RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot

Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 

Prostě ten lepší průměr. 4/5

RECENZE: Sedmá polnice - Peter Tremayne

NÁZEV: Sedmá polnice
AUTOR: Peter Tremayne
SÉRIE: Sestra Fidelma
DÍL: 23
ŽÁNR: Detektivní, Historická
STRAN: 320
NAKLADATELSTVÍ: Vyšehrad
ROK VYDÁNÍ: 2013
PROVEDENÍ: Pevná vazba

Knihu Sedmá polnice darovalo pro tuto recenzi knihkupectví Knihcentrum. Sedmá polnice je již dvacátou třetí knihou ze série Sestra Fidelma. Všechny knihy z této série jsou detektivní příběhy vyšetřovatelky Fidelmy, královy sestry. Příběhy se odehrávají na bridských ostrovech v 7. stloletí. Autor je velký znalec keltské historie a kultury, především se dobře vyzná v staroirském právu.

Proč se o tom zmiňuji, v knize Sedmá polnice autor plně využívá právě těchto svých znalostí. Kniha je přímo nabytá irskými zákony, které v těchto dávných dobách platily. Nechybí ani popisy krajin, kterými hrdinové projíždí, popisy královských rodů a klanů. Sice jsem při čtení neměla u sebe mapu, ale věřím, že autor má toto téma opravdu dost dobře nastudované. Popisuje krajinu úplně do detailů, každý kopec pojmenuje a řekne, který klan za tímto kopcem sídlí. Hned za tím vyjmenuje všechny členy této rodiny a jejich historii. Mimo to používá staré výrazy asi irské, i když to si netroufnu přímo říci. Naštěstí s Fidelmou vyšetřuje případ i její manžel a ten tyto výrazy nezná, takže mu je vždy někdo vysvětlí a přeloží. Tím tyto výrazy autor vysvětlí i nám laikům.

Ze začátku mi opravdu dělalo velké problémy se začíst. Jména mi přišly všechny podobné. Nevyznala jsem se vůbec ve všech klanech. Postupně s probíhajícím vyšetřováním kniha začínala být zajímavější. Zaujaly mě už výše zmiňované staré irské výrazy, i když postupem času mi začaly trošku vadit, protože jich tam bylo docela dost. Ráda bych si něco z toho zapamatovala, ale vzhledem k tomu, jaké ty slova mají tvary, mi to přijde zcela nemožné. Nicméně kdyby se našel nějaký fanoušek historie, zvláště Keltů a podobných národů, tak se může dozvědět spoustu nového. I mně zaujalo spoustu věcí např. vysvětlování, jak se v těchto dobách stavěly dřevěné mosty. Další z mých postřehů je ten, že ani nemusíte číst předchozí díly. Já dostala do ruky až dvacátý třetí díl, z čeho jsem měla trochu strach, ale ničemu to nevadilo.

Fidelma mi přijde někdy až moc důležitá, spoustu věcí si vynucuje jen tím, že je sestrou krále. Její manžel mi zase přijde hodně jako podpantoflák, zrovna moc se nevyjadřuje.

Finále příběhu bylo překvapující, rozhodně bych na začátku nedokázala odhadnout, co si na nás autor vymyslel. Jestli nemáte rádi detektivky, kde už v půlce knihy víte, kdo je vrah, tak tato kniha je zrovna pro Vás. Musím ale upozornit, že je to hlavně historická kniha, detektivní příběh je prostě jiný. Nedá se to srovnávat například se slavným Sherlockem Holmesem, který pomocí pozorování vyšetří celý případ. Fidelma pracuje hlavně s tím, co ji kdo poví při výslechu. Já mám tedy raději tu první variantu.

Teď k ději:

Fidelma je po dlouhém nicnedělání trochu mrzutá. A bude ještě víc, když zjistí, že se nestala hlavní „soudkyní“ dalo by se říci. Naštěstí, i když my bychom to takhle neřekli, se nedaleko její pevnosti objeví tělo mrtvého muže. Velmi bohatého muže.  Je podivné, že na těle zůstaly všechny šperky a nic nebylo ukradeno. Fidelma je tedy svým bratrem pověřena, aby tuto vraždu vyšetřila. Při převozu mrtvého k mnichovi, který by ho měl pohřbít, se všechno začíná malinko zamotávat. Tomuto mnichovi nic neříká půst. Rád se opíjí do němoty a nikdo netuší proč. Vždy to byl ctihodný mnich. Tento mnich je však nalezen mrtev a Fidelma nevěří tomu, že by se udusil vlastními zvratky. Díky této vraždě procestuje několik set kilometrů na koňském sedle, pěšky, ale i unesená a svázaná v pytli. Z jednoho zavražděného je najednou několik a do toho přibývá stále více nejasností. Všechno do sebe pomalu začíná zapadat jako Němci do krytu, jak se říká. Z jedné malé vraždy je najednou obrovské soukolí intrik a vražd a toto soukolí se pořád točí a nikdo neví, k čemu to všechno směřuje. Kdo by zabíjel opileckého mnicha a proč? Proč by někdo unášel chudého barda. A nakonec ti tajemní mniši na severu mají co za lubem? Z malého opatství si postavili hotový hrad. Nechovají se vůbec jako mniši. Neznají ani základní věci. Pak se tady zjevuje tajemná skupina nájezdníků, která vyplauje všechny vesnice v okolí. Údajně je vede žena, která se oznamuje zatroubením sedmé polnice. Co to všechno dohromady má společného? Podaří se Fidelmě a jejímu manželovi vše vyřešit?

 HODNOCENÍ: 30 %

Úryvek

„Dobrá, paní,“ promluvil Gormán. „Jak vidíš, Gobánova kovárna je až na samém konci města – chceš městem projet, nebo je raději obkroužit a přiblížit se ke kovárně od západu?“ „Bylo by to možné?“ „Cesta by nebyla příliš pohodlná, museli bychom jet po užších stezkách, než je tato, zřejmě by šlo o stezky kategorie tuagrota.“ Eeadulf věděl, že tuagrota je úzká venkovská pěšina používaná převážně rolníky. Tyto stezky se většinou napojovaly na hlavní cesty v krajině. Fidelma zavrtěla hlavou.

str. 228

Děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.