RECENZE: Papírová města - John Green

 

Johna Greena zná většina čtenářů. Každý už nejméně jednou slyšel o knize Hvězdy nám nepřály, ale co takhle kniha Papírová města? O Hvězdách už jsem recenzi psala, vůbec jsem nechápala, proč je kolem toho takový humbuk. Přišlo mi to až moc hnané do extrému. Jen aby to mělo hluboké myšlenky a spoustu dvojsmyslů a řádků mezi řádky. Až mi díky tomu chování postav v rozporu s jejich intelektuálním myšlením přišlo naprosto neslučitelné. Ale já chci psát o Papírových městech.

Papírová města nám představí dalšího trochu stydlivého hrdinu. Dost podobností můžeme najít v knize Hledání Aljašky. Quentin má jasnou představu o životě. Jeho docházka do školy je na sto procent splněná. Jeho vize je vysoká škola, dobrá práce, dům a rodina. Z jeho všedních dní jej vytrhne jeho sousedka Margo. V dětství byli nerozluční, ale v posledních letech jej Margo téměř ignorovala. Proto byl Quentin dost překvapený, když se Margo objeví v jeho okně pozdě v noci s načerněným obličejem. Margo má na noc spoustu plánů a Quentin ji má být pravou rukou. Více asi přiblíží úryvek.

„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi, potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.

 (Papírová města str. 56)

To by charakterizovalo akční začátek knihy. Ten se mi líbil asi nejvíce z celé knihy. Margo byla dost střelená, ale i sympatická. Když jsem viděla, jak se umí mstít bývalému příteli a lidem, kteří ji nějak ublížili, tak jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že kniha má dobrý potenciál a četla jsem rychlostí světla. 

Jenže tady stejně jako v Hledání Aljašky Margo zmizí. To u ní není nic nenormálního. Nenormální je, že se stále nevrací. Vždy po sobě zanechává podivné stopy, které vedou k jejímu nalezení. Jedny takové nechává i nyní a Quentin se spěšně vydává za jejím nalezením.

„A věděla jsi, že Margo vlastní tak asi tisíc desek?“
Lacey rozhodila rukama. „Ne, teď mi to Ben zrovna říkal!
Margo nikdy nemluvila o muzice. Teda, třeba řekla, že se jí něco líbí v rádiu nebo tak. Ale – ne. Ona je fakt divná.“
Pokrčil jsem rameny. Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní. Lacey mluvila dál. „Ale zrovna jsme si říkali, že Walt Whitman byl z New Yorku.“
„A podle Omnislovníku tam Woody Guthrie taky dlouho žil,“ dodal Ben.
Pokýval jsem hlavou. „Umím si ji v New Yorku představit. Ale musíme přijít na další stopu. Tou knihou to určitě nekončí. V těch podtrhaných řádkách musí být nějaký kód nebo něco.“

(Papírová města str. 118)

Kniha se čte velmi dobře. Není ani příliš tlustá, tak je spíše takovou oddechovkou. I když teď si budu protiřečit. Napsáno je to oddychově, to ano, ale opět John Green do textu dává tolik myšlenek a poučení, že z knihy dělá znovu něco jiného. Margo mi byla sympatická v prvních pár kapitolách, po zmizení už vůbec ne. To by se dalo shrnout na celou knihu. Začátek úžasný, poté měla kniha klesající tendenci. Na konci jsem už vůbec nechápala, co se tam pořádně děje. Konečné vysvětlování okolo deníčku bylo dost matoucí a vůbec nechápu důvody, které k tomu Margo vedly. Přišla mi sobecká a velmi protivná a já bych na ní hodila bobek. 

V Papírových městech se velmi často vyskytuje Omnislovník. Tak často, že mi to přijde jako reklama. Závislý je na něm hlavně Radar, což je kamarád Quentina. Jeho závislost na opravování hesel v zmiňovaném slovníku mi přišla úsměvná. Stále čůrající Ben a jeho přítelkyně s růžovými brýlemi to byla parta, která se vydala hledat Margo. Vlastně až na ten konec, byla kniha dobrá. Některé části byly naprosto skvělé, některé jen dobré, ale v průměru se mi kniha dost líbila. Znovu bych ji ale nečetla. Tím, jak parta pátrá po Margo pomocí stop, mi kniha připomíná detektivní knihu a tu bych také znovu nečetla, kdybych znala řešení.

 

PS: Děkuji autorovi, že jsem opět o něco chytřejší a vím něco o papírových městech. Takovou informaci jsem ještě nikdy neslyšela a přijde mi to opravdu dost zajímavé. Musím si o tom někdy zjistit trochu více.

RECENZE: Zlatá vstupenka - Brendon Burchard

V dnešní době můžeme sehnat kouče na všechno. Kouče pro stravování, kouče v milostných vztazích, tréninkového kouče. Brendon Burchard, autor této knihy je jedním z nich. Po automobilové havárii přišel na to, že není spokojen se svým životem. Že svůj život nežil, ale přežíval. Od té události začal svůj celý život od základů měnit a radí i ostatním, jak změnit ten jejich. Do jaké míry budeme věřit jeho verzi, to už je na každém z nás. Svépomocných příruček existuje velká spousta, Brendon Burchard vzal všechny své zkušenosti a napsal knihu. Jiná je v tom, že je psána jako beletrie. Kniha mi připomíná Malého prince, možná se vám nebude srovnávání této knihy s klasikou líbit, ale vysvětlím vám to. Tak jako Malý princ působí na svého čtenáře v každém věku jinak a pokaždé v něm najdete něco jiného, ať už jej čtete v dětství, nebo v dospělosti, taktéž by se dala chápat Zlatá vstupenka. Buď to v ní hledat ponaučení pro sebe a svůj nový život, nebo budete knihu vnímat jen jako příběh mladého muže a jeho hledání pravdy. S další životní zkušeností vám příběh může nabídnout něco jiného. Nebojím se říct, že knihu může číst celá rodina. Děti okouzlí podivný zábavný park a dospělé chytí životní pravdy, které jsou trochu více hlubokomyslné.

Hrdina příběhu by mohl mít spokojený život. Má dobře placenou práci, snoubenku, nedávno podepsal hypotéku na dům, ale život najednou šel jinou cestou. Po jedné z mnoha hádek jeho snoubenka Mary práskla dveřmi a odešla. Je to již více, jak měsíc a stále se nevrátila. Až ji jednou dezorientovanou na opuštěné silnici srazí nákladní automobil. Z nemocnice ihned zavolají, a on konečně po 40 dnech se smíšenými pocity vchází do nemocničního pokoje. Marynin stav je velmi vážný. Vypadá to, že se svými blízkými bude už jen v řádu několika hodin. Místo toho, aby chtěla ten krátký čas strávit se svým milovaným, tak jej posílá naléhavě pryč. Vnucuje mu zakrvácenou obálku a chce po něm, aby jel do starého a již nefungujícího zábavního parku a obálku předal Maryninu bratrovi. Problém je ten, že Marynin bratr je již několik let mrtvý. Ač se jí to snažil vymlouvat a nepřikládal tomu žádnou váhu, nakonec přeci jen odjel. Poslední přání splnit musel. To by si neodpustil. A tak se v parku snaží přijít na to, co se jeho snoubence stalo a jak se z parku mohla ocitnout o několik kilometrů dál na silnici, kudy projede jedno auto denně a co s tím má společného nějaká obálka.

„Bohužel nevím, co přesně se Mary stalo. Prožitek každého návštěvníka je jedinečný. Všichni se sice svezou na atrakcích, hrají hry, jedí, prohlédnou si celý park a přemýšlí o životě, ale to, co prožijí, se liší člověk od člověka. Nechci ti také tajit, že každý je nakonec konfrontován i s těmi částmi svého života, které nejsou zrovna příjemné. Někdy to lidi vyděsí, uzavřou se, nebo se ztratí. Obávám se, že se Mary na její cestě mohlo stát něco takového, ale je to jen doměnka. (…)

 

Kniha je psána s velkou dávkou fantazie. Tak jako v knize Karlík a továrna na čokoládu, tak i do zábavního parku přichází spousta lidí, vpuštěn je jen ten, kdo má speciální vstupenku. Kdo se tam dostane, zjistí, že z parku nezbylo jen zrezivělé švédské kolo, ale park funguje tak, jako dřív. Až na to, že v něm nic není skutečné. V parku je spousta zaměstnanců, kteří si někdy hrají na hodné a zlé policajty, ale jde jim společně jen o jedno. Nechtějí člověka do ničeho tlačit, chtějí, aby si sám uvědomil s čím je nespokojený a změnil to. Napomáhat v tom budou například provazochodci, čaroděj, věštkyně nebo silák. Každý může nabídnout něco jiného a ukázat vám jiný kousek vaší duše.

Prostředí příběhu, tedy zábavný park mne překvapil. Opuštěné atrakce mám spojené s hororovými příběhy. Už jenom při popisu zrezivělého švédského kola, se mi vybavilo to z Černobylu. Nelíbily se mi postupy, kterými se lidé v parku snažili pomoci. Většina z nich jakoby hrdinu ponižovala, shazovala jej a konfrontovala ho se spoustou nepříjemných situací, které rozhodně nechtěl prožít znovu. Nevím, jestli je mužská nátura odolnější, ale kdyby do mne někdo měsíc rýpal a říkal mi, že jsem k ničemu, a co jsem udělala, bylo špatně, tak se psychicky složím. Stala by se ze mě Bridget Jones. Začala bych kouřit a pít ve velkém zavřená osamělá v pokoji a pouštěla bych si jeden smutný film za druhým a u toho bych se topila v moři slz. Naštěstí je v knize Henry, který je vždy oporou. Stal se patronem našeho hrdiny a svou úlohu plnil dokonale. Henry vyvažuje všechny negativní části knihy.

Na knize se mi nejvíce líbilo, že nikdo našemu hrdinovi nechtěl říci a neřekl, co se stalo s jeho přítelkyní. Musel na to přijít sám. Konec je neočekávaný, ani u hrdiny si nejsme jisti, zda si vezme pobyt v parku k srdci, nebo ne.

Mé hodnocení: 60%

Děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Posel - Markus Zusak

 100 %

Ed Kennedy je obyčejný mladý muž bez větších nároků na život. Žije sám s velmi smradlavým psem, kterého byste mohli i stokrát okoupat a stále by páchl. Edův byt připomíná psí boudu. Všude jsou chlupy od psa a prostě nepořádek, kam se podíváte. Žádné hnízdečko, kde byste rádi trávili čas. Ed pracuje jako taxikář, proto nemá zrovna penězi vystlanou matraci. Jeho život mu vyhovuje. Ráno vstane, někdy se pohádá s matkou přes telefon, večery většinou tráví s pár přáteli hraním karet. Tak dny plynou, aniž by Ed na svém životě viděl něco špatného a nedostačujícího.

Až mu jednoho dne ve schránce přistane podivná karta s načmáranými adresami. Zvědavost jej po pár dnech přemůže a jde se na první z adres podívat. Netrvá mu dlouho a pochopí, co od něj eso chce. V zásadě má otevřít oči a vidět tak trápení ostatních. Je už na něm, jestli lidem zkusí pomoci a jakým způsobem to udělá.

Nikdo nemá ten stejný problém. Některé jsou zjevné hned, a některé musí Ed hledat dlouho, než pochopí, co daného člověka trápí. Od různých životních situací, věku a dalších aspektů se také každé Edovo poslání liší. Někde stačí opravdu málo a lidem to dá opravdu hodně radosti. Někde se naopak Ed velmi zapotí, než se mu povede pomoci.

Nejvíce mě zasáhlo poselství se zmrzlinou a vánočními světly. Kdo četl, ví, o čem mluvím. Kdo ne, tomu bych nerada něco ubrala z dojmů při čtení. Ve zkratce je právě tady v těchto poselstvích ukázáno, jak opravdu málo stačí ke štěstí. Tyto příběhy mě velice dojaly a mám je v hlavě ještě dnes. Pro spoustu lidí by byly činy Eda banální, ale přesto rodiny potřebovaly právě toto. Dalším pro mne velmi citovým poselstvím je stařenka vidící v Edovi svého zesnulého manžela. Ed mě velmi překvapil svým chováním a citlivostí. Dokonce měl stařenku velmi rád. A já ji měla také ráda, i když v půlce věty dokázala usnout. Pak jsou tady dvě poselství z toho horšího soudku, které nepatřily k mým oblíbeným, ale v knize mají své místo. Bez nich by to nebylo ono. A naposledy tři nejdůležitější osudy Edových přátel. Ačkoliv jsou přátelé několik let, Eda nikdy nenapadlo, že by je něco mohlo trápit. S přátelství přichází větší zodpovědnost za správně provedené poselství. O jednom se mluvilo, dá se říci po celou dobu, takže nebylo překvapením, co eso po Edovi chce. Naopak osud chamtivého kamaráda byl překvapující. Sice byly náznaky, ale já je neviděla stejně jako Ed.

Všichni z Edových kamarádů měli něco do sebe. Ať už šlo o šetřílka Marva, který nedá dopustit na své téměř nepojízdné auto. Nebo o Ritchieho, který si všechny rád dobírá a těší jej následující durděni. Audrey mě po celou dobu trošičku rozčilovala. Kamarádka, nebo něco víc? Co Ede? Tak už ji sbal, nebo se na to vyprdni. Sám Ed mi byl opravdu moc sympatický. Bylo to zvláštní. Kluk žijící v binci, dělající podřadnou práci, vlastně postava z okraje společnosti a já bych jej ráda měla za přítele

Rozhodně se mi líbila všechna poselství. Ed se díky nim vyvíjí a pochopí, že by od života měl chtít více. I on sám v jednom figuruje, jen o tom neví. Po celou dobu jsem přemýšlela, kdo by poselství na kartách mohl posílat. Na nic jsem nepřišla. Tak jako Ed jsem podezírala někoho z kamarádů. Kdo poselství posílal, nevím do teď. Ať už je to tím, že jsem knihu dočítala v brzkých hodinách, nebo tím, že to nebylo tak jasně napsané, jako zbytek knihy. Netuším, kdo a proč to dělal. Asi si udělám repete přečtení konce knihy. Pamatuji si muže v autě, který tvrdil, že to byl on a hned u Eda doma druhý. Tak který tedy? Také jsem nepochopila, proč na Eda čekali doma dva muži v kuklách, kteří jej pozdravili trochu neuctivě. Pokud si vzpomínám, tak Ed nebyl s plněním esa ve skluzu, tak proč? Možná to zjistím někdy při re-readingu. Protože tato kniha se mi zapsala do srdce a rozhodně ji někdy budu číst znovu.

Kniha je plná krásných lidí a krásných charakterů. . Vzbudila ve mně ne jednu emoci. Ať už mě hřálo u srdce při čtení konkrétního poselství, nebo jsem měla chuť při jiném (pardon) tomu parchantovi uřezat koule. Myslím si, že kniha ne jednomu člověku otevře oči. Vždyť člověk je tvor společenský. Co vás více naplní (kromě velké hromady knih), než úsměv na tváří někoho, komu jste pomohli? Líbí se mi, jak kniha poukazuje i na to, že ti, kteří se stále smějí, nemusí být šťastní. Měli bychom se kolem sebe pořádně dívat a určitě bychom viděli to, co Ed. Záleží na tom: Uděláme s tím něco? Nebo tomu budeme jen tiše přihlížet. To je tím pravým poselstvím.

Ačkoliv jsem se autorovi úspěšně vyhýbala, nakonec si mě přece jen našel. Posel mě nadchnul, a proto se pustím i do Zlodějky knih a to jsem se knize tak bránila. Snad bude kniha stejně tak dobrá. Jen musí být tlustší, protože Posel mi vydržel jen na dva dny a teď mě mrzí, že mi nenaplnil více dní.

RECENZE: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY - Romain Puértolas

Rabíndranáth Sušíl Krávalpindí (čti Rabín-Dral-Nasušil-A-Kráva-Má-Pindy) je povoláním fakír. Žije v jedné malé a chudé vesničce, kde se živí podvůdky na nevzdělaných vesničanech. Jednou se dobrotiví vesničané složí na letenku, aby mohl jejich zázračný fakír letět do Francie a koupit si novou postel s hřeby Bodlina. Úkol zněl jasně, nasednout do letadla, koupit postel, letět zase zpátky a postel udat za co nejlepší peníz. Co by se mohlo pokazit? Já vám to řeknu. Úplně všechno. Náš fakír nemá peníze a tak místo hotelu chce přespat v obchodě pod postelí. Uslyší kroky zaměstnanců a v rychlosti se schová do skříně. Právě tato skříň bohužel má putovat do Anglie a tak se rabín vydává na svou první nedobrovolnou cestu. Spolu s ním pocestujeme všemi nepravděpodobnými prostředky, jaké si umíme představit. Vše začne skříní, pokračujeme kufrem, létajícím balónem, lodí, náklaďákem,..  Tento příběh spojuje tolik nepravděpodobných událostí, kolik si umíte představit.  Fakír během devíti dní stihne procestovat kus světa, navštíví například Itálii, Francii, Velkou británii, Lybii a Španělsko. Vše nedobrovolně musím podotknout. Na celé jeho cestě ho bude neúprosně pronásledovat cikánský taxikář, kterého rabín ošidil na letišti. Rabín je hrdina sympatický, je to sice zlodějíček, který pomocí podvodů chce hlavně naplnit své vlastní kapsy, ale postupem času změní myšlení. K tomu mu hlavně dopomohou lidé, které na svém putování potká. Zjistí, že se vlastně nemá tak špatně a že jsou někteří, kteří jsou na tom mnohem hůř než on sám.

Na člověka, který nikdy dřív necestoval, si od včerejška pořádně dopřával, jako by mu osud chtěl vynahradit zmeškaná léta. Cestováním člověk mládne, říká se, to z něho bude za chvíli novorozeně, pokud tedy mládnutí platí i pro cestování ve skříni a v kufru – pro uchování svěžesti ne zcela vhodných.

Vše v knize je okořeněno velkou dávkou humoru, ale i vážných témat, jako je migrace nelegálních

přistěhovalců. Některé slovní hříčky mě málem katapultovaly z křesla, jak jsem se smála. Jiné časem přestaly býti vtipné, jako například výslovnost jmen hrdinů v závorkách. Jak se říká opakovaný vtip už není vtipem. Nicméně to nic nemění na čtivosti knihy. Já jsem ji zvládla přečíst během pár hodin. Je to taková oddechová knížka. Vadilo mi, že v knize nejsou odděleny kapitoly. Je zde jakýsi náznak, ale pro mě nedostatečný. Někdy máme v půlce strany pár odstavců a zase je strana ukončená. K plusům dávám humorné scénky, které umí opravdu pobavit. Jako další plus uvedu příběh, který fakír píše skrčen v letadle na svou košili. Ten příběh se mi upřímně opravdu hodně líbil, škoda, že nepsal o tom. Byl o člověku s velkým srdcem a o milosrdnosti. Moc hezky vymyšleno. Jako další z plusů uvedu Mezinárodní poznávací značky, které jsou vždy vytištěny (na začátku kapitoly??), když se rabín dostane do jiné země. Líbí se mi, že autor vzal kus sebe a své práce pohraniční strážce a poukázal na problém s emigranty. Kniha pobaví, ale zároveň i nasadí brouka do hlavy. A hlavně poukáže i na vážné téma.

Když kolem procházel hlučný Ital mávající při řeči rukama, zvedlo se jeho vinou drobné smítečko prachu a padlo krásné hrečce do zeleného oka. Podrážděné oko zamrkalo a vyklouzla z něho čočka, která okamžitě zapadla do džungle modrého koberce na podlaze. Mladá žena se pár minut plazila po kolenou mezi dvěma křesly a pročesávala svými dlouhými  jemnými prsty vlněná vlákna, za chvíli ji přišla na pomoc letuška. Ani ve dvou se jim však nedařilo lépe a Sophie Zmarsou se musela smířit s děsivou skutečností, že oslepla na jedno okno. Což je pro herečku, která zrovna nenatáčí Piráty z Karibiku, neudržitelná situace, v tom se mnou budete jistě souhlasit.

Kniha mi hodně připomínala francouzské filmy o Bažantech, jestli znáte. Prostě to jsou takové hlouposti poskládané na sobě, ale přitom je to vtipné a vy se u toho dobře pobavíte. Někde jsem se smála a někde naopak mi bylo líto těch, kteří nemají takové štěstí jako my. Rádi by žili slušný život, vydělávali by peníze, které by poslali zpět domů, ale není jim to povoleno. Jsou z devadesáti procent neúspěšní, někteří zemřou už při útěku, a další jsou chyceni a navráceni zpět do země. Po přečtení knihy jsem pročetla ne jeden článek věnovaný nelegálním přistěhovalcům. Myslím si, že nikdo nebude litovat, když věnuje knize pár hodin čtení. Já byla mile překvapena. Upřímně, vidět obálku knihy v knihkupectví, tak si knihu nekoupím. Ale rozhodně nelituji přečtení, naopak mě se to líbilo. Myslím si, že každý tam najde to svoje, co by se mu mohlo líbit. Vážné téma, láska, humor? To vše lze v knize nalézt.

Mé hodnocení: 60 %

Za recenzní výtisk bych ráda poděkovala 2media.cz

RECENZE: S láskou lvice - Christina Hachfeld - Tapukai

Mé hodnocení: 85 %

Afrika, země odkud údajně pocházíme všichni. Můžeme ji nenávidět za chudobu, nebo milovat pro její nádhernou přírodu a ještě krásnější faunu. Komu by se to nelíbilo jet se tam někdy podívat, samozřejmě sedět v ultra bezpečném autě, aby mi lev nekousl nos, a pozorovat ty krásné stvoření jako jsou zebry, žirafy v jejich přirozeném prostředí. Tento příběh se odehrává také v Africe, ale trochu jiné, než jakou ji známe.

Knihy o Africe nevyhledávám, ale když už se k nějaké dostanu, tak mě to opravdu baví číst. Kniha s Láskou lvice se ke mně dostala náhodou, někdo říká, že je to dost podobné Bílé masajce, to nemůžu posoudit, protože jsem tuto knihu nečetla.

Kniha popisuje deset let života ženy jménem Christina, její útrapy i radosti. Vše začíná smrtí Christinina manžela. Aby se vyrovnala se svým žalem, tak odjíždí do Afriky na dovolenou i se svými syny. Afričtí muži jí přímo učarují, jejich snědá pleť a korále na nahém těle. Netrvá to dlouho a zamiluje se do jednoho samburského válečníka, bohužel tento vztah nevydrží dlouho, když se plánuje svatba, Christine zjistí, že by byla už druhou ženou. A to ona rozhodně nechce, když manželka muže, tak jen jednou a jedinou. Z lásky mnoho nezbyde. Před svým odjezdem potká druhého válečníka Lpetatiho, ten v hotelu tancuje, aby si vydělal peníze pro svou rodinu. Lpetati vyznává svou lásku Christině, čekal jen na to, až nebude s předchozím mužem. Během týdne jejich známosti se dohodne druhá svatba, tentokrát s Lpetatim.

Přišlo mi to opravdu rychlé. Christine je ochotná vzdát se své kariéry v Německu i svého domova a odstěhovat se do Afriky. Vesnice, ve které žije Lpetati není vyspělá, žije se v hliněných chatrčích, hlavní náplní dne je starání o dobytek. Asi to musela být opravdu velká láska na první pohled, když se Christina ze dne na den rozhodla žít tímto způsobem. Tento domorodý kmen nikdy dopředu neví, kdy budou trpět hladem a žízní, stačí malá bouřka, hrom a na vesnici se řítí stádo slonů, bizonů, nebo jiného zvířectva. Krom těchto potíží se Christině žije s Lpetatim dobře, rodina ji přijala za svou. Jediná, kdo jim lásku nepřeje, je žena, která bydlí osamoceně na druhé straně hory. Když je požádá, jestli by nemohla žít s nimi v jejich domě a je odmítnuta, začne se mstít. Lpetatiho očaruje, aby se zamiloval do její dcery a ona tak získala jeho stádo a dům. Tím to začíná mezi Christinou a Lpetatim skřípat, začnou se hádat. Spolu odjíždí na pobřeží, aby vydělali nějaké peníze, ale Lpetati propadne alkoholu a dokonce okrádá samotnou Christine. Ta v hotelu pozná hudební skupinu a přidává se k ní. Mezi ní a Lpetatim vzniká obrovská průrva. Dokonce to vypadá na rozvod. Dojde to až do děsivých důsledků, které Christine neumí překonat. Její láska k Africe a Lpetatimu zůstává na svém místě. V jejím srdci. Jestli dokáže někdy Lpetatimu odpustit jeho hrozný čin a jeho chování, to ani Christine sama neví.

 

Pokud se chcete dozvědět spoustu věcí o Africe, tak knihu vřele doporučuju. Já ji četla jedním dechem, protože byla napsána dá se říct formou deníku. A přitom na sebe vše navazovalo, jako by mezi dny nebyly mezery. Jako by se události děly den za dnem a nebyl tam měsíc vynechán. Já do dnes nechápu, jak se autorka mohla tak rychle zamilovat a odejít žít do chatrče. Nechápu, že chce žít s mužem, který lže, krade a je i násilnický, který spal i s jinými ženami. No, je to ní, ale já bych s takovým mužem nebyla.