RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)

RECENZE: Tajemství upírů - L. J. Smith

NÁZEV: Tajemství upírů

NÁZEV ORIGINÁLU: Secret Vampire
AUTOR: L. J. Smith
ŽÁNR: Fantasy, romantická
SÉRIE: Říše temnot
DÍL: První
STRAN: 240
NAKLADATELSTVÍ: Fragment
VĚK: 11+
ROK VYDÁNÍ: 2012
PROVEDENÍ: Brožovaná

HODNOCENÍ: 50 %

Šestnáctileté Poppy zbývá pár týdnů života. Trpí rakovinou slinivky a není šance na vyléčení. Její dlouholetý přítel James jí nabídne řešení. Tím však poruší přísné zákony Říše temnot a teď ho čeká trest za vyzrazení tajemství a za lásku k člověku. Bude mít Poppy dostatek odvahy, aby se dobrovolně stala upírem? Podaří se jim společně uniknout před nejhorším trestem? První díl tajemné série Říše temnot.

„Kde je Cliff a máma?“ Cliff Hilgard byl od tří let jejich

nevlastním otcem a byl ještě prudérnější než Phil.

„Cliff je v práci. Máma se obléká. Měla bys něco sníst,

nebo se naštve.“

„Jo, jo…“ Poppy se postavila na špičky, aby mohla

prohrabat skříňku. Našla krabici s Frosted Flakes, strčila

dovnitř ruku a delikátně vytáhla jeden lupínek. Snědla

ho jen tak, bez ničeho.

Není zase tak špatné, když je člověk malý a drobný.

Udělala několik tanečních kroků k lednici a do rytmu si

potřásala krabicí s cereáliemi.

„Jsem… sexy skřítek!“ zpívala a rytmicky při tom podupávala.

„No to tedy nejsi,“ řekl Phillip s šokujícím klidem.

„A proč si něco neoblíkneš?“

Poppy otevřela ledničku, přidržela dveře a sklonila

hlavu. Měla na sobě obrovské tričko, které nosila na spaní.

Vypadalo jako mini šaty. „Tohle je oblečení,“ prohodila

klidně a vyndala z lednice dietní kolu.

Máme tady novou sérii Říše temnot, kterou napsala L. J. Smith. Její známější série, jak někteří vědí, jsou Upíří deníky. Ty jsou zfilmované jako seriál. Který je, co si budeme říkat, stokrát lepší než knihy, které jsem ani neměla snahu dočíst. Knihy L. J. Smith jsou psané, jako by to psal žák prvního stupně. 

Musím říct, že Upíří tajemství je oproti Upířím deníkům lepší, ale zase ne tak o moc.

Ani nevím, jak popsat děj, abych neprozradila nic z toho mála, co se tam děje. Dovolím si říci jen to, co je napsáno v anotaci. Poppy má rakovinu, má pár týdnů, možná měsíců života. Její kamarád James, kterého tajně miluje, ji nabídne řešení, že ji promění na upíra. To se ovšem nesmí nikdo dozvědět, protože je to zakázané Říší temnot. Na scéně se objevuje obdoba Damona Salvatora, prostě a jednoduše ten „zlý“. Naláká Poppy, aby s ním utekla, protože nemá rád Jamese a chce se mu pomstít. Podaří se Jamesovi najít Poppy, když mu vůbec neřekla kam jde? Zachrání ji před odhalením, které by ji stálo život?

Kniha je sama o sobě bez děje. Na začátku se řeší Poppyna nemoc, poté je přeměna a šarvátky mezi Jamasem a bratrem Poppy a kromě útěku Poppy s bratrancem tam není nic, co by bylo napínavé. Nenašla jsem nic, co bych dala do plusů, i když jsem se dost snažila.