RECENZE: Cizinka - Diana Gabaldon

Mé hodnocení: 98 %

Píše se rok 1945 a právě skončila válka. Claire neviděla svého muže téměř pět let, a teď konečně po všech strastiplných bojích mohou být znovu spolu. Důležitou otázkou však zůstává, zda-li k sobě dokáží najít zpět cestu. V době kdy se brali, byli velmi zamilovaní, ale teď? Po tak dlouhé době? Kdo ví. Proto před nástupem zpět do normálního života a do práce, odjíždí do Skotska, kde budou mít čas jen na sebe.

Zatímco Claire sbírá rostliny a zajímá se o jejich využití, její muž Frank hledá informace o svém předkovi Jonathanu Randallovi v místních archivech. Vydávají se na nejrůznější procházky po vesnici a okolí, poslouchají od obyvatel různé legendy a užívají vzájemné náklonnosti. Při jedné jejich toulce po okolí narazí na kamenný kruh, který zřejmě používali v dávných dobách druidové. Frank, který je pravý historik, je nadšen. Kdyby věděl, že díky němu přijde o svou drahou ženu, raději by se mu vyhýbal obloukem.

A čára vašeho manželství,“ opět potřásla hlavou, „ta je rozdělená. Není to nic neobvyklého a znamená to dvě manželství…“

Zachvěla jsem se, ale ona neodbytně pokračovala. Nedokázala jsem posoudit, jestli je skutečně dobrou věštkyní. Podívala se na mě konejšivým pohledem.

„Ne, nemějte strach, děvenko. Neznamená to, že se vašemu muži něco stane, znamená to pouze, že kdyby se stalo,“ zdůraznila slovo „kdyby“ a slabě mi stiskla ruku, „nebudete se soužit a trávit zbytek života v hlubokém želu. Znamená to, že dokážete opět milovat, pokud ztratíte svou první lásku.“

Zašilhala krátkozrace do mé dlaně a přejela krátkým ostrým nehtem po mé čáře manželství. „Ale většina takových čar je skutečně rozdělená, ta vaše se větví.“ Vzhlédla a potutelně se usmála. „Doufám, že nejste bigamistka?“

Claire se vydá třetí den ráno na kopec ke kamennému kruhu, aby si vzala vzorek jedné rostliny, která tam nahoře roste. Kameny způsobí, že se jí zatočí hlava a probouzí se až na zemi. Kolem jsou travnaté kopce jako dřív, jen auto zmizelo neznámo kam a kolem ní pobíhají muži v rudých kabátech. Ocitla se v 18. století, a jako prvního člověka potkává právě manželova předka Randalla. Má s ním menší nedorozumění, ze kterého ji vytrhne zarostlý muž v sukni. Unese ji a vhodí ji přímo do chřtánu rodu MacKenziů. Mužů rozhodných, statečných, hrdých a také špinavých, páchnoucích a o jejich slovníku by se dalo také ledasco říci. Právě v jejich skupině je i mladý zraněný muž Jamie. Claire ve válce pracovala jako zdravotní sestra a tak se směle vrhne do téměř 300 stránkového léčení svého pacienta. Opravdu, nikoho jsem neviděla tak často zraněného, jako Jamieho.

Jamie je postava, kterou si musíte oblíbit. Odvážný mladý muž, který je jiný, než všichni ti zarostlí neandrtálci, kteří žijí na hradu Leoch. Nebojí se bolesti, a je opravdu muž se srdcem na pravém místě. Ne jednou riskuje svůj život pro druhé. Jak oddaně umí nasazovat svůj krk, tak oddaně umí i milovat. Líbila se mi jeho bezstarostnost a smysl pro legraci. Umí být také tvrdohlavý, ale i tak je to pravý hrdina z románů. Kdybych mohla, také bych odcestovala do Skotska 18. století a vzala bych si ho za muže. Jezdila bych s ním na koni po travnatých kopcích, kolem stříbrných jezer, lozila po skalách, abychom se mohli kochat krajinou.

Postava Claire se stala hned po Mercy Thompson druhou mou nejoblíbenější ženskou postavou. Odvaha, se kterou vycházela vstříc všem těm mužům, kteří s ní mohli dělat, co chtěli, byla úžasná. Její prořízlá pusa, když se vztekala a útěky všech, kteří byli v dosahu, aby ji vyhověli byly skvělé. Líbilo se mi, jak si dokázala získat přízeň a přátelství mužů z rodu MacKenziů. Všechny způsoby ošetřování a léčení pacientů těmi nejprostšími metodami se mi také líbily. I jak uměla přesvědčit všechny kolem sebe, aby přispěli k jejímu plánu. Není to hrdinka, která by se utápěla ve smutku, raději vezme příležitost za pačesy a jde se poprat s osudem.

Příběh odehrávající se v minulosti, zejména ve středověku mě vždy osloví. Zejména, pokud je to tak čtenáři oblíbená kniha. Narazila jsem na ni náhodou, koupila ji a až po koupi jsem ji šla vyhledávat na internetu. Jakmile jsem zjistila, že je téměř všude vyprodaná, letěla jsem hned druhý den znovu do stejného obchodu a koupila další tři díly. Teď toho nelituji. Příběh je to opravdu kouzelný. Začínající zlehka, poté trochu přitlačí, jako Claire zavazující ránu, graduje velkou láskou, až zase splyne do klidnější roviny skotských jezírek. Zamilovala jsem si všechny skotské muže vyskytující se v knize. Jsou to tvrdí muži, ale přitom spolehliví, a když se jim dostanete až pod kilt, uvidíte, že umí být i citliví. Ač páchnou po whisky, či jiném alkoholu. Všechny popisy těžkého života ve středověku byly úžasné. Hlavně pro mě jako milovníka tohoto období. Když už čtete tak dlouhou knihu, najde se v ní dost místa na popisy a rozvádění opravdu všeho, co autorka chce a potřebuje. Líbil se mi celý vývoj příběhu, ze začátku nepřátelští Skotové, nepřijímající Angličanku mezi sebe. Později o něco přátelštější, nicméně podezíraví společníci. Až to přechází v křehká přátelství a přátelství na život a na smrt. Nicméně tím to nekončí. Ze začátku jsem se bála, že kniha bude zejména o tom, jak Skotové bojují proti rudo kabátníkům. Naštěstí tomu tak nebylo. Menší šarvátky jsou po celou dobu přítomné, ale hlavním tématem je mladý Jamie ze stájí a cizinka Claire, které by se také rádi podívali na zoubek.

Pohnul svým zdravým ramenem. „Rudokabátníci. Seřezali mě dvakrát během týdne. Udělali by to v jednom dni, ale báli se, že mě zabijí. Bičovat mrtvolu není žádná zábava.“

Snažila jsem se mluvit neúčastně, když jsem mu omývala ránu. „Myslím, že se při tom nikdo nemůže bavit.“

„Ne? Měla bys ho vidět.“

„Koho?“

Toho kapitána od rudokabátníků, který mě málem stáhl z kůže. Přímo zářil radostí, na rozdíl ode mě,“ dodal. „Jmenoval se Randall.“ „Randall!“ Nedokázala jsem potlačit třes v hlase. Chladné modré oči se na mě zadívaly.

 „Ty znáš toho muže?“ Hlas měl najednou podezíravý.

„Ne, ne! Znala jsem jednu rodinu, která se tak jmenovala, ale to… bylo před mnoha lety.“

O Jamiem se za celou dobu čtení dozvíme opravdu mnoho a mnoho informací. Zajímavé je, že si všechny pamatuji. Rád vypráví o své rodině a já se skrz jeho vyprávění zamilovala do jeho otce. Jamie toho má spoustu za sebou, je obviněn z vraždy a musí se skrývat. Nebylo by to tak špatné, kdyby kapitál Randall nebral svou mstu osobně. Jenže bere a Jamie nemá chvíli klidu. Nemůžu a ani nechci tvrdit, že v téměř sedmi set stránkové knize není místo, kde byste se ani chvilku nenudili. Možná tady pár takových míst je, ale já sama pocítila upadávající pozornost až na konci knihy a to je tedy kus práce. Autorka mě udržela až do konce. Až po skončení hlavní dějové linie jsem doufala, že knihu brzy dočtu a hrdě ji budu moci dát mezi své přečtené knihy.

 Kniha je to velmi čtivá, hlavně pro milovníky historických a romantických knih. Oba typy si mohou najít to své. Já ji četla neuvěřitelných zhruba šest dní, to není vůbec mnoho. Přes sto stran každý den, a kniha byla pryč. Málo kdy se mi stává, že kniha neumí v klidu ležet na gauči a nechat mě být. Cizinka to neuměla. Psala jsem si s přáteli na chatu, a když neodepisovali, přemýšlela jsem nad Jamiem a očima vyhledávala knihu. Nakonec jsem ji měla stále někde po ruce a četla v každé volné chvíli. Už bych mohla přestat s vychvalováním, protože recenze je pomalu stejně dlouhá, jako samotná kniha. Jen jedna věc se mi v knize nelíbila a tou byli některé ošklivé zranění popisované do detailů a chování kapitána Randalla, který nebral žádné servítky. Ale to už k době a ke knize patří. Konec knihy, i když byl v pomalejším tempu, než zbytek knihy otevřel zajímavou otázku. Ovlivňuje Claire svým léčením a vůbec celkově svým chováním budoucnost? Skvělý konec! Přiznávám bez mučení, mám již záložku ve Vážce z jantaru. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

Škoda, že Jamie není zpěvák. Pak by všechny mladé holky okamžitě zapomněly na One direction a Justina Biebera a skandovaly by: Jamie, Jamie, Jamie. A já bych tam hrdě stála a křičela taky.

PS: Asi 200 stran před konce jsem to nevydržela a pustila si první díl seriálu. Vřele doporučuji! Viděla jsem první díl a věrně se držel seriálu. I říkali stejné repliky. A Jamie je neuvěřitelně sexy. Poprvé, co nelituji, že mi seriál/film zkazil mou vlastní představivost. Jamie je kus a už jsem jej viděla před očima jen takhle. Miluji ho, jak knižního, tak seriálového. 

RECENZE: Spiknutí v ulici Bílých plášťů - Jean-Francois Parot

Mé hodnocení: 50 %

Detektivní kniha odehrávající se v Paříži za vlády Ludvíka XV.  Mladý Nicolas Le Floch odjíždí od svého pěstouna do velkého a neznámého města Paříže, kde se má naučit práva. Jeho bystrost a doporučení jeho přátel ho dostane až k panu Sartine, obávanému a přísnému veliteli policie Ludvíka XV. Hned je nováčkovi svěřen velký úkol a to, vypátrat, kde zmizel jeden z policistů a co se s ním stalo. Později se nalezne rozčtvrcená mrtvola, která určitě patří nezvěstnému policistovi, nebo nepatří? Mladý Nicolas je hned po hlavě vržen do svého nového zaměstnání, při kterém se potkává s tou největší spodinou. Je jen na něm, aby případ vyšetřil a ve svém zájmu i zájmu státním, našel tajné listiny, které by mohly poškodit celé království.

"Ty panáku, dej ruce nahoru." Bourdeau poslechl, ale zároveň vykřikl: "Stráže, ke mně!" "Buď zticha, nebo po tobě pálím!" Uběhlo pár dlouhých vteřin. Všichni strnuli v očekávání. Nic se nedělo. "Na veterána jsi ztratil mušku, Poberto!" "Jestli nechceš, abych oddělal tvýho kamarádíčka," ozval se Žrout, "musíš mi říct, co tu pohledáváte." (str. 261)

Barvitý příběh o mladíkovi, který se učí chodit ve svém řemesle, se mi velice líbil. Prostředí Paříže, období okolo roku 1761 mě plně zaujalo autorovými popisy. Autor živě popisuje chutě jídel, splašky na ulicích i úctu mezi pány, že jsem si až místy říkala, jestli tam náhodou nežil. Nežil, ale vystudoval dějiny Paříže v 18. století. Vše bylo popsáno tak věrohodně a rozmanitě, že jsem měla pocit, jako by přede mnou běžel film. Všechny ty scény jsem si dokonale představila.

Opravdu hodně se mi líbilo zapojení skutečných osob a událostí do děje. V poznámkách bylo vždy vysvětleno, co je to za událost, nebo kdo tato osoba byla a co vykonala. Když se vám to číst nechtělo, tak jste se do poznámek podívat nemuseli a ničemu to nevadilo. Byla to spíše taková milá historická vložka, pokud byste se něco chtěli dozvědět. Nechybí již zmiňovaný Ludvík XV, Madame de Pompadour, kat, který popravil Ludvíka XVI, nebo známé místa, jako je vězení Bastila.  To se mi na některých historických knihách líbí, příběh je smyšlený, ale když se tam objevují tito lidé a známé místa, tak mám vždy pocit, jako by se příběh skutečně odehrál.

Postava Nicolase je milá, důvěřivá a vychytralá. Od řešení vraždy přeskočíme také sem tam na Nicolasův milostný život, který není ani trochu jednoduchý. Nejvíce jsem si zamilovala postavu kuchařky, která mluvila s přízvukem a tak nebylo snad ani jediné slovo vysloveno normálně. Nicolasův zájem o vaření byl nečekaný, ale líbil se mi.  Zajímavý koníček u muže v 18. století.

 Závěrem bych asi řekla jen to, že detektivní příběh se četl skoro sám. Strany ubíhaly, a já najednou byla v půli knihy, až jsem nakonec zdárně doběhla do konce. Vysvětlení bylo tak zamotané, že jste to opravdu nemohly tušit, že to provedli tito lidé a proč. Záhada tedy úspěšně zůstala zachována až do posledních stran. Trochu více jsem si přiblížila v povědomí Paříž a vyhledala jsem si, jak vypadá Bastila, tedy vypadala. Díky této knize jsem se dozvěděla historii tohoto známého vězení, kterou jsem si musela vyhledat, abych věděla, o čem čtu. Nebyla to jediná informace, která mi byla z doslechu známá, ale přesně jsem nevěděla, kdo, nebo co to je a tak jsem se obohatila o spoustu informací a to mě, historického milovníka vždy potěší.

Podle knih s hrdinou Nicolasem Le Floch vznikl stejnojmenný seriál o 10 dílech. Možná, že jej také někdy zkouknu. Nejvíce by mě zajímal samozřejmě díl, kterému by byla předlohou tato kniha, abych měla porovnání. :)

RECENZE: Viking - Edison Marshall

„Řekl jsem, že jsem za ten meč směnil svou levou ruku, takže bys ji mohla vytáhnout ze svého váčku a hodit jí do řeky.“ „Ale já už ji nemám, Ojíří,“ odpověděla. „Co jsi s ní udělala ty čarodějnice?“ „Dala jsem ji Aellovi, než šel spát, abych ten obchod potvrdila.“ „Jak bys mu ji mohla dát? On by si ji přece nevzal. Jak to myslíš?“ Přivřela trochu víčka a v očích jako by se jí zajiskřilo. Býval bych přísahal, že lehce zvedla koutky svých dlouhých rtů. „Nebylo nijak těžké ho přimět, aby ji snědl, protože nevěděl, co to je. A dívat se na něj, když si stěžoval, jak je slaná a tuhá, opravdu stačilo, aby se ta malá černovlasá dívka v nebi smíchy popadala za břicho.“ (str. 355,356)

V zemi věčné zimy, kraji kde žijí mroži, žijí také Vikingové. V přístavu ukrytá v mlze, je zakotvena Dračí loď čekající na drancování Anglie. Válečníci brousí sekery a kroutí kníry a mladý hoch obtěžkaný otrockým kruhem kolem krku se za nimi zasněně dívá. A právě tento hoch, který se otrokem už narodil, má veliké sny. Prozatím mu stačí, když bude moci tajně cvičit svého sokola. Už jen to je důvod k nezoufání nad svým

otrockým životem. Radost z jejich malého tajemství nevydrží dlouho. Vikingové dělají čest svému jménu. Zachovají se přesně tak, jak bychom čekali. Krutě a nemilosrdně. Jak se říká, žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán a tak je Ojíří odsouzen ke kruté a pomalé smrti. Intriky nejsou výsadou jen G. R. Martina. I mezi Vikingy se najdou tací, kteří sledují své vlastní zájmy a cíle. A tak se Ojíří stane svobodným člověkem a skončí v družině anglického padlého vévody žijícího v jejich vesnici. Myslíte se, že už bude mladý muž v bezpečí a nebude muset bojovat o život, možná by tomu tak bylo, ale to by ho nesměl nenávidět sám náčelník Vikingů a jeho syn. Ojíří se chce pomstit za křivdy staré, ale i nové, a tak unese cenou zajatkyni a vydá se s ní na dlouhou cestu zpět do Anglie, kde ji čeká její snoubenec a Ojířího možná lepší budoucnost.

Naší jedinou kořistí bylo ohnivě zbarvené ovoce, nazývané pomeranče, a žlutý druh, řečený citrony, které jsme si natrhali, ještě než boj začal. I tak nám pomohly otupit osten naší porážky a ztráty téměř stovky našich druhů, i když způsobem, který by naši nepřátelé sotva pochopili. Jeden Viking za druhým přesvědčoval jiného, aby se zakousl do pomeranče. Když zjistili, jak je sladký, bylo už snadné ho přimět, aby si kousl ještě větší kus citronu. Všichni jsme přitom zachovali kamennou tvář a každý, kdo si kousl, ještě zamlaskal, aby se jich nachytalo co nejvíc, než ten žert přestane zabírat. (str. 287)

Kniha nebyla obyčejným historickým románem. Tolik metafor jsem v jiné knize snad ještě neviděla. Je to možná náročnější na čtení, než čtenář pochopí, co je vlastně myšleno, ale na druhou stranu jsem neviděla jediný popis moře nebo plutí lodě, který by byl stejný. A to se odehrává téměř celá kniha na moři. Kniha je velice ovlivněna náboženstvím, což může někomu vadit, ale bez toho by to nebylo ono. Vikingové byli a i v této knize jsou velice ovlivněni svými bohy, jako je Ódin nebo Thór. Jsou to chlapi jako hora, ale jejich činy podléhají zákonům a strachu právě z těchto bohů. Dost se tady řeší otázka, který z bohů je silnější křesťanský bůh, nebo bozi Vikingů? A kterých se vlastně bát? Čekejte spoustu masakrů, vypalování vesnic, ale i odvahy a lásky. Silně nedoporučuji číst knihu před spaním, protože jak se vám zavírají oči, tak ani nepochopíte, o čem čtete. Pokud vás omrzel styl knih, které jsou psány pořád stále stejně, tak je Viking právě pro vás. Kniha je napsána výjimečně a zaslouží si vaši pozornost. Pokud jste milovníci historie a knih, tak je kniha právě pro vás.

MÉ HODNOCENÍ: 70 %

„Tvé srdce pukne jako ořech dávno předtím.“ „Co tím chceš říct, ty šikmooká čarodějnice?“ „Jak ti to mám říct? Chytil jsi ženu v sokolí podobě, a na tvůj povel zasadila devět ran Ragnarovu synovi. Připojila svého ducha k tvému, a příliv, který tě měl utopit, se obrátil. Zabil jsi Ragnarova bratra, ukradl jsi královskou nevěstu, a když přišel čas, zabil jsi Ragnara a vyspal ses s vílou s černou kadeří do čela; a teď ti kouzelná rybka ukazuje Labutí cestu k Polárce. Jakou cenu za to zaplatíš?“ „Už jsem zaplatil svou levou rukou, ty žlutá čubko z pekel!“ (str. 312)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Alpress!!

RECENZE: Sedmá polnice - Peter Tremayne

NÁZEV: Sedmá polnice
AUTOR: Peter Tremayne
SÉRIE: Sestra Fidelma
DÍL: 23
ŽÁNR: Detektivní, Historická
STRAN: 320
NAKLADATELSTVÍ: Vyšehrad
ROK VYDÁNÍ: 2013
PROVEDENÍ: Pevná vazba

Knihu Sedmá polnice darovalo pro tuto recenzi knihkupectví Knihcentrum. Sedmá polnice je již dvacátou třetí knihou ze série Sestra Fidelma. Všechny knihy z této série jsou detektivní příběhy vyšetřovatelky Fidelmy, královy sestry. Příběhy se odehrávají na bridských ostrovech v 7. stloletí. Autor je velký znalec keltské historie a kultury, především se dobře vyzná v staroirském právu.

Proč se o tom zmiňuji, v knize Sedmá polnice autor plně využívá právě těchto svých znalostí. Kniha je přímo nabytá irskými zákony, které v těchto dávných dobách platily. Nechybí ani popisy krajin, kterými hrdinové projíždí, popisy královských rodů a klanů. Sice jsem při čtení neměla u sebe mapu, ale věřím, že autor má toto téma opravdu dost dobře nastudované. Popisuje krajinu úplně do detailů, každý kopec pojmenuje a řekne, který klan za tímto kopcem sídlí. Hned za tím vyjmenuje všechny členy této rodiny a jejich historii. Mimo to používá staré výrazy asi irské, i když to si netroufnu přímo říci. Naštěstí s Fidelmou vyšetřuje případ i její manžel a ten tyto výrazy nezná, takže mu je vždy někdo vysvětlí a přeloží. Tím tyto výrazy autor vysvětlí i nám laikům.

Ze začátku mi opravdu dělalo velké problémy se začíst. Jména mi přišly všechny podobné. Nevyznala jsem se vůbec ve všech klanech. Postupně s probíhajícím vyšetřováním kniha začínala být zajímavější. Zaujaly mě už výše zmiňované staré irské výrazy, i když postupem času mi začaly trošku vadit, protože jich tam bylo docela dost. Ráda bych si něco z toho zapamatovala, ale vzhledem k tomu, jaké ty slova mají tvary, mi to přijde zcela nemožné. Nicméně kdyby se našel nějaký fanoušek historie, zvláště Keltů a podobných národů, tak se může dozvědět spoustu nového. I mně zaujalo spoustu věcí např. vysvětlování, jak se v těchto dobách stavěly dřevěné mosty. Další z mých postřehů je ten, že ani nemusíte číst předchozí díly. Já dostala do ruky až dvacátý třetí díl, z čeho jsem měla trochu strach, ale ničemu to nevadilo.

Fidelma mi přijde někdy až moc důležitá, spoustu věcí si vynucuje jen tím, že je sestrou krále. Její manžel mi zase přijde hodně jako podpantoflák, zrovna moc se nevyjadřuje.

Finále příběhu bylo překvapující, rozhodně bych na začátku nedokázala odhadnout, co si na nás autor vymyslel. Jestli nemáte rádi detektivky, kde už v půlce knihy víte, kdo je vrah, tak tato kniha je zrovna pro Vás. Musím ale upozornit, že je to hlavně historická kniha, detektivní příběh je prostě jiný. Nedá se to srovnávat například se slavným Sherlockem Holmesem, který pomocí pozorování vyšetří celý případ. Fidelma pracuje hlavně s tím, co ji kdo poví při výslechu. Já mám tedy raději tu první variantu.

Teď k ději:

Fidelma je po dlouhém nicnedělání trochu mrzutá. A bude ještě víc, když zjistí, že se nestala hlavní „soudkyní“ dalo by se říci. Naštěstí, i když my bychom to takhle neřekli, se nedaleko její pevnosti objeví tělo mrtvého muže. Velmi bohatého muže.  Je podivné, že na těle zůstaly všechny šperky a nic nebylo ukradeno. Fidelma je tedy svým bratrem pověřena, aby tuto vraždu vyšetřila. Při převozu mrtvého k mnichovi, který by ho měl pohřbít, se všechno začíná malinko zamotávat. Tomuto mnichovi nic neříká půst. Rád se opíjí do němoty a nikdo netuší proč. Vždy to byl ctihodný mnich. Tento mnich je však nalezen mrtev a Fidelma nevěří tomu, že by se udusil vlastními zvratky. Díky této vraždě procestuje několik set kilometrů na koňském sedle, pěšky, ale i unesená a svázaná v pytli. Z jednoho zavražděného je najednou několik a do toho přibývá stále více nejasností. Všechno do sebe pomalu začíná zapadat jako Němci do krytu, jak se říká. Z jedné malé vraždy je najednou obrovské soukolí intrik a vražd a toto soukolí se pořád točí a nikdo neví, k čemu to všechno směřuje. Kdo by zabíjel opileckého mnicha a proč? Proč by někdo unášel chudého barda. A nakonec ti tajemní mniši na severu mají co za lubem? Z malého opatství si postavili hotový hrad. Nechovají se vůbec jako mniši. Neznají ani základní věci. Pak se tady zjevuje tajemná skupina nájezdníků, která vyplauje všechny vesnice v okolí. Údajně je vede žena, která se oznamuje zatroubením sedmé polnice. Co to všechno dohromady má společného? Podaří se Fidelmě a jejímu manželovi vše vyřešit?

 HODNOCENÍ: 30 %

Úryvek

„Dobrá, paní,“ promluvil Gormán. „Jak vidíš, Gobánova kovárna je až na samém konci města – chceš městem projet, nebo je raději obkroužit a přiblížit se ke kovárně od západu?“ „Bylo by to možné?“ „Cesta by nebyla příliš pohodlná, museli bychom jet po užších stezkách, než je tato, zřejmě by šlo o stezky kategorie tuagrota.“ Eeadulf věděl, že tuagrota je úzká venkovská pěšina používaná převážně rolníky. Tyto stezky se většinou napojovaly na hlavní cesty v krajině. Fidelma zavrtěla hlavou.

str. 228

Děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.