RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot

Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 

Prostě ten lepší průměr. 4/5

RECENZE: Otrokyně citů - Nalini Singh

Píše se rok 2079. V této vzdálené budoucnosti nežijí jen lidé, ale i rasa Psyů a měňavců. Lidé jsou až na okraji společnosti a nejsou ničím důležití. Na pomyslném žebříčku jsou na druhé příčce měňavci, tvorové, kteří jsou napůl lidmi a napůl šelmami. Především jde o vlčí a Levhartí smečku, které spolu bezprostředně sousedí. A na vrcholu jsou Psyové původem lidští tvorové, kterým však z lidskosti moc nezůstalo. Jsou zbaveni všech emocí pro zvýšení výkonosti a praktičnosti. Děti Psyů se tvoří čistě vypočítavě a prakticky. Ale i přesto ne vždy vyjde všechno přesně tak, jak se plánuje a tak se narodila Psyská žena Sascha, která na sobě od dětství cítí, že není jako ostatní.

 Jen ty nejlepší geny mohou být spojeny s dalšími nejlepšími geny,
aby vznikl dokonalý člověk.

Nalini Singh je autorka série Psyové/měňavci, která napsala do dnešního dne třináct dílů a nyní píše díl čtrnáctý. Pro ty, koho by knihy zaujaly, mám dobrou zprávu. K sérii existuje i šest novel. Komu by zde však nestačila romantika, ten si může přečíst také knihu Probuzená vášeň, kterou v České republice vydalo nakladatelství Harlequin.

Jednou z hlavních postav je Lucas, kterého si musíte oblíbit. Mně se líbil jeho přístup ke smečce. Ne vždy se chová ke všem členům hezky, ale tím si právě zachovává svou autoritu.  Alfa samec Lucas Hunter je velmi znepokojený vším, co se kolem něj děje. Členové jeho smečky jsou čím dál neklidnější, protože ucítili na jedné z obětí vraha pach Psye a touží po krvi. Mizí čím dál více měňavčích žen a Lucas chce za každou cenu chytit vraha. Rozhodne se tedy jednat na vlastní pěst a tak souhlasí s kontraktem s Psyi.

Na Psyích je nejvíce zajímavý svět, ve kterém žijí. Život se z větší poloviny odehrává v Psyských myslích. Jsou to dobří telepati a dokonce v jejich vědomí můžeme najít Psynet, takže vlastně něco jako internet. Všechny mysli jsou spolu vzájemně propojené a komunikace skrz mentální síť není vůbec nic složitého. Zvládnou mluvit s vámi a v hlavě vést druhý rozhovor.

Zajímavý byl kontrast dvou odlišných ras, které byly okolnostmi donuceny spolupracovat. Lucas postupem času získává křehké přátelství s nepřítelem na základech, které se mohou každou chvíli rozpadnout. Vnukne Saschi myšlenku, která by ji nikdy před tím nenapadla – opravdu jsou všechny informace sdílené se všemi? Jsou Psyové schopni vražd bez emocí? Má být loajální ke své rase, nebo se přidat k Lucasovi? Se Saschou se v poslední době děje spoustu věcí. Největší potíží je, že začíná cítit pocity. Hlavně v přítomnosti Lucase, to by jako správný Psy vůbec cítit neměla. Rozdmýchává v ní touhu, nervozitu a otázky kolem jejího vlastního rodu. Lucas vidí, že tato Psyská žena není jako ostatní, jeho zvířecí polovina dobře cítí její nervozitu a proto ho začne nesmírně zajímat.

Musím přiznat, že pro mne bylo těžké číst pasáže, které se odehrávaly v Psyské mysli. Je to jednoduché, když čtu fantasy knihu a je tam třeba nový tvor, tak si ho umím představit na základě podobnosti s nějakým jiným. Nějaká obluda s hlavou býka? Představím si kentaura. Určitě víte, co tím myslím. Ale Psyská mysl pro mne byla tak nevídaná, že na to moje představivost nestačila. Abstraktní věci se všeobecně představují hůře než věci, které denně vidíme nebo je můžeme osahat. Přesto jsem během čtení došla k závěru, že si Psyskou mysl budu představovat jako neurony v mozku. To mi dost věcí ulehčilo. Příběhově mi děj připomíná právě teď moderní dystopické knihy. Sascha žije v systému, kde je vše uspořádáno a lpí se na poslušnosti. Kdo se odlišuje, je zneškodněn. Připomíná vám to něco? Ano, pro milovníky Hunger Games, Divergence a podobných knih by Otrokyně citů mohla být právě tou správnou volbou. Nicméně pokud bych měla knihu žánrově někam zařadit, tak bych ji řadila k erotickým urban fantasy. Abych řekla pravdu, tak mě osobně více vyhovují fantasy ze světa, kde jsou lesy, mýtické bytosti a většinou v období středověku.

Polovina knihy mě nebavila. Hlavně ty již popisované pasáže, kde jsou výjevy z Psyské mysli. V druhé polovině se mi vztahy mezi jednotlivými členy smečky velmi líbily. Rozpaky a žárlivost Saschi také tak. Lucas mi občas lezl na nervy, ale komu by nelezl chlap, který si o sobě myslí, že je nejlepší a neodolatelný pro všechny? Ale nebojte, zase tak moc dokonalý není, i on má své chyby a kostlivce ve skříni. Sascha je podle mého názoru v pohodě. Realisticky je popsán její vnitřní boj, kdy neví, na jakou stranu se postavit. To samé i její strach z „restartování“ mysli. Vůbec se jí nedivím, jak se chová. Velmi jsem si oblíbila její schopnost, kterou bych vám nerada nyní spoilerovala. Nápad to byl dle mého soudu perfektní. To jsem vážně nečekala a bylo to pro mne milé překvapení.

Vyjmenovat důvody, proč se mi kniha nelíbila, je vždy lehčí, než hledat ty věci, které mě donutily knihu úplně nezatratit. Oceňuji originální nápad mentálního světa hrdinů. Líbilo se mi i to, že autorka knihy se věnuje také trochu více do hloubky jiným postávám než přímo ústřední dvojici. Jde také vidět, že psala romantické knihy, než se pustila do fantasy žánru, a proto jsou milostné scény vždy poněkud jiné a dobře popsané. Nicméně kniha jako celek je takovým zlatým středem svého žánru. Není ani špatná, ale také to není další Hra o trůny. Do dalších dílů se pouštět nechci, protože některé pasáže se mi hrozně vlekly a špatně se mi tím prokousávalo. Spojením Harlequin a fantasy prvků vznikla nová série, která mne bohužel neoslovila.

Na závěr bych se ráda s vámi podělila o jeden úryvek, který mi utkvěl v hlavě. Je to moje nejoblíbenější část z  knihy:

Sascha se snažila dojíst sušenku po malých soustech, místo toho, aby ji slupla celou. Už věděla, že si musí nějakou čokoládu propašovat do bytu. Poprvé v životě narazila na něco poměrně bezpečného, čím mohla oblažit své smysly. Jeden hřích navíc v životě, který musel žít v utajení od první dětské vzpomínky, už nebude hrát roli.

Vzápětí po tom, co usedli, se do kuchyně přihnala dvě malá levhartí koťata. Sasha přihlížela, jak obě kloužou po podlaze z leštěného dřeva a brzdí o rohož. Za tlapkami jim zůstalo několik dlouhých, tenkých škrábanců. „Romane! Juliane!“ Tamsyn vyšla zpoza pultu a chytila je za kůži vzadu na krku. „Co si myslíte, že děláte?“ Obě levhartí tlamičky se k ní bojácně otočily. Saschu upoutalo tiché kočičí mňoukání, které jim začalo vycházet z hrdel. Tamsyn se zasmála. „Vy dva keckové. Přece víte, že v domě nemáte běhat. Tenhle týden už jste mi rozbili dvě vázy.“ Mláďata se ošívala. „Tak.“ Tamsyn přešla ke stolu a obě na něj upustila. „Omluvte se strýčku Lucasovi.“ Koťata si položila hlavy na přední tlapky a zvedla k Lucasovi oči, jako by čekala na jeho ortel. Sascha pocítila nutkání to bližší pohladit, zajet mu prsty do hedvábně jemné srsti. (str. 35-36)

Tento článek je zveřejněn na MFantasy, jehož jsem také autorkou. 

RECENZE: Objetí - Jessica Shirvington

Mé hodnocení: 80 %

Asi každý někdy přemýšlel, co se s ním stane po jeho smrti. Přijde do nebe? A co když je ten, kdo zemře těhotná žena? V tomto případě, když při porodu zemře žena, tak se z dítěte stane poloanděl. Originální nápad, řekla jsem si po přečtení prvních stran.

Violet má za sebou pár nepěkných zážitků, které ji donutili dělat bojové umění. Na jedné z hodin pozná Lincolna, mladého a hezkého kluka, který s ní začne trénovat. Ráno běhají, odpoledne lezou po lezeckých stěnách a tráví spolu čím dál tím více času. Jak to tak bývá, tak se Violet do Lincolna zakouká. O to víc ji zasáhnou jeho lži, které se na den jejích narozenin provalí. Lincoln je poloanděl a Violet je souzeno být jeho partnerkou. Zní to skvěle, být souzena klukovi, kterého milujete, ale Violet se neumí přenést přes všechny lži a ani přes svou andělskou podstatu. Začne se tedy Lincolnovi vyhýbat, aby si všechno srovnala v hlavě, a v tom potká Fénixe, ješitného kluka, který ji umí odpovědět na otázky, které chce o sobě a světě andělů znát. Tak dostaneme základ k milostnému trojúhelníku. Jednoho miluje, ale nechce s ním být v jedné místnosti. Druhého miluje, nebo ne? Ovládá jen její emoce, nebo ho miluje skutečně? Co dokáže pro jednoho z nich obětovat? Přijme andělské objetí a stane se ochráncem? Pronásledována emigranty nebude mít na toto rozhodnutí moc času.

Po probuzení jsem spatřila Fénixe usazeného na konci postele. Pohled na nezvaného vetřelce v mém soukromí by mě správně měl pořádně naštvat, ale zůstala jsem v klidu. „Zase mi ovlivňuješ emoce?“ ušklíbla jsem se a přitom si odkašlala. „Ne.“ Nebyla jsem si jistá, jestli Fénix nelže. Dlaní mi uhladil přikrývku, ale hned ji zase pomuchlal a zaťal pěst. Trucoval. (str. 180)

Kniha byla velmi čtivá. Ze začátku mě okamžitě chytila atmosféra, kterou autorka dokázala precizně popsat. Vžila jsem se do Violet a cítila jsem to souznění s Lincolem, a ten pocit, jak se cítíte doma. Lincolna jsem si zamilovala hned na prvních pěti stranách. Dost mě mrzelo, že byl pak zastrčen do pozadí. Fénixe jsem naopak neměla od začátku ráda. Byl vlezlý a namyšlený. Jeho postava nebyla ani dobrá a ani zlá. To se mi vždy líbí, alespoň to není jen černé, nebo bílé. A jeho schopnost ovládání emocí byla zlověstná. Asi nejvíce mě rozčilovala hlavní hrdinka a její přelétavost mezi oběma muži. Jednomu vyzná lásku a s druhým se vyspí. Na druhou stranu se mi líbily popisy pocitů, které má Violet v blízkosti emigrantů. Chuť jablek, vítr ve vlasech, zpěv ptáků, svrbění kůže, to vše jsem si uměla představit. Popisy andělských hodností a vysvětlování všeho kolem nich mi místy přišlo složité, jindy zase perfektně zasazené, že vám hned svitne, proč jsou věci tak, jak jsou. Konec knihy vysvětluje, co potřebujete vědět, vyvede vás z omylů a načrtne děj druhého dílu. Uzavře se tak příběh této knihy a vy můžete v klidu spát.

Mlčení se prohlubovalo, ale nakonec ho přerušil Lincoln. „Uznávám, že jsem zklamal tvou důvěru. Až přijmeš objetí a staneš se Grigori, všechna tajemství budou rázem zbytečná, Přísahám, že před tebou už nikdy nic nezatajím.“ (str. 178)

Děkuji nakladatelství Práh za poskytnutí recenzního výtisku!! 

Autoři obrázků: Sakimichan a Kejablank

RECENZE: Železný král - Julia Kagawa

Meghan je obyčejná šestnáctiletá holka. Ve škole není zrovna nejoblíbenější, to by musela být roztleskávačka a ne doma chovat prasata. No co, hlavně že má celý život dobrého přítele. Trápí ji obyčejné problémy, jako že rodiče zapomenou na narozeniny, nebo že by chtěla řidičské oprávnění. V den jejich narozenin se však stane něco hrozného. Jejího malého brášku někdo unesl a podstrčil místo něj trola na vlas podobného. Meghan se dozvídá, že její přítel není vůbec ten, za koho ho celý život měla. Je to její ochránce, kterého jí přidělil král Oberon. Ano, ten Oberon král elfů. A tak Meghan zjistí, že ani ona není obyčejná holka, je napůl fae, tedy víla. Vydá se do země všech elfů, skřítků, trolů a spousty dalších potvor, aby našla uneseného bratra. Rozhodně to nemá jednoduché, i když ji Puk pomáhá, tak je tam opravdu dost potvor, které by ji rády zabily. Krom toho o Meghan stojí i oba královské ferijské dvory. A to není jediný problém. Nevíra lidí je mnohem ale mnohem horší.

"A co Robbie..tedy..myslím Puk?"Zeptala jsem se, aniž jsem věděla, proč se mi právě teď v hlavě vynořila tahle otázka. "Jak se dokázal držet tak blízko mě, chodit do školy a tak dál, se vším tím kovem kolem?" Grimaklin zazíval. "Robin Goodfellow je velmi starý férij," řekl a ve mně se všechno vzpíralo brát Puka takhle. "A nejen to, byla o něm napsána řada balad, básní a příběhů, takže je prakticky nesmrtelný, dokud se na ty věci nezapomene. Nedá se říci, že je vůči technice a technickému pokroku imunní - to zdaleka ne. Puk je silný, ale ani on nedokáže vzdorovat všem vlivům." "Zabilo ho to?" "Pomalu a za dlouho." Grimaklin se na mě zadíval vážným pohledem.  "Kdesikdys umírá, človeče. Každé desetiletí se zmenšuje. Příliš mnoho pokroku, příliš mnoho techniky. Smrtelníci ztrácejí víru v cokoliv jiného. (str. 187)

Meghan je pro mě opravdu hodně sympatickou hrdinkou. Rozhodně není holka typu, nech mě já všechno sama! Potřebuje pomoc, a když jí nemá, tak ji většinou někdo chytí. Rozhodně se mi to líbilo, řeknou ji, utíkej a ona paralyzovaná strachem stojí a tak ji samozřejmě chytí. To se mi na ní opravdu moc líbí. Není to hrdinka, kterou byste si snadno spletli se Schwarzeneggerem. Je to opravdu obyčejná holka, jako vy, nebo jako já.

Puk je takový rošťák, to slovo se mi hrozně líbí a naprosto ho vystihuje. Rád dělá naschvály, vše bere s humorem i souboj na život a na smrt. Ale na druhou stranu je jako vaše matka, která vám pořád stojí za zády a říká, co je správné. Pak je jednoduché zamilovat si prince Ashe, i když je to záporák.

Oproti němu je Ash princ zimního dvoru přesný opak. Nemluvící, vážný, smrtelně nebezpečný. A taky přitažlivý, jak jinak. Záporáci a špatní kluci budou vždycky holky přitahovat.

Kocour Grimaklin sice celou dobu Meghan pomáhá, ale že by z toho měl radost, se říci nedá. A přesto ho budete mít rádi, i přes jeho ironické poznámky a jeho nafoukané chování.

Kniha mě chytila hned od začátku. Ano, byly tam místa, že se mi to nečetlo zrovna nejlépe, ale i místa, které jsem přímo hltala. Těch potvůrek je tam na můj vkus až moc, ale i tak se mi kniha líbila. Údajné podobnosti s jinými příběhy nebudu řešit, protože jsem ty ostatní knihy nečetla, takže jsem měla zážitek z knihy naprosto ničím nezkažený. Neznám ani Alenku v říši divů a ani Sen noci svatojánské. Narnii tam mohli čtenáři vidět pouze v průchodu skříní, ale co.. Mě to ani nenapadlo. Nápad se mi líbil, a ač jsem některé podrobnosti o Fae věděla, třeba z knih Patricie Briggs, tak i přes to mě kniha měla stále čím překvapovat. Například byly použity potvůrky, které jsou z cizích bájí a pověstí a dole pod čarou bylo vysvětleno, o koho jde. Těchto poznámek tam pár je, a mně se to hrozně moc líbilo, zase jsem byla o něco chytřejší. Nedokázala jsem předem odhadnout, co by se mohlo pokazit, nebo co se bude v následující kapitole odehrávat a to je vždy skvělé. Akce v každé kapitole.

Mám ještě druhý díl, tak se jdu do něj pustit, protože nemám ráda otevřené konce, tak se zatím mějte.

RECENZE: Přivolávání - Kelley Armstrong

Dnes mám pro vás recenzi na knižní novinku vydanou tento týden. Jmenuje se Přivolávaní a jde o první díl ze série Nejtemnější síly. Podle goodreads by měly být tři díly této série + díly jako 1,5 2,5 3,5 a 3,6 rozhodně se máme na co těšit. A teď ke knize. Jestli už vás nebaví neustále se opakující hrdinové jako jsou upíři, čarodějky, draci a podobné, tak je kniha něco pro vás. Máme tady další young adult knihu a za mě ji můžu vřele doporučit. Originalita se jí neupře.

Chloe stejně jako každý z nás měla v dětství strach z temných sklepů a půd. Dětská představivost dokáže i z obyčejných stínů vytvořit obrovského ducha, který se hýbe a sleduje nás. Co když to není jen představivost? Chloe již není to malé děvčátko, chodí na střední školu, kde se jí přímo na školní chodbě zjeví mrtvý školník. Představivost? Chloe vystrašená k smrti z jeho zjevu prchá přes celou školu, nechápe, proč jí učitelé drží na zemi a nepomůžou jí. Snaží se s nimi bojovat a dostat se od přibližujícího se ducha co nejdál, to už ale přijíždí sanitka a odváží Chloe přivázanou na nosítkách. Na doporučení lékařů i školy se dostává do psychiatrické léčebny pro mladistvé. Přijmout svou diagnózu a začít se léčit není tak jednoduché, jak se zdá. Jak vysvětlit, že opravdu duchy vidí? Halucinace, nebo schizofrenie, ne ani jedno. Chloe je nekromantka. Vidí duchy, dokáže s nimi mluvit a dokonce dokáže i oživit jejich mrtvá těla. Už po krátkém pobytu zjišťuje, že není sama s nadpřirozenými schopnostmi. Je to náhoda, nebo záměr, že se hned několik „jiných“ dětí dostalo do stejného ústavu? Co po nich opravdu chtějí? Aby se vyléčily, nebo něco jiného?

Z této knihy jsem nadšená. Možná právě vyvrátím své vlastní tvrzení ze začátku, ale stojím si za tím. Kniha je opravdu originální, i když se tam nadpřirozené bytosti objevují, tak jako v jiných young adult knihách. Líbí se mi nová bytost nekromantka, ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak si nevzpomenu na žádnou knihu, kde by byla. A zasazení příběhu do blázince? To jsem rozhodně při pohledu na knihu nečekala. Překvapila mě a to hodně. Nenudila jsem se ani minutu. Stále se něco děje. I když nikdo nikoho nepronásleduje, nikdo s nikým nebojuje, tak je v knize akce až až. Postava Chloe byla sympatická, mladá holka, která pochybuje sama o sobě. Je blázen, nebo není? I když nemá matku, její otec je stále někde pryč, tak ji neuvidíte fňukat. Je přirozeně zvědavá, není přehnaně inteligentní, nedůvěřivá, tak jak by vypadala každá obyčejná holka. Lehce jí uvěříte, že je opravdová a hned se s ní sžijete.  I ostatní postavy nemají chybu. Jsou náladové, urážejí se, mstí se. Zápornou postavu musíte opravdu nenávidět a přitom vám je ji líto. Buran je buranem. Vše je tak, jak má být. Nevím, jak vydržím čekat do dalšího dílu. Rozhodně je to kniha, u které netušíte dopředu, co se stane. Žádné scény z červené knihovny, jen malé rozpačité náznaky. Nekromanta, která poznává sama sebe a svou sílu. To je zkrácený děj knihy.

Víc už asi nemám, co bych vychválila, protože bych vám řekla všechno. Jen s tím koncem mě spisovatelka naštvala. Nesnáším otevřené konce. Příběh běží a najednou je utnutý, vůbec nic není vyřešeno. Achjo, co zbývá, než čekat na další díl.

Když nás propustili, vyšli jsme společně na chodbu. Schválně jsem se loudala a zaobírala se imaginární skvrnou na svém tričku, aby šel napřed. Neměla jsem nejmenší chuť pokračovat v rozpačitých hovorech na tohle téma. Jenže on mi zastoupil cestu, paže stále složené na prsou a prsty si netrpělivě poklepával na své bicepsy. Věděla jsem, že mě v tom sklepě zachránil. Měla bych cítit vděk. A snad to tak i bylo. Ale teď najednou.. prostě nevím. Bolela mě hlava, pořád ještě jsem se cítila dotčena tím, jak mě teta odsoudila. (str. 202)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea.

RECENZE: Tajemství upírů - L. J. Smith

NÁZEV: Tajemství upírů

NÁZEV ORIGINÁLU: Secret Vampire
AUTOR: L. J. Smith
ŽÁNR: Fantasy, romantická
SÉRIE: Říše temnot
DÍL: První
STRAN: 240
NAKLADATELSTVÍ: Fragment
VĚK: 11+
ROK VYDÁNÍ: 2012
PROVEDENÍ: Brožovaná

HODNOCENÍ: 50 %

Šestnáctileté Poppy zbývá pár týdnů života. Trpí rakovinou slinivky a není šance na vyléčení. Její dlouholetý přítel James jí nabídne řešení. Tím však poruší přísné zákony Říše temnot a teď ho čeká trest za vyzrazení tajemství a za lásku k člověku. Bude mít Poppy dostatek odvahy, aby se dobrovolně stala upírem? Podaří se jim společně uniknout před nejhorším trestem? První díl tajemné série Říše temnot.

„Kde je Cliff a máma?“ Cliff Hilgard byl od tří let jejich

nevlastním otcem a byl ještě prudérnější než Phil.

„Cliff je v práci. Máma se obléká. Měla bys něco sníst,

nebo se naštve.“

„Jo, jo…“ Poppy se postavila na špičky, aby mohla

prohrabat skříňku. Našla krabici s Frosted Flakes, strčila

dovnitř ruku a delikátně vytáhla jeden lupínek. Snědla

ho jen tak, bez ničeho.

Není zase tak špatné, když je člověk malý a drobný.

Udělala několik tanečních kroků k lednici a do rytmu si

potřásala krabicí s cereáliemi.

„Jsem… sexy skřítek!“ zpívala a rytmicky při tom podupávala.

„No to tedy nejsi,“ řekl Phillip s šokujícím klidem.

„A proč si něco neoblíkneš?“

Poppy otevřela ledničku, přidržela dveře a sklonila

hlavu. Měla na sobě obrovské tričko, které nosila na spaní.

Vypadalo jako mini šaty. „Tohle je oblečení,“ prohodila

klidně a vyndala z lednice dietní kolu.

Máme tady novou sérii Říše temnot, kterou napsala L. J. Smith. Její známější série, jak někteří vědí, jsou Upíří deníky. Ty jsou zfilmované jako seriál. Který je, co si budeme říkat, stokrát lepší než knihy, které jsem ani neměla snahu dočíst. Knihy L. J. Smith jsou psané, jako by to psal žák prvního stupně. 

Musím říct, že Upíří tajemství je oproti Upířím deníkům lepší, ale zase ne tak o moc.

Ani nevím, jak popsat děj, abych neprozradila nic z toho mála, co se tam děje. Dovolím si říci jen to, co je napsáno v anotaci. Poppy má rakovinu, má pár týdnů, možná měsíců života. Její kamarád James, kterého tajně miluje, ji nabídne řešení, že ji promění na upíra. To se ovšem nesmí nikdo dozvědět, protože je to zakázané Říší temnot. Na scéně se objevuje obdoba Damona Salvatora, prostě a jednoduše ten „zlý“. Naláká Poppy, aby s ním utekla, protože nemá rád Jamese a chce se mu pomstít. Podaří se Jamesovi najít Poppy, když mu vůbec neřekla kam jde? Zachrání ji před odhalením, které by ji stálo život?

Kniha je sama o sobě bez děje. Na začátku se řeší Poppyna nemoc, poté je přeměna a šarvátky mezi Jamasem a bratrem Poppy a kromě útěku Poppy s bratrancem tam není nic, co by bylo napínavé. Nenašla jsem nic, co bych dala do plusů, i když jsem se dost snažila.

RECENZE: Dar vlka - Anne Rice

NÁZEV: Dar vlka

NÁZEV ORIGINÁLU: The Wolf Gift

AUTOR: Anne Rice

STRAN: 490

ROK VYDÁNÍ: 2012

ŽÁNR: Fantasy, romantická

NAKLADATELSTVÍ: Baronet

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: 16+

Nový svět - moderní, přitažlivý, plný špičkových technologií - a uprostřed něj příběh tak starý a přesvědčivý, jako samotná historie: stvoření vlkodlaka, přepracované a znovu sepsané Annou Riceovou, vypravěčkou fascinujících příběhů a čarodějkou, která dokáže vytvořit neobyčejné světy. Příběh se odehrává v současnosti.Je situován na divoké pobřeží Severní Kalifornie, na útes vysoko nad Pacifikem, kde se nachází velkolepé panské sídlo s půvabnou a vzrušující historií, obklopené sekvojovým lesem.

Mladý reportér nedávno zaměstnaný u San Francisco Observer. Starší žena, vítající jej v majestátním rodinném domě. On tam přijel psát článek. Ona chce urychleně prodat onen dům. Náhodné setkání mezi dvěma naprosto odlišnými lidmi. Idylická noc - přerušená tragickou událostí - mladý muž je bezdůvodně napaden, pokousán, šelmou, ze které díky tmě spatří pouze obrys. Brutální epizoda děsivým způsobem změní Reubenovi celý život. Mladý muž je lapen v extázi a v hrůze, snaží se přijmout, čím se stal, a obává se budoucnosti. Zároveň ho ale vlčí dar nesmírně vzrušuje.Odolává potěšení a vlčí divokosti, a zároveň získal silný smysl pro dobro. Na stopě mu jsou vládní složky, média a vědci (důkazy plynoucí z DNA ohrožují jeho dvojí život). Potkává opravdovou lásku a přemýšlí nad stále se vynořujícími otázkami týkající se jeho nové existence: Proč a jak tenhle dar získal? Jaký doopravdy je? Co znamená ona tajemná posedlost dobrem? A jsou tu další takoví jako on - strážci, kteří jako oko v hlavě střeží prastará tajemství a znalosti z alchymie? Během hledání cesty, jež by spasila jeho duši, prožíváním situací, ve kterých musí čelit pokušení, a vzrušujícího putování si začíná uvědomovat, že se stává obojím, člověkem i vlkem.

„Na svůj věk jste dost vysoký,“ pokračovala Marchent.

„A myslím, že i dost vnímavý, když dokážete

ocenit tenhle chladný a ponurý kus země. Když mně

bylo třiadvacet, toužila jsem po New Yorku a po Paříži.

V obou těch městech jsem byla. Chtěla bych vidět

všechna hlavní města na světě. Copak, urazila jsem

vás?“

„Ne, to jistě ne,“ vyhrkl rychle Reuben a znovu se začervenal.

„Mluvím jen o sobě, Marchent. Ale nebojte

se, přemýšlím jen a jen o vašem příběhu. Zakrslé duby,

vysoká tráva, vlhká půda, kapradí, snažím se vrýt si tohle

všechno hluboko do paměti.“

 (obsahuje spoilery!!!)

Annu Rice, autorku Interview s upírem nemusím pro většinu čtenářů ani představovat. Tentokrát, ale nebudeme číst zase jednu knihu s upíry, kterých je dnes po úspěchu Stmívání až moc. Dnes si přečteme něco od druhé strany, která je většinou proti upírům a to jsou vlkodlaci.

Musím říct, že už krásně provedený obal knihy mě velice dlouho lákal, abych knihu sehnala a přečetla. A tak se mi povedlo 14. 10. 2013 konečně knihu půjčit z knihovny a začít číst. A tady je můj pohled na knihu.

Kniha je o Raubenovi, kterému také říkají Hezounek. Je to pohledný mladý muž, který nemá velké sebevědomí. Miluje svou rodinu, má přítelkyni a práci, která ho baví. Jednoho dne se potká s Marchent, která z důvodů, ztracení jejího strýce prodává jeho dům, který zdědila. Nechce, aby ji starobylý dům připomínal vzpomínky na něj. Rauben jako reportér má sepsat článek o domě, sám se do domu zamiluje, do jeho pokojů, které jsou plné starožitného nábytku, do pokladů, které se skrývají na půdě.  A tak chce Marchent nabídnout, že dům si koupí on sám. Marchent se Rauben líbí, zavolá právníkovi a domluví vše tak, aby Rauben dům dostal darem. O pár minut později jde z dolního patra slyšet rozbíjení skla, Merchenini bratři, oba dychtivý po penězích zabijí svou sestru a Rauben přilákán hlukem sejde dolů, kde ho pokouše pes. Zraněný hledá telefon a viníky, ti leží už mrtví na zemi, pes je zardousil. Někdo neznámý zavolá policii a sanitku do domu. Rauben je převezen do nemocnice, kde se až zázračně rychle vyléčí, dokonce mu zesílí a povyrostou nohy a narostou mu delší vlasy. Když chtějí zaměstnanci nemocnice prozkoumat jeho zvláštní změnu, vzorek jeho DNA se pokazí, následně odebraný vzorek taky tak. Rauben z nemocnice skoro uteče, nedá mu to a vydá se do domu, kde byl pokousán a málem zavražděn. 

Nemůže ale usnout, už v nemocnici slyšel podivné hlasy lidí, kteří jsou v úzkých. Nechápal to, a cítil z toho značný neklid, který ho dohnal k proměně ve vlkodlaka, který se vydá pomáhat. Z důvodů, které nechápe, ho jeho nové já nutí noc co noc se proměnit a vydat se za zoufalými hlasy, aby potrestal a zabil zločince, kteří vyzařují jen zlem. Kolem Vlčího muže, jak se sám Rauben pojmenuje v jednom ze svých článků, je velká publicita. Lidé svého nového hrdinu zbožňují a policie zoufale hledá vraha. Do Raubenova života vstupuje nová žena, Laura, která žila v lese na samotě. Oba se do sebe zamilují a Rauben si vezme Lauru k sobě domů. Laura není smířená s krutostí, s kterou Vlčí muž zabíjí své oběti, ale Raubena miluje a chápe, že tito zločinci nemají své místo na zemi, a bude bez nich lépe. 

Do příběhu pomalu ale jistě vstupuje ztracený strýc Felix, jak se ukazuje tak žije a je také vlkodlakem. Konec knihy je pro mě velkým zklamáním a ničí mi to celý dojem z knihy. Přišlo mi to velice zdlouhavé, povídání o bozích, o historii vlkodlaků, atd.. Nemůžu si pomoci, ale poslední kapitolu, možná i dvě jsem musela překousnout. Podle mě, tam vůbec žádný rozhovor Felixe a jeho přátel s Raubenem nemusel být. Stačilo by, jen aby Rauben proměnil milovanou ženu také na vlkodlaka a mohli spolu žít šťastně až do smrti, to by mi jako konec stačilo. Ne to filozofování, kterému ani pořádně nerozumím.

Trochu jiné pojetí vlkodlaků, než na které jsme zvyklí. Zajímavý nápad, vlkodlaci, kteří vycítí zlo, a jsou nuceni ho zastavit.

Všechny ty filozofické debaty. U knihy takového rázu, nechci, aby se řešilo, zda existuje bůh a nebo ne a jestli ovlivňuje naše chování.

RECENZE: Pod nekonečnou oblohou - Veronica Rossi

NÁZEV: Pod nekonečnou oblohou

NÁZEV ORIGINÁLU: Under the Never Sky

AUTOR: Veronica Rossi

SÉRIE: Nebe

DÍL: První

ŽÁNR: Fantasy, romantická

STRAN: 328

ROK VYDÁNÍ: 2012

NAKLADATELSTVÍ: Knižní klub

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: Young adult

HODNOCENÍ: 87%

První díl futuristické postapokalyptické trilogie na pomezí fantasy, romance a dobrodružného příběhu. Hlavní hrdinové, Aria a Perry, pocházejí ze dvou radikálně odlišných společenských vrstev a vlastně by se neměli nikdy setkat, natož navázat vztah. Aria patří mezi obyvatele uzavřeného, vysoce technicky rozvinutého a izolovaného města, Perry zase do nebezpečného přírodního světa. Když Ariu vykáží z města za zločin, který nespáchala, domnívá se, že ji čeká okamžitá smrt – ve volné přírodě nemá šanci přežít. „Divoch“ Perry je pro ni jedinou šancí, jak se zachránit. Zakázaná láska a rozpolcená civilizace vzbuzuje mnoho filozofických, morálních a etických dilemat zrcadlících se v neobyčejném vztahu dvou hlavních hrdinů.

Opět jsem byla v knihovně a najednou vidím z dálky knihu, která na mě hází všechny barvy duhy. Která kniha to je? No přeci Pod nekonečnou oblohou.

Mnoho blogerů chválí obal knihy. Musím říct, že mě také překvapila. Ne každý den se vidí obal, který mění barvy při změně úhlu pohledu. To mě taky zaujalo a knihu jsem si vzala domů.

Nadšení opadlo velice rychle, knihu jsem si vzala do školy a hned ji zavřela s tím, že se to nedá číst. Za prvé, je v knize dost překlepů a chyb. A za druhé, jsou první kapitola a druhá tak zmatené, že čtenář vůbec neví, co četl a co se tam děje.

Naštěstí jsem dala knize druhou šanci a prokousala se doma v klidu nikým nerušená přes ty osudné dvě kapitoly. Byla jsem docela překvapená, kniha se rozjíždí pomalu.

Vše se odehrává v budoucnosti. Pod nekonečnou oblohou je další z futuristických postapokalyptických knih. Mám pocit, jako by se s nimi roztrhl pytel. Tahle je něčím výjimečná nebo alespoň mě. Líbila se mi více než Divergence a Dokonalý pár.

Teď k nastínění děje. Hrdiny jsou Árie a Peregrin, každý úplně jiný, ale přesto mají něco společného. Árie žije dokonalý život. Žije v izolovaném světě, kde si stačí nasadit přístroj na oko a člověk je hned na jiném místě.

 „A tak jsme si věnovali schopnost létat. Cestovat ze zasněžených vrcholků na pláže pomocí jediné myšlenky. A proč cítit bolest, když nemusíme? Proč cítit nápor skutečného strachu, když neexistuje nebezpečí, že se zraníme? ...  To jsou Říše, jak je znáš. Lepší než skutečnost, jak se říká.“ (str. 227)

Tento poklidný život již žít nebude, porušila pravidla a je ponechána v pustině, kde není vůbec nic. Žádné zdi, žádné virtuální říše, jen éterické bouře.

Peregrin je bratr vládce Krvepánů, pohybuje se po lese jako Robin Hood. Nadevše miluje svého synovce Talona, je mu druhým otcem. Do pustiny přiletí vojáci z říše a unesnou Talona.  Peregrin se musí spojit se svým nepřítelem Árií, aby našel svého synovce a Árie potřebuje pomoci, aby přežila v divočině.

Tak se vyvíjí příběh o přežití, kdy hrdiny ohrožují éterické bouře, které spálí vše v okolí. A honí je kmen Krovenů.

Peregrina jsem si postupem času oblíbila, je to takový ten praktický chlap. Umí ulovit jídlo, rozpozná jedovaté bobule. Je sice málomluvný, ale i tak mi byl sympatický. Až do té doby, dokud se v polovině knihy neobjevil jeho přítel Roar. Toho už nikdo neporazí. Roar je milý, hodný a rád si dobírá Peregrina, kterému se začíná líbit Árie. Proti tomu není co dodat, takový hrdina je prostě pro mě nejlepší. Oživuje děj.

I tak nemůžu říct, že bych Peregrina, který se ve slovenském překladu jmenuje Sokol, neměla ráda. Představovala jsem si jeho svaly a tetování sokola na zádech.

Shrnutí:

V knize jsou sympatiční hrdinové, skoro mě taky bolely nohy s nimi, když nachodili tolik kilometrů. Je to zase něco jiného a nového. Druhý díl si seženu v knihovně. Kniha není nijak dlouhá, kapitoly jsou psány z pohledu Árie a Peregrina, to taky není tak časté. A rozhodně to osvěžilo knihu.

 Nenašla jsem žádnou část, která by se mi přímo nelíbila. Pro mě jedna z těch lepších postapokalyptických knih.