RECENZE: Vlk samotář - Jodi Picault

NÁZEV: Vlk samotář
NÁZEV ORIGINÁLU: Lone wolf
AUTOR: Jodi Picault
STRAN: 416
NAKLADATELSTVÍ: Ikar
ROK VYDÁNÍ: 2013
ŽÁNR: Román
PROVEDENÍ: Vázaná
VĚK: 18+




HODNOCENÍ: 80%


Když vlk v divočině ví, že nadešel jeho čas, že už své smečce není k užitku, rozhodne se vytratit. Zachová si hrdost a zemře tak, jak žil. Lidé takové štěstí nemají. Luke Warren strávil celý život výzkumem života vlků, dokonce s nimi nějakou dobu i žil – rozumí jim lépe než vlastní rodině. Když po vážné dopravní nehodě upadne do komatu, musí o jeho osudu rozhodnout Edward a Cara, jeho již dospělé děti, kteří jsou tak nuceni se znovu konfrontovat s mužem, kvůli němuž Edward utekl z domova – ale který stále zůstává jejich otcem. Rázem si oba musí pokládat otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi, ale které zodpovězeny být musí. Jaké motivy vedou jejich rozhodnutí nechat otce zemřít, nebo ho naopak udržovat při životě na přístrojích? Co by chtěl on sám? A jaká tajemství před sebou Edward s Carou skrývají? Nový kontroverzní titul světově úspěšné autorky a hvězdy současného psychologického románu Jodi Picoultové. 

Přiznávám, že zpočátku jsem nemohl odtrhnout oči od principála v saku pošitém červenými flitry a od neuvěřitelně dlouhých nohou provazochodkyně. Když předvedla na provaze šňůru, Louis jen zalapal po dechu a řekl něco o tom, že ten provaz má štěstí. Potom se začala objevovat zvířata. Nejdřív přišli koně, kteří poulili vztekle oči. Potom opice, která v přihlouplém oblečku poslíčka vyskočila na vedoucího koně a cenila zuby na publikum, zatímco kůň běhal stále dokola. Následovali psi, kteří proskakovali obručemi, sloni, kteří tančili, jako by se ocitli v jiném časovém pásmu, a k tomu duhová záplava ptačích křídel. Nakonec se objevil tygr. Samozřejmě kolem toho dělali hrozný humbuk. Říkali, jak je ta šelma nebezpečná. Že tohle nemáme zkoušet doma. Krotitelem byl takový člověk s bledou tvarohovitou tváří posetou pihami jako skořicová rolka. Když otevírali klec stygrem, stál uprostřed manéže. Tygr zařval, a ačkoli byl od nás dost daleko, cítil jsem jeho páchnoucí dech. Vyskočil na kovový podstavec a ohnal se ve vzduchu. Na povel se postavil na zadní a točil se dokola. Pár věcí jsem o tygrovi věděl. Třeba, že když mu oholíte srst, má pod ní pruhovanou i kůži. Taky že každý tygr má zezadu na uších bílou skvrnu, aby se zdálo, že se na vás dívá, i když už odchází. Taky že tygři patří do divočiny, ne sem do Beresfordu mezi pokřikující a tleskající dav.

Kniha Vlk samotář mě zaujala jak svým názvem, tak velkým hodnocením na Databáziknih. Na obalu jsem viděla vlky a řekla jsem si „To bude něco pro mě.“ Na padesát procent ta kniha opravdu byla o tom, co jsem si přála. Všechno ostatní mě překvapilo. Anotaci jsem nečetla, stačil mi obal. Dost mě překvapilo, o čem nakonec ta kniha byla.

Kniha je rozdělená na kapitoly, kde vypráví vždy jeden z členů rodiny. Pojďme si je rozebrat.

Luke je milovník vlků, dokonce s nimi i nějakou dobu žil v divočině. Nedá se říct, že by byl vědec, i když o vlcích napsal spoustu knih a není nikdo, kdo by jim rozuměl lépe než on. Dělá to jen pro svou lásku k nim. Obdivuje jejich hierarchii, způsob myšlení, instinkty. Jeho pohledem se o vlcích dozvídáme spoustu nových věcí. Nevím, zda mohu všemu věřit, jestli autorka čerpala ze skutečných výzkumů vlků. Doufám, že ano. Luke má vážnou autohavárii, když odváží svou dceru z večírku, nabourá a upadne do kómatu.

Edward žil mnoho let v Thajsku, kam utekl před svým otcem a problémy s ním spojených. Po telefonátu své matky, zjišťuje, že je jeho sestra a otec v nemocnici. Okamžitě sedá na první letadlo a letí po šesti letech domů. Postupně se odkrývá pravý důvod, proč Edward utekl z domu. Je to překvapující, opravdu jsem to nečekala. Ukazuje se, že Luke, ten známý chovatel vlků a dobrodruh není přesně takový, jakého ho vždy Cara viděla. Edward po celou dobu bojuje o vypnutí přístrojů, na kterých je jeho otec připojený. Někdo si myslí, že z nenávisti někdo v tom vidí touhu otci ulevit. A rodině taky. Nevidí žádnou naději na otcovo uzdravení.

Cara je pravý opak svého bratra. Nikdy mu neodpustila, že jí opustil. Žije se svým otcem v karavanu u výběhu vlků. Tajně doufá, že se její otec uzdraví a dělá vše pro to, aby ho udržela při životě. Dokonce v zoufalosti dojde k takovým řešením, kam by nikdo jiný nedošel.

Kniha v místech, kde popisuje chování vlků je opravdu velmi zajímavá. Zbytek knihy nemohu odsoudit, i když se mi až tak nelíbil. Není to špatně napsané to vůbec ne. Kdyby bylo, tak bych se nepřinutila to dočíst. Máme tady souboj lásky a milosrdenství. Cara nechce za žádnou cenu slyšet o tom, že by jejího otce měli odpojit od přístrojů a darovat jeho orgány. Edward jde jen za tím, aby docílil toho, že jeho otce odpojí. Nemůžu říct, kdo z nich měl pravdu. A o to autorce šlo, zamyslet se nad tím. Ani jedno řešení není správné. Ani jedno není lehké. Chvíli si říkáme „Edwarde, ty jsi ale blbec.“ a další kapitolu „Aha, tak on to špatně nemyslel.“ A máme zase za toho špatného někoho jiného.

Celou dobu jsem fandila Caře, která se nevzdávala a bojovala proti všem. Proti doktorům, soudcům a hlavně své vlastní rodině. Mrzelo mě, jak to nakonec skončilo.

Nemrzí mě, že jsem knihu četla, ale bylo to dost deprimující téma. Po druhé bych ji už nečetla, ale na druhou stranu si o něco více vážím života. A hlavně své rodiny a toho, že jsou všichni v pořádku.