RECENZE: Viking - Edison Marshall

„Řekl jsem, že jsem za ten meč směnil svou levou ruku, takže bys ji mohla vytáhnout ze svého váčku a hodit jí do řeky.“ „Ale já už ji nemám, Ojíří,“ odpověděla. „Co jsi s ní udělala ty čarodějnice?“ „Dala jsem ji Aellovi, než šel spát, abych ten obchod potvrdila.“ „Jak bys mu ji mohla dát? On by si ji přece nevzal. Jak to myslíš?“ Přivřela trochu víčka a v očích jako by se jí zajiskřilo. Býval bych přísahal, že lehce zvedla koutky svých dlouhých rtů. „Nebylo nijak těžké ho přimět, aby ji snědl, protože nevěděl, co to je. A dívat se na něj, když si stěžoval, jak je slaná a tuhá, opravdu stačilo, aby se ta malá černovlasá dívka v nebi smíchy popadala za břicho.“ (str. 355,356)

V zemi věčné zimy, kraji kde žijí mroži, žijí také Vikingové. V přístavu ukrytá v mlze, je zakotvena Dračí loď čekající na drancování Anglie. Válečníci brousí sekery a kroutí kníry a mladý hoch obtěžkaný otrockým kruhem kolem krku se za nimi zasněně dívá. A právě tento hoch, který se otrokem už narodil, má veliké sny. Prozatím mu stačí, když bude moci tajně cvičit svého sokola. Už jen to je důvod k nezoufání nad svým

otrockým životem. Radost z jejich malého tajemství nevydrží dlouho. Vikingové dělají čest svému jménu. Zachovají se přesně tak, jak bychom čekali. Krutě a nemilosrdně. Jak se říká, žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán a tak je Ojíří odsouzen ke kruté a pomalé smrti. Intriky nejsou výsadou jen G. R. Martina. I mezi Vikingy se najdou tací, kteří sledují své vlastní zájmy a cíle. A tak se Ojíří stane svobodným člověkem a skončí v družině anglického padlého vévody žijícího v jejich vesnici. Myslíte se, že už bude mladý muž v bezpečí a nebude muset bojovat o život, možná by tomu tak bylo, ale to by ho nesměl nenávidět sám náčelník Vikingů a jeho syn. Ojíří se chce pomstit za křivdy staré, ale i nové, a tak unese cenou zajatkyni a vydá se s ní na dlouhou cestu zpět do Anglie, kde ji čeká její snoubenec a Ojířího možná lepší budoucnost.

Naší jedinou kořistí bylo ohnivě zbarvené ovoce, nazývané pomeranče, a žlutý druh, řečený citrony, které jsme si natrhali, ještě než boj začal. I tak nám pomohly otupit osten naší porážky a ztráty téměř stovky našich druhů, i když způsobem, který by naši nepřátelé sotva pochopili. Jeden Viking za druhým přesvědčoval jiného, aby se zakousl do pomeranče. Když zjistili, jak je sladký, bylo už snadné ho přimět, aby si kousl ještě větší kus citronu. Všichni jsme přitom zachovali kamennou tvář a každý, kdo si kousl, ještě zamlaskal, aby se jich nachytalo co nejvíc, než ten žert přestane zabírat. (str. 287)

Kniha nebyla obyčejným historickým románem. Tolik metafor jsem v jiné knize snad ještě neviděla. Je to možná náročnější na čtení, než čtenář pochopí, co je vlastně myšleno, ale na druhou stranu jsem neviděla jediný popis moře nebo plutí lodě, který by byl stejný. A to se odehrává téměř celá kniha na moři. Kniha je velice ovlivněna náboženstvím, což může někomu vadit, ale bez toho by to nebylo ono. Vikingové byli a i v této knize jsou velice ovlivněni svými bohy, jako je Ódin nebo Thór. Jsou to chlapi jako hora, ale jejich činy podléhají zákonům a strachu právě z těchto bohů. Dost se tady řeší otázka, který z bohů je silnější křesťanský bůh, nebo bozi Vikingů? A kterých se vlastně bát? Čekejte spoustu masakrů, vypalování vesnic, ale i odvahy a lásky. Silně nedoporučuji číst knihu před spaním, protože jak se vám zavírají oči, tak ani nepochopíte, o čem čtete. Pokud vás omrzel styl knih, které jsou psány pořád stále stejně, tak je Viking právě pro vás. Kniha je napsána výjimečně a zaslouží si vaši pozornost. Pokud jste milovníci historie a knih, tak je kniha právě pro vás.

MÉ HODNOCENÍ: 70 %

„Tvé srdce pukne jako ořech dávno předtím.“ „Co tím chceš říct, ty šikmooká čarodějnice?“ „Jak ti to mám říct? Chytil jsi ženu v sokolí podobě, a na tvůj povel zasadila devět ran Ragnarovu synovi. Připojila svého ducha k tvému, a příliv, který tě měl utopit, se obrátil. Zabil jsi Ragnarova bratra, ukradl jsi královskou nevěstu, a když přišel čas, zabil jsi Ragnara a vyspal ses s vílou s černou kadeří do čela; a teď ti kouzelná rybka ukazuje Labutí cestu k Polárce. Jakou cenu za to zaplatíš?“ „Už jsem zaplatil svou levou rukou, ty žlutá čubko z pekel!“ (str. 312)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Alpress!!