RECENZE: Třináct relikvií - Michael Scott

 „Mohl bych vytvořit zvláštní klíče, které by dveře do jejich světa, na onen svět, udržovaly zamčené.“ Rychle se otočil a zrak mu padl na hromádku věci určených ke směně a zabalených do kožené celty: na mísu a podnos, nůž, šachovnici, kopí, ohlávku, roh, purpurový plášť, brousek a meč. „Mohl bych je odtud vykázat a zamknout třinácti klíči, posvěcenými silou starší, než je tento svět..“

Třináct dětí bylo za války deportováno do bezpečí na venkov. Právě těchto třináct dětí bylo vyvoleno, aby chránily pradávné relikvie. Relikvie, které drží pod zámkem obrovské zlo. My se nacházíme v době, kdy od předání relikvií jejich strážcům uplynuly už desítky let, většina strážců je již v důchodovém věku. Pro Sarah začal den jako každý jiný, oblékla se a šla do práce. Jenže při přestávce na oběd byla svědkem přepadení, kdy chtěl skinhead okrást nemohoucí stařenku. Ještě než stihla jakákoliv myšlenka Sáře doputovat do mozku, tělo vyběhlo a šlo stařence na pomoc. Kdyby věděla, že nejde o běžné loupežné přepadení a jaké soukolí událostí to v jejím životě vyvolá, určitě by se na pomoc tak nehrnula. Existuje muž, který touží získat všech třináct relikvií a stát se pánem nad zlými silami. Čím více lidí při jeho hledání zemře a bude trpět, tím lépe.

Opět jsem nečetla anotaci, a pokud ano, tak už to bylo dávno. Knihu jsem měla v seznamu knih, které si chci přečíst a tak když jsem knihu viděla na prodej, koupila jsem ji. Možná kdybych si přečetla pár komentářů na Databáziknih.cz, tak bych nebyla tak překvapená. Třináct relikvií je plné dosti nechutných scén. Vlastně je na těchto scénách kniha postavena, zdá se. Potoky krev, vyhřezlé vnitřnosti, rozdrcené čéšky. Spousta mučení, pachy krve, moči, výkalů, hnijících těl. Prostě vyžívání se v bolestech obětí a co největším zmasakrování. Kdyby kniha byla film, tak bych ji směle přiřadila k Saw, nebo filmům se Stevenem Segalem. Prostě ten typ filmů, u kterých mě bolí celé tělo za herce, kroutím očima a odcházím od televize. Prostě cákance krve a desítky mrtvých, mňam.

               

Hlavní postava Sarah mi sice byla sympatická, ale celý dojem z knihy právě zkazily ty nechutné donucovací prostředky hlavního záporáka. Mafie hadra. Al Capone může jít shánět porcelánový set a pít s Alenkou a králíčkem čaj.

Nicméně když zavřu obě oči i Madame Okta všech svých osm, tak kniha měla i své lepší chvilky. Pod pojmem relikvie bych si třeba nikdy nepředstavila ohlávku nebo šachovnici. Všechny postavy, až na ty záporné byly sympatické. Oceňuji i námět knihy, ale té surovosti nemuselo být tolik. Menší romance, která vznikla mezi dvěma hrdiny, byla také oživující. Nebylo to vůbec nic přehnaného, žádné nerozlučné hrdličky, jen dva lidé, které svedl osud dohromady, a jsou pro sebe oporou. Hezké a příjemné. Líbil se mi i retrospektivní pohled na vznik relikvií a jejich účel. Sice mě nejdříve rozčiloval a nechápala jsem ho, ale poté už to začalo být zajímavé.

Abych recenzi nějak ukončila, úplně zlá ta kniha nebyla, ale nikdo by mě nedonutil k tomu, abych ji četla znovu.  Jednou a dost. I tak si myslím, že se najdou příznivci, kterým právě potoky krve vyhovují a kniha by se jim mohla líbit. Přeci jenom má kniha dost velké hodnocení od ostatních čtenářů. Já se k jejich nadšeným výkřikům přidávat nebudu, raději sáhnu po něčem méně morbidním.