RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Serafína příběh draků - Rachel Hartman

NÁZEV: Serafína příběh draků 

NÁZEV ORIGINÁLU: Seraphina

AUTOR: Rachel Hartman

ŽÁNR: Fantasy

SÉRIE: Serafína

DÍL: První

STRAN: 352

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: Young adult

HODNOCENÍ: 65 %

Něco málo k ději:

Lidé a draci spolu odjakživa bojovali, až nadešel den, který změnil celé jejich životy. Královská rodina uzavřela s generálem draků mírovou smlouvu. Draci tady nevystupují jako zvířata, bestie, které chrlí jen oheň. Jsou to inteligentní tvorové, kteří se umí proměnit do lidské podoby. Každý drak má dokonale vyvinutý čich a tak dokáže poznat svůj druh. Lidé tuto výhodu nemají a tak vymysleli způsob, jakým označit draky. Každý drak musí na krku nosit rolničku. Děj knihy se odehrává pár desítek let po uzavření mírové smlouvy a to právě v období výročí tohoto uzavření. Serafína je polodrak, otec je člověk a její matka byla drak. Tuto svou zvláštnost musí tajit před celým světem. Není přijímána ani u lidí a ani u draků. Je to něco, na co nikdo ani nechce pomyslet, natož to vidět na vlastní oči. Pár dní před příjezdem generála se najde v bažinách tělo prince bez hlavy. Skupina nábožensky založených mužů, kteří nesnáší draky, ty bezcitné bestie, jak jim říkají, (draci nemají city) takže na těchto jejich argumentech něco je. Hned vezmou do svých rukou tuto informaci a začnou šířit, že prince zabil drak. To vyvolává starou nenávist mezi draky a lidmi. Pořád tady jsou staří rytíři, kteří proti nim bojovali a ti rádi přilívají do ohně nenávisti. Ani všichni draci nejsou spokojení se stavem věcí. Rádi by dostali své loviště zpět. Serafína se snaží vyšetřit, kdo prince zabil s tím ji pomáhá královský bastard Kiggs. Serafína má podezření, kdo prince zabil. Potvrdí se její podezření? Jaké city k ní chová Kiggs? Je to jen obdiv jeho sestry, který ho ovlivňuje jeho pohled, nebo Serafínu dokonce nenávidí? Serafína musí zjistit, kdo se objevuje v jejích vidinách, uspořádat oslavu výročí a uspořádat své vlastní city. Mezitím se musí nechat párkrát zatknout, řešit svůj vztah se svým strýcem a hledat odpovědi ohledně její matky dračice.

V zemi zvané Gored žijí již po čtyři desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha?

Kniha mě zaujala na první pohled, ne jen obálkou, ale i chválou těch, kteří ji četli. Co na to říct? Musela jsem si jí hned objednat k recenzi. Byla jsem šťastná, když jsem ji konečně držela v ruce. Bohužel má radost neměla dlouhé trvání. Už začátek knihy mě neuměl vtáhnout do děje. Knihu jsem několikrát odložila po pár přečtených stránkách. Neuměla jsem se začíst, nudila jsem se.

Přitom prostředí je neobvyklé, draci a lidé v míru. Existence polodraků, neboli míšenců, vražda prince a odhalování jeho vraždy. Akorát se mi zdálo, že tam bylo málo akce. Serafína pořád někde na něco hraje, nebo učí hrát princeznu. Když nedělá tohle, tak si povídá s velitelem stráží Kiggstem. Do poloviny knihy jsem se opravdu dost nudila. Připadalo mi to jen jako popis příprav k chystané slavnosti ke dni uzavření smlouvy nic víc, nic míň.

 Co mě hodně rozčilovalo bylo to, jak Serafína často omdlévala a pak se dostavila vidina. Její zahrada, jak tomu říkala, mě opravdu rozčilovala. Určitě to v knize mělo velký smysl, tedy ten se ukázal až na konci knihy, ale opravdu jsem měla velkou chuť tyto pasáže přeskakovat. Divné jména obyvatel této „zahrady“, podivné chování.

„Právě jsem dočetla a jsem naprosto okouzlená! Perfetní!!! Paolini právě se objevila skutečná konkurence tvých bestselerů...a Eragone pozor, Serafína je skutečná bojovnice. S Ormou jsou si možná ještě více blízcí, než ty a Safira. Nový a dosud neprobádaný fantasy svět... :) skvělé, tleskám (a čekám na další díl!)“

Cituji jednu nejmenovanou uživatelku, její nadšení neumím sdílet. Orma možná má zajímavý vztah se Serafínou, ale rozhodně to není lepší než vztah Eragona a Safíry. Ano postupně se jejich vztah prohlubuje, ale nedokázala jsem se do nich vžít. Přišlo mi to všechno moc odměřené, chladné. Možná právě tohle autorka chtěla. Abychom pochopili, že draci city nemají.

Další důležitou postavou kromě draka Ormy a polodraka Serafíny je už zmíněný velitel stráží Kiggs. Ten chce nalézt pravdu o smrti svého strýce, Serafína mu s tím dost pomáhá a i jejich vztah prochází během knihy velkými změnami. Střídají se pasáže, kdy se Kiggs zlobí na Serafínu a na druhé straně ji obdivuje a chválí. Musím říct, že právě pasáže s Kiggsem se mi líbili nejvíce a že je skoro celá kniha o něm a Serafíně. To zachránilo mé hodnocení celkové knihy. Kiggs se stal mou nejoblíbenější postavou, byl všude, kde se něco dělo. Vždy věděl, jak vyřešit problémy. Je to zodpovědný milý muž, který si získal všechny mé sympatie.

Možná, že kdybych se více orientovala ve jménech, tak by se mi kniha líbila více. Takhle jsem z toho měla jen jeden velký guláš. Na konci jsem ani nevěděla, kdo je kdo.

Můj oblíbenec Christopher Paolini podle mě neměl pravdu. Serafína alespoň pro mě není nejlepší fantasy, kterou jsem četla. 

Shrnutí:

Čekala jsem od této knihy mnohem víc. Ale i tak je to zajímavá kniha plná zvratů a zajímavých myšlenek. Kdo se ztrácí ve jménech, tak má vzadu slovník pojmů na který jsem přišla až po přečtení celé knihy. :) 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju Fragmentu. :)

Ukázka z knihy ke stažení: serafina-pribeh draku-tit-202587-01.pdf (24004)

Pro milovníky draků je tady takový pěkný doplněk.