RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %