RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Psí poslání - W. Bruce Cameron

NÁZEV: Psí poslání

NÁZEV ORIGINÁLU: A Dog´s Purpose

AUTOR: W. Bruce Cameron

ŽÁNR: Román

STRAN: 280

NAKLADATELSTVÍ: Ikar

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Vázaná

VĚK: 15+

HODNOCENÍ: 97 %

Všichni psi jednou přijdou do nebe… Ale nejprve musí splnit své poslání. Autor románu Psí poslání, který si zamilovali čtenáři po celém světě, Bruce W. Cameron je přesvědčený, že jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby se mohl zdokonalovat v rozličných dovednostech a aby mohl čím dál tím lépe chápat člověka. I hlavní hrdina knihy se na svět vrací znovu a znovu. Jeho první pokus dopadá tragicky. Potom hledá smysl života jako neposedný retrívr malého chlapce Ethana. Ani tahle pokus nemá dlouhé trvání. Když se narodí znovu, nosí v srdci jediné přání – znovu spatřit Ethana, kterého nadevše miluje…

Nicméně jak šel čas, postupně jsem si na jejich přítomnost v pelechu zvykl. Nos mi brzy prozradil, že mám jednu sestru a dva bratry. Sestra byla jen o něco míň dravá jako bratři. Jednomu jsem začal říkat Rychlík, protože se uměl strašně rychle plazit, druhému Hladovec, jelikož by se 

pořád cpal a pokaždé, když maminka odešla, strašně fňukal. Hladovec spal častěji než my ostatní, a tak jsme po něm rádi lezli a žužlali mu čumák. Bydleli jsme v noře vyhrabané u kořenů stromu. Přestože venku pražilo slunce, dole byl příjemný chládek. Když jsem se poprvé vybatolil nahoru, doprovázeli mě sestra s Rychlíkem. Ten byl samozřejmě první. Teprve teď na denním světle jsem si všiml, že má jako jediný z nás čtyř bílou lysinku na nose a hvězdičku na čele, která jako by celému světu sdělovala, že její nositel je výjimečný. Zbytek těla měl stejně černohnědý jako já. Hladovec měl světlejší odstín a sestra zdědila matčin krátký nos a ploché čelo, ale jinak jsme vypadali víceméně všichni stejně, přestože se Rychlík tak vytahoval.

Psí poslání.. ani nevím, jak začít o této knize psát. Ze začátku mi kniha připomínala Dášenku, nebo kocoura Modroočka. Říkala jsem si, jak to může být bestseller, později jsem pochopila. 

Vyprávění příběhu očima psa je zvláštní, ale není to špatné. Při čtení jsem si vzpomněla na film Marley a já, který je na podobné téma. Vidíme celý život našeho nejlepšího přítele od narození až po smrt. Smrt naštěstí není všemu konec, jak se ukáže. Místo toho se Bailey, (toto jméno se mi ze všech, co měl líbí nejvíce) po smrti znovu převtělí do nového štěněte. A tím mu začíná nový život a nové poslání.

Nejvíce jeho život ovlivní Ethan, páníček, který Baileyho dostane k osmým narozeninám. Baileyho očima vidíme, jak se Ethan vyvíjí.  Ethan a Bailey jsou nejlepší přátelé, žijí spolu i odloučeně, ale Bailey je mu vždy věrný, dokonce i po té, kdy sám zemře a znovu se narodí.

V knize je popsán život psa, ať už z dobré stránky, kdy se o něj stará milující rodina anebo z té stránky špatné, kdy se ukazuje lidská bezohlednost pro kterou je pes jen předmět bez duše. Autorovými popisy Baileyho myšlení si možná někteří uvědomí, že psi nechápou spoustu věcí, ale i tak jsou věrní.

Musím říct, že ač se mi to nestalo dlouho u žádné knihy, tak u této jsem si dvakrát pobrečela. V tomto momentu jsem si uvědomila, že to není žádná Dášenka. Doporučuji všem milovníkům psů nebo jen těm, kteří si chtějí přečíst něco oddechového. Ve mně kniha zanechala obrovský dojem, ani ne při čtení, jako až po přečtení všech stran. Ležela jsem v posteli, byly dvě hodiny ráno a já nechtěla jít spát. Cítila jsem, jakoby jsem byla na farmě a žila tam s nimi. Nechtěla jsem jít spát, chtěla jsem, aby ten pocit ve mně zůstal co nejdéle. Jenom tak ležet a být spokojená, že to dobře skončilo, i když jsem přemýšlela, co bude s Baileym dál.

Určitě si přečtu druhý díl, jakmile budu moci. Jen mě zajímá, jestli se bude Bailey pořád dokola reinkarnovat.  Snad ne, chudák, po jeho znovuzrození si všechno pamatuje a to bych nechtěla, aby viděl jen kolem sebe umírat své páničky.

Knize nemám co vytknout, jen pokud jste milovníci psů, tak si vezměte kapesníčky. Zvlášť pokud pláčete u filmů, kde nějaká zvířátka zemřou. Líbilo se mi provedení knihy, kde v každé kapitole byla jiná silueta psa. 

RECENZE: Vlk samotář - Jodi Picault

NÁZEV: Vlk samotář
NÁZEV ORIGINÁLU: Lone wolf
AUTOR: Jodi Picault
STRAN: 416
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK VYDÁNÍ: 2013
ŽÁNR: Román
PROVEDENÍ: Vázaná
VĚK: 18+




HODNOCENÍ: 80%


Když vlk v divočině ví, že nadešel jeho čas, že už své smečce není k užitku, rozhodne se vytratit. Zachová si hrdost a zemře tak, jak žil. Lidé takové štěstí nemají. Luke Warren strávil celý život výzkumem života vlků, dokonce s nimi nějakou dobu i žil – rozumí jim lépe než vlastní rodině. Když po vážné dopravní nehodě upadne do komatu, musí o jeho osudu rozhodnout Edward a Cara, jeho již dospělé děti, kteří jsou tak nuceni se znovu konfrontovat s mužem, kvůli němuž Edward utekl z domova – ale který stále zůstává jejich otcem. Rázem si oba musí pokládat otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi, ale které zodpovězeny být musí. Jaké motivy vedou jejich rozhodnutí nechat otce zemřít, nebo ho naopak udržovat při životě na přístrojích? Co by chtěl on sám? A jaká tajemství před sebou Edward s Carou skrývají? Nový kontroverzní titul světově úspěšné autorky a hvězdy současného psychologického románu Jodi Picoultové. 

Přiznávám, že zpočátku jsem nemohl odtrhnout oči od principála v saku pošitém červenými flitry a od neuvěřitelně dlouhých nohou provazochodkyně. Když předvedla na provaze šňůru, Louis jen zalapal po dechu a řekl něco o tom, že ten provaz má štěstí. Potom se začala objevovat zvířata. Nejdřív přišli koně, kteří poulili vztekle oči. Potom opice, která v přihlouplém oblečku poslíčka vyskočila na vedoucího koně a cenila zuby na publikum, zatímco kůň běhal stále dokola. Následovali psi, kteří proskakovali obručemi, sloni, kteří tančili, jako by se ocitli v jiném časovém pásmu, a k tomu duhová záplava ptačích křídel. Nakonec se objevil tygr. Samozřejmě kolem toho dělali hrozný humbuk. Říkali, jak je ta šelma nebezpečná. Že tohle nemáme zkoušet doma. Krotitelem byl takový člověk s bledou tvarohovitou tváří posetou pihami jako skořicová rolka. Když otevírali klec stygrem, stál uprostřed manéže. Tygr zařval, a ačkoli byl od nás dost daleko, cítil jsem jeho páchnoucí dech. Vyskočil na kovový podstavec a ohnal se ve vzduchu. Na povel se postavil na zadní a točil se dokola. Pár věcí jsem o tygrovi věděl. Třeba, že když mu oholíte srst, má pod ní pruhovanou i kůži. Taky že každý tygr má zezadu na uších bílou skvrnu, aby se zdálo, že se na vás dívá, i když už odchází. Taky že tygři patří do divočiny, ne sem do Beresfordu mezi pokřikující a tleskající dav.

Kniha Vlk samotář mě zaujala jak svým názvem, tak velkým hodnocením na Databáziknih. Na obalu jsem viděla vlky a řekla jsem si „To bude něco pro mě.“ Na padesát procent ta kniha opravdu byla o tom, co jsem si přála. Všechno ostatní mě překvapilo. Anotaci jsem nečetla, stačil mi obal. Dost mě překvapilo, o čem nakonec ta kniha byla.

Kniha je rozdělená na kapitoly, kde vypráví vždy jeden z členů rodiny. Pojďme si je rozebrat.

Luke je milovník vlků, dokonce s nimi i nějakou dobu žil v divočině. Nedá se říct, že by byl vědec, i když o vlcích napsal spoustu knih a není nikdo, kdo by jim rozuměl lépe než on. Dělá to jen pro svou lásku k nim. Obdivuje jejich hierarchii, způsob myšlení, instinkty. Jeho pohledem se o vlcích dozvídáme spoustu nových věcí. Nevím, zda mohu všemu věřit, jestli autorka čerpala ze skutečných výzkumů vlků. Doufám, že ano. Luke má vážnou autohavárii, když odváží svou dceru z večírku, nabourá a upadne do kómatu.

Edward žil mnoho let v Thajsku, kam utekl před svým otcem a problémy s ním spojených. Po telefonátu své matky, zjišťuje, že je jeho sestra a otec v nemocnici. Okamžitě sedá na první letadlo a letí po šesti letech domů. Postupně se odkrývá pravý důvod, proč Edward utekl z domu. Je to překvapující, opravdu jsem to nečekala. Ukazuje se, že Luke, ten známý chovatel vlků a dobrodruh není přesně takový, jakého ho vždy Cara viděla. Edward po celou dobu bojuje o vypnutí přístrojů, na kterých je jeho otec připojený. Někdo si myslí, že z nenávisti někdo v tom vidí touhu otci ulevit. A rodině taky. Nevidí žádnou naději na otcovo uzdravení.

Cara je pravý opak svého bratra. Nikdy mu neodpustila, že jí opustil. Žije se svým otcem v karavanu u výběhu vlků. Tajně doufá, že se její otec uzdraví a dělá vše pro to, aby ho udržela při životě. Dokonce v zoufalosti dojde k takovým řešením, kam by nikdo jiný nedošel.

Kniha v místech, kde popisuje chování vlků je opravdu velmi zajímavá. Zbytek knihy nemohu odsoudit, i když se mi až tak nelíbil. Není to špatně napsané to vůbec ne. Kdyby bylo, tak bych se nepřinutila to dočíst. Máme tady souboj lásky a milosrdenství. Cara nechce za žádnou cenu slyšet o tom, že by jejího otce měli odpojit od přístrojů a darovat jeho orgány. Edward jde jen za tím, aby docílil toho, že jeho otce odpojí. Nemůžu říct, kdo z nich měl pravdu. A o to autorce šlo, zamyslet se nad tím. Ani jedno řešení není správné. Ani jedno není lehké. Chvíli si říkáme „Edwarde, ty jsi ale blbec.“ a další kapitolu „Aha, tak on to špatně nemyslel.“ A máme zase za toho špatného někoho jiného.

Celou dobu jsem fandila Caře, která se nevzdávala a bojovala proti všem. Proti doktorům, soudcům a hlavně své vlastní rodině. Mrzelo mě, jak to nakonec skončilo.

Nemrzí mě, že jsem knihu četla, ale bylo to dost deprimující téma. Po druhé bych ji už nečetla, ale na druhou stranu si o něco více vážím života. A hlavně své rodiny a toho, že jsou všichni v pořádku.