RECENZE: Papírová města - John Green

 

Johna Greena zná většina čtenářů. Každý už nejméně jednou slyšel o knize Hvězdy nám nepřály, ale co takhle kniha Papírová města? O Hvězdách už jsem recenzi psala, vůbec jsem nechápala, proč je kolem toho takový humbuk. Přišlo mi to až moc hnané do extrému. Jen aby to mělo hluboké myšlenky a spoustu dvojsmyslů a řádků mezi řádky. Až mi díky tomu chování postav v rozporu s jejich intelektuálním myšlením přišlo naprosto neslučitelné. Ale já chci psát o Papírových městech.

Papírová města nám představí dalšího trochu stydlivého hrdinu. Dost podobností můžeme najít v knize Hledání Aljašky. Quentin má jasnou představu o životě. Jeho docházka do školy je na sto procent splněná. Jeho vize je vysoká škola, dobrá práce, dům a rodina. Z jeho všedních dní jej vytrhne jeho sousedka Margo. V dětství byli nerozluční, ale v posledních letech jej Margo téměř ignorovala. Proto byl Quentin dost překvapený, když se Margo objeví v jeho okně pozdě v noci s načerněným obličejem. Margo má na noc spoustu plánů a Quentin ji má být pravou rukou. Více asi přiblíží úryvek.

„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi, potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.

 (Papírová města str. 56)

To by charakterizovalo akční začátek knihy. Ten se mi líbil asi nejvíce z celé knihy. Margo byla dost střelená, ale i sympatická. Když jsem viděla, jak se umí mstít bývalému příteli a lidem, kteří ji nějak ublížili, tak jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že kniha má dobrý potenciál a četla jsem rychlostí světla. 

Jenže tady stejně jako v Hledání Aljašky Margo zmizí. To u ní není nic nenormálního. Nenormální je, že se stále nevrací. Vždy po sobě zanechává podivné stopy, které vedou k jejímu nalezení. Jedny takové nechává i nyní a Quentin se spěšně vydává za jejím nalezením.

„A věděla jsi, že Margo vlastní tak asi tisíc desek?“
Lacey rozhodila rukama. „Ne, teď mi to Ben zrovna říkal!
Margo nikdy nemluvila o muzice. Teda, třeba řekla, že se jí něco líbí v rádiu nebo tak. Ale – ne. Ona je fakt divná.“
Pokrčil jsem rameny. Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní. Lacey mluvila dál. „Ale zrovna jsme si říkali, že Walt Whitman byl z New Yorku.“
„A podle Omnislovníku tam Woody Guthrie taky dlouho žil,“ dodal Ben.
Pokýval jsem hlavou. „Umím si ji v New Yorku představit. Ale musíme přijít na další stopu. Tou knihou to určitě nekončí. V těch podtrhaných řádkách musí být nějaký kód nebo něco.“

(Papírová města str. 118)

Kniha se čte velmi dobře. Není ani příliš tlustá, tak je spíše takovou oddechovkou. I když teď si budu protiřečit. Napsáno je to oddychově, to ano, ale opět John Green do textu dává tolik myšlenek a poučení, že z knihy dělá znovu něco jiného. Margo mi byla sympatická v prvních pár kapitolách, po zmizení už vůbec ne. To by se dalo shrnout na celou knihu. Začátek úžasný, poté měla kniha klesající tendenci. Na konci jsem už vůbec nechápala, co se tam pořádně děje. Konečné vysvětlování okolo deníčku bylo dost matoucí a vůbec nechápu důvody, které k tomu Margo vedly. Přišla mi sobecká a velmi protivná a já bych na ní hodila bobek. 

V Papírových městech se velmi často vyskytuje Omnislovník. Tak často, že mi to přijde jako reklama. Závislý je na něm hlavně Radar, což je kamarád Quentina. Jeho závislost na opravování hesel v zmiňovaném slovníku mi přišla úsměvná. Stále čůrající Ben a jeho přítelkyně s růžovými brýlemi to byla parta, která se vydala hledat Margo. Vlastně až na ten konec, byla kniha dobrá. Některé části byly naprosto skvělé, některé jen dobré, ale v průměru se mi kniha dost líbila. Znovu bych ji ale nečetla. Tím, jak parta pátrá po Margo pomocí stop, mi kniha připomíná detektivní knihu a tu bych také znovu nečetla, kdybych znala řešení.

 

PS: Děkuji autorovi, že jsem opět o něco chytřejší a vím něco o papírových městech. Takovou informaci jsem ještě nikdy neslyšela a přijde mi to opravdu dost zajímavé. Musím si o tom někdy zjistit trochu více.

RECENZE: Robin Hood král zbojníků - Alexandr Dumas

Známá legenda o Robinu Hoodovi znovu ožívá v novém zeleném kabátu.

Znáte Robina Hooda? Určitě ano. Kdo by nevěděl, že Robin Hood je zbojník, který žije v Sherwoodském lese se svými přáteli a bojovníky. Bohatým bere a chudým dává. Jeho milou je Mariana, to je také známá věc, ale četli jste knižní verzi této legendy? Já až nyní a byla jsem opravdu překvapena, kolik věcí je zcela jinak, než jak to znám.

„Běda! Nikoliv, drahá Mariano,“ odpověděl Robin a vzal děvče za ruku, „Bůh nám dosud drahého Allana neposlal zpátky; ale Will se vrátil. Pamatujete se přece na Willa Scarletta, statečného Wiliama?“
„Ovšem, že se na něj pamatuji. Velice ráda slyším, že se vrátil zdráv a bez pohromy. Kde je?“
„U matky; když jsem opouštěl síň, bratři se o něj prali, aby ho mohli obejmout. Já hledám Maud.“
„Je ve své komnatě. Mám ji říci, aby sešla dolů?“
„Nikoliv, musím jít k ní, neboť ubohé dítě musí být připraveno na Williamovu návštěvu. Moje poslání není snadné,“ pokračoval Robin se smíchem, „neboť znám lépe bludiště Sherwoodského lesa než tajemné cesty ženského srdce.“ (str. 21)

Příběhů o Robinu Hoodovi je spousta, neumím říci, které vydání je právě to správné a které špatné. Nicméně já četla verzi od Alexandra Dumase a ráda se s vámi podělím o pár postřehů. Příběh začíná až v Sherwoodském lese, Robin je už nějakou dobu vůdce zbojníků. Nevíme nic o jeho minulosti, jak se dostal do lesa, ani kdy a jak se stal velitelem zbojníků. Jsme vrženi rovnou do děje a do Robinových nástrah, při kterých okrádá bohaté občany města a projíždějící mnichy. Možná si vzpomínáte na velké souboje zbojníků s ozbrojenou stráží na lesní cestě, kde Robin přepadl ozbrojený doprovod i s vozem ve kterém se veze spousta peněz. Musím vás zklamat. To se nekoná. Robin je lupič džentlmen a tak bez použití násilí vláká bohaté muže na svou hostinu a poté si nechá velmi tučně zaplatit za obsloužení. Myslela jsem si, že takto okrade pouze jednoho muže a příště použije jinou fintu, ale Robin tak řeší téměř všechny přepadení. Proto mi přišlo, že by knize neuškodilo trochu více akce. Robinův slavný luk na můj vkus docela zahálel. Jak jsem řekla, přepadení probíhala v poklidu, takže Robin luk nevyužil. Vzpomenu si jen asi na tři případy, kdy známý lukostřelec svůj luk opravdu použil a to mi přijde docela málo na to, jak je všude zobrazován s lukem.

Robinovi přátelé Will Scarlett, bratr Tuck a Malý John samozřejmě nechybí. Hlavním nepřítelem je samozřejmě šerif z Nottinghamu, kterému se moc nelíbilo, že jej Robin sprostě okradl. Ale ve finále jsou největší Robinovi nepřátelé Normané, kteří trápí chudé vesničany. Tady je další bod, na kterém jsem se pozastavila. Robin Hood je známý tím, že bere bohatým a dává chudým, ale v knize jsem se nedočetla, že by někdy šel do vesnice nebo mezi chudé a dával někomu peníze. Dal zchudlému šlechtici, který se ocitl u něj v lese, jedné ženě, která mu pomohla, ale o obyčejném lidu jsem neslyšela. Další překvapení pro mne byla Mariana, která neměla vůbec žádnou spojitost se šerifem z Nottinghamu. Robin si ji vybral a také si ji vzal, žádné překážky neměli v cestě. Žádný únos, žádné držení někde v hradu, žádná tajná láska.

Robin Hood, který nepouštěl uzdy koní, zabránil mnichům v útěku.
„Bratři,“ pravil ještě smutnějším a slabším hlasem, „mějte se mnou slitování. Jestli nemáte ani kousek chleba, dejte mi alespoň nějaké peníze. Bloudím tímto lesem již od včerejška a dosud jsem ještě ani nejedl, ani nepil. Dobří bratři, zapřísahám vás ve jménu Páně, dejte mi malou almužnu.“
„Poslouchej, ty hlupáku, zanech žvanění, pusť naše otěže a nech nás na pokoji. Nemáme čas mluvit s blázny.“ „Ano,“ dodával druhý mnich a opakoval řeč svého představeného, „nemáme čas na řeči s hlupákem.“ (str. 109)

První polovina knihy se dá označit za méně akční. Robin žije, dá se říci v poklidu ve svém lese a vesele plní kapsy. Druhá polovina už je lepší. Tady konečně dochází i na střety meč, proti meči a vojáci proti zbojníkům. Kniha je trochu naivní v tom, že by zbojníci porazili několikanásobně velké po zuby ozbrojené vojsko bez žádných ztrát. Tomu se věřit prostě nedá. To jsem si myslela, poté ale přeci jen nějaká ztráta nastane a to ta největší. Robin úplně ztratí chuť k životu a dokonce zbojníky opouští. Já nikdy filmu neholdovala a tak nevím, jestli je to pouze záležitost knihy, nebo i filmu, ale nevěděla jsem, že se to stane. Možná jsem zapomněla. A konec knihy? Ten byl pro mne úplně nečekaný. Asi bych si vážně měla pustit i film.

Kniha se mně moc líbila. Sice se může zdát, že ji dost věcí vyčítám, ale jsou to jen věci, které mě překvapily a které jsem čekala jinak. Nebo lépe řečeno znám je jinak. Proto jsem si čtení více užila, protože jsem nevěděla, co se bude dít v další kapitole. Kapitoly byly krátké a já byla vždy připravená přečíst jednu před spaním a nakonec jsem přečetla ještě jednu a pak ještě jednu. I když je knížečka poměrně tenká, tak mi přečtení nějakou dobu trvalo. Možná za to může jazyk, jakým je kniha psaná. Co mi ale hodně vadilo, byly překlepy a úplně špatně použitá slova a slovosled ve větách. Hlavně na začátku knihy byly chyby téměř na každé straně. Ke konci se to trochu uklidnilo, ale přeci jen se tam tyto chyby objevovaly a já kdybych knihu koupila, tak bych byla dost naštvaná. Přeci jenom je korektor a šéfredaktor za něco placený a to by mělo být někde vidět. Není to bohužel nešvar pouze této knihy, ale všimla jsem si toho už u více knih nejen tohoto nakladatelství. Přeci jenom jsou mi ale tyto knihy čtenářsky na oko přívětivější, než ty milionkrát osahané knihy z povinné četby v knihovně.  A to je alespoň nějaké to plus, které to vyrovnává. Grafik je opravdu šikovný a já ještě nenašla knihu, která by měla ošklivou obálku. A proto po knihách ráda sahám.

Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku!!