RECENZE: Třináct relikvií - Michael Scott

 „Mohl bych vytvořit zvláštní klíče, které by dveře do jejich světa, na onen svět, udržovaly zamčené.“ Rychle se otočil a zrak mu padl na hromádku věci určených ke směně a zabalených do kožené celty: na mísu a podnos, nůž, šachovnici, kopí, ohlávku, roh, purpurový plášť, brousek a meč. „Mohl bych je odtud vykázat a zamknout třinácti klíči, posvěcenými silou starší, než je tento svět..“

Třináct dětí bylo za války deportováno do bezpečí na venkov. Právě těchto třináct dětí bylo vyvoleno, aby chránily pradávné relikvie. Relikvie, které drží pod zámkem obrovské zlo. My se nacházíme v době, kdy od předání relikvií jejich strážcům uplynuly už desítky let, většina strážců je již v důchodovém věku. Pro Sarah začal den jako každý jiný, oblékla se a šla do práce. Jenže při přestávce na oběd byla svědkem přepadení, kdy chtěl skinhead okrást nemohoucí stařenku. Ještě než stihla jakákoliv myšlenka Sáře doputovat do mozku, tělo vyběhlo a šlo stařence na pomoc. Kdyby věděla, že nejde o běžné loupežné přepadení a jaké soukolí událostí to v jejím životě vyvolá, určitě by se na pomoc tak nehrnula. Existuje muž, který touží získat všech třináct relikvií a stát se pánem nad zlými silami. Čím více lidí při jeho hledání zemře a bude trpět, tím lépe.

Opět jsem nečetla anotaci, a pokud ano, tak už to bylo dávno. Knihu jsem měla v seznamu knih, které si chci přečíst a tak když jsem knihu viděla na prodej, koupila jsem ji. Možná kdybych si přečetla pár komentářů na Databáziknih.cz, tak bych nebyla tak překvapená. Třináct relikvií je plné dosti nechutných scén. Vlastně je na těchto scénách kniha postavena, zdá se. Potoky krev, vyhřezlé vnitřnosti, rozdrcené čéšky. Spousta mučení, pachy krve, moči, výkalů, hnijících těl. Prostě vyžívání se v bolestech obětí a co největším zmasakrování. Kdyby kniha byla film, tak bych ji směle přiřadila k Saw, nebo filmům se Stevenem Segalem. Prostě ten typ filmů, u kterých mě bolí celé tělo za herce, kroutím očima a odcházím od televize. Prostě cákance krve a desítky mrtvých, mňam.

               

Hlavní postava Sarah mi sice byla sympatická, ale celý dojem z knihy právě zkazily ty nechutné donucovací prostředky hlavního záporáka. Mafie hadra. Al Capone může jít shánět porcelánový set a pít s Alenkou a králíčkem čaj.

Nicméně když zavřu obě oči i Madame Okta všech svých osm, tak kniha měla i své lepší chvilky. Pod pojmem relikvie bych si třeba nikdy nepředstavila ohlávku nebo šachovnici. Všechny postavy, až na ty záporné byly sympatické. Oceňuji i námět knihy, ale té surovosti nemuselo být tolik. Menší romance, která vznikla mezi dvěma hrdiny, byla také oživující. Nebylo to vůbec nic přehnaného, žádné nerozlučné hrdličky, jen dva lidé, které svedl osud dohromady, a jsou pro sebe oporou. Hezké a příjemné. Líbil se mi i retrospektivní pohled na vznik relikvií a jejich účel. Sice mě nejdříve rozčiloval a nechápala jsem ho, ale poté už to začalo být zajímavé.

Abych recenzi nějak ukončila, úplně zlá ta kniha nebyla, ale nikdo by mě nedonutil k tomu, abych ji četla znovu.  Jednou a dost. I tak si myslím, že se najdou příznivci, kterým právě potoky krve vyhovují a kniha by se jim mohla líbit. Přeci jenom má kniha dost velké hodnocení od ostatních čtenářů. Já se k jejich nadšeným výkřikům přidávat nebudu, raději sáhnu po něčem méně morbidním.

RECENZE: Vlčí krev - Michaela Burdová

NÁZEV: Vlčí krev

AUTOR: Michaela Burdová

SÉRIE: Syn pekel

DÍL: První

ŽÁNR: Fantasy

STRAN: 256

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Tvrdá vazba

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

HODNOCENÍ: 80 %

Vítám Vás u mé pondělní recenze. V pondělí se většinou nechce nikomu nic dělat, ani u mě to není jiné, navíc když je takové zamračené deštivé počasí, a tak jsem si uvařila čajík zalezla pod deku, přitáhla si ke gauči lampičku a šla si číst.

Není u mne překvapením, že jsem si vybrala knihu s vlkodlačí tématikou, má láska k vlkům se stále a pořád projevuje ve všech formách. Syn pekel rozjel další zajímavou sérii, kterou bych ráda přečetla celou.

Vlkodlaci už nejsou to, co bývali, lidé se jich už nebojí, právě naopak vezmou vidle a čekají na ně.

Postupem času vlkodlaků stále více a více ubývá, až to dojde do bodu, kdy zůstanou už jen dva

zbylí nefalšovaní vlkodlaci z toho je jeden v kómatu. Je tady sice ještě jedna poslední smečka, ale neříkala jsem jen tak pro nic za nic, že praví vlkodlaci zůstali jen dva. Pravého vlkodlaka zabije stříbro, naopak Weerwolfy nezabije ani to. Ovládá je mocná Aragen, která ovládá temnou sílu. Věřte mi, na tu byste si netroufli. Vlastně byste nechtěli potkat ani jednoho z vlkodlaků. Jsou to vlkodlaci přesně tak, jak mají být. Jsou to bestie, které těší zabíjení, rádi se dosyta najedí lidského masa. Za sebou nechají i vylidněnou celou vesnici bez výčitek svědomí. Neran je sice také vlkodlak, který neváhá použít své drápy a zuby, ale dá se říct, že má něco jako svědomí a to se mi na něm líbilo. Neran se vydává hledat zázračné Étarlininy slzy s pomocí bývalého démona, který se ho před několika lety snažil sám zabít.  Přitom je jim stále v  tlapách Aragen, která se rozhodla, že Nerana znásilní, aby zachránila svou smečku. Vlkodlaků je málo a tak se páří jen mezi sebou. Z toho se rodí vlkodlaci s genetickými vadami, většinou moc dlouho nežijí.

Musím říct, že jsem se na začátku knihy ztratila. Aragen a její smečka, její nástup na pozici vůdkyně a najednou Neran, který už nemá bratra a hledá nějaké slzy ani nevím proč. Postavy se mi líbili asi všechny, byly nevypočitatelné. Aragen byla schopná všechno od vypichování očí (asi slyšela píseň od Rudy a hrála na okouna) po vraždění všech, kteří se ji znelíbili. Nerana jsem si zamilovala, je to takový velký flegmatik jako já. Však se to všechno nějak vyřeší, přece nebudeme kvůli toho ztrácet hlavu. Když je potřeba je zlý a krutý, ale pořád je v něm to jeho svědomí a to se mi líbí. Liadel se mi líbila už jen kvůli nápadu polepšené démonky. Ta její namyšlenost mě štvala úplně stejně, jako Nerana, takže jsem pro něj měla pochopení, že ji chtěl uhryznout hlavu. Udělala bych to taky, kdyby to šlo. Zajímavé mi přišlo cestování hrdinů, během chvilky byli vždy v nové vesnici, městě. Asi měli na nohách sedmimílové boty, jinak to nechápu. Och, kéž bych se já mohla takhle přemisťovat, hned bych ušetřila spoustu peněz za benzín a mohla bych nakoupit další knihy.

Celkem knize nemám co vytknout, mě se to prostě líbilo. Nenudila jsem se v žádné části a to je pro mě nejhlavnější. Konec byl nepředvídatelný a naladil mě na druhý díl.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.