RECENZE: Hledání Aljašky - John Green

Mé hodnocení: 100 %

Jak se z hodných dětí stanou darebáci? Stačí bydlet na intru daleko od rodičů. Miles (nebo také Váleček) nepatřil na staré škole zrovna mezi oblíbence, a tak doufá, že by se to na nové škole mohlo zlomit. Přidělí mu spolubydlícího, který si říká Plukovník. Není to zrovna ten typ kamarádů, které by rodiče schválili. Kouří, pije a Válečka, který se mu snaží zavděčit stáhne s sebou. Za to opravdu dostane své první kamarády. Válečka a jeho přátelé sexy Aljašku a Takumima. Konečně se po dlouhé době cítí jako by někam patřil. Pomalu ale jistě se zakoukává do Aljašky, která je bohužel zadaná. Co se dá dělat. Takový je život. S přáteli žijí klasický studentský život, tak, jak ho dnes známe. Alkohol, nerespektování autorit a kanadské vtípky na každém kroku. Ještě ale nebyl uskutečněný ten největší vtípek, který by se zapsal do historie, a to chtějí za každou cenu změnit. Zlom v jejich životě jim ho málem překazí, ale přátelé se s tím poperou se ctí.

Když jsem se po poslední hodině prvního týdne v Culver Creeku vrátil do pokoje, naskytl se mi neuvěřitelný pohled: Malinký Plukovník bez košile se hrbil nad žehlicím prknem a žehličkou útočil na růžovou košili. Měl zpocené tělo i hruď a postrkoval žehličku po košili s takovou vervou, že funěl skoro jako doktor Hyde.„Mám rande,“ vysvětlil. „Je zle.“ Odmlčel se „Umíš –“ nádech – „žehlit?“Podíval jsem se líp na růžovou košili. Byla zmačkaná jako stařenka, co celé mládí strávila na pláži. To měl Plukovník z toho, že všechny svoje věci vždycky zmačkal a náhodně nacpal do zásuvky. „Podle mě se to prostě zapne a přimáčkne na tu košili, ne?“ pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Ani jsem nevěděl, že vůbec máme žehličku.“

Kniha začíná nadpisem 136 dní před tím. Před čím? To je otázka, která vás napadne hned na začátku knihy a tak trpělivě vyčkáváte, dokud odpočítávání neskončí na nule. Dlouho jsem si myslela, že vím, k čemu odpočítávání směřuje. Spletla jsem se. Zlom to byl pro mě nečekaný a tak jsem se zcela sžila s kluky a chtěla jsem také vědět proč, jak a co. Upínala jsem se ke konci knihy, a doufala, že se to nakonec dozvím. Posledních asi 50 stran bylo přečteno rychlostí světla. A pocit po přečtení? Spokojenost.

Váleček se mi jako hrdina tohoto příběhu líbil. Může to být kterýkoliv kluk kolem vás. Možná navenek vypadá jako hajzlík (pardon), ale ty špatné věci nedělá pro vlastní potěšení. Vlastně je jen obětí své party. Ke konci mi mírně lezl na nervy, ale opravdu jen malinko. Jeho záliba v posledních citátech mrtvých známých osobností mi přišla milá a zajímavá. To si myslím, že bylo na knize originální a mě bavilo to číst. Tím byl pro mě Váleček sympatický. Už jen tím, že rád četl a měl zálibu, kterou nikdo jiný nemá.

Plukovník spolubydlící Válečka byl takový malý protiva, kterému se nesmí odporovat. A přitom přítel, o kterého se člověk může opřít. Na začátku knihy jsem čekala, co z něj vyleze. A stala se z něj opravdu příjemná postava. Tím nemyslím příjemná ve svém jednání. Ale má prostě svůj charakter, který mi nebyl protivný. Byl vtipný a otravný zároveň.

O Takumimovi toho moc říci asi nedokážu. Neoblíbila jsem si ho, a i když patří do party, tak jsem o něm ani nevěděla, že tam je. Ničím mě neoslovil.

„Já chápu, že se tě na to asi ptá každý, ale proč Aljaška?“ zeptal jsem se. Zrovna se mi vrátil opravený test z algebry a přetékal jsem obdivem, protože jsem to díky Aljaščině nalejvárně vytáhl na B plus. Seděli jsem spolu sami v klubovně a koukali na MTV; byla sobota a depresivně zataženo. Místnost byla zařízená pohovkami, které tady nechali minulí studenti Culver Creeku, a bylo to tu cítit prachem a plísní – a možná taky proto tu nikdy nikdo nebyl. Aljaška se napila Mountain Dew a vzala mě za ruce. „Každý se na to vždycky zeptá. Totiž moje máma byla tak trochu hipík, když jsem byla malá. Nosila takový ty obří svetry, co si sama pletla, hodně kouřila trávu a tak. A táta byl takový ten klasický republikánský typ, takže když jsem se narodila, máma mě chtěla pojmenovat Fontána Harmonie Youngová, kdežto táta Mary Frances Youngová.“ Při řeči pokyvovala hlavou do rytmu s hudbou z MTV, i když ta písnička byla taková ta prefabrikovaná popová balada, o kterých prohlašovala, že je nesnáší.„Takže mě nepojmenovali ani Harmonie, ani Mary a dohodli se, že nechají vybrat mě. Když jsem byla malá, říkali mi Mary. Tedy samozřejmě mi říkali pusinko a miláčku a všelijak, ale do školních formulářů a tak psali Mary Youngová. A pak jsem k sedmým narozeninám dostala jako dárek, že si smím sama vybrat jméno. Dobrý, ne? Tak jsem celý odpoledne prohlížela tátův globus a hledala nějaký dobrý jméno. Nejdřív jsem si vybrala Čad, podle tý země v Africe. Ale táta řekl, že to je klučičí jméno, a tak jsem si pak našla Aljašku.“

A Aljaška? Náladová, no na zabití, jak bych řekla. Veselá, někdy zuřivá, holka pro každou špatnost. No nevím, co na ní viděl. Sympatická mi moc nebyla, ale ani nemůžu říct, že bych ji neměla ráda. Takže z ní mám pocity asi stejné, jako sami kluci.

Kniha jako celek se mi velmi líbila a zařadila se na celkem nepříliš dlouhém seznamu knih, která bych si přečetla ještě jednou. Za mě 100 %. Má své chyby a mouchy, ale i kdybyste chtěli, tak je právě teď nedokážu vyjmenovat. Téma knihy je aktuální a tím si mě získalo. Ty opíjející se partičky, které si myslí, že mohou všechno, vidíme dennodenně. Líbí se mi poukázání na to, jak může jedna partička změnit normálního hodného kluka. A přitom časem jsem o tom už nepřemýšlela jako o tom, že by dělal něco špatně. Pořád jsem neschvalovala kouření a pití alkoholu, ale po zjištění, že ti kamarádi nejsou špatní, to šlo někam do pozadí. Jsou to lidé, se kterými byste rádi také odvázali, ale nemáte na to dost odvahy, protože nechcete problémy. Asi tak by je popsala.

Oproti Hvězdám, které se mi nelíbily, jsou tyto postavy normální. Tedy pro mne. Nemluví přemoudřele a nefilozofují, tedy né moc. Uf. Nakonec jsem ráda, že jsem Greenovi dala druhou šanci, a i přes odrazování od přečtení jsem knihu přečetla. Milé čtení, u kterého se pobavíte, ale i rozesmutníte. Slzy netekly ani u této knihy, ale konečně jsem se zasmála. A některé věty, nebo výroky se mi opravdu hodně líbily a zapsaly se mi do paměti. Až teď při psaní recenze mi došlo, že se vlastně skoro celý děj odehrával na kolejích. A přitom nebyla chvilka, která by mi přišla nudná. O škole je psáno úplné minimum. Příjemná změna, tedy nepočítám hodiny náboženství, ty jsou popsány celé. Asi pan Green potřeboval místo v ději, kam by napasoval ty své zajímavé a dost čtenáři obdivované jak tomu říkám filozofické myšlenky. Nebylo to nijak přehnané, tak mi to nevadilo.

V pátek, po překvapivě úspěšné zkoušce z algebry, kterou jsem ukončil první sérii zkoušek v Culver Creeku, jsem si sbalil oblečení („Styl newyorský trendy,“ instruoval mě Plukovník. „Černá barva, spíš sportovní. Pohodlný a teplý.“) a spacák do batohu, vyzvedli jsme Takumiho v jeho pokoji a došli k Orlovu domu. Orel měl na sobě totéž, co nosí úplně pořád, a mě napadlo, jestli má doma třicet stejných bílých košil a třicet stejných černých kravat. Představil jsem si ho, jak ráno vstane a uvažuje: Hmm…, hmm…, co takhle bílou košili a černou kravatu? Jestli jsem někdy viděl chlápka, kterýby potřeboval manželku, byl to on.

Metafor a skrytých významů tady také nalezneme mnoho, pokud budeme hledat. Mně stačí, že jsem si přečetla příběh, který mi rychle ubíhal a měl příjemné postavy a i děj. Nic víc v tom nehledám.

Četli jste? Chystáte se číst? Podělte se o svůj názor. :)

Doporučuji, abyste se nedívali na klíčová slova. Dávám si tam opravdu takové, abych si při jejich přečtení vybavila děj, když už píšu ty recenze bez spoilerů.