RECENZE: Vlčice a dívka - Henri Loevenbruck

V zemi Gaelie žila opuštěná dívka jménem Alea. Vesničané zrovna nemají rádi toulavé děti, které se živí malými krádežemi. Nestalo se tedy jen jednou, že dívce ošklivě nadávali, nebo po ní házeli různé shnilé ovoce. Její osud se změnil v den, kdy utekla na vřesoviště, aby se vyplakala. Tady v písku našla mrtvého muže. Muži stáhla z ruky prsten, protože věřila, že si za něj koupí alespoň na pár dní plný žaludek. Bohužel tento prsten způsobí více problémů, než radostí. Do vesnice přijíždí druid a začne se o Aleu vážně zajímat, a ne jen on. V zemi vládne nepokoj. Nikdo vlastně neví, zda zemi vládne panovník, nebo druidové. Ať už je tomu jakkoliv, měli by se spojit proti společnému nepříteli.

Kmen žijící pod zemí byl před dávnými lety vyhnán ze země a půdu si přivlastnili lidé. Tento národ chce svou zemi zpět a neváhá zabíjet a plenit vše okolo. Druidové jsou proto neklidní, ale to není jediný důvod. Jejich nejsilnější druid zemřel, jeho moc se dědí. Nikdo ale nezná dědice této moci. Získal ji odpadlý druid, nebo si před smrtí našel svého následovníka?

Zmatená Alea náhle přestala hloubit. Co to jen pod touhle vrstvou písku, právě uprostřed vřesoviště, může být? Látka, z níž byl předmět, jehož se dotkly její prsty, vyroben, v sobě měla cosi zvláštního. Bylo to něco, co sem rozhodně nepatřilo. Že by nějaký vzácný předmět? Ukryté peníze? Osiřelá dívka po celé své dětství pronásledovala štěstí, aniž by se jí kdy podařilo ho dosáhnout. (..) Kam až její paměť sahala, žila Alea sama a bez zastání. Neustále byla nucena bojovat o přežití, a tak jen zpovzdálí sledovala jak si jiné děti v jejím věku hrají a smějí se. (str.13)

V knize jsou hlavní tři dějové linie. Jedna sleduje sirotka Alelu a její putování přes celou zemi. Nalézání přátelství, lásky, ale také nebezpečí. Ve druhé linii poznáváme mladého učňovského druida Wiliama a ve třetí linii, ne méně důležité je popsán osud vlčice Imaly. Asi nejvíce mě zaujal příběh Wiliama. Byl mi sympatický hned od začátku. Líbilo se mi například, jak se dostal do učení druidů, i když na učení neměl peníze. Líbila se mi i jeho prozřetelnost a způsob, jakým uměl přesně odhadnout pravdy, které říkáme zaobalené ve složitých proslovech. Jeho hlavními přednostmi jsou inteligence a sebedůvěra. Mrzí mě, že se v knize neobjevoval ještě trochu více. Naopak nejvíce mě zklamala vlčice Imala. Hned na obálce knihy zabírá polovinu plochy, ale v příběhu se vyskytuje opravdu málo. Na druhou stranu se opravdu chová jako vlk. Lidí se bojí, loví, vychovává vlčata a podřizuje se alfa samici. Neumí mluvit a to je to hlavní. Ale přece víme, co se jí v hlavě odehrává. Autor nezapomene vše popsat. I přes to stále zůstává divokým zvířetem a to se mi líbilo.

 

Myslím si, že si v knize každý dokáže najít to své. Ať už si zamilujete věčně rozesmátého trpaslíka, nebo zamračeného, nicméně moudrého druida, tak lesní stvoření Sylvy, nebo vlky a skřítky. Nadpřirozených bytostí je zde opravdu dost. Líbilo se mi, že každá postava vyprávěla, jak se dostala tam, kde je teď. Když jsem poznala jejich minulost, byly mi hned bližší. Vím, že se v tomto často opakuji. Opravdu mám ráda, když vím, co postava dělala před tím, než se dostala do právě probíhajícího děje. Malé jiskření mezi dvěma mladými lidmi také nechybělo. Zajímavá pro mě byla hierarchie druidů a jejich pomocníků. Nechyběly různé obřady, druidové samozřejmě ovládají magii.

Imala již před několika dny opustila planinu a znovu se ponořila do lesa. Zahnal ji hrůzný výjev, kdy se trojice dvounožců z tábořiště, k němuž se přiblížila, utkala s dalšími dvounožci, kteří byli menší postavy a měli zelenou kůži. Výbuchy a plameny, jež při tomto podivném zápase vyšlehly, ji vylekaly, a tak bez rozmýšlení prchla a zastavila se až mnohem později, když už se ten šílený povyk přestal ozývat. Ode dne, kdy jí onen podivný černý vlk přinesl darem zajíce, nežrala, a začínal ji trápit hlad. (str.148)

Pokud vás alespoň trochu mé nastínění zaujalo, tak se můžete těšit na nové nadpřirozené bytosti. Také souboje s nepřáteli na život a na smrt. Kouzla, přátelství, inteligentní postavy. Děj se odehrává na více místech. Pod zemí, nad zemí, v lese, v pustině, na ulici nebo v přepychovém sídle. Nechybí vtipné pasáže, které se naopak střídají s vážnými. Kromě již zmiňovaných postav, je jich tady samozřejmě více. Okouzlí vás bardka se svými příběhy, zamrazí vás z procedur, které praktikují u druidů. Intriky jako na dvoře G. R. R. Martina. A pokud jste milovníci temna, máme tady také křížence Mozkomorů a  Nazgûli.

Ať už vás recenze zaujala, či nikoliv, neváhejte ji ohodnotit. Jestli vás dovede až k přečtení knihy, rozhodně se po přečtení ozvěte. Ráda diskutuji a porovnávám názory s jinými čtenáři na danou knihu.

RECENZE: Bylo nebylo - Odette Bean

Zlá královna uvalila na prince, princeznu a celé království zlou kletbu. Zní vám to jako úryvek z nějaké pohádky? Přesně tak začíná kniha Bylo nebylo na motivy stejnojmenného seriálu. Nepřející královna nechce vidět šťastný konec Sněhurky a prince a proto na ně a celou pohádkovou říši uvalí kletbu, která je všechny uvězní v našem světě, kde si nebudou na nic pamatovat. Je jen jediná šance, jak ji lze zlomit a tou je Sněhurčina dcera Ema.

Ema nepoznala pravou rodičovskou lásku, možná proto žije svůj život odlišně než jiné ženy. Často se stěhuje, od mužů se víceméně distancuje a byla ve vězení. Nyní se živí jako lovec hlav. To se změní v den jejích narozenin, kdy si přeje, aby už dále nebyla sama. V tom momentě zvoní u dveří malý Henry – její syn, kterého neviděla od jeho narození. Zažila už několik problémů, a nerada by se dostala do dalšího, a proto ihned Henryho veze zpět domů k jeho adoptivní matce. Henry po cestě Emě vypráví pohádku o Sněhurce a princi Krasoňovi a snaží se ji přesvědčit, že právě ona je tou Emou z pohádky, která může všechny pohádkové postavy zachránit. Právě Henryho pohádky ji přesvědčí, aby zůstala ve Storybrooke. Chce svému synovi pomoci, protože zjevně žije až příliš ve světě fantazie. Ani sama Regina, adoptivní matka Henryho, se Emě zrovna nezalíbila. Stará se o jejího syna opravdu dobře? Proč ji Henry tak moc nenávidí, když podle všeho by se u samotné Emy lépe neměl? Emě se nelíbí čím dál více věcí, proto se rozhodne ve městečku zůstat a přijít tomu na kloub.

Ve všech případech, kdy má kniha filmovou adaptaci, nepřijímám jiný způsob, než ji napřed přečíst a až potom vidět. V tomto případě bych to udělala přesně naopak! Už jen proto, že je tentokrát kniha podle seriálu. Právě ve srovnání s ním je pro mě kniha slabší. Hlavním důvodem je pro mne vynechávání příběhů samotných postav z pohádkové říše, protože kniha je psána hlavně z pohledu Emy ze Storybrooku. Tím pádem mi dost věcí chybělo, a kdybych neznala seriál, asi bych se nedovtípila, kdo je například Rampelník nebo Popelka.

Chybí mi také minulost jiných postav, potom totiž čtenář nemůže tak docela chápat jejich chování. Myslím, že by knize neuškodilo, kdyby se kniha obohatila o pasáže z výše uvedenými poznatky. Byla by tím pro mě pohádkovější, a to je to, co dělá seriál tím, čím je.

Teď bych ráda upozornila ty, kteří seriál neviděli, nebo nedokoukali první sérii do konce. V následujících řádcích mohu prozradit zásadní věci! (Text je psán bílou barvou, zviditelníte ho tedy označením myši.) Ve srovnání se seriálem je kniha slabší. Hlavním důvodem je pro mne vynechávání příběhů samotných postav z pohádkové říše. Kniha je psána hlavně z pohledu Emy a to ze Storybrooku. Tím pádem mi dost věcí chybělo, a kdybych neznala seriál, asi bych se nedovtípila, kdo je například Rampelník jenom tím, že je psáno, že má zájem o dítě nebo Ashley alias Popelka. Protože například u zmiňované Popelky není v knize vůbec zmíněno, že právě o tu tady jde. Jsou zde jemné náznaky, že má macechu a dvě sestry, ale přímo to tam řečeno není. Opravdu hodně mi v knize chybí minulost jiných postav, potom totiž nemůžeme tak docela chápat jejich chování. Regina – zlá králova také nevypadá jako zákeřná osoba, alespoň v prvních kapitolách knihy. Kdybychom viděli seriál, věděli bychom, že je opravdu krutá, protože se neštítí zabít ani svého otce pro svůj prospěch. Tato pasáž mi například v knize chyběla. I když není zase tak podstatná. KONEC SPOILEROVÉ ČÁSTI

Co se týče postav, tak neumím říct žádnou, kterou bych neměla ráda. Pan Gold (Rampelník) mi jednu chvíli lezl na nervy, jindy zase tahá za jeden provaz s hlavními hrdiny, a tak mu vše odpustím. Zlá královna byla u mne dlouhou dobu v nemilosti, dokud jsem se nedozvěděla důvod její pomstychtivosti, poté i ona získala špetku mého pochopení. Avšak má milovaná postava je Henry. Je neodolatelný, odvážný, nikdy se nevzdává a jde sám proti všem. Stále dokola přesvědčuje Emu, že je musí zachránit a nedbá toho, že mu nikdo nevěří. Samotná Ema, to je prostě nejlepší ženská postava, jakou znám. Je drzá, jde si za svým a scény, kdy proti sobě válčí s Reginou, jsou mé nejoblíbenější. Bez toho by v knize chyběla akce a i trocha té romantiky, kdy matka bojuje o svého syna, kterého se zřekla.

Jestli knihu, nebo seriál, to je už na vás. Doporučuji však napřed seriál, a až si ho zamilujete – a věřím, že ano –, potom číst knihu jako již pravý fanoušek. Stojí to rozhodně za to už jen proto, že neznám jediného muže, který by v seriálu nebyl svůdný a kniha je perfektní věc, pokud vám vypadl děj první série a potřebujete ho oživit přesně tak jako já.

Vydal: CooBoo; 2014
Autorka: Odette Bean
EAN: 9788074477386
ISBN: 978-80-7447-738-6
Počet stran: 296

Recenzi jsem psala pro webmagazín MFantasy.

http://www.mfantasy.cz/2015/01/odette-beanova-once-upon-a-time-bylo-nebylo-recenze/

RECENZE: Třináct relikvií - Michael Scott

 „Mohl bych vytvořit zvláštní klíče, které by dveře do jejich světa, na onen svět, udržovaly zamčené.“ Rychle se otočil a zrak mu padl na hromádku věci určených ke směně a zabalených do kožené celty: na mísu a podnos, nůž, šachovnici, kopí, ohlávku, roh, purpurový plášť, brousek a meč. „Mohl bych je odtud vykázat a zamknout třinácti klíči, posvěcenými silou starší, než je tento svět..“

Třináct dětí bylo za války deportováno do bezpečí na venkov. Právě těchto třináct dětí bylo vyvoleno, aby chránily pradávné relikvie. Relikvie, které drží pod zámkem obrovské zlo. My se nacházíme v době, kdy od předání relikvií jejich strážcům uplynuly už desítky let, většina strážců je již v důchodovém věku. Pro Sarah začal den jako každý jiný, oblékla se a šla do práce. Jenže při přestávce na oběd byla svědkem přepadení, kdy chtěl skinhead okrást nemohoucí stařenku. Ještě než stihla jakákoliv myšlenka Sáře doputovat do mozku, tělo vyběhlo a šlo stařence na pomoc. Kdyby věděla, že nejde o běžné loupežné přepadení a jaké soukolí událostí to v jejím životě vyvolá, určitě by se na pomoc tak nehrnula. Existuje muž, který touží získat všech třináct relikvií a stát se pánem nad zlými silami. Čím více lidí při jeho hledání zemře a bude trpět, tím lépe.

Opět jsem nečetla anotaci, a pokud ano, tak už to bylo dávno. Knihu jsem měla v seznamu knih, které si chci přečíst a tak když jsem knihu viděla na prodej, koupila jsem ji. Možná kdybych si přečetla pár komentářů na Databáziknih.cz, tak bych nebyla tak překvapená. Třináct relikvií je plné dosti nechutných scén. Vlastně je na těchto scénách kniha postavena, zdá se. Potoky krev, vyhřezlé vnitřnosti, rozdrcené čéšky. Spousta mučení, pachy krve, moči, výkalů, hnijících těl. Prostě vyžívání se v bolestech obětí a co největším zmasakrování. Kdyby kniha byla film, tak bych ji směle přiřadila k Saw, nebo filmům se Stevenem Segalem. Prostě ten typ filmů, u kterých mě bolí celé tělo za herce, kroutím očima a odcházím od televize. Prostě cákance krve a desítky mrtvých, mňam.

               

Hlavní postava Sarah mi sice byla sympatická, ale celý dojem z knihy právě zkazily ty nechutné donucovací prostředky hlavního záporáka. Mafie hadra. Al Capone může jít shánět porcelánový set a pít s Alenkou a králíčkem čaj.

Nicméně když zavřu obě oči i Madame Okta všech svých osm, tak kniha měla i své lepší chvilky. Pod pojmem relikvie bych si třeba nikdy nepředstavila ohlávku nebo šachovnici. Všechny postavy, až na ty záporné byly sympatické. Oceňuji i námět knihy, ale té surovosti nemuselo být tolik. Menší romance, která vznikla mezi dvěma hrdiny, byla také oživující. Nebylo to vůbec nic přehnaného, žádné nerozlučné hrdličky, jen dva lidé, které svedl osud dohromady, a jsou pro sebe oporou. Hezké a příjemné. Líbil se mi i retrospektivní pohled na vznik relikvií a jejich účel. Sice mě nejdříve rozčiloval a nechápala jsem ho, ale poté už to začalo být zajímavé.

Abych recenzi nějak ukončila, úplně zlá ta kniha nebyla, ale nikdo by mě nedonutil k tomu, abych ji četla znovu.  Jednou a dost. I tak si myslím, že se najdou příznivci, kterým právě potoky krve vyhovují a kniha by se jim mohla líbit. Přeci jenom má kniha dost velké hodnocení od ostatních čtenářů. Já se k jejich nadšeným výkřikům přidávat nebudu, raději sáhnu po něčem méně morbidním.

RECENZE: Otrokyně citů - Nalini Singh

Píše se rok 2079. V této vzdálené budoucnosti nežijí jen lidé, ale i rasa Psyů a měňavců. Lidé jsou až na okraji společnosti a nejsou ničím důležití. Na pomyslném žebříčku jsou na druhé příčce měňavci, tvorové, kteří jsou napůl lidmi a napůl šelmami. Především jde o vlčí a Levhartí smečku, které spolu bezprostředně sousedí. A na vrcholu jsou Psyové původem lidští tvorové, kterým však z lidskosti moc nezůstalo. Jsou zbaveni všech emocí pro zvýšení výkonosti a praktičnosti. Děti Psyů se tvoří čistě vypočítavě a prakticky. Ale i přesto ne vždy vyjde všechno přesně tak, jak se plánuje a tak se narodila Psyská žena Sascha, která na sobě od dětství cítí, že není jako ostatní.

 Jen ty nejlepší geny mohou být spojeny s dalšími nejlepšími geny,
aby vznikl dokonalý člověk.

Nalini Singh je autorka série Psyové/měňavci, která napsala do dnešního dne třináct dílů a nyní píše díl čtrnáctý. Pro ty, koho by knihy zaujaly, mám dobrou zprávu. K sérii existuje i šest novel. Komu by zde však nestačila romantika, ten si může přečíst také knihu Probuzená vášeň, kterou v České republice vydalo nakladatelství Harlequin.

Jednou z hlavních postav je Lucas, kterého si musíte oblíbit. Mně se líbil jeho přístup ke smečce. Ne vždy se chová ke všem členům hezky, ale tím si právě zachovává svou autoritu.  Alfa samec Lucas Hunter je velmi znepokojený vším, co se kolem něj děje. Členové jeho smečky jsou čím dál neklidnější, protože ucítili na jedné z obětí vraha pach Psye a touží po krvi. Mizí čím dál více měňavčích žen a Lucas chce za každou cenu chytit vraha. Rozhodne se tedy jednat na vlastní pěst a tak souhlasí s kontraktem s Psyi.

Na Psyích je nejvíce zajímavý svět, ve kterém žijí. Život se z větší poloviny odehrává v Psyských myslích. Jsou to dobří telepati a dokonce v jejich vědomí můžeme najít Psynet, takže vlastně něco jako internet. Všechny mysli jsou spolu vzájemně propojené a komunikace skrz mentální síť není vůbec nic složitého. Zvládnou mluvit s vámi a v hlavě vést druhý rozhovor.

Zajímavý byl kontrast dvou odlišných ras, které byly okolnostmi donuceny spolupracovat. Lucas postupem času získává křehké přátelství s nepřítelem na základech, které se mohou každou chvíli rozpadnout. Vnukne Saschi myšlenku, která by ji nikdy před tím nenapadla – opravdu jsou všechny informace sdílené se všemi? Jsou Psyové schopni vražd bez emocí? Má být loajální ke své rase, nebo se přidat k Lucasovi? Se Saschou se v poslední době děje spoustu věcí. Největší potíží je, že začíná cítit pocity. Hlavně v přítomnosti Lucase, to by jako správný Psy vůbec cítit neměla. Rozdmýchává v ní touhu, nervozitu a otázky kolem jejího vlastního rodu. Lucas vidí, že tato Psyská žena není jako ostatní, jeho zvířecí polovina dobře cítí její nervozitu a proto ho začne nesmírně zajímat.

Musím přiznat, že pro mne bylo těžké číst pasáže, které se odehrávaly v Psyské mysli. Je to jednoduché, když čtu fantasy knihu a je tam třeba nový tvor, tak si ho umím představit na základě podobnosti s nějakým jiným. Nějaká obluda s hlavou býka? Představím si kentaura. Určitě víte, co tím myslím. Ale Psyská mysl pro mne byla tak nevídaná, že na to moje představivost nestačila. Abstraktní věci se všeobecně představují hůře než věci, které denně vidíme nebo je můžeme osahat. Přesto jsem během čtení došla k závěru, že si Psyskou mysl budu představovat jako neurony v mozku. To mi dost věcí ulehčilo. Příběhově mi děj připomíná právě teď moderní dystopické knihy. Sascha žije v systému, kde je vše uspořádáno a lpí se na poslušnosti. Kdo se odlišuje, je zneškodněn. Připomíná vám to něco? Ano, pro milovníky Hunger Games, Divergence a podobných knih by Otrokyně citů mohla být právě tou správnou volbou. Nicméně pokud bych měla knihu žánrově někam zařadit, tak bych ji řadila k erotickým urban fantasy. Abych řekla pravdu, tak mě osobně více vyhovují fantasy ze světa, kde jsou lesy, mýtické bytosti a většinou v období středověku.

Polovina knihy mě nebavila. Hlavně ty již popisované pasáže, kde jsou výjevy z Psyské mysli. V druhé polovině se mi vztahy mezi jednotlivými členy smečky velmi líbily. Rozpaky a žárlivost Saschi také tak. Lucas mi občas lezl na nervy, ale komu by nelezl chlap, který si o sobě myslí, že je nejlepší a neodolatelný pro všechny? Ale nebojte, zase tak moc dokonalý není, i on má své chyby a kostlivce ve skříni. Sascha je podle mého názoru v pohodě. Realisticky je popsán její vnitřní boj, kdy neví, na jakou stranu se postavit. To samé i její strach z „restartování“ mysli. Vůbec se jí nedivím, jak se chová. Velmi jsem si oblíbila její schopnost, kterou bych vám nerada nyní spoilerovala. Nápad to byl dle mého soudu perfektní. To jsem vážně nečekala a bylo to pro mne milé překvapení.

Vyjmenovat důvody, proč se mi kniha nelíbila, je vždy lehčí, než hledat ty věci, které mě donutily knihu úplně nezatratit. Oceňuji originální nápad mentálního světa hrdinů. Líbilo se mi i to, že autorka knihy se věnuje také trochu více do hloubky jiným postávám než přímo ústřední dvojici. Jde také vidět, že psala romantické knihy, než se pustila do fantasy žánru, a proto jsou milostné scény vždy poněkud jiné a dobře popsané. Nicméně kniha jako celek je takovým zlatým středem svého žánru. Není ani špatná, ale také to není další Hra o trůny. Do dalších dílů se pouštět nechci, protože některé pasáže se mi hrozně vlekly a špatně se mi tím prokousávalo. Spojením Harlequin a fantasy prvků vznikla nová série, která mne bohužel neoslovila.

Na závěr bych se ráda s vámi podělila o jeden úryvek, který mi utkvěl v hlavě. Je to moje nejoblíbenější část z  knihy:

Sascha se snažila dojíst sušenku po malých soustech, místo toho, aby ji slupla celou. Už věděla, že si musí nějakou čokoládu propašovat do bytu. Poprvé v životě narazila na něco poměrně bezpečného, čím mohla oblažit své smysly. Jeden hřích navíc v životě, který musel žít v utajení od první dětské vzpomínky, už nebude hrát roli.

Vzápětí po tom, co usedli, se do kuchyně přihnala dvě malá levhartí koťata. Sasha přihlížela, jak obě kloužou po podlaze z leštěného dřeva a brzdí o rohož. Za tlapkami jim zůstalo několik dlouhých, tenkých škrábanců. „Romane! Juliane!“ Tamsyn vyšla zpoza pultu a chytila je za kůži vzadu na krku. „Co si myslíte, že děláte?“ Obě levhartí tlamičky se k ní bojácně otočily. Saschu upoutalo tiché kočičí mňoukání, které jim začalo vycházet z hrdel. Tamsyn se zasmála. „Vy dva keckové. Přece víte, že v domě nemáte běhat. Tenhle týden už jste mi rozbili dvě vázy.“ Mláďata se ošívala. „Tak.“ Tamsyn přešla ke stolu a obě na něj upustila. „Omluvte se strýčku Lucasovi.“ Koťata si položila hlavy na přední tlapky a zvedla k Lucasovi oči, jako by čekala na jeho ortel. Sascha pocítila nutkání to bližší pohladit, zajet mu prsty do hedvábně jemné srsti. (str. 35-36)

Tento článek je zveřejněn na MFantasy, jehož jsem také autorkou. 

RECENZE: Inkvizitor - Vladislav Vlček

Mé hodnocení: 60 %

Inkvizice už pojmenování této instituce vyvolávalo v měšťanech i těch nejchudších chudácích strach. A co teprve inkvizitor. Muž bez kouska soucitu, který jen slepě zabíjí jednoho za druhým pod pochybnými záminkami. Důvody jsou jakékoliv, ať už jdou slepě po majetku obětí jako známý inkvizitor Boblig, nebo z hlubokého vnitřního přesvědčení nebo stejně jako u inkvizitora této knihy, je jen uspokojuje způsobovat bolest ostatním.

Harald MacGowan je ten nejhorší případ inkvizitora, je plně přesvědčen, že koná dobře a ještě ho baví
ubližovat a ponižovat odsouzené. Nenávidí ho mnoho lidí, to se nemůže nikdo divit. Jeden takový si na inkvizitora počká a pomstí smrt své sestry. Harald se dostává do stavu nicoty, kde se může užírat jen sám sebou. Vysvobodí ho tajemná organizace, která jej potřebuje pro jeho schopnosti. Tak se Harald dostane o několik století vpřed. Uvidí svou první televizi, ale přitom stále žije na středověkém hradě. Tajná organizace si cvičí vojáky, které posílá do minulosti, kde zachraňují předem vyhlídnuté osoby. To je i úkol Haralda. Proč to musí dělat, mu není dlouho objasněno a i vy, pokud chcete vědět, co za tím stojí, přečtěte si tuto knihu.

Jednoho večera jsem si odnášel svou nově upravenou pistoli na pokoj. A to mi zachránilo život. Ležel jsem v posteli a cvičným nábojem "střílel" na pomyslné terče, abych si zvykl na úpravu spouště, izraelská tritiová miřidla a střenky na míru. Když jsem se dostatečně seznámil s modifikacemi, nabil jsem zásobník ostrými, strčil pistoli pod polštář a usínal. Bez varování se rozletěly dveře a dovnitř vdusala mohutná hrbatá kreatura mávající ošklivě vypadající velkou sekerou s oblým ostřím. Okolo dvou metrů mohutný humanoid, oděný v zašedlých hadrech, s tělem a bezvlasou flekatou hnědou hlavou plnou jakýsi velkých bradavic, zapadlýma malýma očima, nozdrami místo nosu a s hubou plnou bílých trojúhelníkových zubů. (str. 100)

Můj názor:

Cesta inkvizitora za svým zlepšením a spásou byla dobrým nápadem na knihu. Inkvizitor se polepšil opravdu poctivě, ženy se ani nedotkne a to pro mne bylo až neuvěřitelné, jak moc dbal na to, aby se choval dobře. Ale chápu, že měl své vzpomínky, které mu v tom bránily. Jen jsem nepochopila, proč ho všichni litovali, že si prožil hrozné věci, když právě on byl tím, kdo mučil a znásilňoval. Jestli mysleli ten očistec v nicotě, tak to podle mě žádná muka nebyla. Cestování časem mám všeobecně ráda, ale doufala jsem, že tomu bude v knize věnováno více pozornosti. Polovinu knihy jsem nevěděla, proč zachraňují ty lidi z minulosti. Ano, stejně jako hrdina, když to neprozradí jemu, nemůžu to vědět já samozřejmě.

Co mi trochu nesedělo, byla právě bojová jednotka. Dokud zachraňovali lidi ze středověku, bylo vše v pořádku. Pak začali používat spoustu různých typů zbraní, letadel, terénních aut, a to mi vůbec nic neříká. V místech, kde vychvalovali dané zbraně, jestli je na tolik, nebo tolik nábojů a s jakou razancí umí střílet, jsem mírně ztrácela koncentraci a moc mi to nevadilo. Prostě jsem větu dvě přeskočila. Bohužel těch zbraní v knize používají dost. Já sice nejsem princezna, která se zajímá jen o makeup, růžové šaty a podobně, ale tohle prostě podle mě je pro kluky. Mě to nemá co dát. Co je pro někoho nedostatek, nebo prvek, který by mohl být vypuštěn pro jiného je to návnada. A tudíž věřím, že své fanoušky tyto pasáže najdou.

Další malinkatou výtku bych dala výrazům používaným postavami. Většina skupiny pocházela z minulosti. Harald z dob inkvizice, jeho přítel byl ještě ze vzdálenější minulosti. A to mezi nimi padalo jen kurva, do prdele a podobně. Zajímalo by mě, kde to pochytili. Možná z té televize, na kterou se údajně dívali. Ale mám takový dojem, že už v té nicotě hned po své smrti už inkvizitor kurvoval co to šlo. Myslím si, že takové výrazy opravdu v té době neznali. A přišlo mi to dost úsměvné. Ale ruku do ohně za to nedám, ale myslím si, že se ty výrazy nacházely už na začátku. Pokud se někdo rozhodne knihu číst, rozhodně mi dejte vědět, jak to vlastně je. :)

Kniha jako celek se mi líbila. Může to znít divně po mém výčtu nedostatků, ale přeci je to tak. Přece jenom ty nedostatky se pamatují lépe. Kniha se čte rychle, je plná akce. Stále se v ní něco děje. Útoky různých potvor nevyjímaje. Dokonce se dočkáme i nějaké té lásky. Nejvíc se mi asi líbila tajemná aura kolem šéfa celé organizace, kterou nedokázal nikdo rozluštit, vlastně nikdo neví, co je zač. A já jsem se pomalu začala přiklánět k jejich teoriím. Asi největším plusem celé knihy je přátelství všech obyvatel hradu. Opravdu to přátelství z nich přímo vyzařovalo. Při čtení jsem z toho měla ten správný dobrý pocit. Další věcí, kterou bych pozvedla, jsou osudy zachraňovaných lidí. O každém se něco dozvíme, pak je zachráněn a postupně zařazen do společenství. A stává se z něj nový přítel a spolubojovník, na kterého se dá stoprocentně spolehnout. Útoky nepřátel byly nečekané a zajímavě pojaté. Rozhodně bych nečekala, že přijdou tímto způsobem a že zase jinými způsoby lze někoho takto zraňovat. Nemohu vám prozradit jak, nebo byste z knihy nic neměli. A konečně nelituji vůbec přečtení. Pořád se nemohu rozhodnout, do jakého žánru bych knihu zařadila. Je to prostě takové akční fantasy.

Způsob psaní, bych odhadovala podobný, jakým píše pan Kulhánek, tedy nemohu říct, že by se mi ty těžko sehnatelné poklady dostaly do rukou. Usuzuji jen podle ukázek. Dále si myslím, že by podobně laděné knihy mohly být Perunova krev a jiné těmto knihám podobné. Tak tedy, pokud je vám zmiňovaný žánr, způsob vyprávění blízký, můžete směle zkusit tuto knihu. Ráda uslyším váš názor.

Děkuji nakladatelství Brána za poskytnutí recenzního výtisku!!

RECENZE: Železný král - Julia Kagawa

Meghan je obyčejná šestnáctiletá holka. Ve škole není zrovna nejoblíbenější, to by musela být roztleskávačka a ne doma chovat prasata. No co, hlavně že má celý život dobrého přítele. Trápí ji obyčejné problémy, jako že rodiče zapomenou na narozeniny, nebo že by chtěla řidičské oprávnění. V den jejich narozenin se však stane něco hrozného. Jejího malého brášku někdo unesl a podstrčil místo něj trola na vlas podobného. Meghan se dozvídá, že její přítel není vůbec ten, za koho ho celý život měla. Je to její ochránce, kterého jí přidělil král Oberon. Ano, ten Oberon král elfů. A tak Meghan zjistí, že ani ona není obyčejná holka, je napůl fae, tedy víla. Vydá se do země všech elfů, skřítků, trolů a spousty dalších potvor, aby našla uneseného bratra. Rozhodně to nemá jednoduché, i když ji Puk pomáhá, tak je tam opravdu dost potvor, které by ji rády zabily. Krom toho o Meghan stojí i oba královské ferijské dvory. A to není jediný problém. Nevíra lidí je mnohem ale mnohem horší.

"A co Robbie..tedy..myslím Puk?"Zeptala jsem se, aniž jsem věděla, proč se mi právě teď v hlavě vynořila tahle otázka. "Jak se dokázal držet tak blízko mě, chodit do školy a tak dál, se vším tím kovem kolem?" Grimaklin zazíval. "Robin Goodfellow je velmi starý férij," řekl a ve mně se všechno vzpíralo brát Puka takhle. "A nejen to, byla o něm napsána řada balad, básní a příběhů, takže je prakticky nesmrtelný, dokud se na ty věci nezapomene. Nedá se říci, že je vůči technice a technickému pokroku imunní - to zdaleka ne. Puk je silný, ale ani on nedokáže vzdorovat všem vlivům." "Zabilo ho to?" "Pomalu a za dlouho." Grimaklin se na mě zadíval vážným pohledem.  "Kdesikdys umírá, človeče. Každé desetiletí se zmenšuje. Příliš mnoho pokroku, příliš mnoho techniky. Smrtelníci ztrácejí víru v cokoliv jiného. (str. 187)

Meghan je pro mě opravdu hodně sympatickou hrdinkou. Rozhodně není holka typu, nech mě já všechno sama! Potřebuje pomoc, a když jí nemá, tak ji většinou někdo chytí. Rozhodně se mi to líbilo, řeknou ji, utíkej a ona paralyzovaná strachem stojí a tak ji samozřejmě chytí. To se mi na ní opravdu moc líbí. Není to hrdinka, kterou byste si snadno spletli se Schwarzeneggerem. Je to opravdu obyčejná holka, jako vy, nebo jako já.

Puk je takový rošťák, to slovo se mi hrozně líbí a naprosto ho vystihuje. Rád dělá naschvály, vše bere s humorem i souboj na život a na smrt. Ale na druhou stranu je jako vaše matka, která vám pořád stojí za zády a říká, co je správné. Pak je jednoduché zamilovat si prince Ashe, i když je to záporák.

Oproti němu je Ash princ zimního dvoru přesný opak. Nemluvící, vážný, smrtelně nebezpečný. A taky přitažlivý, jak jinak. Záporáci a špatní kluci budou vždycky holky přitahovat.

Kocour Grimaklin sice celou dobu Meghan pomáhá, ale že by z toho měl radost, se říci nedá. A přesto ho budete mít rádi, i přes jeho ironické poznámky a jeho nafoukané chování.

Kniha mě chytila hned od začátku. Ano, byly tam místa, že se mi to nečetlo zrovna nejlépe, ale i místa, které jsem přímo hltala. Těch potvůrek je tam na můj vkus až moc, ale i tak se mi kniha líbila. Údajné podobnosti s jinými příběhy nebudu řešit, protože jsem ty ostatní knihy nečetla, takže jsem měla zážitek z knihy naprosto ničím nezkažený. Neznám ani Alenku v říši divů a ani Sen noci svatojánské. Narnii tam mohli čtenáři vidět pouze v průchodu skříní, ale co.. Mě to ani nenapadlo. Nápad se mi líbil, a ač jsem některé podrobnosti o Fae věděla, třeba z knih Patricie Briggs, tak i přes to mě kniha měla stále čím překvapovat. Například byly použity potvůrky, které jsou z cizích bájí a pověstí a dole pod čarou bylo vysvětleno, o koho jde. Těchto poznámek tam pár je, a mně se to hrozně moc líbilo, zase jsem byla o něco chytřejší. Nedokázala jsem předem odhadnout, co by se mohlo pokazit, nebo co se bude v následující kapitole odehrávat a to je vždy skvělé. Akce v každé kapitole.

Mám ještě druhý díl, tak se jdu do něj pustit, protože nemám ráda otevřené konce, tak se zatím mějte.

RECENZE: Zloděj blesku - Rick Riordan

Zase se zatmělo a v dálce slyším blesky. Už je
nevnímám jako dřív, není to uklidňující, znamená to, že se bohové zlobí. Diovi někdo ukradl jeho nejmocnější zbraň, mocný blesk.  Jak už to tak bývá mezi sourozenci, tak i bozi začnou podezřívat jeden druhého. Moc tomu nepomáhají ani stoleté sváry mezi jednotlivými bohy. Blesk může navrátit jen jeden člověk, ještě není ani pravým mužem, zatím je jen malým chlapcem. Jmenuje se Percy Jackson a podle orákula by to mohl být právě on, komu se podaří navrátit ztracený blesk a urovnat sváry mezi bohy a zabránit tím válce.

Percy Jackson si připadá jako mnozí z nás, jako mimoň. Podle oficiálních rozsudků je tak trochu hyperaktivní, trpí poruchou pozornosti a je dyslektik. Mimo to se mu často stane nehoda, po které ho pošlou na další školu.  Poslední kapkou byla učitelka matematiky, která se proměnila na Erínyi a chtěla Percyho zabít, proč? Percy se dozvídá, že není jen tak obyčejným smrtelníkem, je polobohem. Synem lidské ženy a boha z Olympu. Dostává se do speciálního tábora, kde žijí jen polokrevní teenageři.  Jeho instruktorem se stává kentaur, zjišťuje, že jeho jediný přítel je satyr a to není všechno. K Percymu se přihlásí i jeho božský otec, je podezřelý z krádeže Diova blesku a Percy by měl očistit jeho jméno.  Vydává se tedy na výpravu i se svými přáteli, aby blesk našel a získal ho zpět. 

Kniha se odehrává v 21. století v Americe, přišlo mi to divné. Řečtí bohové, kteří mají sídlo na  Empire State Building? Bůh války jako motorkář? Poseidón jako beach boy z Účastníků zájezdu Michala Viewegha? Je pravda, že neznám tak dobře řecké báje, abych dokázala porovnat, jestli popisy příšer a bohů sedí. Zeus se mi jevil jako trouba, který si nevidí na špičku nosu, zato Hádes mi byl sympatický opravdu hodně. Vůbec celý Erebos a nejvíc Kerberos (=pes, který má tři hlavy) se mi líbili nejvíce. V tomto díle zastávají nejdůležitější role bohové: Poseidón, Áres, Zeus a Hádes. Můžeme se tady setkat s Medúzou, chimérou, Minotaurem,… Percy jako hrdina mi je sympatický, nemá to v rodině lehké. Skoro všechny šarvátky přežije jen tak tak, takže to není žádný Superman. A to se mi na něm líbí. 

Celkově knihu hodnotím pozitivně. S hrdinou se dá sžít, protože to není zase až tak moc výjimečný kluk. Jeho meč sice vždy vystřelí z propisky, no dokázala bych vymyslet spoustu lepších věcí, kde by se meč mohl skrývat, ale to nevadí. Propiska se mi moc k starému Řecku nehodí. Kniha by měla být určena asi pro mladší čtenáře, ale to mi nevadilo. Jako fantasy se mi kniha líbila. Sice už jsem dokázala předvídat, že všichni, se kterými se Percy setká se promění na nějakou potvoru, ale co. Přečetla jsem to opravdu za dva dny, a to už poukazuje na to, že je kniha dobrá. Já mám ve zvyku knihu pořád odkládat a pak se nemám k tomu, abych znovu se začetla. Ale Percy mi na dva dny nahradil mého přítele. :D Na nic jiného jsem neměla čas.

Sebral jsem šátek. Růžově se třpytil a nepopsatelně voněl - po růžích nebo kytkách z hor. Po něčem příjemném. Trochu zasněně jsem se usmál a zrovna jsem se chystal otřít si šátek o tvář, když mi ho Annabeth vytrhla z ruky a nacpala si ho do kapsy. "Tohle teda nedělej. Nezapleť se do těch milostných hrátek." "Co?" "Prostě vezmi ten štít, chaluhový mozečku, a vypadneme odtud." Jakmile jsem na ten štít sáhl, věděl jsem, že jsme v maléru. Má ruka protrhla něco, co ho spojovalo s palubní deskou. Možná pavučina, pomyslel jsem si, ale pak jsem se podíval na tu věc na své dlani a viděl jsem, že je to nějaké kovové vlákno, tak jemné, že bylo skoro neviditelné. Nastražený drát. "Počkej," brzdila mě Annabeth. "Pozdě." "Tady na boku člunu je další řecké písmeno, další éta. Tohle je past." (Str. 253)

Moje hodnocení: 78 %

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

RECENZE: Vlčí krev - Michaela Burdová

NÁZEV: Vlčí krev

AUTOR: Michaela Burdová

SÉRIE: Syn pekel

DÍL: První

ŽÁNR: Fantasy

STRAN: 256

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Tvrdá vazba

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

HODNOCENÍ: 80 %

Vítám Vás u mé pondělní recenze. V pondělí se většinou nechce nikomu nic dělat, ani u mě to není jiné, navíc když je takové zamračené deštivé počasí, a tak jsem si uvařila čajík zalezla pod deku, přitáhla si ke gauči lampičku a šla si číst.

Není u mne překvapením, že jsem si vybrala knihu s vlkodlačí tématikou, má láska k vlkům se stále a pořád projevuje ve všech formách. Syn pekel rozjel další zajímavou sérii, kterou bych ráda přečetla celou.

Vlkodlaci už nejsou to, co bývali, lidé se jich už nebojí, právě naopak vezmou vidle a čekají na ně.

Postupem času vlkodlaků stále více a více ubývá, až to dojde do bodu, kdy zůstanou už jen dva

zbylí nefalšovaní vlkodlaci z toho je jeden v kómatu. Je tady sice ještě jedna poslední smečka, ale neříkala jsem jen tak pro nic za nic, že praví vlkodlaci zůstali jen dva. Pravého vlkodlaka zabije stříbro, naopak Weerwolfy nezabije ani to. Ovládá je mocná Aragen, která ovládá temnou sílu. Věřte mi, na tu byste si netroufli. Vlastně byste nechtěli potkat ani jednoho z vlkodlaků. Jsou to vlkodlaci přesně tak, jak mají být. Jsou to bestie, které těší zabíjení, rádi se dosyta najedí lidského masa. Za sebou nechají i vylidněnou celou vesnici bez výčitek svědomí. Neran je sice také vlkodlak, který neváhá použít své drápy a zuby, ale dá se říct, že má něco jako svědomí a to se mi na něm líbilo. Neran se vydává hledat zázračné Étarlininy slzy s pomocí bývalého démona, který se ho před několika lety snažil sám zabít.  Přitom je jim stále v  tlapách Aragen, která se rozhodla, že Nerana znásilní, aby zachránila svou smečku. Vlkodlaků je málo a tak se páří jen mezi sebou. Z toho se rodí vlkodlaci s genetickými vadami, většinou moc dlouho nežijí.

Musím říct, že jsem se na začátku knihy ztratila. Aragen a její smečka, její nástup na pozici vůdkyně a najednou Neran, který už nemá bratra a hledá nějaké slzy ani nevím proč. Postavy se mi líbili asi všechny, byly nevypočitatelné. Aragen byla schopná všechno od vypichování očí (asi slyšela píseň od Rudy a hrála na okouna) po vraždění všech, kteří se ji znelíbili. Nerana jsem si zamilovala, je to takový velký flegmatik jako já. Však se to všechno nějak vyřeší, přece nebudeme kvůli toho ztrácet hlavu. Když je potřeba je zlý a krutý, ale pořád je v něm to jeho svědomí a to se mi líbí. Liadel se mi líbila už jen kvůli nápadu polepšené démonky. Ta její namyšlenost mě štvala úplně stejně, jako Nerana, takže jsem pro něj měla pochopení, že ji chtěl uhryznout hlavu. Udělala bych to taky, kdyby to šlo. Zajímavé mi přišlo cestování hrdinů, během chvilky byli vždy v nové vesnici, městě. Asi měli na nohách sedmimílové boty, jinak to nechápu. Och, kéž bych se já mohla takhle přemisťovat, hned bych ušetřila spoustu peněz za benzín a mohla bych nakoupit další knihy.

Celkem knize nemám co vytknout, mě se to prostě líbilo. Nenudila jsem se v žádné části a to je pro mě nejhlavnější. Konec byl nepředvídatelný a naladil mě na druhý díl.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Gjorkové tajemství minulosti - Tereza Benešová

NÁZEV: Gjorkové tajemství minulosti
AUTOR: Tereza Benešová
ŽÁNR: Fantasy
NAKLADATELSTVÍ: Krigl
STRAN: 327
ROK VYDÁNÍ: 2012
PROVEDENÍ: Brožovaná
VĚK: 10+






Pod hladinou oceánu leží svět, o jehož existenci nemá lidstvo dodnes, ani ponětí. Dvanáctiletá Nefas o něm už pár let ví, ale teprve dnes nastal čas zařadit se mezi své. Mezi Gjorky. Nefas nechce nic víc, než najít konečně domov, pár přátel a zjistit proč vlastně musela vyrůstat stranou. V novém světě ji ale otevřená náruč rozhodně nečeká a její touha po kamarádech, se v mžiku smrskne na snahu proplout, a být neviditelná. Brzy sice zjišťuje, že pomoc může přijit z míst, odkud by ji nikdy nečekala, ale také, že kdo se ptá, mohl by dostat odpověď o kterou vlastně vůbec nestojí. Vstupte spolu s Nefas do místa, kde je všechno stejně nebezpečné, jako krásné a fascinující. Kde mají všichni svá malá tajemství a odraz minulosti je příliš silný na to, aby se dal jen tak překonat.

HODNOCENÍ: 50 %

"Nefas si vzala svůj batoh a vydala se za ní. Chůze ve vodě ji dělala trochu potíže. Měla pocit, že jestli se něčeho nepřidrží, nejspíš brzy někam odplave. Ale zdálo se, že profesorka s tím nemá nejmenší problém. Třeba nosí po kapsách kamení..napadlo ji. “Na to si zvyknete,”ozvalo se zepředu, jako by jí snad profesorka četla myšlenky."

Žila mezi upíry, ale není upír. Teď má opustit to jediné, co kdy poznala a vydat se pod hladinu moře.

Pod hladinou nežijí jen delfíni, žraloci a želvy. Žijí tam také Gjorkové. A kdo jsou vlastně ti Gjorkové?

Jsou to lidé jako my, akorát žijí pod vodou. Umějí pod vodou i dýchat a aby toho nebylo málo, tak i umí kouzlit. V moři si vybudovali své vlastní vesnice chráněné bariérami. V každé vesnici žijí Gjorkové s jiným nadáním. S nadáním na jiný element. Jsou tady elementy vody, větru, ohně a země. Každému Gjorkovi je při narození přiřazena jedna z těchto vesnic. Nefas se tady nenarodila, a tak musí být zařazena dodatečně.

Dostává se do gjorské školy, kde ji spolužáci nepřijmou zrovna tak, jak by si představovala. Je jiná, nevyrůstala s nimi a studenti se ji víceméně bojí, právě kvůli toho, že žila u upírů. Dost nepěkným způsobem dávají Nefas najevo, že ji mezi sebou nechtějí. Nefas se i přes to snaží studovat. Hodiny lektvarů, obrany a podobně jí nedělají problémy. Naštěstí má Nefas alespoň jednu kamarádku Selii, malého jedovatého hada, kterého si koupila spolu s školními pomůckami. S pomocí hodné učitelky se snaží hádka vycvičit. Netrvá to dlouho, a i Nefas si najde přátelé. Bohužel toto přátelství je zakázané. Nikomu se nelíbí, že by se měli přátelit studenti se dvou různých vesnic ve kterých vládne nevraživost už od dob dinosaurů. Nicméně Nefas to netrápí se svými novými přáteli získá podivnou knihu, které je psána v latinském jazyce, co v ní může být? Tři přátelé pročtou hromady knih, než zjistí o co jde. Výsledek je tak šokující, že se o tom ani učitelé nesmějí dozvědět. Dokonce kdyby je chytili, tak je můžou i vyloučit ze školy.

Nefas si musí vydobýt své místo ve škole a v životě. Zapřísahala se, že zjistí, kdo jsou její rodiče a proč ji nechtěli vychovávat. Spolu se svými novými přáteli nejednou zježí vlasy na hlavě učitelskému sboru. Oddechovou fantasy připomínající Harryho Pottera si určitě nenechte ujít.

Forma textu

Jde vidět, že knihu psala mladá autorka. Souvětí jsou krátká, převládá hovorová čeština. Nad některými výrazy jsem kroutila hlavou. Ne že by byly špatné to vůbec ne, ale jde prostě vidět, že hrdinka je v pubertě.

Ač nerada, tak musím říci, že mi kniha opravdu hodně připomínala Harryho Pottera. Ne nevěšte mě na šibenici, hned Vám doložím důkazy, kvůli kterým si to myslím. Nevím jestli autorka je fanynka Harryho Pottera, ale podobnosti si nejde nevšimnout. Až když jsem si začala psát do sešitu podobné, nebo stejné věci, tak mě napadlo se podívat i na jiné recenze. Potěšilo mě, že nejsem jediná, kdo si toho všiml. Už jsem si myslela, že jsem zaujatá a hledám ty podobnosti schválně. Nicméně podobností je tam opravdu dost, vypíšu je níže. Tak do poloviny knihy mi to opravdu hodně vadilo, ale překonala jsem se a četla jsem dál. Dobře jsem udělala, zhruba od té poloviny knihy jsou Gjorkové skutečně něčím jiným. Kniha mě nakonec i bavila.

Tady Vám vypíšu jen pár podobností, které jsem si zaznamenala do sešitu během čtení.

Nevím, zda je to náhoda, ale těch podobností je docela dost.

Postavy

Jak už jsem se zmínila v tabulce, kde porovnávám podobnosti, tak je tady hned několik podobných postav. Kdo by se snažil, tak v knize najde Hermionu, Hagrida ale i profesora Snapa. 

Jsou si opravdu hodně podobní.

Nefas je dobrým příkladem pro mladé čtenáře, protože se nevzdává a i když je šikanovaná, tak není zlomená. Na to, že ji má být dvanáct let mi přijde až moc rozumná. Ale ničemu to nevadí, její kamarád je na tom o něco hůře. Že by byl opravdu tak moc inteligentní, jak se v knize popisuje mi přijde opravdu dost nereálné. Ale nechme to tak. 

Zase na druhou stranu milovníci Harryho Pottera tady mají nový díl série. Když to tak řeknu. Pokud je mrzí, že už další díl není, tak si mohou přečíst toto. Na to, že je autorka blogerka, která se pokusila vydat knihu je to dost dobré. Každý nějak začíná a já autorce držím palce.

Tím bych tuto recenzi asi ukončila. Doufám, že si zase příště přečtete další recenzi s pozdravem Klára.

Děkuji nakladatelství Krigl za recenzní výtisk.

RECENZE: Madame Okta - Darren Shan

Madame Oktu a vlastně celou sérii Darrena Shana mi doporučovala spolužačka už dlouho. Nějak jsem se k přečtení neměla, ale dnes na praxi jsem měla půl hodiny čas a tak jsem se procházela mezi regály s knihami a dívala se, co je kde nového.

Nakonec i když mám doma spoustu recenzních výtisků jsem si domů donesla hned pět knih. A to: Madame Octa, protože jsem nikdy neměla štěstí a v knihovně nebyl k mání první díl, potom Pán prstenů ze stejného důvodu. Také jsem si vzala Agátu Christie, protože se cítím skoro nepatřičně, že jsem od této známé autorky ještě nic nečetla. A abych neměla výčitky svědomí, půjčila jsem si Arthura Conana Doyla a to hned dvojjazyčného. Abych už při tom čtení trénovala trošku na maturitu. A tou poslední knihou je fantasy kniha od nakladatelství Fantom Print, kterému chci napsat recenzi a poté požádat o spolupráci.

Úvod je delší, než obvykle, snad mi to odpustíte. Knihu jsem si půjčila dnes, donesla jsem si ji domů asi ve dvě hodiny odpoledne a je přečtená. To o ní něco vypovídá.

NÁZEV: Madame Okta

AUTOR: Darren Shan

ŽÁNR: Horor, Fantasy

SÉRIE: Darren Shan

DÍL: První

NAKLADATELSTVÍ: Albatros

STRAN: 199

ROK VYDÁNÍ: 2002

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: 10+

HODNOCENÍ: 87 %

Děj knihy:

Darren Shan, ano je to pseudonym autora i jméno hlavního hrdiny. Darren Shan, je normální kluk, který miluje svou rodinu a rád hraje fotbal se svými přáteli o přestávkách ve škole. Jednou takhle o přestávce má se svými přáteli sraz na školním dvoře. Přátelé se dozvěděli, že do města přijelo obludárium, něco jako cirkus, ale jsou tam na programu monstra.

Samozřejmě, že tam banda kluků chce jít, když se dozvědí, že tyto cirkusy byly zakázané, chtějí tam jít ještě více. Toto obludárium však změní život dvěma nejlepším přátelům a to hned tak, že se z nich stanou téměř nepřátelé. Chvílemi jim jde i o život.

Můj pohled na knihu:

Knihu jsem našla v oddělení dětských knih od 11 - 15 let. Tak mě docela překvapilo, že mě kniha docela chytla. Četla se úplně sama, před několika lety jsem viděla film Upírův pomocník a tak jsem zhruba věděla, do čeho jdu. Nedokážu přesně určit, jaký žánr je tato kniha. Měla by u mladších čtenářů nejspíš vyvolat strach, je to tedy horor? Nebo je to fantasy kniha, protože se tam vyskytuje upír a nadpřirozené bytosti? Já se nepřikláním ani k jednomu, je to prostě Darren Shan a ten je něco mezi tím.

Autor mě pobavil, jednou úmyslně a jednou neúmyslně. Po přečtení knihy si přidávám do své slovní zásoby slovo hrochoidní. Po přečtení tohoto slova jsem měla v očích slzy smíchu. Už jsem slyšela výrazy jako; Máš špeky jako Michelin. Ale že by někdo popsal některou z postav, místo toho, že je tlustá, tak že je hrochoidní, to jsem slyšela poprvé a hrozně moc se mi to líbí.

Podruhé mě pobavil autorův popis cestování na upírovi, kdy si Darren vlezl upírovi na záda a tak spolu běželi do nemocnice. Hned se mi vybavila upířina Stmívání a rozesmálo mě to, smála jsem se, až jsem se za břicho popadala.

U čeho už jsem se nesmála byla dost viditelná hrubka, která se objevila hned na začátku knihy, ale to se může stát každému. Ale vidět napsané v knize matyka a matykář, to bylo silné kafe i na mě. Nicméně chápu, že se může překladatel a posléze někdo, kdo dělá korekturu přehlédnout.

Asi nejvíce z celé knihy mě bavilo popisování právě průběhu představení obludária. Naštěstí jsem zapomněla na film, a proto jsem si všechny postavy představovala podle sebe. Darren Shan je určitě dobrá kniha pro mladší čtenáře, vždy raději vidím, když kniha poukazuje na dobré vztahy mezi rodinou a sourozenci. Může to mít na čtenáře dobrý výchovný vliv.

I když se mi kniha dost líbila, čekala jsem, že se v ní bude dít ještě mnohem více. To však ničemu nevadilo, nejspíš se děj více rozjede v dalších dílech. 

Ještě musím dodat, že sice si film moc nepamatuji, ale myslím si, že tam Madam Okta (pavouk), nebyla za takovou potvoru chlupatou. Naopak, myslím si, že to byla má oblíbená postava. Asi se na film budu muset podívat znovu.

PS: No, vypadá no to, že by byla zlá?? V knize je popisována jako nechutná, tady vypadá roztomile.

Tak teď už zbývá jen jít do knihovny a doufat, že tam je druhý díl volný.

RECENZE: Serafína příběh draků - Rachel Hartman

NÁZEV: Serafína příběh draků 

NÁZEV ORIGINÁLU: Seraphina

AUTOR: Rachel Hartman

ŽÁNR: Fantasy

SÉRIE: Serafína

DÍL: První

STRAN: 352

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: Young adult

HODNOCENÍ: 65 %

Něco málo k ději:

Lidé a draci spolu odjakživa bojovali, až nadešel den, který změnil celé jejich životy. Královská rodina uzavřela s generálem draků mírovou smlouvu. Draci tady nevystupují jako zvířata, bestie, které chrlí jen oheň. Jsou to inteligentní tvorové, kteří se umí proměnit do lidské podoby. Každý drak má dokonale vyvinutý čich a tak dokáže poznat svůj druh. Lidé tuto výhodu nemají a tak vymysleli způsob, jakým označit draky. Každý drak musí na krku nosit rolničku. Děj knihy se odehrává pár desítek let po uzavření mírové smlouvy a to právě v období výročí tohoto uzavření. Serafína je polodrak, otec je člověk a její matka byla drak. Tuto svou zvláštnost musí tajit před celým světem. Není přijímána ani u lidí a ani u draků. Je to něco, na co nikdo ani nechce pomyslet, natož to vidět na vlastní oči. Pár dní před příjezdem generála se najde v bažinách tělo prince bez hlavy. Skupina nábožensky založených mužů, kteří nesnáší draky, ty bezcitné bestie, jak jim říkají, (draci nemají city) takže na těchto jejich argumentech něco je. Hned vezmou do svých rukou tuto informaci a začnou šířit, že prince zabil drak. To vyvolává starou nenávist mezi draky a lidmi. Pořád tady jsou staří rytíři, kteří proti nim bojovali a ti rádi přilívají do ohně nenávisti. Ani všichni draci nejsou spokojení se stavem věcí. Rádi by dostali své loviště zpět. Serafína se snaží vyšetřit, kdo prince zabil s tím ji pomáhá královský bastard Kiggs. Serafína má podezření, kdo prince zabil. Potvrdí se její podezření? Jaké city k ní chová Kiggs? Je to jen obdiv jeho sestry, který ho ovlivňuje jeho pohled, nebo Serafínu dokonce nenávidí? Serafína musí zjistit, kdo se objevuje v jejích vidinách, uspořádat oslavu výročí a uspořádat své vlastní city. Mezitím se musí nechat párkrát zatknout, řešit svůj vztah se svým strýcem a hledat odpovědi ohledně její matky dračice.

V zemi zvané Gored žijí již po čtyři desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha?

Kniha mě zaujala na první pohled, ne jen obálkou, ale i chválou těch, kteří ji četli. Co na to říct? Musela jsem si jí hned objednat k recenzi. Byla jsem šťastná, když jsem ji konečně držela v ruce. Bohužel má radost neměla dlouhé trvání. Už začátek knihy mě neuměl vtáhnout do děje. Knihu jsem několikrát odložila po pár přečtených stránkách. Neuměla jsem se začíst, nudila jsem se.

Přitom prostředí je neobvyklé, draci a lidé v míru. Existence polodraků, neboli míšenců, vražda prince a odhalování jeho vraždy. Akorát se mi zdálo, že tam bylo málo akce. Serafína pořád někde na něco hraje, nebo učí hrát princeznu. Když nedělá tohle, tak si povídá s velitelem stráží Kiggstem. Do poloviny knihy jsem se opravdu dost nudila. Připadalo mi to jen jako popis příprav k chystané slavnosti ke dni uzavření smlouvy nic víc, nic míň.

 Co mě hodně rozčilovalo bylo to, jak Serafína často omdlévala a pak se dostavila vidina. Její zahrada, jak tomu říkala, mě opravdu rozčilovala. Určitě to v knize mělo velký smysl, tedy ten se ukázal až na konci knihy, ale opravdu jsem měla velkou chuť tyto pasáže přeskakovat. Divné jména obyvatel této „zahrady“, podivné chování.

„Právě jsem dočetla a jsem naprosto okouzlená! Perfetní!!! Paolini právě se objevila skutečná konkurence tvých bestselerů...a Eragone pozor, Serafína je skutečná bojovnice. S Ormou jsou si možná ještě více blízcí, než ty a Safira. Nový a dosud neprobádaný fantasy svět... :) skvělé, tleskám (a čekám na další díl!)“

Cituji jednu nejmenovanou uživatelku, její nadšení neumím sdílet. Orma možná má zajímavý vztah se Serafínou, ale rozhodně to není lepší než vztah Eragona a Safíry. Ano postupně se jejich vztah prohlubuje, ale nedokázala jsem se do nich vžít. Přišlo mi to všechno moc odměřené, chladné. Možná právě tohle autorka chtěla. Abychom pochopili, že draci city nemají.

Další důležitou postavou kromě draka Ormy a polodraka Serafíny je už zmíněný velitel stráží Kiggs. Ten chce nalézt pravdu o smrti svého strýce, Serafína mu s tím dost pomáhá a i jejich vztah prochází během knihy velkými změnami. Střídají se pasáže, kdy se Kiggs zlobí na Serafínu a na druhé straně ji obdivuje a chválí. Musím říct, že právě pasáže s Kiggsem se mi líbili nejvíce a že je skoro celá kniha o něm a Serafíně. To zachránilo mé hodnocení celkové knihy. Kiggs se stal mou nejoblíbenější postavou, byl všude, kde se něco dělo. Vždy věděl, jak vyřešit problémy. Je to zodpovědný milý muž, který si získal všechny mé sympatie.

Možná, že kdybych se více orientovala ve jménech, tak by se mi kniha líbila více. Takhle jsem z toho měla jen jeden velký guláš. Na konci jsem ani nevěděla, kdo je kdo.

Můj oblíbenec Christopher Paolini podle mě neměl pravdu. Serafína alespoň pro mě není nejlepší fantasy, kterou jsem četla. 

Shrnutí:

Čekala jsem od této knihy mnohem víc. Ale i tak je to zajímavá kniha plná zvratů a zajímavých myšlenek. Kdo se ztrácí ve jménech, tak má vzadu slovník pojmů na který jsem přišla až po přečtení celé knihy. :) 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju Fragmentu. :)

Ukázka z knihy ke stažení: serafina-pribeh draku-tit-202587-01.pdf (24004)

Pro milovníky draků je tady takový pěkný doplněk.