RECENZE: Paříž má zhouba a láska - Rosecrans Baldwin

Autor: Rosecrans Baldwin
Název: Paříž - má zhouba a láska
Originální název: Paris, I love you but you´re bringing me down
Počet stran: 320
Nakladatelství: Baronet

Asi každý sní o nějakém místě, nebo městě, kde by rád jednou žil. Pro Rosecranse Baldwina byla vždy tímto místem Paříž. Co je vzdálenější zaprášenému New Yorku, tak jako Paříž s četnými parky a kavárnami na každém rohu. Když se Rosecransovi naskytla příležitost v tomto městě pracovat, neváhal ani chvíli a okamžitě nabídku přijal. Co naplat, že se francouzsky sotva umí představit do telefonu a o reklamě neví zhola nic. Zdá se, že zaměstnavatelům to nevadí, tak proč by se tím trápil on. Paříž, to je to, co se Rosecransovi honí hlavou. Jeho vysněná Paříž. Sbalí tedy kufry a se svou ženou vyrazí hledat nový domov v městě světel.

Řekla bych, že kniha udělá radost hlavně milovníkům Paříže a Francie obecně. Autor hlavně popisuje své těžké začátky v jiné zemi. Jazykové bariéry jsou přítomné každý den a každou hodinu. Rosecrans se postupně ve své francouzštině zdokonaluje a v textu se objevuje opravdu spousta francouzských slovíček a frází. Mě jako angličtináři systém půl věty francouzsky a půl česky nevyhovoval. Francouzsky neumím, dalo se sice domyslet, co autor asi říká, ale pro mě to byl spíše rušivý element, který se musel přeskakovat. Kdo by chtěl, může listovat v poznámkách na konci knihy, ale to mně se nechtělo. Nicméně francouzština hlavní postavy umí i pobavit. Zvláště při častých nedorozuměních, které mladý muž zažívá. Spolu s ním čtenář zažije pár trapných, zároveň i veselých okamžiků. Zatím jsem mluvila pouze o nesnázích mladého muže, ale ten umí i relaxovat. Po příchodu domů využívá volných hodin dlouhými procházkami po městě. Popisy velkého množství známých i neznámých ulic a památek zaplňují ne jednu kapitolu. Já Paříž neznám, tudíž pro mne byly různé názvy matoucí a zbytečné. Tím se vracím k úvodní větě tohoto odstavce, hlavně první kapitoly jsou spíše pro milovníky Paříže. 

Na internetových stránkách jsem se dočetla, že je kniha vzpomínková. To by dokazoval uvedený autor na obalu knihy a jméno hlavního hrdiny, které je totožné. Tím by se vysvětlovaly některé zmatené pasáže. Se vzpomínkami bohužel souvisí i to, že nejsou ucelené, rychle se střídají a někdy jsou i zcela nedokončené. V knize se míhá nepřeberné množství postav, některé nedůležité, některé ano. Rozlišit je, je někdy velký problém. Kolegové z reklamní agentury byli jediní, kde jsem se trochu orientovala. Nepomáhala ani přítelkyně páru, která měnila stále jednoho muže za druhého. Asi nejvíce mi nevyhovovalo autorovo vyprávění. Styl bych nazvala halabala. Autor popisuje jeden ze svých zážitků, ten je náhle ukončen odstavcem a pokračuje vzpomínkou druhou. Chvíli mi vždy trvalo, než jsem si uvědomila, že předchozí odstavec se k tomu druhému nevztahuje. Někdy mi odstavec přišel utnutý a jako by něco ještě chybělo.

"Buď Murphy Brownová ve Francii nikdy nešla, nebo se Paříž zasekla na začátku devadesátých let. Neslyšel jsem ten termín možná deset let, ale termín politicky korektní zazněl v naší kanceláři dvakrát týdně. Pokud někdo na schůzi nazval váš nápad politicky nekorektním, hrob byl vykopán. Ta nálepka byla zhoubná. Každý obviněný z politické korektnosti během un brainstorming byl okřiknut - Nebuďte tak americký! - až zůstal zahanbeně sedět na své židli, vyloučený ze zbytku porady." (str. 169)

Celkově mě kniha ani nezklamala, ani nenadchla. Popisuje reálný život cizince v jiné zemi. Jsou zde přesně ty důvody, proč bych se nikdy neodstěhovala do ciziny. Problémy ve vyjadřování v cizím jazyce, jiná legislativa a hlavně úplně odlišná mentalita lidí. Autor vše sám zažil, proto je kniha svým způsobem dost zajímavá a proto mě i přes styl, jakým je napsaná, i bavila. Odhaluje krásné i ty temnější stránky života v Paříži. Že Paříž není pouze Eiffelova věž a pikniky na trávě, ale i pyšní a lenivý Francouzi. Jaký lepší pohled do jejich života lze nalézt, než zpověď Američana, který se stal Francouzem?

RECENZE: Levandulový pokoj - Nina George

Příběh o zlomeném srdci, které nevyléčil ani čas.

Jean Perdu je samotářský čtyřicátník, který vlastní jednu postarší loď. Jednou ho napadlo přejmenovat svou loď na Literární lékárnu a začal na ní prodávat knihy. Povětšinou jsou jeho jedinou společností dvě toulavé kočky, o které se z dobroty srdce stará. Občas však přijde i nějaký zákazník se skrytými problémy duše, které Jean umí vycítit a tak předepsat na tyto chmury lék v podobě knihy. Cítí však, že jeho život není naplněn, v tom se do jeho domu přistěhuje nová sousedka, kterou opustil manžel. Jean Perdu byl požádán paní domácí, zda by neposkytl mladé ženě bez prostředků nějaký nepotřebný nábytek a tak po 21 letech otevírá zakonzervovaný pokoj. Pokoj, který v něm probouzí spoustu krásných a zároveň bolestných vzpomínek na ženu, která byla pro něj vším, ale zmizela z jeho života.

Mé hodnocení: 60 %

Teď se však znovu dostala do jeho myšlenek a vzpomínky se vrací jedna za druhou. Jejich proud se nedá zastavit, obzvlášť když zjistil, že udělal obrovskou životní chybu. Celých dvacet jedna let měl u sebe její poslední dopis na rozloučenou. Ze strachu a z neschopnosti čelit jejímu vysvětlení, proč ho opustila, dopis neotevřel. Nyní konečně ano a už nelze nic napravit. V bytě se dusí, neví, co si počít se svým životem. Nastoupí na svou loď a poprvé s ní odrazí od břehu. Cíl cesty není jasný, jen plout a nalézt konečně klid.

Zákaznice na vysokých podpatcích zavrávorala. Perdu jí ale nepodal ruku, nýbrž knihu S elegancí ježka. Reflexivně po tom románu sáhla a pevně se ho chytila. Perdu ho stále držel. Mluvil přitom na ženu uklidňujícím, něžným, tichým hlasem. „Potřebujete pokoj, kde by bylo přítmí a malé koťátko, jež by vám dělalo společnost. A tuto knihu, kterou si laskavě pomalu přečtěte. Odpočinete si při tom. Určitě budete hodně přemýšlet a pravděpodobně i plakat. Kvůli sobě, kvůli rokům. Budete se pak cítit lépe. Uvědomíte si, že nezemřete, i když máte takový pocit, protože se k vám ten chlap nezachoval slušně. Začnete se mít zase ráda a nebudete si už připadat ošklivá a naivní.“ Teprve po tomto proslovu knihu pustil. (str. 19)

Na Levandulový pokoj jsem se těšila, protože kniha, ve které je hlavním hrdinou knihkupec, musí být pro každého knihomola čtenářská výzva. Bohužel kniha byla trochu jiná, než jsem očekávala. Očekávala jsem romantiku uprostřed Paříže o knihkupci, ale dostala jsem hořkosladký příběh, který je jakoby vytržen ze samotného života. Neříkám, že je to špatně.

Jean Perdu je člověk s hlubokým žalem, který se snaží v sobě dusit. Příběh je o jeho vyrovnávání se se smutkem, aby mohl uzavřít roky starou etapu svého života a začít jej žít znovu naplno. Spisovatelka Nina George opravdu netrpí nedostatkem slovní zásoby. Budete doslova zasypáni, ne knihami Literární lékárny, ale krásnými slovy, se kterými si tato autorka umí opravdu pohrát. Ze svého hrdiny Jeana udělala opravdu sečtělého a moudré muže, který se svým přítelem spisovatelem Maxem vede dlouhé debaty říznuté filozofií. Děj je oživován popisy života ve Francii, zejména různých měst, které Jean navštíví. Setkává se i se spoustou různých osobností, které více, nebo méně zasáhnou do děje. Ale co bych vyzdvihla nejvíce, jsou zápisky z Manonina deníku, kde popisuje, jak se s Jeanem poznala, jejich lásku a nakonec také důvody, proč od něj odešla.

Zdálo se mu, že má v sobě chuchvalec času, zvyku a ztuhlého strachu, který mu nedovoluje dát průchod smutku. Byl tak plný zkamenělých slz, že v jeho nitru nebylo místo pro nic jiného. Nepřiznal dosud svým společníkům, že z ženy, kvůli které přeřezal všechny lana svého života, je už dávno prach. Ani to, že se stydí. Že ho pohání stud, ve skutečnosti ale neví, co bude v Bonnieux dělat a co čeká, že tam najde. Mír? Ten si ještě dlouho nezaslouží. No dobrá, druhé potažení nemůže uškodit. Kouř byl štiplavě horký. Tentokrát ho nasál hluboko do sebe. Měl pocit, jako by ležel na dně moře, v oceánu těžkého vzduchu. Bylo tu ticho jako pod vodní hladinou. Dokonce i sýčkové v tu chvíli mlčeli. (str. 165)

Autorka knihy ukazuje, jak moc se člověk dokáže obětovat kvůli lásce, jak moc dokáže láska člověka zasáhnout. Že člověk, který pro nás znamenal vše, bude stále mít své místo v našem srdci. A hlavně, že se někdy musíme od starých vzpomínek odpoutat a spálit mosty, abychom mohli znovu nalézt na světě své štěstí.

„Hledám ho už dvacet let. Nebo ji. Ta kniha..je..“ Jean Perdu se snažil vyjádřit to slovy, neviděl ale nic jiného než světlo, které se pohybovalo na řekách. „Je jako žena, kterou jsem miloval. Vede k ní. Je to tekutá láska. Taková míra lásky, jakou ještě dokážu snést. Byla stéblem, jímž jsem posledních dvacet let dýchal.“

Jean si přejel rukou po obličeji. Nebyla to ale celá pravda. Aspoň ne jediná. „Pomohla mi přežít. Teď už tu knihu nepotřebuju, protože dokážu… dýchat sám. Chtěl bych ale autorovi poděkovat.“ (str. 205)

Děkuji společnosti Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!!

RECENZE: Carolina - Hana Marie Körnerová

Milostný příběh Coralina se odehrává v Paříži v 19. století v období obléhání a revolucí. Carolina je mladá dívka, která žije v klášteře, než dospěje do věku, kdy by byla schopná se vdát. Rodiče ji vyhlédli spousty bohatých ženichů z dobrých rodin. Carolina se však zakoukala do mladého a hezkého muže, který ji po cestách do kláštera vyznával něžná slůvka obdivu. Když se do něj Carolina po několika tajných dostáníčkách úplně zamilovala, tak jí navrhl, ať s ním uteče a vezme si ho. Carolina oslepená první láskou souhlasí a dostává se jí života, který rozhodně nečekala. Její muž není vůbec takovým, jakým se tvářil. Brzo poznává, že Simonovi nejde o ní, ale o její peníze. Je vržena do života s věčným dlužníkem, podvodníkem a tyranem. Simonův nevlastní otec se rozhodne už více neplatit synovi dluhy a nechá ho platit za své rozhodnutí. Bohužel se vše podepisuje i na Simonově ženě Carolině. Pan Julien ale není úplně bezcitný a tak se snaží alespoň mladé ženě pomáhat, jak jen to jde. Během toho začne o Carolině přemýšlet úplně jinak, než jako o své snaše. Tento vztah je však nemožný už jen kvůli tomu, že je Carolina vdaná a ještě k tomu za jeho syna.

Carolina seděla v křesle a se zavřenýma očima poslouchala, jak Simon přechází po pokoji. Chodil tak už celou věčnost a jí to nervózní pochodování působilo téměř fyzickou nevolnost. Přijel asi před hodinou a zastihl ji tady v Červeném pokoji, kam se odebrala hned po té podivné snídani s jeho otcem. Pořád na ní musela myslet. Na to, že se k ní Julien Arnaud choval téměř zdvořile, rozhodně zdvořileji, než by po včerejším nevlídném přijetí očekávala. A také na to, že mu skoro odpřísáhla, že mu Simon bude dělat čest. A že ona mu bude vždycky důvěřovat a vždycky při něm bude stát... Tam to znělo přirozeně a samozřejmě, a ona věřila každému slovu, které pronášela. Ale jakmile se vrátil Simon, všechno se pokřivilo a ona už necítila onu nadlidskou odvahu a odhodlání, ale jen únavu. (str. 83)

Můj názor:

Kniha je psána takovým jazykem, že mě okamžitě chytila za srdce. Strany ubíhaly jedna za druhou, tolik nenávisti a tolik bolesti a vypočítavosti jsem pod tímto titulem nečekala. Příběhy zasazené do doby minulé, zvlášť 18. a 19. století se mi obzvláště líbí. Proto mě kniha zaujala hned na první pohled. Příběh začíná na zcela jiné linii. Linii, kde se dva staří přátelé rozkmotří na život a na smrt. Jen proto, aby po dvaceti letech se mohly jejich osudy znovu proplést.

Simon je postava skrz naskrz nesympatická, je to mladý muž, který rád zneužívá ostatní a nesmí se mu klást žádný odpor. Je ochotný udělat úplně cokoliv, aby dostal peníze na své hýření, které mu opravdu bleskovým tempem docházejí. Je surový, majetnický a vidí v lidech kolem sebe jen způsob obohacení sebe samotného.

Carolina je opravdu naivní dívka, která po týdnu byla schopná vše opustit jen kvůli své lásce. Simonovi křivdy a výlevy trpí v tichosti, nechce nikoho obtěžovat a tak jen celé dny vysedává ve svém pokoji. Později se stává více sebevědomou a dokonce se dokáže starat o služebnictvo a chod domu v době války.

Nejvíce mou oblíbenou postavou se stal pan Julien. Je přísný, ale i dobrácký. Dlouho ochraňuje svého nevlastního syna jen pro památku jeho zesnulé matky. Každou stranu, kde pan Julien byl, jsem hltala, jako když psovi dáte slaninu. Někteří mužští hrdinové jsou nesympatičtí a vy vlastně ani nevíte, proč se hrdinka do něj zamilovala, ale u pana Juliena jsem v tom měla jasno. Jeho vystupování, jeho nepřímé zásahy do Carolinina života, aby ničím nestrádala, jeho vojenská kariéra a odvaha mě naprosto dostali. Byl mi sympatický od první strany, kde sice zvítězil v souboji, ale svou lásku nezískal, protože neměl bohatství. Je ctnostný, milý a milující. Takového pana Juliena by chtěla každá.

Příběh mě neskutečně chytl za srdce, i když je plný násilí a strádání, tak byl pro mě nejkrásnějším, který jsem za dlouhou dobu přečetla. Moc se omlouvám knize, kterou jsem málem odsoudila po prvním dojmu z obálky. Od této knihy jsem se neuměla odpoutat, není to romantický příběh, kde by byl samý sex, sex a sex, nebo myšlení na něj. Och, mu tak vystupují svaly na rukou a já z toho omdlévám. Vlastně se o lásce ani moc nemluví, řeší se úplně jiné všední věci. Do toho válka a nepokoje popsané tak, že jsem sama kontrolovala dveře, jestli jsou v noci zamčené, aby se mi do domu nedostal nějaký revolucionář. Láska tam přichází nevinně a opravdu po malých krůčcích. Já jsem knihu četla skoro v kuse, pokud jsem zrovna nemusela jít do školy. Přísahala jsem si, že seženu další knihy této spisovatelky, protože mě její styl opravdu zaujal. Četla jsem dokonce, že se věnuje hodně době Napoleonských válek a 19. století, takže si ráda přečtu ještě něco z jejího pera. 

Moc děkuji prodejci knih Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku!!

Obrázky jsou použity od těchto autorů: Ayhe, Radojavor