RECENZE: Papírová města - John Green

 

Johna Greena zná většina čtenářů. Každý už nejméně jednou slyšel o knize Hvězdy nám nepřály, ale co takhle kniha Papírová města? O Hvězdách už jsem recenzi psala, vůbec jsem nechápala, proč je kolem toho takový humbuk. Přišlo mi to až moc hnané do extrému. Jen aby to mělo hluboké myšlenky a spoustu dvojsmyslů a řádků mezi řádky. Až mi díky tomu chování postav v rozporu s jejich intelektuálním myšlením přišlo naprosto neslučitelné. Ale já chci psát o Papírových městech.

Papírová města nám představí dalšího trochu stydlivého hrdinu. Dost podobností můžeme najít v knize Hledání Aljašky. Quentin má jasnou představu o životě. Jeho docházka do školy je na sto procent splněná. Jeho vize je vysoká škola, dobrá práce, dům a rodina. Z jeho všedních dní jej vytrhne jeho sousedka Margo. V dětství byli nerozluční, ale v posledních letech jej Margo téměř ignorovala. Proto byl Quentin dost překvapený, když se Margo objeví v jeho okně pozdě v noci s načerněným obličejem. Margo má na noc spoustu plánů a Quentin ji má být pravou rukou. Více asi přiblíží úryvek.

„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi, potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.

 (Papírová města str. 56)

To by charakterizovalo akční začátek knihy. Ten se mi líbil asi nejvíce z celé knihy. Margo byla dost střelená, ale i sympatická. Když jsem viděla, jak se umí mstít bývalému příteli a lidem, kteří ji nějak ublížili, tak jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že kniha má dobrý potenciál a četla jsem rychlostí světla. 

Jenže tady stejně jako v Hledání Aljašky Margo zmizí. To u ní není nic nenormálního. Nenormální je, že se stále nevrací. Vždy po sobě zanechává podivné stopy, které vedou k jejímu nalezení. Jedny takové nechává i nyní a Quentin se spěšně vydává za jejím nalezením.

„A věděla jsi, že Margo vlastní tak asi tisíc desek?“
Lacey rozhodila rukama. „Ne, teď mi to Ben zrovna říkal!
Margo nikdy nemluvila o muzice. Teda, třeba řekla, že se jí něco líbí v rádiu nebo tak. Ale – ne. Ona je fakt divná.“
Pokrčil jsem rameny. Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní. Lacey mluvila dál. „Ale zrovna jsme si říkali, že Walt Whitman byl z New Yorku.“
„A podle Omnislovníku tam Woody Guthrie taky dlouho žil,“ dodal Ben.
Pokýval jsem hlavou. „Umím si ji v New Yorku představit. Ale musíme přijít na další stopu. Tou knihou to určitě nekončí. V těch podtrhaných řádkách musí být nějaký kód nebo něco.“

(Papírová města str. 118)

Kniha se čte velmi dobře. Není ani příliš tlustá, tak je spíše takovou oddechovkou. I když teď si budu protiřečit. Napsáno je to oddychově, to ano, ale opět John Green do textu dává tolik myšlenek a poučení, že z knihy dělá znovu něco jiného. Margo mi byla sympatická v prvních pár kapitolách, po zmizení už vůbec ne. To by se dalo shrnout na celou knihu. Začátek úžasný, poté měla kniha klesající tendenci. Na konci jsem už vůbec nechápala, co se tam pořádně děje. Konečné vysvětlování okolo deníčku bylo dost matoucí a vůbec nechápu důvody, které k tomu Margo vedly. Přišla mi sobecká a velmi protivná a já bych na ní hodila bobek. 

V Papírových městech se velmi často vyskytuje Omnislovník. Tak často, že mi to přijde jako reklama. Závislý je na něm hlavně Radar, což je kamarád Quentina. Jeho závislost na opravování hesel v zmiňovaném slovníku mi přišla úsměvná. Stále čůrající Ben a jeho přítelkyně s růžovými brýlemi to byla parta, která se vydala hledat Margo. Vlastně až na ten konec, byla kniha dobrá. Některé části byly naprosto skvělé, některé jen dobré, ale v průměru se mi kniha dost líbila. Znovu bych ji ale nečetla. Tím, jak parta pátrá po Margo pomocí stop, mi kniha připomíná detektivní knihu a tu bych také znovu nečetla, kdybych znala řešení.

 

PS: Děkuji autorovi, že jsem opět o něco chytřejší a vím něco o papírových městech. Takovou informaci jsem ještě nikdy neslyšela a přijde mi to opravdu dost zajímavé. Musím si o tom někdy zjistit trochu více.

RECENZE: V ringu - K. Evans

 

Jelikož neumím usnout bez přečtení alespoň pár stran nějaké knihy, tak jsem prohledávala čtečku, co bych si tak přečetla. Volba padla na knihu V ringu, která mne zaujala hlavně díky své obálce. Ten kontrast červené a černé se mi prostě líbí.

Kniha V ringu je příběhem boxera Remingtona Tatea, který má bipolární poruchu. V praxi to znamená, že je nepředvídatelný a má občasné násilnické záchvaty. Při jednom ze svých zápasů zahlédne v hledišti pěknou slečnu, na které mohl oči nechat. Rozhodl se tedy o ní něco zjistit a tak se dozvěděl, že je fyzioterapeutka. Ha, to se mu právě hodí. Brooke zaměstná a má originální výmluvu, proč ji mít u sebe. Každý z nich má na svých bedrech životní zklamání a velkou dávku smůly, ale spolu se musí pokusit ze svých chyb udělat přednost.

Ze začátku je kniha psána velmi svižně. Za chvíli pochopíme, že nejen že Brooke přitahuje Remingtona, ale i ona by jej chtěla. Řeknete si, kde je tedy problém? Ale odpověď na tuto otázku hned tak mít nebudete. I když oba po sobě navzájem touží, na první jejich společné milování si pěkně počkáte. Důvod proč tomu tak dlouho Remington odolává, vás možná překvapí a možná také ne. Když už se to tedy stane, očekávejte dlouhé kapitoly plné sexu. Až se musím přiznat, že jsem knihu v polovině jejich aktu, nebo před začátkem bez sebemenších výčitek přestala číst. Těch popisů a společných aktů je v knize tolik, že mě sex začal nudit. Ani se mi znovu do čtení nechtělo, protože jsem chtěla trochu více, než jen ten sex, sex a zase sex. 

Neříkám, že by kniha byla pouze o sexu, to vůbec ne. Ale v té polovině jde zejména o tomhle.

Až později zase slovo dostává i vážnější téma. Remington mně osobně neimponoval. Muž, který spal s prostitutkami, by mne nikdy nelákal. Už jen ta představa, že měl ženy, které zažily možná desítky, či stovky můžu. Brr, až mi jde mráz po zádech, že by jistá část jeho těla měla pak být součástí mé. Prostě chlap sukničkář mi nikdy nebude sedět. Kromě toho už by jako chlap ušel. Až na žárlení sám na sebe, které nedokážu pochopit a jedno neiracionální jednání kdy vyšiloval kvůli jedné puse na tvář.

Abych jen nebručela, tak zkusím popsat, co se mi líbilo. Autorka popisuje sbližování dvojice pomocí hudby, ten nápad se mi líbil opravdu moc. Navzájem si vyměňují mp3 přehrávače a pouští druhému svou oblíbenou hudbu, to byly mé oblíbené pasáže. Hezké. Také jsem díky této knize přišla na ústřední písničku filmu Město andělů jménem Iris od kapely  Goo Goo Dolls. Písnička je to opravdu pěkná, takže jestli máte čas, tak si ji zkuste pustit. Na začátku knihy (nebo na konci?) je dokonce seznam skladeb, které si autorka pouštěla při psaní knihy. Pokud tedy chcete rozšířit svůj repertoár romantických skladeb, můžete se podívat, jestli vás něco nezaujme.

V celkovém kontextu kniha špatná nebyla, ale že bych si z ní sedla na zadek, to také ne. Pasáže, které by mi vyloženě vadily, tam asi žádné nebyly. Jen občasná hluchá místa. Záporák mi velkou část knihy přišel záporný jen v hlavách hrdinů, až na konci knihy jsem usoudila, že opravdu špatný byl. Po pravdě si neumím představit, že má kniha další pokračování a ne jen jedno. Nevím, co více chce autorka o ústřední dvojici říci. A myslím, že to zjišťovat nemusím. Bude to nejspíše další rozečtená série, kterou nikdy nedočtu.

RECENZE: PS: Miluju tě - C. Ahern

Najít si toho správného muže, kterého si jednou vezmete, je výhra. Nevadí, když se občas pohádáte kvůli maličkostem, stačí, když v něm máte oporu a umíte si navzájem odpustit. Holly a Gerry jsou spolu i přes malé neshody velmi šťastní. Užívají si sebe navzájem a podnikají akce s přáteli. Jejich slunečné dny nezkazí hádka, ale návštěva u doktora. Gerry má v poměrně mladém věku nádor na mozku a nevypadá to s ním nejlépe. 

Kniha začíná v momentu, kdy Gerry své nemoci podlehne a nechá svou ovdovělou ženu na pospas samotě a novému životu. Nikdo se nebude divit, když budou první kapitoly smutné a prosáklé slzami naší hrdinky. Naštěstí má přátelé a rodinu. Ti se snaží, jak nejvíce mohou, aby Holly začala znovu žít. Nejvíce ji v tomto bodu pomůže zesnulý manžel. Měl tolik ohleduplnosti a empatie, a navíc chtěl splnit jeden ze slibů daných své ženě, že ji sepsal seznam věcí, které by měla splnit po jeho smrti. Seznam rozdělený do deseti dopisů měl Holly chodit každý měsíc. Gerry do něj zahrnul maličké hlouposti, jako Kup si novou lampičku, až po svolení, aby se Holly nebála znovu zamilovat. Tyto dopisy jsou ústředním tématem této knihy. Dopisy a láska přátel a rodiny, která podrží v těch nejtěžších chvílích.

Kniha se mi líbila, ne tak moc, abych ji četla někdy znovu, ale nebyla ani vyloženě špatná. Čekala jsem od ní více romantiky.  Věděla jsem zhruba, o čem kniha je. Film jsem viděla už dávno a nepamatuju si z něj téměř nic. Moc mě nezaujal. Chtěla jsem originální myšlenku z knihy, která tvořila tak dobrou předlohu, že podle toho někdo film natočil. Nakonec se velké ovace neděly. Nápad dopisů, které chodili od milujícího manžela, i když tady už nebyl, byl dojemný. Ale čekala bych trochu jiné znění vzkazů. Něco více romantického, nějaká velká vyznání lásky, které by mi po smrti manžela připomínali, jak velmi mě miloval. Nicméně musím přiznat, že některé Gerryho úkoly byly opravdu dobře promyšlené. 

To by bylo, co se týká dopisů. Teď k hlavní hrdince. Holly mi bohužel sympatická nebyla. Chápu, že po smrti někoho blízkého se trápíme, ale přišla mi velmi sobecká. Její muž zemřel před rokem a ona nedokázala přát štěstí dvěma svým nejlepším přítelkyním. Pořád se utápěla v sebelítosti a stále brečela a všichni kolem ní museli chodit po špičkách a podřizovat se jí. Takovou osobu bych nechtěla mít ve své blízkosti.

Naopak jsem měla ráda vedlejší postavu Richarda, což je Hollyin nerudný bratr. Richard byl opravdu v polovině knihy nesnesitelný. Namyšlený, arogantní, no blbec. Ale postupem času zjišťujeme, že má opravdu rád své děti a umí se chovat odvázaně. Na konci příběhu jej mám už opravdu ráda a je mi ho líto. Na této postavě jde opravdu vidět proměna za ten rok, který s rodinou a přáteli prožijeme.

Když to vezmu kolem a kolem, tak mi celkově život ostatních přišel zajímavější, než ten Hollyin. Dva bratři zcela jiní, každému je věnována stejná pozornost, sestra milující adrenalin a australského chlapíka, který ji opustil. Dvě kamarádky a jejich vztahy s milujícími muži. Knihu bych ani neoznačovala jako romantický příběh, ale spíše jako nějaký román o vztazích v rodině a také přátel. 

Nakladatelství: BB art

Rok vydání: 2013

Počet stran: 376

ISBN: 978-80-7461-286-2

RECENZE: Jestli zůstanu - Gayle Forman

Pro nás jsou tři centimetry sněhu směšné, pro lyžaře přímo tragické, ale pro Miinu rodinu znamenají sněhové prázdniny. Školy se zavírají a nikdo do nich dnes nemusí chodit. Rodiče si udělají také volno a společně se rozhodnou vyjet si na výlet. Sníh dokonce už téměř všechen roztál a rýsuje se krásný den. V autě vládne skvělá a veselá nálada. Proto se Mia cítí právem dezorientovaná, když najednou nesedí ve vozidle a vedle sebe na silnici vidí svého otce. Do jejich auta nabouralo nákladní auto a tím teprve vše odstartovalo. Mia během pár sekund přišla o oba rodiče, bratr je zraněný a ona sama leží v kómatu v nemocnici. Bohužel není tak zcela bez smyslů. Je jen mimo své tělo a tak může slyšet a vidět, co se s její tělesnou schránkou děje, nemohoucnost rodiny a snahu lékařů a sestřiček.

Teď vidím, jak se Adam soustřeďuje na nový úkol. Nejsem si jistá, co přesně má v plánu, ale ať je to cokoli, jsem za to vděčná, i kdyby to mělo být jen proto, aby se dostal z citového ohromení, v jakém jsem ho viděla už předtím, třeba když psal novou píseň nebo se mě snažil přesvědčit, abych udělala něco, do čeho se mi nechtělo – například jet s ním stanovat – a nic, ani srážka planety s meteoritem, ani přítelkyně na jednotce intenzivní péče ho nemůže odradit.

Navíc si Adamovu lest vynutila právě skutečnost, že jeho dívka je na JIPce. Podle mého soudu jde o nejstarší nemocniční trik, převzatý z filmu Uprchlík, který jsme s mamkou nedávno viděly na TNT. Mám o něm jisté pochybnosti.

Kim také.

„Vážně si myslíš, že tě ta sestra nepozná?“ ptá se. „Křičels na ni.“

„Nemůže mě poznat, když mě neuvidí. Teď už vím, proč jste s Miou podobné jako vejce vejci. Dvě Kassandry.“

(str. 95)

Z povahy celé pointy příběhu vychází i název knihy. Jestli zůstanu. Mia mimo své tělo má dost času na přemýšlení, jestli se chce připojit ke své rodině na druhém břehu a přestat bojovat, nebo se právě snažit vrátit zpět do světa živých ke svému příteli a nejlepší kamarádce. Po celou dobu příběhu Mia vypráví retrospektivně o svém seznámení s Adamem a jejich začátku. Také o své rodině a jejich zážitcích. Samozřejmě, že se Mia neumí rozhodnout, jen pro jedno řešení. Adama miluje, ale neumí si zároveň představit život bez své milované rodiny. Chvíli se naklání k jednomu rozhodnutí, chvíli k druhému. Musím říci, že jsem „toužila“ je špatné slovo, ale dejme tomu, že jsem věřila tomu, co si vybere. Nakonec jsem se spletla.

Musím říct, že Miinu rodinu jsem si oblíbila. Jsou správně praštění a jejich dialogy jsou bez chyby. Proto jsem se hned na prvních deseti stranách lekla, když zemřeli, že bych o ty skvělé postavy hned přišla. Naštěstí mi o nich Mia vyprávěla ze svých vzpomínek. Její kamarádka mi moc sympatická nepřišla, Mia jí pár věcí zatajila, aby se na ni nezlobila, ale to není jediný důvod, prostě mi nepřišly jako dvojčata. Adam, Miin přítel by mi asi nevyhovoval. Byl stále se svou kapelou, povahově už by to byl dobrý kluk. Přiměřeně skromný, do ničeho Miu netlačí, zvyšuje jí sebevědomí a dělá vše pro to, aby jim to klapalo. Líbí se mi, že jejich vztah nebyl úplně ideální, protože asi žádný není. Na druhou stranu, když se spolu stále cítili nepříjemně, tak nechápu, jak se jim to povedlo dát dohromady.

Podívala jsem se na něj. On přece odjakživa působil dojmem, že ho nic na světě nevyvede z míry. „Říkáš to jen tak!“

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Bylo to strašné. A to jsem hrál na bicí, seděl jsem vzadu. Nikdo si mě moc nevšímal.“

„A co jsi tedy dělal?“

„Rozptyloval se.“ Mamka vyjukla ze dveří a vložila se do hovoru. Měla černou latexovou minisukni, červené tílko a Teddyho, který spokojeně slintal v nosítku. „Pár piv před vystoupením. Ale to bych nedoporučovala.“

„Tvá matka má zřejmě pravdu, řekl taťka. „Sociální pracovníci pohlížejí na desetileté opilce s nelibostí. Kromě toho, když jsem já upustil paličky a zvracel na jevišti, byl to punk. Když ty upustíš smyčec a bude z tebe táhnout jako ze sudu, bude to vypadat neotesaně. Vy příznivci vážné hudby jste v tomto ohledu poněkud nadutí.“

(str. 22)

 

Příběh samotný je určitě určen pro citlivé dušičky. Těm radím si vzít balíček kapesníků, ač já

nepotřebovala ani jeden. To by musela zemřít nějaká němá tvář. Mia jako hrdinka je ambiciózní cellistka, která byla velmi sympatická. Děj se odehrává půl napůl v nemocnici a pak v minulosti. Jelikož jsou všichni v rodině hudebníci, je zde spousta času věnována právě hudbě. Myšlenka rodičů jako napravených punkerů se mi líbila a celkem mě to i místy rozesmávalo. Jelikož měla Mia a Adam rozepře a byly trochu nesví v přítomnosti druhého, tak mi přišla jejich láska taková… nevím, platonická a ne úplně ta pravá. Co se týče rozhodování Mii, tak si úplně nejsem jistá, zda vůbec volbu měla. Do druhého dílu se pouštět asi nebudu, ale možná to bude dořešeno tam. Totiž Mia měla několik zranění počítajíc i poškození mozku. Nevím tedy, zda se vůbec má do čeho „probudit“. Zranění byla vážná, tedy si myslím, že by jisto jistě měly i své následky, pokud by se jí nějak podařilo uzdravit. Možná už jen z toho důvodu, kdybych věděla, že mám poškozený mozek, tak bych se nechtěla probudit. Nemusí mluvit, být pohyblivá, cokoliv.. Třeba to právě je dořešeno ve druhém díle. Víc už asi není co ke knize dodávat. Knížečka je to útlá a proto už by se více nemělo prozrazovat.

Mé hodnocení knihy: 75 %

RECENZE: Láska po mexicku - Ivana Ondriová

Pokud čekáte romantický příběh, tak si raději vezměte jinou knihu. Láska po mexicku je hlavně příběhem realistickým. Čím dál více žen je doma utlačováno a bito svými partnery. Proto toto chování nevidím vůbec žádnou omluvu. Nenávidím muže, kteří jsou toho schopni. Kdo četl, nebo se zajímal o téma domácího násilí, ví o tom, že muži, kteří jej vykonávají se před ostatními tváří jako dokonalí manželé a partneři. To je to vůbec nejhorší jednání, jaké znám. Ani Miguel není jiný. Můžete ho mít rádi? Nemůžete, nenávidíte ho. O hlavní postavu Karolínu máte strach, když ji Miguel zraní a nedovolí ji jít do nemocnice. Kroutíte hlavou nad hlavní představitelkou, která má několikrát možnost ze vztahu vyváznout, ale neudělá to. A proč všechny problémy řeší útěkem? Možná vás pak nepřekvapí, že s otcem nemá ty nejlepší vztahy. Kdyby neměla milující matku, asi by ji velmi prostředník mezi otcem chyběl. Nebojuje jen s otcem, ale také s matkou a jejich velkou snahou spárovat ji zpět s jejím bývalým přítelem.

Kdo by nesnil o životě, kdy stojíme sami na vlastních nohou a nikdo nám do něj nemluví? Ani Karolína není výjimkou. Když se ve svém dosavadním vztahu dostane do situace, kdy necítí tak silné city k partnerovi jako on k ní, zvolí pro sebe nejlehčí cestu. Uteče. Odjede ze Slovenska do Ameriky a zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Sen o bezchybném životě sice má pár děr, ale když se na scéně objeví snědý Mexičan Miguel, vše se zdá hned lepší. Přes počáteční nechuť se znovu vrhat do vztahu, nakonec Karolína a Miguel mají svou první schůzku. Miguel se zdá jako okouzlující muž s pravou temperamentní mexickou krví v žilách. Možná až příliš temperamentní. Brzy se ukáže, že Miguel nezná meze pro své chování a rodina jej v tom podporuje. Nikdo nevidí nic zvláštního na tom, když svou ženu udeříte, aby vás poslouchala. Tak se Karolína vydává znovu na útěk, tentokrát v opačném pořadí. Letí zpět na Slovensko v počátečním stavu těhotenství k rodičům domů, aby překousla svou hrdost a přiznala, že se o sebe nedokázala postarat. Z jejího návratu nemá radost ani otec, ani její bývalý partner, který ji potká náhodou ve městě.

V knize se střídá pohled z minulosti a přítomnosti. Ani Karolínina matka ani my nevíme hned, co všechno se v Americe stalo. Proč tak náhle přijela? Kniha v čtenáři vzbuzuje spíše negativní pocity. Hádky s otcem, kdy mi hlavní hrdinka přišla opravdu drzá a nepříjemná. Poté samotné téma domácího násilí mi je proti srsti. Vím, jak to člověka změní a nemám to ráda. Ale za to nemůže kniha. Nemám ráda to téma, ale kniha špatná nebyla. Právě naopak. Byla velmi realistická, a proto se mi nelíbila. Chování tyrana autorka popsala bez chyby. Pronásledování, zákazy, slibování, vyznávání lásky, a když vyznání nepomůže, opět nastupují výhružky. Všude přítomný strach a noční můry.

Co mě celkem mrzelo, byla necharismatická postava porodníka, který se pohybuje často v okolí Karolíny. Naopak nejvíce se mi asi líbil konec knihy. Kde už se zdá být vše, tak jak má být a přeci ho autorka udělá napínavým. Nevíte, na čem jste. Je Miguel sen, nebo skutečnost?

Knihu můžete koupit například zde:

http://www.knihcentrum.cz/laska-po-mexicku/d-151760/

RECENZE: Cizinka - Diana Gabaldon

Mé hodnocení: 98 %

Píše se rok 1945 a právě skončila válka. Claire neviděla svého muže téměř pět let, a teď konečně po všech strastiplných bojích mohou být znovu spolu. Důležitou otázkou však zůstává, zda-li k sobě dokáží najít zpět cestu. V době kdy se brali, byli velmi zamilovaní, ale teď? Po tak dlouhé době? Kdo ví. Proto před nástupem zpět do normálního života a do práce, odjíždí do Skotska, kde budou mít čas jen na sebe.

Zatímco Claire sbírá rostliny a zajímá se o jejich využití, její muž Frank hledá informace o svém předkovi Jonathanu Randallovi v místních archivech. Vydávají se na nejrůznější procházky po vesnici a okolí, poslouchají od obyvatel různé legendy a užívají vzájemné náklonnosti. Při jedné jejich toulce po okolí narazí na kamenný kruh, který zřejmě používali v dávných dobách druidové. Frank, který je pravý historik, je nadšen. Kdyby věděl, že díky němu přijde o svou drahou ženu, raději by se mu vyhýbal obloukem.

A čára vašeho manželství,“ opět potřásla hlavou, „ta je rozdělená. Není to nic neobvyklého a znamená to dvě manželství…“

Zachvěla jsem se, ale ona neodbytně pokračovala. Nedokázala jsem posoudit, jestli je skutečně dobrou věštkyní. Podívala se na mě konejšivým pohledem.

„Ne, nemějte strach, děvenko. Neznamená to, že se vašemu muži něco stane, znamená to pouze, že kdyby se stalo,“ zdůraznila slovo „kdyby“ a slabě mi stiskla ruku, „nebudete se soužit a trávit zbytek života v hlubokém želu. Znamená to, že dokážete opět milovat, pokud ztratíte svou první lásku.“

Zašilhala krátkozrace do mé dlaně a přejela krátkým ostrým nehtem po mé čáře manželství. „Ale většina takových čar je skutečně rozdělená, ta vaše se větví.“ Vzhlédla a potutelně se usmála. „Doufám, že nejste bigamistka?“

Claire se vydá třetí den ráno na kopec ke kamennému kruhu, aby si vzala vzorek jedné rostliny, která tam nahoře roste. Kameny způsobí, že se jí zatočí hlava a probouzí se až na zemi. Kolem jsou travnaté kopce jako dřív, jen auto zmizelo neznámo kam a kolem ní pobíhají muži v rudých kabátech. Ocitla se v 18. století, a jako prvního člověka potkává právě manželova předka Randalla. Má s ním menší nedorozumění, ze kterého ji vytrhne zarostlý muž v sukni. Unese ji a vhodí ji přímo do chřtánu rodu MacKenziů. Mužů rozhodných, statečných, hrdých a také špinavých, páchnoucích a o jejich slovníku by se dalo také ledasco říci. Právě v jejich skupině je i mladý zraněný muž Jamie. Claire ve válce pracovala jako zdravotní sestra a tak se směle vrhne do téměř 300 stránkového léčení svého pacienta. Opravdu, nikoho jsem neviděla tak často zraněného, jako Jamieho.

Jamie je postava, kterou si musíte oblíbit. Odvážný mladý muž, který je jiný, než všichni ti zarostlí neandrtálci, kteří žijí na hradu Leoch. Nebojí se bolesti, a je opravdu muž se srdcem na pravém místě. Ne jednou riskuje svůj život pro druhé. Jak oddaně umí nasazovat svůj krk, tak oddaně umí i milovat. Líbila se mi jeho bezstarostnost a smysl pro legraci. Umí být také tvrdohlavý, ale i tak je to pravý hrdina z románů. Kdybych mohla, také bych odcestovala do Skotska 18. století a vzala bych si ho za muže. Jezdila bych s ním na koni po travnatých kopcích, kolem stříbrných jezer, lozila po skalách, abychom se mohli kochat krajinou.

Postava Claire se stala hned po Mercy Thompson druhou mou nejoblíbenější ženskou postavou. Odvaha, se kterou vycházela vstříc všem těm mužům, kteří s ní mohli dělat, co chtěli, byla úžasná. Její prořízlá pusa, když se vztekala a útěky všech, kteří byli v dosahu, aby ji vyhověli byly skvělé. Líbilo se mi, jak si dokázala získat přízeň a přátelství mužů z rodu MacKenziů. Všechny způsoby ošetřování a léčení pacientů těmi nejprostšími metodami se mi také líbily. I jak uměla přesvědčit všechny kolem sebe, aby přispěli k jejímu plánu. Není to hrdinka, která by se utápěla ve smutku, raději vezme příležitost za pačesy a jde se poprat s osudem.

Příběh odehrávající se v minulosti, zejména ve středověku mě vždy osloví. Zejména, pokud je to tak čtenáři oblíbená kniha. Narazila jsem na ni náhodou, koupila ji a až po koupi jsem ji šla vyhledávat na internetu. Jakmile jsem zjistila, že je téměř všude vyprodaná, letěla jsem hned druhý den znovu do stejného obchodu a koupila další tři díly. Teď toho nelituji. Příběh je to opravdu kouzelný. Začínající zlehka, poté trochu přitlačí, jako Claire zavazující ránu, graduje velkou láskou, až zase splyne do klidnější roviny skotských jezírek. Zamilovala jsem si všechny skotské muže vyskytující se v knize. Jsou to tvrdí muži, ale přitom spolehliví, a když se jim dostanete až pod kilt, uvidíte, že umí být i citliví. Ač páchnou po whisky, či jiném alkoholu. Všechny popisy těžkého života ve středověku byly úžasné. Hlavně pro mě jako milovníka tohoto období. Když už čtete tak dlouhou knihu, najde se v ní dost místa na popisy a rozvádění opravdu všeho, co autorka chce a potřebuje. Líbil se mi celý vývoj příběhu, ze začátku nepřátelští Skotové, nepřijímající Angličanku mezi sebe. Později o něco přátelštější, nicméně podezíraví společníci. Až to přechází v křehká přátelství a přátelství na život a na smrt. Nicméně tím to nekončí. Ze začátku jsem se bála, že kniha bude zejména o tom, jak Skotové bojují proti rudo kabátníkům. Naštěstí tomu tak nebylo. Menší šarvátky jsou po celou dobu přítomné, ale hlavním tématem je mladý Jamie ze stájí a cizinka Claire, které by se také rádi podívali na zoubek.

Pohnul svým zdravým ramenem. „Rudokabátníci. Seřezali mě dvakrát během týdne. Udělali by to v jednom dni, ale báli se, že mě zabijí. Bičovat mrtvolu není žádná zábava.“

Snažila jsem se mluvit neúčastně, když jsem mu omývala ránu. „Myslím, že se při tom nikdo nemůže bavit.“

„Ne? Měla bys ho vidět.“

„Koho?“

Toho kapitána od rudokabátníků, který mě málem stáhl z kůže. Přímo zářil radostí, na rozdíl ode mě,“ dodal. „Jmenoval se Randall.“ „Randall!“ Nedokázala jsem potlačit třes v hlase. Chladné modré oči se na mě zadívaly.

 „Ty znáš toho muže?“ Hlas měl najednou podezíravý.

„Ne, ne! Znala jsem jednu rodinu, která se tak jmenovala, ale to… bylo před mnoha lety.“

O Jamiem se za celou dobu čtení dozvíme opravdu mnoho a mnoho informací. Zajímavé je, že si všechny pamatuji. Rád vypráví o své rodině a já se skrz jeho vyprávění zamilovala do jeho otce. Jamie toho má spoustu za sebou, je obviněn z vraždy a musí se skrývat. Nebylo by to tak špatné, kdyby kapitál Randall nebral svou mstu osobně. Jenže bere a Jamie nemá chvíli klidu. Nemůžu a ani nechci tvrdit, že v téměř sedmi set stránkové knize není místo, kde byste se ani chvilku nenudili. Možná tady pár takových míst je, ale já sama pocítila upadávající pozornost až na konci knihy a to je tedy kus práce. Autorka mě udržela až do konce. Až po skončení hlavní dějové linie jsem doufala, že knihu brzy dočtu a hrdě ji budu moci dát mezi své přečtené knihy.

 Kniha je to velmi čtivá, hlavně pro milovníky historických a romantických knih. Oba typy si mohou najít to své. Já ji četla neuvěřitelných zhruba šest dní, to není vůbec mnoho. Přes sto stran každý den, a kniha byla pryč. Málo kdy se mi stává, že kniha neumí v klidu ležet na gauči a nechat mě být. Cizinka to neuměla. Psala jsem si s přáteli na chatu, a když neodepisovali, přemýšlela jsem nad Jamiem a očima vyhledávala knihu. Nakonec jsem ji měla stále někde po ruce a četla v každé volné chvíli. Už bych mohla přestat s vychvalováním, protože recenze je pomalu stejně dlouhá, jako samotná kniha. Jen jedna věc se mi v knize nelíbila a tou byli některé ošklivé zranění popisované do detailů a chování kapitána Randalla, který nebral žádné servítky. Ale to už k době a ke knize patří. Konec knihy, i když byl v pomalejším tempu, než zbytek knihy otevřel zajímavou otázku. Ovlivňuje Claire svým léčením a vůbec celkově svým chováním budoucnost? Skvělý konec! Přiznávám bez mučení, mám již záložku ve Vážce z jantaru. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

Škoda, že Jamie není zpěvák. Pak by všechny mladé holky okamžitě zapomněly na One direction a Justina Biebera a skandovaly by: Jamie, Jamie, Jamie. A já bych tam hrdě stála a křičela taky.

PS: Asi 200 stran před konce jsem to nevydržela a pustila si první díl seriálu. Vřele doporučuji! Viděla jsem první díl a věrně se držel seriálu. I říkali stejné repliky. A Jamie je neuvěřitelně sexy. Poprvé, co nelituji, že mi seriál/film zkazil mou vlastní představivost. Jamie je kus a už jsem jej viděla před očima jen takhle. Miluji ho, jak knižního, tak seriálového.