RECENZE: Otrokyně citů - Nalini Singh

Píše se rok 2079. V této vzdálené budoucnosti nežijí jen lidé, ale i rasa Psyů a měňavců. Lidé jsou až na okraji společnosti a nejsou ničím důležití. Na pomyslném žebříčku jsou na druhé příčce měňavci, tvorové, kteří jsou napůl lidmi a napůl šelmami. Především jde o vlčí a Levhartí smečku, které spolu bezprostředně sousedí. A na vrcholu jsou Psyové původem lidští tvorové, kterým však z lidskosti moc nezůstalo. Jsou zbaveni všech emocí pro zvýšení výkonosti a praktičnosti. Děti Psyů se tvoří čistě vypočítavě a prakticky. Ale i přesto ne vždy vyjde všechno přesně tak, jak se plánuje a tak se narodila Psyská žena Sascha, která na sobě od dětství cítí, že není jako ostatní.

 Jen ty nejlepší geny mohou být spojeny s dalšími nejlepšími geny,
aby vznikl dokonalý člověk.

Nalini Singh je autorka série Psyové/měňavci, která napsala do dnešního dne třináct dílů a nyní píše díl čtrnáctý. Pro ty, koho by knihy zaujaly, mám dobrou zprávu. K sérii existuje i šest novel. Komu by zde však nestačila romantika, ten si může přečíst také knihu Probuzená vášeň, kterou v České republice vydalo nakladatelství Harlequin.

Jednou z hlavních postav je Lucas, kterého si musíte oblíbit. Mně se líbil jeho přístup ke smečce. Ne vždy se chová ke všem členům hezky, ale tím si právě zachovává svou autoritu.  Alfa samec Lucas Hunter je velmi znepokojený vším, co se kolem něj děje. Členové jeho smečky jsou čím dál neklidnější, protože ucítili na jedné z obětí vraha pach Psye a touží po krvi. Mizí čím dál více měňavčích žen a Lucas chce za každou cenu chytit vraha. Rozhodne se tedy jednat na vlastní pěst a tak souhlasí s kontraktem s Psyi.

Na Psyích je nejvíce zajímavý svět, ve kterém žijí. Život se z větší poloviny odehrává v Psyských myslích. Jsou to dobří telepati a dokonce v jejich vědomí můžeme najít Psynet, takže vlastně něco jako internet. Všechny mysli jsou spolu vzájemně propojené a komunikace skrz mentální síť není vůbec nic složitého. Zvládnou mluvit s vámi a v hlavě vést druhý rozhovor.

Zajímavý byl kontrast dvou odlišných ras, které byly okolnostmi donuceny spolupracovat. Lucas postupem času získává křehké přátelství s nepřítelem na základech, které se mohou každou chvíli rozpadnout. Vnukne Saschi myšlenku, která by ji nikdy před tím nenapadla – opravdu jsou všechny informace sdílené se všemi? Jsou Psyové schopni vražd bez emocí? Má být loajální ke své rase, nebo se přidat k Lucasovi? Se Saschou se v poslední době děje spoustu věcí. Největší potíží je, že začíná cítit pocity. Hlavně v přítomnosti Lucase, to by jako správný Psy vůbec cítit neměla. Rozdmýchává v ní touhu, nervozitu a otázky kolem jejího vlastního rodu. Lucas vidí, že tato Psyská žena není jako ostatní, jeho zvířecí polovina dobře cítí její nervozitu a proto ho začne nesmírně zajímat.

Musím přiznat, že pro mne bylo těžké číst pasáže, které se odehrávaly v Psyské mysli. Je to jednoduché, když čtu fantasy knihu a je tam třeba nový tvor, tak si ho umím představit na základě podobnosti s nějakým jiným. Nějaká obluda s hlavou býka? Představím si kentaura. Určitě víte, co tím myslím. Ale Psyská mysl pro mne byla tak nevídaná, že na to moje představivost nestačila. Abstraktní věci se všeobecně představují hůře než věci, které denně vidíme nebo je můžeme osahat. Přesto jsem během čtení došla k závěru, že si Psyskou mysl budu představovat jako neurony v mozku. To mi dost věcí ulehčilo. Příběhově mi děj připomíná právě teď moderní dystopické knihy. Sascha žije v systému, kde je vše uspořádáno a lpí se na poslušnosti. Kdo se odlišuje, je zneškodněn. Připomíná vám to něco? Ano, pro milovníky Hunger Games, Divergence a podobných knih by Otrokyně citů mohla být právě tou správnou volbou. Nicméně pokud bych měla knihu žánrově někam zařadit, tak bych ji řadila k erotickým urban fantasy. Abych řekla pravdu, tak mě osobně více vyhovují fantasy ze světa, kde jsou lesy, mýtické bytosti a většinou v období středověku.

Polovina knihy mě nebavila. Hlavně ty již popisované pasáže, kde jsou výjevy z Psyské mysli. V druhé polovině se mi vztahy mezi jednotlivými členy smečky velmi líbily. Rozpaky a žárlivost Saschi také tak. Lucas mi občas lezl na nervy, ale komu by nelezl chlap, který si o sobě myslí, že je nejlepší a neodolatelný pro všechny? Ale nebojte, zase tak moc dokonalý není, i on má své chyby a kostlivce ve skříni. Sascha je podle mého názoru v pohodě. Realisticky je popsán její vnitřní boj, kdy neví, na jakou stranu se postavit. To samé i její strach z „restartování“ mysli. Vůbec se jí nedivím, jak se chová. Velmi jsem si oblíbila její schopnost, kterou bych vám nerada nyní spoilerovala. Nápad to byl dle mého soudu perfektní. To jsem vážně nečekala a bylo to pro mne milé překvapení.

Vyjmenovat důvody, proč se mi kniha nelíbila, je vždy lehčí, než hledat ty věci, které mě donutily knihu úplně nezatratit. Oceňuji originální nápad mentálního světa hrdinů. Líbilo se mi i to, že autorka knihy se věnuje také trochu více do hloubky jiným postávám než přímo ústřední dvojici. Jde také vidět, že psala romantické knihy, než se pustila do fantasy žánru, a proto jsou milostné scény vždy poněkud jiné a dobře popsané. Nicméně kniha jako celek je takovým zlatým středem svého žánru. Není ani špatná, ale také to není další Hra o trůny. Do dalších dílů se pouštět nechci, protože některé pasáže se mi hrozně vlekly a špatně se mi tím prokousávalo. Spojením Harlequin a fantasy prvků vznikla nová série, která mne bohužel neoslovila.

Na závěr bych se ráda s vámi podělila o jeden úryvek, který mi utkvěl v hlavě. Je to moje nejoblíbenější část z  knihy:

Sascha se snažila dojíst sušenku po malých soustech, místo toho, aby ji slupla celou. Už věděla, že si musí nějakou čokoládu propašovat do bytu. Poprvé v životě narazila na něco poměrně bezpečného, čím mohla oblažit své smysly. Jeden hřích navíc v životě, který musel žít v utajení od první dětské vzpomínky, už nebude hrát roli.

Vzápětí po tom, co usedli, se do kuchyně přihnala dvě malá levhartí koťata. Sasha přihlížela, jak obě kloužou po podlaze z leštěného dřeva a brzdí o rohož. Za tlapkami jim zůstalo několik dlouhých, tenkých škrábanců. „Romane! Juliane!“ Tamsyn vyšla zpoza pultu a chytila je za kůži vzadu na krku. „Co si myslíte, že děláte?“ Obě levhartí tlamičky se k ní bojácně otočily. Saschu upoutalo tiché kočičí mňoukání, které jim začalo vycházet z hrdel. Tamsyn se zasmála. „Vy dva keckové. Přece víte, že v domě nemáte běhat. Tenhle týden už jste mi rozbili dvě vázy.“ Mláďata se ošívala. „Tak.“ Tamsyn přešla ke stolu a obě na něj upustila. „Omluvte se strýčku Lucasovi.“ Koťata si položila hlavy na přední tlapky a zvedla k Lucasovi oči, jako by čekala na jeho ortel. Sascha pocítila nutkání to bližší pohladit, zajet mu prsty do hedvábně jemné srsti. (str. 35-36)

Tento článek je zveřejněn na MFantasy, jehož jsem také autorkou.