RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot

Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 

Prostě ten lepší průměr. 4/5

RECENZE: On - Carey Heywood

Mé hodnocení: 70 %

Sarah poznala Willa kdysi dávno ve škole, když vedle ní zbylo jedno jediné místo, kde by si mohl sednout. Od té doby se z nich stali nerozluční přátelé. Někdo říká, že přátelství mezi ženou a mužem neexistuje, že je v tom vždy zájem o toho druhého alespoň z jedné strany. V tomto příběhu to není jinak. Sarah se do Willa zamilovala a dlouho po něm jen toužebně hází oči a dívá se, jak randí s jinou. Stane se však neočekávaný zvrat a Sarah zjistí, že je to oboustranné. Vyroste z toho láska jako trám a Wil se Sarah jsou ještě více nerozluční než kdy dříve. Problémy v ráji dělá jen Willova matka, která Sarah v žádném případě neschvaluje. I přes to si mladý milenecký pár užívá radostí života, vše se zkazí až na osudném večírku, ze kterého Sarah beze slova zmizí a opustí Willa na dlouhých sedm let.

Vykulím na něj oči. Jek je to vůbec možné? Vždyť je ten nejsladší, nejskvělejší a nejkrásnější kluk z celé školy! Zapomeň na ni! „Pak si tě ale nezaslouží.“
Zase se kouše do spodního rtu. Zmlkne, pokrčí rameny a pak mě jednou rukou zezadu pevně obejme kolem krku a vede mě chodbou. Marně se snažím jej odstrčit, jen se směje a táhne mě s sebou. Někdy mě skutečně dokáže naštvat. Otočím hlavu k jeho ruce a olíznu ji. Pustí mě s šokovaným výrazem ve tváři. Natáhnu krk a vypláznu na něj jazyk.
 „Nemůžu uvěřit, že jsi mě olízla,“ zakoktá.
„Zasloužil sis to,“ dobírám si jej.
 „Počkej, až tě chytím,“ zavolá a začne mě honit.
 Zavřískám a vybíhám ze dveří na školní parkoviště. (str. 16)

Po sedmi letech se Sarah vrací zpět do rodného městečka. Kdyby nemusela, tak by tam nikdy znovu nevkročila. Ani po sedmi letech nemá vyléčené zlomené srdce a kdykoliv pomyslí na domov, vybaví se ji Wil. Bohužel svému jedinému bratrovy nemůže odříct přítomnost na jeho svatbě. A tak sedá do letadla, aby se této velké slávy zúčastnila. Naivně doufá, že se s Wilem během této krátké doby nemůže setkat, bohužel netuší, že její rodina byla s Wilem celou tu dobu ve styku a dokonce se stal dobrým přítelem jejího bratra a tak je na svatbě za svědka.

Romantický příběh o nepřející matce a špatných okolnostech, které dokáží zkazit jednu velkou lásku je na světě. Popisy probíhajícího přátelství Willa a Sarah měnící se na lásku se mi opravdu líbily. Krátké věty i kapitoly mi naprosto vyhovují. Příběh plynule střídá přítomnost a minulost, kde pomalu směřujeme k pointě příběhu a zjištění, co se vlastně před těmi sedmi lety stalo. Napjatě jsem čekala, na toto odhalení a musím říct, že mě překvapilo. Četla jsem už několik těchto tenkých románků od nakladatelství Galatea, které sice nejsou nějakým způsobem založeny na spoustě postav, charakterů a příbězích, u kterých nevíte, jak vlastně skončí. Nicméně já je mám ráda, jsou to románky, které zpříjemní deštivý a zamračený den a dostanete přesně to, co od knihy tohoto žánru potřebujete. Velkou porci lásky a porozumění v jedné knize, u které nemusíte přemýšlet. Abych pravdu řekla, tak mi více vyhovovaly pasáže z minulosti, než z přítomnosti. V přítomnosti mi hlavní hrdinka přišla opravdu nesnesitelná. Chápu, že byla na Willa naštvaná za to, co ji udělal, ale nemusela trestat celou rodinu. Byla otravná asi tak jako návštěva u prababičky, kde posloucháte tři hodiny televizní stanici Šlágr nebo Noe. Měla jsem chuť ji uškrtit, rozsekat, zavázat do pytle a utopit. Naštěstí pasáže z minulosti to vyrovnávaly. I přes to jsem měla raději Willa, vlastně nevím o žádné špatné stránce, kterou by měl. Kamarád do deště, který nezkazí žádnou srandu a je věrný až za hrob. Díky tomu se i těším na druhý díl této série na knihu ONA, protože si myslím, že by kniha z jeho pohledu mohla být ještě lepší. Ačkoliv mám trochu strach z toho, že to bude stejný příběh, akorát malinko jinak. Nechám se překvapit a udělám porovnání příště.

Když se vrátím ke stolu, Brian na mě vrhne udivený pohled. Věnuju mu unavený úsměv a odvracím zrak. Snažím se zadržet slzy, které se mi hrdnou do očí. Proč jsem vůbec souhlasila s tím, že půjdu s Wilem ven? Byla to hloupá chyba a příště musím být opatrnější. Stojí mě to obrovské úsilí, abych nevytáhla z kabelky telefon a nezarezervovala si nejbližší letenku domů. Třebaže bych od těchto bolestných vzpomínek nejraději utekla až na konec světa, nemůžu to Brianovi udělat. Vím, jak nesmírně by ho to zranilo. Je ta šťastný, že jsem přijela na jeho svatbu, a poté co jsem poznala Christinu, toho vůbec nelituju, i když to pro mě v jiných ohledech není jednoduché. (str. 113)

Děkuji nakladatelství Galatea za poskytnutí recenzního výtisku!!!

HEYWOOD, Carey. On. Vydání první. Ostrava: Galatea, 2014. Kapitola 2. a kapitola 13 (str. 16 a 113). ISBN 978-80-87910-45-0