RECENZE: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY - Romain Puértolas

Rabíndranáth Sušíl Krávalpindí (čti Rabín-Dral-Nasušil-A-Kráva-Má-Pindy) je povoláním fakír. Žije v jedné malé a chudé vesničce, kde se živí podvůdky na nevzdělaných vesničanech. Jednou se dobrotiví vesničané složí na letenku, aby mohl jejich zázračný fakír letět do Francie a koupit si novou postel s hřeby Bodlina. Úkol zněl jasně, nasednout do letadla, koupit postel, letět zase zpátky a postel udat za co nejlepší peníz. Co by se mohlo pokazit? Já vám to řeknu. Úplně všechno. Náš fakír nemá peníze a tak místo hotelu chce přespat v obchodě pod postelí. Uslyší kroky zaměstnanců a v rychlosti se schová do skříně. Právě tato skříň bohužel má putovat do Anglie a tak se rabín vydává na svou první nedobrovolnou cestu. Spolu s ním pocestujeme všemi nepravděpodobnými prostředky, jaké si umíme představit. Vše začne skříní, pokračujeme kufrem, létajícím balónem, lodí, náklaďákem,..  Tento příběh spojuje tolik nepravděpodobných událostí, kolik si umíte představit.  Fakír během devíti dní stihne procestovat kus světa, navštíví například Itálii, Francii, Velkou británii, Lybii a Španělsko. Vše nedobrovolně musím podotknout. Na celé jeho cestě ho bude neúprosně pronásledovat cikánský taxikář, kterého rabín ošidil na letišti. Rabín je hrdina sympatický, je to sice zlodějíček, který pomocí podvodů chce hlavně naplnit své vlastní kapsy, ale postupem času změní myšlení. K tomu mu hlavně dopomohou lidé, které na svém putování potká. Zjistí, že se vlastně nemá tak špatně a že jsou někteří, kteří jsou na tom mnohem hůř než on sám.

Na člověka, který nikdy dřív necestoval, si od včerejška pořádně dopřával, jako by mu osud chtěl vynahradit zmeškaná léta. Cestováním člověk mládne, říká se, to z něho bude za chvíli novorozeně, pokud tedy mládnutí platí i pro cestování ve skříni a v kufru – pro uchování svěžesti ne zcela vhodných.

Vše v knize je okořeněno velkou dávkou humoru, ale i vážných témat, jako je migrace nelegálních

přistěhovalců. Některé slovní hříčky mě málem katapultovaly z křesla, jak jsem se smála. Jiné časem přestaly býti vtipné, jako například výslovnost jmen hrdinů v závorkách. Jak se říká opakovaný vtip už není vtipem. Nicméně to nic nemění na čtivosti knihy. Já jsem ji zvládla přečíst během pár hodin. Je to taková oddechová knížka. Vadilo mi, že v knize nejsou odděleny kapitoly. Je zde jakýsi náznak, ale pro mě nedostatečný. Někdy máme v půlce strany pár odstavců a zase je strana ukončená. K plusům dávám humorné scénky, které umí opravdu pobavit. Jako další plus uvedu příběh, který fakír píše skrčen v letadle na svou košili. Ten příběh se mi upřímně opravdu hodně líbil, škoda, že nepsal o tom. Byl o člověku s velkým srdcem a o milosrdnosti. Moc hezky vymyšleno. Jako další z plusů uvedu Mezinárodní poznávací značky, které jsou vždy vytištěny (na začátku kapitoly??), když se rabín dostane do jiné země. Líbí se mi, že autor vzal kus sebe a své práce pohraniční strážce a poukázal na problém s emigranty. Kniha pobaví, ale zároveň i nasadí brouka do hlavy. A hlavně poukáže i na vážné téma.

Když kolem procházel hlučný Ital mávající při řeči rukama, zvedlo se jeho vinou drobné smítečko prachu a padlo krásné hrečce do zeleného oka. Podrážděné oko zamrkalo a vyklouzla z něho čočka, která okamžitě zapadla do džungle modrého koberce na podlaze. Mladá žena se pár minut plazila po kolenou mezi dvěma křesly a pročesávala svými dlouhými  jemnými prsty vlněná vlákna, za chvíli ji přišla na pomoc letuška. Ani ve dvou se jim však nedařilo lépe a Sophie Zmarsou se musela smířit s děsivou skutečností, že oslepla na jedno okno. Což je pro herečku, která zrovna nenatáčí Piráty z Karibiku, neudržitelná situace, v tom se mnou budete jistě souhlasit.

Kniha mi hodně připomínala francouzské filmy o Bažantech, jestli znáte. Prostě to jsou takové hlouposti poskládané na sobě, ale přitom je to vtipné a vy se u toho dobře pobavíte. Někde jsem se smála a někde naopak mi bylo líto těch, kteří nemají takové štěstí jako my. Rádi by žili slušný život, vydělávali by peníze, které by poslali zpět domů, ale není jim to povoleno. Jsou z devadesáti procent neúspěšní, někteří zemřou už při útěku, a další jsou chyceni a navráceni zpět do země. Po přečtení knihy jsem pročetla ne jeden článek věnovaný nelegálním přistěhovalcům. Myslím si, že nikdo nebude litovat, když věnuje knize pár hodin čtení. Já byla mile překvapena. Upřímně, vidět obálku knihy v knihkupectví, tak si knihu nekoupím. Ale rozhodně nelituji přečtení, naopak mě se to líbilo. Myslím si, že každý tam najde to svoje, co by se mu mohlo líbit. Vážné téma, láska, humor? To vše lze v knize nalézt.

Mé hodnocení: 60 %

Za recenzní výtisk bych ráda poděkovala 2media.cz

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)