RECENZE: Papírová města - John Green

 

Johna Greena zná většina čtenářů. Každý už nejméně jednou slyšel o knize Hvězdy nám nepřály, ale co takhle kniha Papírová města? O Hvězdách už jsem recenzi psala, vůbec jsem nechápala, proč je kolem toho takový humbuk. Přišlo mi to až moc hnané do extrému. Jen aby to mělo hluboké myšlenky a spoustu dvojsmyslů a řádků mezi řádky. Až mi díky tomu chování postav v rozporu s jejich intelektuálním myšlením přišlo naprosto neslučitelné. Ale já chci psát o Papírových městech.

Papírová města nám představí dalšího trochu stydlivého hrdinu. Dost podobností můžeme najít v knize Hledání Aljašky. Quentin má jasnou představu o životě. Jeho docházka do školy je na sto procent splněná. Jeho vize je vysoká škola, dobrá práce, dům a rodina. Z jeho všedních dní jej vytrhne jeho sousedka Margo. V dětství byli nerozluční, ale v posledních letech jej Margo téměř ignorovala. Proto byl Quentin dost překvapený, když se Margo objeví v jeho okně pozdě v noci s načerněným obličejem. Margo má na noc spoustu plánů a Quentin ji má být pravou rukou. Více asi přiblíží úryvek.

„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi, potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.

 (Papírová města str. 56)

To by charakterizovalo akční začátek knihy. Ten se mi líbil asi nejvíce z celé knihy. Margo byla dost střelená, ale i sympatická. Když jsem viděla, jak se umí mstít bývalému příteli a lidem, kteří ji nějak ublížili, tak jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že kniha má dobrý potenciál a četla jsem rychlostí světla. 

Jenže tady stejně jako v Hledání Aljašky Margo zmizí. To u ní není nic nenormálního. Nenormální je, že se stále nevrací. Vždy po sobě zanechává podivné stopy, které vedou k jejímu nalezení. Jedny takové nechává i nyní a Quentin se spěšně vydává za jejím nalezením.

„A věděla jsi, že Margo vlastní tak asi tisíc desek?“
Lacey rozhodila rukama. „Ne, teď mi to Ben zrovna říkal!
Margo nikdy nemluvila o muzice. Teda, třeba řekla, že se jí něco líbí v rádiu nebo tak. Ale – ne. Ona je fakt divná.“
Pokrčil jsem rameny. Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní. Lacey mluvila dál. „Ale zrovna jsme si říkali, že Walt Whitman byl z New Yorku.“
„A podle Omnislovníku tam Woody Guthrie taky dlouho žil,“ dodal Ben.
Pokýval jsem hlavou. „Umím si ji v New Yorku představit. Ale musíme přijít na další stopu. Tou knihou to určitě nekončí. V těch podtrhaných řádkách musí být nějaký kód nebo něco.“

(Papírová města str. 118)

Kniha se čte velmi dobře. Není ani příliš tlustá, tak je spíše takovou oddechovkou. I když teď si budu protiřečit. Napsáno je to oddychově, to ano, ale opět John Green do textu dává tolik myšlenek a poučení, že z knihy dělá znovu něco jiného. Margo mi byla sympatická v prvních pár kapitolách, po zmizení už vůbec ne. To by se dalo shrnout na celou knihu. Začátek úžasný, poté měla kniha klesající tendenci. Na konci jsem už vůbec nechápala, co se tam pořádně děje. Konečné vysvětlování okolo deníčku bylo dost matoucí a vůbec nechápu důvody, které k tomu Margo vedly. Přišla mi sobecká a velmi protivná a já bych na ní hodila bobek. 

V Papírových městech se velmi často vyskytuje Omnislovník. Tak často, že mi to přijde jako reklama. Závislý je na něm hlavně Radar, což je kamarád Quentina. Jeho závislost na opravování hesel v zmiňovaném slovníku mi přišla úsměvná. Stále čůrající Ben a jeho přítelkyně s růžovými brýlemi to byla parta, která se vydala hledat Margo. Vlastně až na ten konec, byla kniha dobrá. Některé části byly naprosto skvělé, některé jen dobré, ale v průměru se mi kniha dost líbila. Znovu bych ji ale nečetla. Tím, jak parta pátrá po Margo pomocí stop, mi kniha připomíná detektivní knihu a tu bych také znovu nečetla, kdybych znala řešení.

 

PS: Děkuji autorovi, že jsem opět o něco chytřejší a vím něco o papírových městech. Takovou informaci jsem ještě nikdy neslyšela a přijde mi to opravdu dost zajímavé. Musím si o tom někdy zjistit trochu více.

RECENZE: Hlas nože - Patrick Ness

Autor: Patrick Ness 

Název: Hlas nože

Série: Chaos *1


Rok vydání: 2011

Počet stran: 376

Nakladatelství: Jota

Představa nového života, kde se konečně budeme mít dobře, ovládla už alespoň jednou za život každého z nás. Skupina osadníků s touto myšlenkou opustila svůj domov a v lodi přiletěla do nového světa. Začali budovat město, rodiny měli děti, jenže vždy se najde někdo, kdo touží po moci. A to není jediná věc, muže dokonce i zvířata stihne podivný vir, který způsobuje Hluk. Tak se nazývá nemoc, při které slyšíte myšlenky ostatních. Kdybyste byli v nesnázích, mohlo by se to hodit. Horší variantou je, když se snažíte utéct před armádou, která zná vaše plány a myšlenky.

Osadníci jsou krutí muži, jediným nevinným člověkem ve vesnici je mladý Todd. Ještě nenastal čas, aby se stal mužem a vesničané jej nestihli zasvětit do svých ohavných praktik. Todd má štěstí, že i ve zkaženém městě se našli dva muži, kteří si jej po smrti matky vzali do péče a milují jej jako svého vlastního syna. Právě oni Todda posílají pryč. Todd nechápe, proč musí pryč a co komu udělal. Jen prchá a snaží se věřit, že jeho otec jej nevyslal pryč jen tak. Todd má však sehrát v plánu osadníků velkou roli a tak se jim velmi nelíbí, že utekl. Vydávají se za ním. Armáda je Toddovi stále v patách a on zjišťuje, že to, co celý život věděl o lidech kolem sebe a o světě není pravda.

Kniha nás vrhne přímo do světa hluku. První dvě kapitoly jsem byla dost zmatená. Když mi nikdo nevysvětlil, co hluk vlastně je, tak se v novém světě těžko orientuje. Přeci jen jsem četla dál a zvykla si na nový styl psaní a úplně nové starosti hrdinů. Todd mi jako hrdina sympatický vůbec nebyl. Já jako milovník zvířat jsem těžko nesla, jak se ze začátku choval ke svému psovi. Opravdu jak k psovi. Tím si mě znepřátelil hned od začátku. Jak už jsem řekla, i zvířata jsou zasažena virem hluku a jejich myšlenky nejsou skryty. Tady mi chyběla trochu větší inteligence Toddova psího přítele. Jeho slovní zásoba je omezena na Todde? Když mu Todd ublíží a hovínko Todde. Neříkám, že měl psík řečnit, jako antický filozof, ale tohle mi přišlo až moc omezené. Možná díky tomu si pes zachoval status zvířete a ničeho víc. Až později najednou chápe požadavky pána a i sám odpoví jednoduší větou. Alespoň to. 

Asi by bylo na místě se zmínit o nepříteli. Po Toddovi jde kněz Aaron. Tato postava mi přijde tak nereálná, že to více ani nejde. Nedokážu pochopit, jak někdo může stále žít, když byl několikrát zneškodněn. Asi je to nějaký kříženec Arnolda s Jean-Claude Van Dammem okořeněný hrdiny z Cobry 11. Nikdo jiný nemůže být tak nezničitelný. Autor často popisuje, že má v obličeji jen zející díry, zuby jdou vidět, nos chybí a podobné krásné popisy, při kterých si představíte zombie z nejhoršího hororu, který jste kdy viděli. Byl tak trochu utopený, tak trochu mu rozmlátili obličej na kaši. A on stále žije a stále je první a stále Todda nalézá. No, nezlobte se na mě, ale je to snad Superman, jinak to nechápu. Konec knihy sice nemůžu spoilerovat, ale ten byl úplně pro mě postavený na hlavu. Celou dobu po Toddovi střílí, drží mu nůž u krku a další věci a nakonec… kdo četl, tak ví.

"JE TO DĚVČE," řeknu znova. Pořád zadržuju dech, pořád cítím ten tlak v hrudi a pořád před sebou držím napřažený nůž.
Děvče.
Dívá se na nás, jako kdybychom ji chtěli zabít. Choulí se v klubku, aby bylo co nejmenší, a nespouští oči z Mancheeho, jen tu a tam letmo pohlídne na mě.
Na mě a na můj nůž.
Manchee vrčí a supí, celý hřbet naježený. Hopsá po zemi, jako by to byla rozpálená plotna, a vypadá rozrušeně a popleteně jako já, až na to, že je naprosto beznadějný udržet ho nějak v klidu.
"Co děvče?" štěká. "Co děvče?"
Čímž myslí: "Co je děvče?"

(NESS Patrick . Hlas nože. Jota, 2011. 376 s. Chaos. ISBN: 978-80-7217-909-1.)

Kniha jako celek se mi nečetla špatně. Jen mi přišlo, že je jen o utíkání a stále nalézání armádou a pak zase utíkání. Důvod proč Todda vlastně pronásledovali, jsem sice pochytila, ale nechápu ho. Todda by vůbec nepotřebovali, kdyby nechtěli. Tahle honička mi přijde úplně praštěná na hlavu. A když ho chtějí, proč po něm střílí, když jej tím mohou zabít? Nevím. Tím, že Todda stále nalézají, kniha nestojí na mrtvém bodě, ale celkem rychle vám dojde, že prostě nemají šanci utéct. Když jej doženou asi po 5x tak už mě to ani nepřekvapilo a jen si říkám, tak už to ukonči. Velký konec, který měl přijít, kdy se vše vysvětlí mně už ani nezajímal. Jen jsem si říkala, že to dočtu, když jsem to začala číst. Hrdinové mě nezaujali, příběh mi přišel stále o tom samém, místy dost kruté scény. No, myslím, že kdyby mne kniha minula, nic by se nestalo.

Abych ukončila recenzi něčím pozitivním, tak řeknu alespoň to. Vir hluku mě zaujal. Alespoň ten mi přišel zajímavý. Líbí se mi, že autor nehledal nějaké kličky, jak by se dal hluk přehlušit. Prostě je tady a neschováte se. Vždy vás prozradí a nemáte se kam schovat. Když hluk, tak se vším všudy. Každý slyší vaše myšlenky, vždy a všude.

RECENZE: V ringu - K. Evans

 

Jelikož neumím usnout bez přečtení alespoň pár stran nějaké knihy, tak jsem prohledávala čtečku, co bych si tak přečetla. Volba padla na knihu V ringu, která mne zaujala hlavně díky své obálce. Ten kontrast červené a černé se mi prostě líbí.

Kniha V ringu je příběhem boxera Remingtona Tatea, který má bipolární poruchu. V praxi to znamená, že je nepředvídatelný a má občasné násilnické záchvaty. Při jednom ze svých zápasů zahlédne v hledišti pěknou slečnu, na které mohl oči nechat. Rozhodl se tedy o ní něco zjistit a tak se dozvěděl, že je fyzioterapeutka. Ha, to se mu právě hodí. Brooke zaměstná a má originální výmluvu, proč ji mít u sebe. Každý z nich má na svých bedrech životní zklamání a velkou dávku smůly, ale spolu se musí pokusit ze svých chyb udělat přednost.

Ze začátku je kniha psána velmi svižně. Za chvíli pochopíme, že nejen že Brooke přitahuje Remingtona, ale i ona by jej chtěla. Řeknete si, kde je tedy problém? Ale odpověď na tuto otázku hned tak mít nebudete. I když oba po sobě navzájem touží, na první jejich společné milování si pěkně počkáte. Důvod proč tomu tak dlouho Remington odolává, vás možná překvapí a možná také ne. Když už se to tedy stane, očekávejte dlouhé kapitoly plné sexu. Až se musím přiznat, že jsem knihu v polovině jejich aktu, nebo před začátkem bez sebemenších výčitek přestala číst. Těch popisů a společných aktů je v knize tolik, že mě sex začal nudit. Ani se mi znovu do čtení nechtělo, protože jsem chtěla trochu více, než jen ten sex, sex a zase sex. 

Neříkám, že by kniha byla pouze o sexu, to vůbec ne. Ale v té polovině jde zejména o tomhle.

Až později zase slovo dostává i vážnější téma. Remington mně osobně neimponoval. Muž, který spal s prostitutkami, by mne nikdy nelákal. Už jen ta představa, že měl ženy, které zažily možná desítky, či stovky můžu. Brr, až mi jde mráz po zádech, že by jistá část jeho těla měla pak být součástí mé. Prostě chlap sukničkář mi nikdy nebude sedět. Kromě toho už by jako chlap ušel. Až na žárlení sám na sebe, které nedokážu pochopit a jedno neiracionální jednání kdy vyšiloval kvůli jedné puse na tvář.

Abych jen nebručela, tak zkusím popsat, co se mi líbilo. Autorka popisuje sbližování dvojice pomocí hudby, ten nápad se mi líbil opravdu moc. Navzájem si vyměňují mp3 přehrávače a pouští druhému svou oblíbenou hudbu, to byly mé oblíbené pasáže. Hezké. Také jsem díky této knize přišla na ústřední písničku filmu Město andělů jménem Iris od kapely  Goo Goo Dolls. Písnička je to opravdu pěkná, takže jestli máte čas, tak si ji zkuste pustit. Na začátku knihy (nebo na konci?) je dokonce seznam skladeb, které si autorka pouštěla při psaní knihy. Pokud tedy chcete rozšířit svůj repertoár romantických skladeb, můžete se podívat, jestli vás něco nezaujme.

V celkovém kontextu kniha špatná nebyla, ale že bych si z ní sedla na zadek, to také ne. Pasáže, které by mi vyloženě vadily, tam asi žádné nebyly. Jen občasná hluchá místa. Záporák mi velkou část knihy přišel záporný jen v hlavách hrdinů, až na konci knihy jsem usoudila, že opravdu špatný byl. Po pravdě si neumím představit, že má kniha další pokračování a ne jen jedno. Nevím, co více chce autorka o ústřední dvojici říci. A myslím, že to zjišťovat nemusím. Bude to nejspíše další rozečtená série, kterou nikdy nedočtu.

RECENZE: PS: Miluju tě - C. Ahern

Najít si toho správného muže, kterého si jednou vezmete, je výhra. Nevadí, když se občas pohádáte kvůli maličkostem, stačí, když v něm máte oporu a umíte si navzájem odpustit. Holly a Gerry jsou spolu i přes malé neshody velmi šťastní. Užívají si sebe navzájem a podnikají akce s přáteli. Jejich slunečné dny nezkazí hádka, ale návštěva u doktora. Gerry má v poměrně mladém věku nádor na mozku a nevypadá to s ním nejlépe. 

Kniha začíná v momentu, kdy Gerry své nemoci podlehne a nechá svou ovdovělou ženu na pospas samotě a novému životu. Nikdo se nebude divit, když budou první kapitoly smutné a prosáklé slzami naší hrdinky. Naštěstí má přátelé a rodinu. Ti se snaží, jak nejvíce mohou, aby Holly začala znovu žít. Nejvíce ji v tomto bodu pomůže zesnulý manžel. Měl tolik ohleduplnosti a empatie, a navíc chtěl splnit jeden ze slibů daných své ženě, že ji sepsal seznam věcí, které by měla splnit po jeho smrti. Seznam rozdělený do deseti dopisů měl Holly chodit každý měsíc. Gerry do něj zahrnul maličké hlouposti, jako Kup si novou lampičku, až po svolení, aby se Holly nebála znovu zamilovat. Tyto dopisy jsou ústředním tématem této knihy. Dopisy a láska přátel a rodiny, která podrží v těch nejtěžších chvílích.

Kniha se mi líbila, ne tak moc, abych ji četla někdy znovu, ale nebyla ani vyloženě špatná. Čekala jsem od ní více romantiky.  Věděla jsem zhruba, o čem kniha je. Film jsem viděla už dávno a nepamatuju si z něj téměř nic. Moc mě nezaujal. Chtěla jsem originální myšlenku z knihy, která tvořila tak dobrou předlohu, že podle toho někdo film natočil. Nakonec se velké ovace neděly. Nápad dopisů, které chodili od milujícího manžela, i když tady už nebyl, byl dojemný. Ale čekala bych trochu jiné znění vzkazů. Něco více romantického, nějaká velká vyznání lásky, které by mi po smrti manžela připomínali, jak velmi mě miloval. Nicméně musím přiznat, že některé Gerryho úkoly byly opravdu dobře promyšlené. 

To by bylo, co se týká dopisů. Teď k hlavní hrdince. Holly mi bohužel sympatická nebyla. Chápu, že po smrti někoho blízkého se trápíme, ale přišla mi velmi sobecká. Její muž zemřel před rokem a ona nedokázala přát štěstí dvěma svým nejlepším přítelkyním. Pořád se utápěla v sebelítosti a stále brečela a všichni kolem ní museli chodit po špičkách a podřizovat se jí. Takovou osobu bych nechtěla mít ve své blízkosti.

Naopak jsem měla ráda vedlejší postavu Richarda, což je Hollyin nerudný bratr. Richard byl opravdu v polovině knihy nesnesitelný. Namyšlený, arogantní, no blbec. Ale postupem času zjišťujeme, že má opravdu rád své děti a umí se chovat odvázaně. Na konci příběhu jej mám už opravdu ráda a je mi ho líto. Na této postavě jde opravdu vidět proměna za ten rok, který s rodinou a přáteli prožijeme.

Když to vezmu kolem a kolem, tak mi celkově život ostatních přišel zajímavější, než ten Hollyin. Dva bratři zcela jiní, každému je věnována stejná pozornost, sestra milující adrenalin a australského chlapíka, který ji opustil. Dvě kamarádky a jejich vztahy s milujícími muži. Knihu bych ani neoznačovala jako romantický příběh, ale spíše jako nějaký román o vztazích v rodině a také přátel. 

Nakladatelství: BB art

Rok vydání: 2013

Počet stran: 376

ISBN: 978-80-7461-286-2