:): RECENZE: Nebezpečná láska - Kateřina Petrusová

NÁZEV: Nebezpečná láska

AUTOR: Kateřina Petrusová

SÉRIE: Bavettovi

DÍL: První

ROK VYDÁNÍ: 2012

STRAN: 376

ŽÁNR: Romantická

NAKLADATEL: Fragment

PROVEDENÍ: Vázaná

HODNOCENÍ: 89 %

Na doporučení posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie. Má se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně vrátil do období svého dětství. Paige si k němu postupně nachází cestu a Michael si ji velice oblíbí. Postupem času Paige přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé jsou součástí mafie. Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství?

Tuto knihu jsem si vybrala, protože na mě už dlouhou dobu pokukovala ze všech stran. Jak to mám ve zvyku, nepřečetla jsem si anotaci a ani se nepodívala na hodnocení na databáziknih. Po knize Francesca jsem si chtěla přečíst jiný žánr. V domnění, že je kniha Nebezpečná láska detektivka, jsem se do ní pustila.

Kniha nám představuje mladou sebevědomou ženu Paige, ano v překladu strana, ale píše se to jinak. Paige pracuje jako pečovatelka u starého a nemocného muže. Paige má opravdu velmi ráda starého pána, ten však zemře a Paige si musí jít hledat novou práci. S tou jí naštěstí pomůže její bývalý zaměstnavatel, který ji doporučí svému dlouholetému příteli. Paige se ocitá v bohaté rodině, která má nemocného syna Michaela. Michael měl vážnou autonehodu a po nehodě se jeho mozek uzavřel před okolím, stal se z něj znovu tříletý kluk. Měl tělo dospělého muže, ale chování malého kluka.

Paige svými schopnostmi přesvědčí rodinu o tom, že je schopná se o něj postarat. Bez udání důvodu je vyhnána na pusté místo, kde je pouze chata a les. Michael jede s ní, údajně kvůli jejich bezpečnosti. Paige se seznamuje se svým svěřencem, který dělá hlouposti, jako každý malý kluk. Rád se kouká na Spidermana a hraje si s autíčky. Občas si nechtěně ublíží a občas se ztratí. Paige zrovna nemá jednoduchou práci, není lehké jít s dospělým mužem mezi lidi, když se chová jako malý. Nicméně právě proto je kniha velmi zábavná a velmi čtivá. O klukovské kousky zde není nouze.

Kuchařka a člen ochranky Johnny jsou přesně takoví členové rodiny, které by si přál každý. Díky těmto dvěma postavám byla kniha přívětivější. Ráda jsem se nechala překvapit nějakou hláškou Johnnyho. Teď se vrátím zpět k malému Michaelovi, který se jednoho dne probere do své dřívější podoby. Tedy, začne myslet jako zdravý třicetiletý muž. Paige je zmatená, Michael se do ní zamiloval a ona netuší, zda si Michael pamatuje, jak se k němu chovala, když byl mimo sebe. Možná proto si myslí, že jí miluje, protože má v paměti, že jí má rád. Paige také není imunní, bohužel také nedokáže rozeznat, zda má ráda malého Michaela, nebo už jeho velkou kopii. Aby toho nebylo málo, tak se Paige dozvídá, proč je celá Michaelova rodina tak bohatá. Jsou to mafiáni, bohužel se přeřekne před řidičem a pak neví, zda ji někdo nepřijde zaříznout ve spánku. Přijme Paige vědomě svou lásku k Michaelovi? A pokud ano, jak by ji mohla vůbec přijmout do rodiny Michaelova matka, která ji nenávidí? Smíří se někdy Paige s tím, že je muž, o kterého se tak dlouho starala a možná je do něj zamilovaná, mafián?

Kniha byla perfektní, opravdu si čím dál více oblibuji spisovatelku Kateřinu Petrusovou. Mé sympatie si již získala knihou S hlavou v oblacích, ale touto knihou si mě zcela získala. Rozhodně si musím přečíst druhý díl. Kniha byla přečtená během dvou dnů. Nápad muže, který se chová jako dítě byl prostě skvělý. Ani na stránce jsem se nenudila, přesto musím přiznat, že jsem konec uhodla. Myslím si, že by se kniha mohla líbit obzvláště ženám, které děti mají a nebo je už měly. Protože určitě vyvádějí ty samé věci, co Michael.

„A ten jejich syn?“ zajímala jsem se. Řidič ale jen omluvně zavrtěl hlavou. Nejspíš nic nevěděl, navíc se musel věnovat řízení, protože jsme se dostali na čtyřproudovou silnici, která byla teď ve špičce hodně ucpaná. Sjeli jsme přímo na exitu Centrum a zamířili mezi mrakodrapy. Obdivovala jsem jistotu, s jakou se řidič proplétal mezi taxíky a messengery na skútrech. Byl výborný. Najednou, jen kousek od Times Square, jsme zahnuli a vypadalo to, že necháme auto přímo na chodníku. Než jsem se stačila leknout, vjeli jsme do podzemních garáží. Řidič zajel až dozadu a zastavil na jednom z míst označených nápisem Bavetta, hned naproti výtahu. Vystoupil a otevřel mi dveře. Už zase mi nervózně bušilo srdce a ruce jsem měla úplně ledové. Nevěděla jsem, co tu teď v garáži budu dělat, ale řidič se na mě mile usmál a ukázal k výtahu: „Vezmu vás nahoru, slečno.“ „Bezva,“ vydechla jsem úlevně a vydala se za ním. Výtah byl na klíč a řidič ho měl v kapse zvlášť, připnutý k očíslovanému štítku. Mlčky jsme čekali a já si v duchu znovu připomínala, jak se chovat, co říkat, že se mám lidem dívat do očí.

Ještě jsem naposledy zkontrolovala složku s diplomem, licencí a doporučeními předchozích zaměstnavatelů. Jen pan Russo mi to svoje bude muset dát ústně. S pípnutím se otevřely dveře výtahu, nastoupili jsme. Byla tam nad sebou jen dvě tlačítka. Řidič stiskl to horní, dveře se zavřely a my vyrazili nahoru. Ve výtahu chyběl ukazatel poschodí, ve kterém jsme se právě nacházeli, takže jsem neměla ponětí, jak dlouho a jak vysoko jsme jeli. Že jsme na místě, jsem poznala podle nepříjemného zhoupnutí žaludku. Dveře se otevřely a přede mnou se objevila vstupní hala. I když jsem se hodně snažila nevypadat jako slabomyslná, ohromením jsem otevřela pusu. Huňatý koberec a přímo naproti výtahu velká skleněná plastika, nasvícená zespodu barevnými světly. V noci musela vypadat úchvatně, už teď byla nádherná. Pozorovala jsem ji s takovým zaujetím, že jsem neslyšela přicházet ženu v tmavém oblečení, dokud nepozdravila. Koberec tlumil kroky. „Dobrý den, slečno Adamsová,“ ozvalo se vedle mě a já sebou škubla. Ženě mohlo být tak čtyřicet a vypadala hodně vážně.

Rty semknuté do přísné čárky a ani stopa po vráskách od smíchu. Nepodala mi ruku a já se o to také nepokusila, protože jsem si přeříkala pravidla etikety. Pokynula řidiči, který zase nastoupil do výtahu, a pak mi řekla: „Jsem asistentka pana Bavetty. Ještě jednají, mám vás zatím dovést do Michaelova pokoje, abyste se mohli seznámit.“ Přikývla jsem a následovala ji. Hned za rohem se hala změnila v dlouhou chodbu a já s překvapením zjistila, že byt má dvě patra. Asistentka se vydala po schodech nahoru. Ani na vteřinu nezaváhala, přestože schody byly skleněné a bylo skrze ně vidět na zem. Nedělalo mi to dobře, musela jsem se pevně držet zábradlí a zírat té ženské na zadek. Nechápala jsem, jak se tady může pohybovat dítě, navíc pravděpodobně handicapované. Vystoupaly jsme do patra a prošly chodbou dál do útrob bytu. Zastavila před jedněmi z dveří a kývla na mě: „Můžete dovnitř. Pokud se rozčílí, prostě odejděte. Berte to jako součást přijímacího pohovoru.“ Otočila se, podpatky odklapaly zase po schodech dolů. Už jsem si nepřipadala tak nadšeně. Byt byl moc nóbl, plný na první pohled drahých věcí. A asistentka byla vážně nepříjemná. Nikde ani stopa po přítomnosti dítěte. Bála jsem se, že ten chudák strávil celý život zavřený v tomhle pokoji. Na to bych opravdu neměla. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Napočítala jsem do pěti, a když se nic neozvalo, otevřela jsem dveře a vstoupila. Nebyl to dětský pokoj. A zároveň byl. Velké letiště z nějakého drahého dřeva, na něm tmavě šedé saténové povlečení.

Po pravé straně těžké tmavé police, teď zrovna prázdné. U okna stála šedá kožená pohovka a konferenční stolek. Na stěnách prosvítaly obdélníky po obrazech, které někdo odnesl. A všude ležely hračky. Auta, logické hry, stavebnice, figurky zvířat ze statku, postavičky hasičů. Autodráha. Vláčky. Spousta pomalovaných papírů a pastelek. Nikde žádné dítě. Za dveřmi vedle postele se ozvalo spláchnutí. Slyšela jsem téct vodu v umyvadle – moje nervozita dosáhlala vrcholu. Pak se otočila klika a do ložnice vešel dospělý muž. Tedy… Vypadal jako dospělý muž. Na první pohled. Mohlo mu být nanejvýš třicet. Vysoký, štíhlý, ale ne hubený, tmavé vlasy, tmavé oči, strniště. Na sobě měl džíny a bílé tričko s límečkem, na kterém byl flek od něčeho čokoládového. Zaraženě mě sledoval a já určitě vypadala stejně. Protože i když vypadal naprosto zdravě, v jeho očích bylo něco jinak. Ten pohled byl neuvěřitelně… dětský. Bezelstný, upřímný. Zvědavý. Pořád ještě mi to pořádně nedocházelo, nebyla jsem si jistá, ale skoro to vypadalo, že tohle byl vážně syn, o kterého bych se měla starat. Jen byl tak trochu dospělý. A zároveň nebyl. „Ahoj,“ vydechla jsem. Sklopil oči. „Ty jsi Michael?“ pokračovala jsem a snažila se znít mile. Rozpačitě přešlápl a pak si rychlým pohybem dřepl. Popadl do velkých rukou papír a oranžovou voskovku, postavil se a natáhl ke mně ruce. Podíval se mi do očí, zeširoka se usmál a zeptal se: „Umíš nakreslit hasiče?“

(úryvek jsem si vypůjčila ze stránky http://www.katerinapetrusova.cz/knizky/nebezpecna-laska/pokus/ )

PS: Možná někdo poznal Oresta Villanuevu ze seriálu Má tlustá valentýna. Musím se přiznat, že se mi sem perfektně hodil, syn bohatých rodičů a navíc je to opravdu krásný chlap. Ano přiznávám, jsem zamilovaná. :P :)