dostali. Byl mi sympatický od první strany, kde sice zvítězil v souboji, ale svou lásku nezískal, protože neměl bohatství. Je ctnostný, milý a milující. Takového pana Juliena by chtěla každá.

Příběh mě neskutečně chytl za srdce, i když je plný násilí a strádání, tak byl pro mě nejkrásnějším, který jsem za dlouhou dobu přečetla. Moc se omlouvám knize, kterou jsem málem odsoudila po prvním dojmu z obálky. Od této knihy jsem se neuměla odpoutat, není to romantický příběh, kde by byl samý sex, sex a sex, nebo myšlení na něj. Och, mu tak vystupují svaly na rukou a já z toho omdlévám. Vlastně se o lásce ani moc nemluví, řeší se úplně jiné všední věci. Do toho válka a nepokoje popsané tak, že jsem sama kontrolovala dveře, jestli jsou v noci zamčené, aby se mi do domu nedostal nějaký revolucionář. Láska tam přichází nevinně a opravdu po malých krůčcích. Já jsem knihu četla skoro v kuse, pokud jsem zrovna nemusela jít do školy. Přísahala jsem si, že seženu další knihy této spisovatelky, protože mě její styl opravdu zaujal. Četla jsem dokonce, že se věnuje hodně době Napoleonských válek a 19. století, takže si ráda přečtu ještě něco z jejího pera. 

Moc děkuji prodejci knih Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!

Obrázky jsou použity od těchto autorů: Ayhe, Radojavor

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)