RECENZE: Třináct relikvií - Michael Scott

 „Mohl bych vytvořit zvláštní klíče, které by dveře do jejich světa, na onen svět, udržovaly zamčené.“ Rychle se otočil a zrak mu padl na hromádku věci určených ke směně a zabalených do kožené celty: na mísu a podnos, nůž, šachovnici, kopí, ohlávku, roh, purpurový plášť, brousek a meč. „Mohl bych je odtud vykázat a zamknout třinácti klíči, posvěcenými silou starší, než je tento svět..“

Třináct dětí bylo za války deportováno do bezpečí na venkov. Právě těchto třináct dětí bylo vyvoleno, aby chránily pradávné relikvie. Relikvie, které drží pod zámkem obrovské zlo. My se nacházíme v době, kdy od předání relikvií jejich strážcům uplynuly už desítky let, většina strážců je již v důchodovém věku. Pro Sarah začal den jako každý jiný, oblékla se a šla do práce. Jenže při přestávce na oběd byla svědkem přepadení, kdy chtěl skinhead okrást nemohoucí stařenku. Ještě než stihla jakákoliv myšlenka Sáře doputovat do mozku, tělo vyběhlo a šlo stařence na pomoc. Kdyby věděla, že nejde o běžné loupežné přepadení a jaké soukolí událostí to v jejím životě vyvolá, určitě by se na pomoc tak nehrnula. Existuje muž, který touží získat všech třináct relikvií a stát se pánem nad zlými silami. Čím více lidí při jeho hledání zemře a bude trpět, tím lépe.

Opět jsem nečetla anotaci, a pokud ano, tak už to bylo dávno. Knihu jsem měla v seznamu knih, které si chci přečíst a tak když jsem knihu viděla na prodej, koupila jsem ji. Možná kdybych si přečetla pár komentářů na Databáziknih.cz, tak bych nebyla tak překvapená. Třináct relikvií je plné dosti nechutných scén. Vlastně je na těchto scénách kniha postavena, zdá se. Potoky krev, vyhřezlé vnitřnosti, rozdrcené čéšky. Spousta mučení, pachy krve, moči, výkalů, hnijících těl. Prostě vyžívání se v bolestech obětí a co největším zmasakrování. Kdyby kniha byla film, tak bych ji směle přiřadila k Saw, nebo filmům se Stevenem Segalem. Prostě ten typ filmů, u kterých mě bolí celé tělo za herce, kroutím očima a odcházím od televize. Prostě cákance krve a desítky mrtvých, mňam.

               

Hlavní postava Sarah mi sice byla sympatická, ale celý dojem z knihy právě zkazily ty nechutné donucovací prostředky hlavního záporáka. Mafie hadra. Al Capone může jít shánět porcelánový set a pít s Alenkou a králíčkem čaj.

Nicméně když zavřu obě oči i Madame Okta všech svých osm, tak kniha měla i své lepší chvilky. Pod pojmem relikvie bych si třeba nikdy nepředstavila ohlávku nebo šachovnici. Všechny postavy, až na ty záporné byly sympatické. Oceňuji i námět knihy, ale té surovosti nemuselo být tolik. Menší romance, která vznikla mezi dvěma hrdiny, byla také oživující. Nebylo to vůbec nic přehnaného, žádné nerozlučné hrdličky, jen dva lidé, které svedl osud dohromady, a jsou pro sebe oporou. Hezké a příjemné. Líbil se mi i retrospektivní pohled na vznik relikvií a jejich účel. Sice mě nejdříve rozčiloval a nechápala jsem ho, ale poté už to začalo být zajímavé.

Abych recenzi nějak ukončila, úplně zlá ta kniha nebyla, ale nikdo by mě nedonutil k tomu, abych ji četla znovu.  Jednou a dost. I tak si myslím, že se najdou příznivci, kterým právě potoky krve vyhovují a kniha by se jim mohla líbit. Přeci jenom má kniha dost velké hodnocení od ostatních čtenářů. Já se k jejich nadšeným výkřikům přidávat nebudu, raději sáhnu po něčem méně morbidním.

RECENZE: Dívka se sněhem ve vlasech - Ninni Schulman

Po opravdu dlouhé době jsem si znovu přečetla nějakou tu detektivní knihu. Jen náhodou jsem si vytáhla z hromádky právě Dívku se sněhem ve vlasech, která se odehrává v zimě na Nový rok. Skvělé, číst takovou knihu čtvrtého ledna, ještě umocňuje můj zážitek.

Moje hodnocení: 80 %

Novinářka Magdaléna Hamssonová je po čerstvém rozvodu. Stěhuje se zpět do svého rodného městečka, aby utekla myšlenkám na bývalého manžela a aby její syn vyrůstal na zdravějším a klidnějším venkově. Pevně věří, že je právě venkov pro jejího syna to nejbezpečnější místo na světě. Kriminalita v tomto zapomenutém kraji je téměř nulová, až do dne, kdy se ztratí dcera bohatého doktora. Magdaléna okamžitě využívá příležitosti a píše jeden článek za druhým. Chce sobě i konkurenčním novinám dokázat, že i v tomto malém městečku může její novinářská kariéra stoupat vzhůru. Policisté i desítky dobrovolníků prohledávají les a okolí. Výsledky nejsou dobré, je neskutečná zima, okolo několika centimetrové závěje, v těchto podmínkách se pátrací čety stále vracejí, aby se ohřály. Přeci jenom se nalezne tělo, nicméně hledaná dívka to není. Vlastně tuto dívku nehledá vůbec nikdo. Ani v jiných městech se po této dívce nepátrá, kdo to je a proč byla nalezena v lese? A kde je původně hledaná dívka? Jsou zločiny skutkem jednoho člověka? Policie tápe a Magdaléna je do případu zakousnutá jak bulldog do pošťáka a rozhodne se pátrat na vlastní pěst.

Kniha se mi opravdu moc líbila. Četla jsem ji téměř v kuse až do ranních hodin. Líbí se mi, že neteče všude okolo jen krev. Nemusím znát všechny ohavné detaily, které by na těle šly vidět. I když je hlavní postavou Magdaléna, tak se dá říci, že není sama. Příběh je vypravován hlavně z pohledu Magdalény, ale také kromě jí z pohledu policistů, také jsou v knize krátké výjevy z života i jiných postav, které se třeba příběhem jen letmo mihnou. Asi nejdůležitějšími jsou právě ty výjevy, které mají vysvětlovat, jak se důvěřivé dívky dostaly do nevěstince a jejich život tam. Některé postavy a jména mi hned v hlavě nenaskočili, proto mi občasné odbočení jinam dělalo hlavně ze začátku problémy se zorientováním, poté jména už byly známějšími a už to bylo v pořádku. Tedy až na výjimky.

Líbila se mi i milostná zápletka Magdalény a jejího bývalého milence, přeci jenom patřím k něžnějšímu pohlaví a tyhle věci mi v detektivce asi nikdy vadit nebudou. Případ z pohledu policistů měl také své kouzlo. Nahlédnutí do jejich osobního života bylo skvělé. Dá vám více možností, jak se poté na postavy a jejich chování dívat.

Kdybych měla říci, co se mi nelíbilo, tak asi pasáže z pohledu dívek, které byly pod vlivem pasáků. Nebylo to detailně popisované, ale i přesto mi to stačilo. Také mě překvapil laxní přístup policie, když dostala tip na vykřičený dům. Vražda je možná důležitější, ale policie tápala ve tmě a neměla nejmenší tušení, kdo mohl dívku zavraždit, tak klidně mohli dívky z hanbince zachránit. Také by mě zajímalo, kdo pasáky včas varoval. Byly dvě postavy, které to mohly být, ale vysvětlení jsem se nedočkala.

Tato detektivka z maloměsta, kde se všichni znají mi prostě a jednoduše kápla do noty. Opravdu pro mne povedená detektivka, kde není nic zbytečně natahováno. Soukromí postav a vyšetřování sehrálo rovný souboj, ani jedno nijak zvlášť nepřevyšuje to druhé. Magdaléna mi byla většinou sympatická (pokud zrovna nebyla protivná na policisty) a její vztah se synem se mi velmi líbil. A na co bych málem zapomněla, pro mě největším plusem je.. téměř ani na konci knihy nevíte, kdo byl vrah.

Děkuji nakladatelství Galatea za poskytnutí recenzního výtisku!!

RECENZE: Podezřelý - Robert Crais

NÁZEV: Podezřelý

AUTOR: Robert Crais

ŽÁNR: Detektivka

STRAN: 328

NAKLADATELSTVÍ: Metafora

ROK VYDÁNÍ: 2014

PROVEDENÍ: Pevná vazba

HODNOCENÍ: 100 %

„Jediný způsob, jak si za peníze koupit lásku, je koupit si psa.“  Tak zní výrok irského dramatika George Bernarda Shawa. Tento výrok se mi vždy moc líbil a stále znovu a znovu pes dokazuje, že je 
nejlepším přítelem člověka, který ho navíc bezmezně miluje.

Maggie je fenka německého ovčáka vycvičená jako vojenský dvouúčelový pes. Umí vyhledat zbraně, výbušniny a spoustu dalších užitečných věcí. Běžně zasahuje spolu s vojenskou jednotkou v Afghánistánu. Bohužel při jedné z těchto akcí byli Maggie a její pán postřeleni. Pete nepřežil, Maggie ano. S šrámy na duši i na těle je Maggie odvezena ze země.

Scott je policista, který byl ve špatnou dobu na špatném místě, jak se říká. Při hledání restaurace, kde by se s kolegyní najedli, se nečekaně připletou do přestřelky. Z velkého auta vyskáče několik maskovaných mužů a rozstřílí druhé auto, ve kterém sedí dva muži. Všimnou si i Scotta a jeho parťačky a začnou střílet i po nich. Oba skončí na zemi zraněni. Scottova parťačka vykrvácí a Scott vyvázne více mrtvý než živý. V tom se objeví přivolané posily, to už je ale pozdě. Všichni střelci jsou už dávno pryč a na místě zůstal jen Scott v bezvědomí.

Po několika měsících by Scott chtěl zpátky do práce. Vyčítá si smrt jeho přítelkyně a chce najít její vrahy stůj co stůj. Scottův nadřízený ale nechce a nemůže vzít zpátky do práce mrzáka. Scott sice nemá žádné viditelné následky, ale trpí psychickými problémy, kvůli kterým dochází i k psychiatrovi. Navíc ani jeho tělo nefunguje tak, jako před přepadením. Scott to sice nepřizná, ale trpí velkými bolestmi i při lehkém pohybu. A tak ho jeho nadřízený, který Scotta nedokáže přemluvit, aby šel do výslužby, přiřadí do jednotky psovodů.

V této jednotce se ocitla i Maggie, trpí stejnými problémy jako Scott. Trápí ji bolesti a bojí se hlasitých zvuků. Scott si vybere právě Maggie jako svého psa. Spolu se dostávají z těžkých zážitků. Jeden se pro druhého stane nerozlučným parťákem. Scott pomáhá Maggie od jejího strachu a Maggie pomáhá Scottovi se zlými sny a bolestmi. Tato kniha je plná lásky muže a jeho psa. Jejich vztah je nádherný. Když se změní u Scottova případu hlavní vyšetřovatel, Scott dostává novou šanci na vyřešení. Dokonce se může i podílet na vyšetřování, co víc si může přát? Konečně nebude doma jen sedět, ale může něco udělat pro svou mrtvou parťačku, s pomocí Maggie získává nové důležité informace, které popoženou vyšetřování dopředu.

Od tohoto autora jsem jinou knihu nečetla, ale musím říct, že si určitě nějakou seženu. Scott a Magie byli super tým. Kniha se četla skoro sama. Scott jako hrdina mi byl hodně sympatický. Jeho pes je pro něj všechno a on je člověk, který se nikdy nevzdává. Kniha skvěle poukazuje na psí inteligenci. Co všechno dokáže pes pochopit a vycítit. Nikdy jsem detektivky nečetla, ale tato už je druhá, kterou mi poslalo nakladatelství Metafora, a znovu mě nezklamala. Možná i na tento žánr přejdu.


Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Psí poslání - W. Bruce Cameron

NÁZEV: Psí poslání

NÁZEV ORIGINÁLU: A Dog´s Purpose

AUTOR: W. Bruce Cameron

ŽÁNR: Román

STRAN: 280

NAKLADATELSTVÍ: Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: 15+

HODNOCENÍ: 97 %

Všichni psi jednou přijdou do nebe… Ale nejprve musí splnit své poslání. Autor románu Psí poslání, který si zamilovali čtenáři po celém světě, Bruce W. Cameron je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka. I hlavní hrdina knihy se na svět vrací znovu a znovu. Jeho první pokus dopadá tragicky. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr malého chlapce Ethana. Ani tahle pokus nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jediné přání – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje…

Nicméně jak šel čas, postupně jsem si na jejich přítomnost v pelechu zvykl. Nos mi brzy prozradil, že mám jednu sestru a dva bratry. Sestra byla jen o něco míň dravá jako bratři. Jednomu jsem začal říkat Rychlík, protože se uměl strašně rychle plazit, druhému Hladovec, jelikož by se 

pořád cpal a pokaždé, když maminka odešla, strašně fňukal. Hladovec spal častěji než my ostatní, a tak jsme po něm rádi lezli a žužlali mu čumák. Bydleli jsme v noře vyhrabané u kořenů stromu. Přestože venku pražilo slunce, dole byl příjemný chládek. Když jsem se poprvé vybatolil nahoru, doprovázeli mě sestra s Rychlíkem. Ten byl samozřejmě první. Teprve teď na denním světle jsem si všiml, že má jako jediný z nás čtyř bílou lysinku na nose a hvězdičku na čele, která jako by celému světu sdělovala, že její nositel je výjimečný. Zbytek těla měl stejně černohnědý jako já. Hladovec měl světlejší odstín a sestra zdědila matčin krátký nos a ploché čelo, ale jinak jsme vypadali víceméně všichni stejně, přestože se Rychlík tak vytahoval.

Psí poslání.. ani nevím, jak začít o této knize psát. Ze začátku mi kniha připomínala Dášenku, nebo kocoura Modroočka. Říkala jsem si, jak to může být bestseller, později jsem pochopila. 

Vyprávění příběhu očima psa je zvláštní, ale není to špatné. Při čtení jsem si vzpomněla na film Marley a já, který je na podobné téma. Vidíme celý život našeho nejlepšího přítele od narození až po smrt. Smrt naštěstí není všemu konec, jak se ukáže. Místo toho se Bailey, (toto jméno se mi ze všech, co měl líbí nejvíce) po smrti znovu převtělí do nového štěněte. A tím mu začíná nový život a nové poslání.

Nejvíce jeho život ovlivní Ethan, páníček, který Baileyho dostane k osmým narozeninám. Baileyho očima vidíme, jak se Ethan vyvíjí.  Ethan a Bailey jsou nejlepší přátelé, žijí spolu i odloučeně, ale Bailey je mu vždy věrný, dokonce i po té, kdy sám zemře a znovu se narodí.

V knize je popsán život psa, ať už z dobré stránky, kdy se o něj stará milující rodina anebo z té stránky špatné, kdy se ukazuje lidská bezohlednost pro kterou je pes jen předmět bez duše. Autorovými popisy Baileyho myšlení si možná někteří uvědomí, že psi nechápou spoustu věcí, ale i tak jsou věrní.

Musím říct, že ač se mi to nestalo dlouho u žádné knihy, tak u této jsem si dvakrát pobrečela. V tomto momentu jsem si uvědomila, že to není žádná Dášenka. Doporučuji všem milovníkům psů nebo jen těm, kteří si chtějí přečíst něco oddechového. Ve mně kniha zanechala obrovský dojem, ani ne při čtení, jako až po přečtení všech stran. Ležela jsem v posteli, byly dvě hodiny ráno a já nechtěla jít spát. Cítila jsem, jakoby jsem byla na farmě a žila tam s nimi. Nechtěla jsem jít spát, chtěla jsem, aby ten pocit ve mně zůstal co nejdéle. Jenom tak ležet a být spokojená, že to dobře skončilo, i když jsem přemýšlela, co bude s Baileym dál.

Určitě si přečtu druhý díl, jakmile budu moci. Jen mě zajímá, jestli se bude Bailey pořád dokola reinkarnovat.  Snad ne, chudák, po jeho znovuzrození si všechno pamatuje a to bych nechtěla, aby viděl jen kolem sebe umírat své páničky.

Knize nemám co vytknout, jen pokud jste milovníci psů, tak si vezměte kapesníčky. Zvlášť pokud pláčete u filmů, kde nějaká zvířátka zemřou. Líbilo se mi provedení knihy, kde v každé kapitole byla jiná silueta psa.