RECENZE: PS: Miluju tě - C. Ahern

Najít si toho správného muže, kterého si jednou vezmete, je výhra. Nevadí, když se občas pohádáte kvůli maličkostem, stačí, když v něm máte oporu a umíte si navzájem odpustit. Holly a Gerry jsou spolu i přes malé neshody velmi šťastní. Užívají si sebe navzájem a podnikají akce s přáteli. Jejich slunečné dny nezkazí hádka, ale návštěva u doktora. Gerry má v poměrně mladém věku nádor na mozku a nevypadá to s ním nejlépe. 

Kniha začíná v momentu, kdy Gerry své nemoci podlehne a nechá svou ovdovělou ženu na pospas samotě a novému životu. Nikdo se nebude divit, když budou první kapitoly smutné a prosáklé slzami naší hrdinky. Naštěstí má přátelé a rodinu. Ti se snaží, jak nejvíce mohou, aby Holly začala znovu žít. Nejvíce ji v tomto bodu pomůže zesnulý manžel. Měl tolik ohleduplnosti a empatie, a navíc chtěl splnit jeden ze slibů daných své ženě, že ji sepsal seznam věcí, které by měla splnit po jeho smrti. Seznam rozdělený do deseti dopisů měl Holly chodit každý měsíc. Gerry do něj zahrnul maličké hlouposti, jako Kup si novou lampičku, až po svolení, aby se Holly nebála znovu zamilovat. Tyto dopisy jsou ústředním tématem této knihy. Dopisy a láska přátel a rodiny, která podrží v těch nejtěžších chvílích.

Kniha se mi líbila, ne tak moc, abych ji četla někdy znovu, ale nebyla ani vyloženě špatná. Čekala jsem od ní více romantiky.  Věděla jsem zhruba, o čem kniha je. Film jsem viděla už dávno a nepamatuju si z něj téměř nic. Moc mě nezaujal. Chtěla jsem originální myšlenku z knihy, která tvořila tak dobrou předlohu, že podle toho někdo film natočil. Nakonec se velké ovace neděly. Nápad dopisů, které chodili od milujícího manžela, i když tady už nebyl, byl dojemný. Ale čekala bych trochu jiné znění vzkazů. Něco více romantického, nějaká velká vyznání lásky, které by mi po smrti manžela připomínali, jak velmi mě miloval. Nicméně musím přiznat, že některé Gerryho úkoly byly opravdu dobře promyšlené. 

To by bylo, co se týká dopisů. Teď k hlavní hrdince. Holly mi bohužel sympatická nebyla. Chápu, že po smrti někoho blízkého se trápíme, ale přišla mi velmi sobecká. Její muž zemřel před rokem a ona nedokázala přát štěstí dvěma svým nejlepším přítelkyním. Pořád se utápěla v sebelítosti a stále brečela a všichni kolem ní museli chodit po špičkách a podřizovat se jí. Takovou osobu bych nechtěla mít ve své blízkosti.

Naopak jsem měla ráda vedlejší postavu Richarda, což je Hollyin nerudný bratr. Richard byl opravdu v polovině knihy nesnesitelný. Namyšlený, arogantní, no blbec. Ale postupem času zjišťujeme, že má opravdu rád své děti a umí se chovat odvázaně. Na konci příběhu jej mám už opravdu ráda a je mi ho líto. Na této postavě jde opravdu vidět proměna za ten rok, který s rodinou a přáteli prožijeme.

Když to vezmu kolem a kolem, tak mi celkově život ostatních přišel zajímavější, než ten Hollyin. Dva bratři zcela jiní, každému je věnována stejná pozornost, sestra milující adrenalin a australského chlapíka, který ji opustil. Dvě kamarádky a jejich vztahy s milujícími muži. Knihu bych ani neoznačovala jako romantický příběh, ale spíše jako nějaký román o vztazích v rodině a také přátel. 

Nakladatelství: BB art

Rok vydání: 2013

Počet stran: 376

ISBN: 978-80-7461-286-2

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)

RECENZE: Nebezpečná láska - Kateřina Petrusová

NÁZEV: Nebezpečná láska

AUTOR: Kateřina Petrusová

SÉRIE: Bavettovi

DÍL: První

ROK VYDÁNÍ: 2012

STRAN: 376

ŽÁNR: Romantická

NAKLADATEL: Fragment

PROVEDENÍ: Vázaná

HODNOCENÍ: 89 %

Na doporučení posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie. Má se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně vrátil do období svého dětství. Paige si k němu postupně nachází cestu a Michael si ji velice oblíbí. Postupem času Paige přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé jsou součástí mafie. Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství? 

Tuto knihu jsem si vybrala, protože na mě už dlouhou dobu pokukovala ze všech stran. Jak to mám ve zvyku, nepřečetla jsem si anotaci a ani se nepodívala na hodnocení na databáziknih. Po knize Francesca jsem si chtěla přečíst jiný žánr. V domnění, že je kniha Nebezpečná láska detektivka, jsem se do ní pustila.

Kniha nám představuje mladou sebevědomou ženu Paige, ano v překladu strana, ale píše se to jinak. Paige pracuje jako pečovatelka u starého a nemocného muže. Paige má opravdu velmi ráda starého pána, ten však zemře a Paige si musí jít hledat novou práci. S tou jí naštěstí pomůže její bývalý zaměstnavatel, který ji doporučí svému dlouholetému příteli. Paige se ocitá v bohaté rodině, která má nemocného syna Michaela. Michael měl vážnou autonehodu a po nehodě se jeho mozek uzavřel před okolím, stal se z něj znovu tříletý kluk. Měl tělo dospělého muže, ale chování malého kluka. 

Paige svými schopnostmi přesvědčí rodinu o tom, že je schopná se o něj postarat. Bez udání důvodu je vyhnána na pusté místo, kde je pouze chata a les. Michael jede s ní, údajně kvůli jejich bezpečnosti. Paige se seznamuje se svým svěřencem, který dělá hlouposti, jako každý malý kluk. Rád se kouká na Spidermana a hraje si s autíčky. Občas si nechtěně ublíží a občas se ztratí. Paige zrovna nemá jednoduchou práci, není lehké jít s dospělým mužem mezi lidi, když se chová jako malý. Nicméně právě proto je kniha velmi zábavná a velmi čtivá. O klukovské kousky zde není nouze. 

Kuchařka a člen ochranky Johnny jsou přesně takoví členové rodiny, které by si přál každý. Díky těmto dvěma postavám byla kniha přívětivější. Ráda jsem se nechala překvapit nějakou hláškou Johnnyho. Teď se vrátím zpět k malému Michaelovi, který se jednoho dne probere do své dřívější podoby. Tedy, začne myslet jako zdravý třicetiletý muž. Paige je zmatená, Michael se do ní zamiloval a ona netuší, zda si Michael pamatuje, jak se k němu chovala, když byl mimo sebe. Možná proto si myslí, že jí miluje, protože má v paměti, že jí má rád. Paige také není imunní, bohužel také nedokáže rozeznat, zda má ráda malého Michaela, nebo už jeho velkou kopii. Aby toho nebylo málo, tak se Paige dozvídá, proč je celá Michaelova rodina tak bohatá. Jsou to mafiáni, bohužel se přeřekne před řidičem a pak neví, zda ji někdo nepřijde zaříznout ve spánku. Přijme Paige vědomě svou lásku k Michaelovi? A pokud ano, jak by ji mohla vůbec přijmout do rodiny Michaelova matka, která ji nenávidí? Smíří se někdy Paige s tím, že je muž, o kterého se tak dlouho starala a možná je do něj zamilovaná, mafián?

Kniha byla perfektní, opravdu si čím dál více oblibuji spisovatelku Kateřinu Petrusovou. Mé sympatie si již získala knihou S hlavou v oblacích, ale touto knihou si mě zcela získala. Rozhodně si musím přečíst druhý díl. Kniha byla přečtená během dvou dnů. Nápad muže, který se chová jako dítě byl prostě skvělý. Ani na stránce jsem se nenudila, přesto musím přiznat, že jsem konec uhodla. Myslím si, že by se kniha mohla líbit obzvláště ženám, které děti mají a nebo je už měly. Protože určitě vyvádějí ty samé věci, co Michael.

„A ten jejich syn?“ zajímala jsem se. Řidič ale jen omluvně zavrtěl hlavou. Nejspíš nic nevěděl, navíc se musel věnovat řízení, protože jsme se dostali na čtyřproudovou silnici, která byla teď ve špičce hodně ucpaná. Sjeli jsme přímo na exitu Centrum a zamířili mezi mrakodrapy. Obdivovala jsem jistotu, s jakou se řidič proplétal mezi taxíky a messengery na skútrech. Byl výborný. Najednou, jen kousek od Times Square, jsme zahnuli a vypadalo to, že necháme auto přímo na chodníku. Než jsem se stačila leknout, vjeli jsme do podzemních garáží. Řidič zajel až dozadu a zastavil na jednom z míst označených nápisem Bavetta, hned naproti výtahu. Vystoupil a otevřel mi dveře. Už zase mi nervózně bušilo srdce a ruce jsem měla úplně ledové. Nevěděla jsem, co tu teď v garáži budu dělat, ale řidič se na mě mile usmál a ukázal k výtahu: „Vezmu vás nahoru, slečno.“ „Bezva,“ vydechla jsem úlevně a vydala se za ním. Výtah byl na klíč a řidič ho měl v kapse zvlášť, připnutý k očíslovanému štítku. Mlčky jsme čekali a já si v duchu znovu připomínala, jak se chovat, co říkat, že se mám lidem dívat do očí. 

Ještě jsem naposledy zkontrolovala složku s diplomem, licencí a doporučeními předchozích zaměstnavatelů. Jen pan Russo mi to svoje bude muset dát ústně. S pípnutím se otevřely dveře výtahu, nastoupili jsme. Byla tam nad sebou jen dvě tlačítka. Řidič stiskl to horní, dveře se zavřely a my vyrazili nahoru. Ve výtahu chyběl ukazatel poschodí, ve kterém jsme se právě nacházeli, takže jsem neměla ponětí, jak dlouho a jak vysoko jsme jeli. Že jsme na místě, jsem poznala podle nepříjemného zhoupnutí žaludku. Dveře se otevřely a přede mnou se objevila vstupní hala. I když jsem se hodně snažila nevypadat jako slabomyslná, ohromením jsem otevřela pusu. Huňatý koberec a přímo naproti výtahu velká skleněná plastika, nasvícená zespodu barevnými světly. V noci musela vypadat úchvatně, už teď byla nádherná. Pozorovala jsem ji s takovým zaujetím, že jsem neslyšela přicházet ženu v tmavém oblečení, dokud nepozdravila. Koberec tlumil kroky. „Dobrý den, slečno Adamsová,“ ozvalo se vedle mě a já sebou škubla. Ženě mohlo být tak čtyřicet a vypadala hodně vážně.

 Rty semknuté do přísné čárky a ani stopa po vráskách od smíchu. Nepodala mi ruku a já se o to také nepokusila, protože jsem si přeříkala pravidla etikety. Pokynula řidiči, který zase nastoupil do výtahu, a pak mi řekla: „Jsem asistentka pana Bavetty. Ještě jednají, mám vás zatím dovést do Michaelova pokoje, abyste se mohli seznámit.“ Přikývla jsem a následovala ji. Hned za rohem se hala změnila v dlouhou chodbu a já s překvapením zjistila, že byt má dvě patra. Asistentka se vydala po schodech nahoru. Ani na vteřinu nezaváhala, přestože schody byly skleněné a bylo skrze ně vidět na zem. Nedělalo mi to dobře, musela jsem se pevně držet zábradlí a zírat té ženské na zadek. Nechápala jsem, jak se tady může pohybovat dítě, navíc pravděpodobně handicapované. Vystoupaly jsme do patra a prošly chodbou dál do útrob bytu. Zastavila před jedněmi z dveří a kývla na mě: „Můžete dovnitř. Pokud se rozčílí, prostě odejděte. Berte to jako součást přijímacího pohovoru.“ Otočila se, podpatky odklapaly zase po schodech dolů. Už jsem si nepřipadala tak nadšeně. Byt byl moc nóbl, plný na první pohled drahých věcí. A asistentka byla vážně nepříjemná. Nikde ani stopa po přítomnosti dítěte. Bála jsem se, že ten chudák strávil celý život zavřený v tomhle pokoji. Na to bych opravdu neměla. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Napočítala jsem do pěti, a když se nic neozvalo, otevřela jsem dveře a vstoupila. Nebyl to dětský pokoj. A zároveň byl. Velké letiště z nějakého drahého dřeva, na něm tmavě šedé saténové povlečení.

 Po pravé straně těžké tmavé police, teď zrovna prázdné. U okna stála šedá kožená pohovka a konferenční stolek. Na stěnách prosvítaly obdélníky po obrazech, které někdo odnesl. A všude ležely hračky. Auta, logické hry, stavebnice, figurky zvířat ze statku, postavičky hasičů. Autodráha. Vláčky. Spousta pomalovaných papírů a pastelek. Nikde žádné dítě. Za dveřmi vedle postele se ozvalo spláchnutí. Slyšela jsem téct vodu v umyvadle – moje nervozita dosáhlala vrcholu. Pak se otočila klika a do ložnice vešel dospělý muž. Tedy… Vypadal jako dospělý muž. Na první pohled. Mohlo mu být nanejvýš třicet. Vysoký, štíhlý, ale ne hubený, tmavé vlasy, tmavé oči, strniště. Na sobě měl džíny a bílé tričko s límečkem, na kterém byl flek od něčeho čokoládového. Zaraženě mě sledoval a já určitě vypadala stejně. Protože i když vypadal naprosto zdravě, v jeho očích bylo něco jinak. Ten pohled byl neuvěřitelně… dětský. Bezelstný, upřímný. Zvědavý. Pořád ještě mi to pořádně nedocházelo, nebyla jsem si jistá, ale skoro to vypadalo, že tohle byl vážně syn, o kterého bych se měla starat. Jen byl tak trochu dospělý. A zároveň nebyl. „Ahoj,“ vydechla jsem. Sklopil oči. „Ty jsi Michael?“ pokračovala jsem a snažila se znít mile. Rozpačitě přešlápl a pak si rychlým pohybem dřepl. Popadl do velkých rukou papír a oranžovou voskovku, postavil se a natáhl ke mně ruce. Podíval se mi do očí, zeširoka se usmál a zeptal se: „Umíš nakreslit hasiče?“

(úryvek jsem si vypůjčila ze stránky http://www.katerinapetrusova.cz/knizky/nebezpecna-laska/pokus/ )

PS: Možná někdo poznal Oresta Villanuevu ze seriálu Má tlustá valentýna. Musím se přiznat, že se mi sem perfektně hodil, syn bohatých rodičů a navíc je to opravdu krásný chlap. Ano přiznávám, jsem zamilovaná. :P :)

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Fragment, tímto mu děkuji.

Více zde: http://bookskla.webnode.cz/products/nebezpecna-laska-katerina-petrusova/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

RECENZE: Tajemství upírů - L. J. Smith

NÁZEV: Tajemství upírů

NÁZEV ORIGINÁLU: Secret Vampire
AUTOR: L. J. Smith
ŽÁNR: Fantasy, romantická
SÉRIE: Říše temnot
DÍL: První
STRAN: 240
NAKLADATELSTVÍ: Fragment
VĚK: 11+
ROK VYDÁNÍ: 2012
PROVEDENÍ: Brožovaná

HODNOCENÍ: 50 %

Šestnáctileté Poppy zbývá pár týdnů života. Trpí rakovinou slinivky a není šance na vyléčení. Její dlouholetý přítel James jí nabídne řešení. Tím však poruší přísné zákony Říše temnot a teď ho čeká trest za vyzrazení tajemství a za lásku k člověku. Bude mít Poppy dostatek odvahy, aby se dobrovolně stala upírem? Podaří se jim společně uniknout před nejhorším trestem? První díl tajemné série Říše temnot.

„Kde je Cliff a máma?“ Cliff Hilgard byl od tří let jejich

nevlastním otcem a byl ještě prudérnější než Phil.

„Cliff je v práci. Máma se obléká. Měla bys něco sníst,

nebo se naštve.“

„Jo, jo…“ Poppy se postavila na špičky, aby mohla

prohrabat skříňku. Našla krabici s Frosted Flakes, strčila

dovnitř ruku a delikátně vytáhla jeden lupínek. Snědla

ho jen tak, bez ničeho.

Není zase tak špatné, když je člověk malý a drobný.

Udělala několik tanečních kroků k lednici a do rytmu si

potřásala krabicí s cereáliemi.

„Jsem… sexy skřítek!“ zpívala a rytmicky při tom podupávala.

„No to tedy nejsi,“ řekl Phillip s šokujícím klidem.

„A proč si něco neoblíkneš?“

Poppy otevřela ledničku, přidržela dveře a sklonila

hlavu. Měla na sobě obrovské tričko, které nosila na spaní.

Vypadalo jako mini šaty. „Tohle je oblečení,“ prohodila

klidně a vyndala z lednice dietní kolu.

Máme tady novou sérii Říše temnot, kterou napsala L. J. Smith. Její známější série, jak někteří vědí, jsou Upíří deníky. Ty jsou zfilmované jako seriál. Který je, co si budeme říkat, stokrát lepší než knihy, které jsem ani neměla snahu dočíst. Knihy L. J. Smith jsou psané, jako by to psal žák prvního stupně. 

Musím říct, že Upíří tajemství je oproti Upířím deníkům lepší, ale zase ne tak o moc.

Ani nevím, jak popsat děj, abych neprozradila nic z toho mála, co se tam děje. Dovolím si říci jen to, co je napsáno v anotaci. Poppy má rakovinu, má pár týdnů, možná měsíců života. Její kamarád James, kterého tajně miluje, ji nabídne řešení, že ji promění na upíra. To se ovšem nesmí nikdo dozvědět, protože je to zakázané Říší temnot. Na scéně se objevuje obdoba Damona Salvatora, prostě a jednoduše ten „zlý“. Naláká Poppy, aby s ním utekla, protože nemá rád Jamese a chce se mu pomstít. Podaří se Jamesovi najít Poppy, když mu vůbec neřekla kam jde? Zachrání ji před odhalením, které by ji stálo život?

Kniha je sama o sobě bez děje. Na začátku se řeší Poppyna nemoc, poté je přeměna a šarvátky mezi Jamasem a bratrem Poppy a kromě útěku Poppy s bratrancem tam není nic, co by bylo napínavé. Nenašla jsem nic, co bych dala do plusů, i když jsem se dost snažila.