RECENZE: Vlčice a dívka - Henri Loevenbruck

V zemi Gaelie žila opuštěná dívka jménem Alea. Vesničané zrovna nemají rádi toulavé děti, které se živí malými krádežemi. Nestalo se tedy jen jednou, že dívce ošklivě nadávali, nebo po ní házeli různé shnilé ovoce. Její osud se změnil v den, kdy utekla na vřesoviště, aby se vyplakala. Tady v písku našla mrtvého muže. Muži stáhla z ruky prsten, protože věřila, že si za něj koupí alespoň na pár dní plný žaludek. Bohužel tento prsten způsobí více problémů, než radostí. Do vesnice přijíždí druid a začne se o Aleu vážně zajímat, a ne jen on. V zemi vládne nepokoj. Nikdo vlastně neví, zda zemi vládne panovník, nebo druidové. Ať už je tomu jakkoliv, měli by se spojit proti společnému nepříteli.

Kmen žijící pod zemí byl před dávnými lety vyhnán ze země a půdu si přivlastnili lidé. Tento národ chce svou zemi zpět a neváhá zabíjet a plenit vše okolo. Druidové jsou proto neklidní, ale to není jediný důvod. Jejich nejsilnější druid zemřel, jeho moc se dědí. Nikdo ale nezná dědice této moci. Získal ji odpadlý druid, nebo si před smrtí našel svého následovníka?

Zmatená Alea náhle přestala hloubit. Co to jen pod touhle vrstvou písku, právě uprostřed vřesoviště, může být? Látka, z níž byl předmět, jehož se dotkly její prsty, vyroben, v sobě měla cosi zvláštního. Bylo to něco, co sem rozhodně nepatřilo. Že by nějaký vzácný předmět? Ukryté peníze? Osiřelá dívka po celé své dětství pronásledovala štěstí, aniž by se jí kdy podařilo ho dosáhnout. (..) Kam až její paměť sahala, žila Alea sama a bez zastání. Neustále byla nucena bojovat o přežití, a tak jen zpovzdálí sledovala jak si jiné děti v jejím věku hrají a smějí se. (str.13)

V knize jsou hlavní tři dějové linie. Jedna sleduje sirotka Alelu a její putování přes celou zemi. Nalézání přátelství, lásky, ale také nebezpečí. Ve druhé linii poznáváme mladého učňovského druida Wiliama a ve třetí linii, ne méně důležité je popsán osud vlčice Imaly. Asi nejvíce mě zaujal příběh Wiliama. Byl mi sympatický hned od začátku. Líbilo se mi například, jak se dostal do učení druidů, i když na učení neměl peníze. Líbila se mi i jeho prozřetelnost a způsob, jakým uměl přesně odhadnout pravdy, které říkáme zaobalené ve složitých proslovech. Jeho hlavními přednostmi jsou inteligence a sebedůvěra. Mrzí mě, že se v knize neobjevoval ještě trochu více. Naopak nejvíce mě zklamala vlčice Imala. Hned na obálce knihy zabírá polovinu plochy, ale v příběhu se vyskytuje opravdu málo. Na druhou stranu se opravdu chová jako vlk. Lidí se bojí, loví, vychovává vlčata a podřizuje se alfa samici. Neumí mluvit a to je to hlavní. Ale přece víme, co se jí v hlavě odehrává. Autor nezapomene vše popsat. I přes to stále zůstává divokým zvířetem a to se mi líbilo.

 

Myslím si, že si v knize každý dokáže najít to své. Ať už si zamilujete věčně rozesmátého trpaslíka, nebo zamračeného, nicméně moudrého druida, tak lesní stvoření Sylvy, nebo vlky a skřítky. Nadpřirozených bytostí je zde opravdu dost. Líbilo se mi, že každá postava vyprávěla, jak se dostala tam, kde je teď. Když jsem poznala jejich minulost, byly mi hned bližší. Vím, že se v tomto často opakuji. Opravdu mám ráda, když vím, co postava dělala před tím, než se dostala do právě probíhajícího děje. Malé jiskření mezi dvěma mladými lidmi také nechybělo. Zajímavá pro mě byla hierarchie druidů a jejich pomocníků. Nechyběly různé obřady, druidové samozřejmě ovládají magii.

Imala již před několika dny opustila planinu a znovu se ponořila do lesa. Zahnal ji hrůzný výjev, kdy se trojice dvounožců z tábořiště, k němuž se přiblížila, utkala s dalšími dvounožci, kteří byli menší postavy a měli zelenou kůži. Výbuchy a plameny, jež při tomto podivném zápase vyšlehly, ji vylekaly, a tak bez rozmýšlení prchla a zastavila se až mnohem později, když už se ten šílený povyk přestal ozývat. Ode dne, kdy jí onen podivný černý vlk přinesl darem zajíce, nežrala, a začínal ji trápit hlad. (str.148)

Pokud vás alespoň trochu mé nastínění zaujalo, tak se můžete těšit na nové nadpřirozené bytosti. Také souboje s nepřáteli na život a na smrt. Kouzla, přátelství, inteligentní postavy. Děj se odehrává na více místech. Pod zemí, nad zemí, v lese, v pustině, na ulici nebo v přepychovém sídle. Nechybí vtipné pasáže, které se naopak střídají s vážnými. Kromě již zmiňovaných postav, je jich tady samozřejmě více. Okouzlí vás bardka se svými příběhy, zamrazí vás z procedur, které praktikují u druidů. Intriky jako na dvoře G. R. R. Martina. A pokud jste milovníci temna, máme tady také křížence Mozkomorů a  Nazgûli.

Ať už vás recenze zaujala, či nikoliv, neváhejte ji ohodnotit. Jestli vás dovede až k přečtení knihy, rozhodně se po přečtení ozvěte. Ráda diskutuji a porovnávám názory s jinými čtenáři na danou knihu.

RECENZE: Vlčí krev - Michaela Burdová

NÁZEV: Vlčí krev

AUTOR: Michaela Burdová

SÉRIE: Syn pekel

DÍL: První

ŽÁNR: Fantasy

STRAN: 256

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Tvrdá vazba

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

HODNOCENÍ: 80 %

Vítám Vás u mé pondělní recenze. V pondělí se většinou nechce nikomu nic dělat, ani u mě to není jiné, navíc když je takové zamračené deštivé počasí, a tak jsem si uvařila čajík zalezla pod deku, přitáhla si ke gauči lampičku a šla si číst.

Není u mne překvapením, že jsem si vybrala knihu s vlkodlačí tématikou, má láska k vlkům se stále a pořád projevuje ve všech formách. Syn pekel rozjel další zajímavou sérii, kterou bych ráda přečetla celou.

Vlkodlaci už nejsou to, co bývali, lidé se jich už nebojí, právě naopak vezmou vidle a čekají na ně.

Postupem času vlkodlaků stále více a více ubývá, až to dojde do bodu, kdy zůstanou už jen dva

zbylí nefalšovaní vlkodlaci z toho je jeden v kómatu. Je tady sice ještě jedna poslední smečka, ale neříkala jsem jen tak pro nic za nic, že praví vlkodlaci zůstali jen dva. Pravého vlkodlaka zabije stříbro, naopak Weerwolfy nezabije ani to. Ovládá je mocná Aragen, která ovládá temnou sílu. Věřte mi, na tu byste si netroufli. Vlastně byste nechtěli potkat ani jednoho z vlkodlaků. Jsou to vlkodlaci přesně tak, jak mají být. Jsou to bestie, které těší zabíjení, rádi se dosyta najedí lidského masa. Za sebou nechají i vylidněnou celou vesnici bez výčitek svědomí. Neran je sice také vlkodlak, který neváhá použít své drápy a zuby, ale dá se říct, že má něco jako svědomí a to se mi na něm líbilo. Neran se vydává hledat zázračné Étarlininy slzy s pomocí bývalého démona, který se ho před několika lety snažil sám zabít.  Přitom je jim stále v  tlapách Aragen, která se rozhodla, že Nerana znásilní, aby zachránila svou smečku. Vlkodlaků je málo a tak se páří jen mezi sebou. Z toho se rodí vlkodlaci s genetickými vadami, většinou moc dlouho nežijí.

Musím říct, že jsem se na začátku knihy ztratila. Aragen a její smečka, její nástup na pozici vůdkyně a najednou Neran, který už nemá bratra a hledá nějaké slzy ani nevím proč. Postavy se mi líbili asi všechny, byly nevypočitatelné. Aragen byla schopná všechno od vypichování očí (asi slyšela píseň od Rudy a hrála na okouna) po vraždění všech, kteří se ji znelíbili. Nerana jsem si zamilovala, je to takový velký flegmatik jako já. Však se to všechno nějak vyřeší, přece nebudeme kvůli toho ztrácet hlavu. Když je potřeba je zlý a krutý, ale pořád je v něm to jeho svědomí a to se mi líbí. Liadel se mi líbila už jen kvůli nápadu polepšené démonky. Ta její namyšlenost mě štvala úplně stejně, jako Nerana, takže jsem pro něj měla pochopení, že ji chtěl uhryznout hlavu. Udělala bych to taky, kdyby to šlo. Zajímavé mi přišlo cestování hrdinů, během chvilky byli vždy v nové vesnici, městě. Asi měli na nohách sedmimílové boty, jinak to nechápu. Och, kéž bych se já mohla takhle přemisťovat, hned bych ušetřila spoustu peněz za benzín a mohla bych nakoupit další knihy.

Celkem knize nemám co vytknout, mě se to prostě líbilo. Nenudila jsem se v žádné části a to je pro mě nejhlavnější. Konec byl nepředvídatelný a naladil mě na druhý díl.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.