RECENZE: Vlčice a dívka - Henri Loevenbruck

V zemi Gaelie žila opuštěná dívka jménem Alea. Vesničané zrovna nemají rádi toulavé děti, které se živí malými krádežemi. Nestalo se tedy jen jednou, že dívce ošklivě nadávali, nebo po ní házeli různé shnilé ovoce. Její osud se změnil v den, kdy utekla na vřesoviště, aby se vyplakala. Tady v písku našla mrtvého muže. Muži stáhla z ruky prsten, protože věřila, že si za něj koupí alespoň na pár dní plný žaludek. Bohužel tento prsten způsobí více problémů, než radostí. Do vesnice přijíždí druid a začne se o Aleu vážně zajímat, a ne jen on. V zemi vládne nepokoj. Nikdo vlastně neví, zda zemi vládne panovník, nebo druidové. Ať už je tomu jakkoliv, měli by se spojit proti společnému nepříteli.

Kmen žijící pod zemí byl před dávnými lety vyhnán ze země a půdu si přivlastnili lidé. Tento národ chce svou zemi zpět a neváhá zabíjet a plenit vše okolo. Druidové jsou proto neklidní, ale to není jediný důvod. Jejich nejsilnější druid zemřel, jeho moc se dědí. Nikdo ale nezná dědice této moci. Získal ji odpadlý druid, nebo si před smrtí našel svého následovníka?

Zmatená Alea náhle přestala hloubit. Co to jen pod touhle vrstvou písku, právě uprostřed vřesoviště, může být? Látka, z níž byl předmět, jehož se dotkly její prsty, vyroben, v sobě měla cosi zvláštního. Bylo to něco, co sem rozhodně nepatřilo. Že by nějaký vzácný předmět? Ukryté peníze? Osiřelá dívka po celé své dětství pronásledovala štěstí, aniž by se jí kdy podařilo ho dosáhnout. (..) Kam až její paměť sahala, žila Alea sama a bez zastání. Neustále byla nucena bojovat o přežití, a tak jen zpovzdálí sledovala jak si jiné děti v jejím věku hrají a smějí se. (str.13)

V knize jsou hlavní tři dějové linie. Jedna sleduje sirotka Alelu a její putování přes celou zemi. Nalézání přátelství, lásky, ale také nebezpečí. Ve druhé linii poznáváme mladého učňovského druida Wiliama a ve třetí linii, ne méně důležité je popsán osud vlčice Imaly. Asi nejvíce mě zaujal příběh Wiliama. Byl mi sympatický hned od začátku. Líbilo se mi například, jak se dostal do učení druidů, i když na učení neměl peníze. Líbila se mi i jeho prozřetelnost a způsob, jakým uměl přesně odhadnout pravdy, které říkáme zaobalené ve složitých proslovech. Jeho hlavními přednostmi jsou inteligence a sebedůvěra. Mrzí mě, že se v knize neobjevoval ještě trochu více. Naopak nejvíce mě zklamala vlčice Imala. Hned na obálce knihy zabírá polovinu plochy, ale v příběhu se vyskytuje opravdu málo. Na druhou stranu se opravdu chová jako vlk. Lidí se bojí, loví, vychovává vlčata a podřizuje se alfa samici. Neumí mluvit a to je to hlavní. Ale přece víme, co se jí v hlavě odehrává. Autor nezapomene vše popsat. I přes to stále zůstává divokým zvířetem a to se mi líbilo.

 

Myslím si, že si v knize každý dokáže najít to své. Ať už si zamilujete věčně rozesmátého trpaslíka, nebo zamračeného, nicméně moudrého druida, tak lesní stvoření Sylvy, nebo vlky a skřítky. Nadpřirozených bytostí je zde opravdu dost. Líbilo se mi, že každá postava vyprávěla, jak se dostala tam, kde je teď. Když jsem poznala jejich minulost, byly mi hned bližší. Vím, že se v tomto často opakuji. Opravdu mám ráda, když vím, co postava dělala před tím, než se dostala do právě probíhajícího děje. Malé jiskření mezi dvěma mladými lidmi také nechybělo. Zajímavá pro mě byla hierarchie druidů a jejich pomocníků. Nechyběly různé obřady, druidové samozřejmě ovládají magii.

Imala již před několika dny opustila planinu a znovu se ponořila do lesa. Zahnal ji hrůzný výjev, kdy se trojice dvounožců z tábořiště, k němuž se přiblížila, utkala s dalšími dvounožci, kteří byli menší postavy a měli zelenou kůži. Výbuchy a plameny, jež při tomto podivném zápase vyšlehly, ji vylekaly, a tak bez rozmýšlení prchla a zastavila se až mnohem později, když už se ten šílený povyk přestal ozývat. Ode dne, kdy jí onen podivný černý vlk přinesl darem zajíce, nežrala, a začínal ji trápit hlad. (str.148)

Pokud vás alespoň trochu mé nastínění zaujalo, tak se můžete těšit na nové nadpřirozené bytosti. Také souboje s nepřáteli na život a na smrt. Kouzla, přátelství, inteligentní postavy. Děj se odehrává na více místech. Pod zemí, nad zemí, v lese, v pustině, na ulici nebo v přepychovém sídle. Nechybí vtipné pasáže, které se naopak střídají s vážnými. Kromě již zmiňovaných postav, je jich tady samozřejmě více. Okouzlí vás bardka se svými příběhy, zamrazí vás z procedur, které praktikují u druidů. Intriky jako na dvoře G. R. R. Martina. A pokud jste milovníci temna, máme tady také křížence Mozkomorů a  Nazgûli.

Ať už vás recenze zaujala, či nikoliv, neváhejte ji ohodnotit. Jestli vás dovede až k přečtení knihy, rozhodně se po přečtení ozvěte. Ráda diskutuji a porovnávám názory s jinými čtenáři na danou knihu.