SPRÁVNÁ CHVÍLE NA ÚRYVEK: Charlotte Lyne - Kainovo dědictví

Takový můj malinkatý projekt. Líbí se mi projekty, kde vezmete právě čtenou knihu a zveřejníte náhodný úryvek a proto jsem se rozhodla vytvořit si to po svém. :) Inspirace: http://alipelis.blogspot.cz/2012/11/uryvkove-utery.html

Nevím jak u vás, ale na Opavsku dneska opravdu hodně prší a to je počasí leda tak na dvě věci, na spaní a čtení. Já teď čtu knihu Kainovo dědictví a o ni se chci s vámi podělit.

• Historický román
• Nakladatelství Brána
• Počet stran 428
• Rok vydání 2013
• Dějiště: Anglie konec 13. století
• Malá urozená dívka přijde o svůj domov a je vychovávána mnichy, teď se vzpomínky začínají vracet a mniši ji pro její vlastní dobro vyhánějí z jejího jediného domova.

Chvatně kráčel před hostem do chodby s otvory pro výdej jídla. Za sebou slyšel klepání berlí o kámen. Chodba byla nízká a vlhká, ale zde návštěvníka nikdo nespatří. 

"Jak hnusné." Host si vytřepal kapky z kožichu vskutku medvěd. "Tenhle temný koutek je vlastně k mordu nejvhodnější, že?" Randulf mu pohlédl do temné tváře. Leckdo v tomto muži spatřoval nejnebezpečnějšího člověka Anglie a nebyla snad jediné ukrutnosti, již by se od něj nenadál. Randulf by se od něj nadál i vraždy Svatého otce, a přesto se ho nebál. Stejně jako hrady i nejnebezpečnější muži mají své slabiny a návštěvníkovu slabinu neznal nikdo tak dobře jako on. "Co chceš?" otázal se příkře.

"Nenabídl bys ubohému mrzáku aspoň něco k sezení?"

"Toho ubohého mrzáka mě můžeš ušetřit. Ptal jsem se tě, co chceš, Adame, a nehodlám čekat na odpověď dlouho."

Str. 147

DENÍČEK: Můj názor na soutěže

Můžete se na mě zlobit, ale mě to nevadí. Dneska se chci podělit na můj názor na soutěže nejmenovaných blogů. Nelíbí se mi soutěže typu: sdílej mě všude, olajkuj mi celou stránku ale hlavně si přidej můj blog do sledovaných. Přijde mi, že to tyto blogy nedělají ani tak pro své čtenáře, ale jen pro sebe. Aby sehnaly jen ty velká čísla sledovanosti. K čemu jim tyto falešná čísla jsou? Pro nakladatelství a budoucí spolupráci? Možná. Já tohle nikdy nedělala a dělat nebudu. Nikdy nikoho nebudu nutit, aby mě odebíral jen pro to, aby vyhrál. A já před ostatními vypadala, jaký jsem king.

To už můžu přímo zamezit vstup všem pod podmínkou registrace. Jen registrovaní mohou číst obsah blogu. Tyto rádoby soutěže mě dožírají. Možná je to pro soutěžící i lehčí, jen kliknou sdílet, lajk a doufají, že budou slosováni.

Já mám tři pravidelné čtenáře, a jsem na to hrdá a i když je to malý počet, tak to budu hrdě rozhlašovat. Tito lidé si mě našli, zalíbil se jim blog a tak mě odebírají. O to mi jde, aby můj blog četli lidi, které to zajímá.

A tak se nebudu už rozčilovat, já si budu vymýšlet soutěže, kde se něco děje a vy si dělejte, co chcete. Ale nemyslete si, že se někdy do takové soutěže přihlásím.

Pac a pusu vlčata

Můj názor na soutěže

RECENZE: Případ Vincent Franke - Christoffer Carlsson

NÁZEV: Případ Vincent Franke

AUTOR: Christoffer Carlsson

ŽÁNR: Krimi

STRAN: 260

NAKLADATELSTVÍ: Panteon

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Pevná vazba

Mé hodnocení: 80 %

Vincent Franke nebyl nikdy ten „hodný“. Ano byl to malý tichý hoch, ale nikdy nikdo nevěděl, kdy někomu zlomí nos. A takový už zůstal. Nemůžeme se mu divit, jeho otec byl alkoholik a Vincenta celý život mlátil. Vincent se vrací z vazby a první jeho cesta je do jeho sešlého bytu. Zvedá telefon a začne obvolávat své klienty. Vincent je totiž drogový dealer a sám závislý na drogách. Je to taková ztracená existence, po které ani pes neštěkne. Právě tito lidé se skvěle hodí šéfovi podsvětí, který jimi není ohrožen a tak se stane, že se u Vincenta doma objeví spoutaná dívka, kterou potřebovali na chvíli někde odklidit. Vše by bylo v pořádku, kdyby jen Vincentovi nepřipomněla jeho dávnou lásku. Probudí v něm ochranářské pudy a tento vyvrhel se rozhodne ji zachránit stůj, co stůj. Když se odhodlaný vrací do svého bytu, dívku tam již nenalezne a tak se rozhodne po ni pátrat na vlastní pěst. Jít proti tak velké rybě není jen tak. Tady jde o život. Nakonec svou lásku přece jen najde, ale to už po něm nejde jen Pastor velký boss, ale i policie, která si myslí, že Mariu unesl on.

Kniha byla psaná velmi živým způsobem. Nejsem fanouškem tohoto typu knih, ale tato kniha mě opravdu chytila a nepustila, dokud nebyl konec. Nedokážu popsat, co to způsobilo. Je samozřejmé, že se v knize používají jazykové prostředky spodních vrstev. To mě neodrazovalo, protože kniha i přes to nezněla vulgárně a byla pro nečtenáře tohoto žánru čitelná.

Matoucí se může zdát přeskakování Vincentovi mysli, když si vezme svůj morfin. Vrací se mu vzpomínky na otce, na svou první lásku, i na jeho předchozí život. Tyto skoky do minulosti mohou připadat nesouvislé, ale s přibývajícími vidinami v tom začínáme nacházet smysl. Vlastně si řeknete, že to tak má být. Jak jinak by měla pracovat závislákova mysl, než zmateně?

Za mě knihu doporučuji, je to taková oddechová kniha, i když se to může zdát jako klišé vzhledem k tomuto žánru a tématu. Kniha není jen tak nositelkou ceny nejlepší švédský krimiromán roku 2013.

Děkuji 2media.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Podezřelý - Robert Crais

NÁZEV: Podezřelý

AUTOR: Robert Crais

ŽÁNR: Detektivka

STRAN: 328

NAKLADATELSTVÍ: Metafora

ROK VYDÁNÍ: 2014

PROVEDENÍ: Pevná vazba

HODNOCENÍ: 100 %

„Jediný způsob, jak si za peníze koupit lásku, je koupit si psa.“  Tak zní výrok irského dramatika George Bernarda Shawa. Tento výrok se mi vždy moc líbil a stále znovu a znovu pes dokazuje, že je 
nejlepším přítelem člověka, který ho navíc bezmezně miluje.

Maggie je fenka německého ovčáka vycvičená jako vojenský dvouúčelový pes. Umí vyhledat zbraně, výbušniny a spoustu dalších užitečných věcí. Běžně zasahuje spolu s vojenskou jednotkou v Afghánistánu. Bohužel při jedné z těchto akcí byli Maggie a její pán postřeleni. Pete nepřežil, Maggie ano. S šrámy na duši i na těle je Maggie odvezena ze země.

Scott je policista, který byl ve špatnou dobu na špatném místě, jak se říká. Při hledání restaurace, kde by se s kolegyní najedli, se nečekaně připletou do přestřelky. Z velkého auta vyskáče několik maskovaných mužů a rozstřílí druhé auto, ve kterém sedí dva muži. Všimnou si i Scotta a jeho parťačky a začnou střílet i po nich. Oba skončí na zemi zraněni. Scottova parťačka vykrvácí a Scott vyvázne více mrtvý než živý. V tom se objeví přivolané posily, to už je ale pozdě. Všichni střelci jsou už dávno pryč a na místě zůstal jen Scott v bezvědomí.

Po několika měsících by Scott chtěl zpátky do práce. Vyčítá si smrt jeho přítelkyně a chce najít její vrahy stůj co stůj. Scottův nadřízený ale nechce a nemůže vzít zpátky do práce mrzáka. Scott sice nemá žádné viditelné následky, ale trpí psychickými problémy, kvůli kterým dochází i k psychiatrovi. Navíc ani jeho tělo nefunguje tak, jako před přepadením. Scott to sice nepřizná, ale trpí velkými bolestmi i při lehkém pohybu. A tak ho jeho nadřízený, který Scotta nedokáže přemluvit, aby šel do výslužby, přiřadí do jednotky psovodů.

V této jednotce se ocitla i Maggie, trpí stejnými problémy jako Scott. Trápí ji bolesti a bojí se hlasitých zvuků. Scott si vybere právě Maggie jako svého psa. Spolu se dostávají z těžkých zážitků. Jeden se pro druhého stane nerozlučným parťákem. Scott pomáhá Maggie od jejího strachu a Maggie pomáhá Scottovi se zlými sny a bolestmi. Tato kniha je plná lásky muže a jeho psa. Jejich vztah je nádherný. Když se změní u Scottova případu hlavní vyšetřovatel, Scott dostává novou šanci na vyřešení. Dokonce se může i podílet na vyšetřování, co víc si může přát? Konečně nebude doma jen sedět, ale může něco udělat pro svou mrtvou parťačku, s pomocí Maggie získává nové důležité informace, které popoženou vyšetřování dopředu.

Od tohoto autora jsem jinou knihu nečetla, ale musím říct, že si určitě nějakou seženu. Scott a Magie byli super tým. Kniha se četla skoro sama. Scott jako hrdina mi byl hodně sympatický. Jeho pes je pro něj všechno a on je člověk, který se nikdy nevzdává. Kniha skvěle poukazuje na psí inteligenci. Co všechno dokáže pes pochopit a vycítit. Nikdy jsem detektivky nečetla, ale tato už je druhá, kterou mi poslalo nakladatelství Metafora, a znovu mě nezklamala. Možná i na tento žánr přejdu.


Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Vlčí krev - Michaela Burdová

NÁZEV: Vlčí krev

AUTOR: Michaela Burdová

SÉRIE: Syn pekel

DÍL: První

ŽÁNR: Fantasy

STRAN: 256

ROK VYDÁNÍ: 2013

PROVEDENÍ: Tvrdá vazba

NAKLADATELSTVÍ: Fragment

HODNOCENÍ: 80 %

Vítám Vás u mé pondělní recenze. V pondělí se většinou nechce nikomu nic dělat, ani u mě to není jiné, navíc když je takové zamračené deštivé počasí, a tak jsem si uvařila čajík zalezla pod deku, přitáhla si ke gauči lampičku a šla si číst.

Není u mne překvapením, že jsem si vybrala knihu s vlkodlačí tématikou, má láska k vlkům se stále a pořád projevuje ve všech formách. Syn pekel rozjel další zajímavou sérii, kterou bych ráda přečetla celou.

Vlkodlaci už nejsou to, co bývali, lidé se jich už nebojí, právě naopak vezmou vidle a čekají na ně.

Postupem času vlkodlaků stále více a více ubývá, až to dojde do bodu, kdy zůstanou už jen dva

zbylí nefalšovaní vlkodlaci z toho je jeden v kómatu. Je tady sice ještě jedna poslední smečka, ale neříkala jsem jen tak pro nic za nic, že praví vlkodlaci zůstali jen dva. Pravého vlkodlaka zabije stříbro, naopak Weerwolfy nezabije ani to. Ovládá je mocná Aragen, která ovládá temnou sílu. Věřte mi, na tu byste si netroufli. Vlastně byste nechtěli potkat ani jednoho z vlkodlaků. Jsou to vlkodlaci přesně tak, jak mají být. Jsou to bestie, které těší zabíjení, rádi se dosyta najedí lidského masa. Za sebou nechají i vylidněnou celou vesnici bez výčitek svědomí. Neran je sice také vlkodlak, který neváhá použít své drápy a zuby, ale dá se říct, že má něco jako svědomí a to se mi na něm líbilo. Neran se vydává hledat zázračné Étarlininy slzy s pomocí bývalého démona, který se ho před několika lety snažil sám zabít.  Přitom je jim stále v  tlapách Aragen, která se rozhodla, že Nerana znásilní, aby zachránila svou smečku. Vlkodlaků je málo a tak se páří jen mezi sebou. Z toho se rodí vlkodlaci s genetickými vadami, většinou moc dlouho nežijí.

Musím říct, že jsem se na začátku knihy ztratila. Aragen a její smečka, její nástup na pozici vůdkyně a najednou Neran, který už nemá bratra a hledá nějaké slzy ani nevím proč. Postavy se mi líbili asi všechny, byly nevypočitatelné. Aragen byla schopná všechno od vypichování očí (asi slyšela píseň od Rudy a hrála na okouna) po vraždění všech, kteří se ji znelíbili. Nerana jsem si zamilovala, je to takový velký flegmatik jako já. Však se to všechno nějak vyřeší, přece nebudeme kvůli toho ztrácet hlavu. Když je potřeba je zlý a krutý, ale pořád je v něm to jeho svědomí a to se mi líbí. Liadel se mi líbila už jen kvůli nápadu polepšené démonky. Ta její namyšlenost mě štvala úplně stejně, jako Nerana, takže jsem pro něj měla pochopení, že ji chtěl uhryznout hlavu. Udělala bych to taky, kdyby to šlo. Zajímavé mi přišlo cestování hrdinů, během chvilky byli vždy v nové vesnici, městě. Asi měli na nohách sedmimílové boty, jinak to nechápu. Och, kéž bych se já mohla takhle přemisťovat, hned bych ušetřila spoustu peněz za benzín a mohla bych nakoupit další knihy.

Celkem knize nemám co vytknout, mě se to prostě líbilo. Nenudila jsem se v žádné části a to je pro mě nejhlavnější. Konec byl nepředvídatelný a naladil mě na druhý díl.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

RECENZE: Sedmá polnice - Peter Tremayne

NÁZEV: Sedmá polnice
AUTOR: Peter Tremayne
SÉRIE: Sestra Fidelma
DÍL: 23
ŽÁNR: Detektivní, Historická
STRAN: 320
NAKLADATELSTVÍ: Vyšehrad
ROK VYDÁNÍ: 2013
PROVEDENÍ: Pevná vazba

Knihu Sedmá polnice darovalo pro tuto recenzi knihkupectví Knihcentrum. Sedmá polnice je již dvacátou třetí knihou ze série Sestra Fidelma. Všechny knihy z této série jsou detektivní příběhy vyšetřovatelky Fidelmy, královy sestry. Příběhy se odehrávají na bridských ostrovech v 7. stloletí. Autor je velký znalec keltské historie a kultury, především se dobře vyzná v staroirském právu.

Proč se o tom zmiňuji, v knize Sedmá polnice autor plně využívá právě těchto svých znalostí. Kniha je přímo nabytá irskými zákony, které v těchto dávných dobách platily. Nechybí ani popisy krajin, kterými hrdinové projíždí, popisy královských rodů a klanů. Sice jsem při čtení neměla u sebe mapu, ale věřím, že autor má toto téma opravdu dost dobře nastudované. Popisuje krajinu úplně do detailů, každý kopec pojmenuje a řekne, který klan za tímto kopcem sídlí. Hned za tím vyjmenuje všechny členy této rodiny a jejich historii. Mimo to používá staré výrazy asi irské, i když to si netroufnu přímo říci. Naštěstí s Fidelmou vyšetřuje případ i její manžel a ten tyto výrazy nezná, takže mu je vždy někdo vysvětlí a přeloží. Tím tyto výrazy autor vysvětlí i nám laikům.

Ze začátku mi opravdu dělalo velké problémy se začíst. Jména mi přišly všechny podobné. Nevyznala jsem se vůbec ve všech klanech. Postupně s probíhajícím vyšetřováním kniha začínala být zajímavější. Zaujaly mě už výše zmiňované staré irské výrazy, i když postupem času mi začaly trošku vadit, protože jich tam bylo docela dost. Ráda bych si něco z toho zapamatovala, ale vzhledem k tomu, jaké ty slova mají tvary, mi to přijde zcela nemožné. Nicméně kdyby se našel nějaký fanoušek historie, zvláště Keltů a podobných národů, tak se může dozvědět spoustu nového. I mně zaujalo spoustu věcí např. vysvětlování, jak se v těchto dobách stavěly dřevěné mosty. Další z mých postřehů je ten, že ani nemusíte číst předchozí díly. Já dostala do ruky až dvacátý třetí díl, z čeho jsem měla trochu strach, ale ničemu to nevadilo.

Fidelma mi přijde někdy až moc důležitá, spoustu věcí si vynucuje jen tím, že je sestrou krále. Její manžel mi zase přijde hodně jako podpantoflák, zrovna moc se nevyjadřuje.

Finále příběhu bylo překvapující, rozhodně bych na začátku nedokázala odhadnout, co si na nás autor vymyslel. Jestli nemáte rádi detektivky, kde už v půlce knihy víte, kdo je vrah, tak tato kniha je zrovna pro Vás. Musím ale upozornit, že je to hlavně historická kniha, detektivní příběh je prostě jiný. Nedá se to srovnávat například se slavným Sherlockem Holmesem, který pomocí pozorování vyšetří celý případ. Fidelma pracuje hlavně s tím, co ji kdo poví při výslechu. Já mám tedy raději tu první variantu.

Teď k ději:

Fidelma je po dlouhém nicnedělání trochu mrzutá. A bude ještě víc, když zjistí, že se nestala hlavní „soudkyní“ dalo by se říci. Naštěstí, i když my bychom to takhle neřekli, se nedaleko její pevnosti objeví tělo mrtvého muže. Velmi bohatého muže.  Je podivné, že na těle zůstaly všechny šperky a nic nebylo ukradeno. Fidelma je tedy svým bratrem pověřena, aby tuto vraždu vyšetřila. Při převozu mrtvého k mnichovi, který by ho měl pohřbít, se všechno začíná malinko zamotávat. Tomuto mnichovi nic neříká půst. Rád se opíjí do němoty a nikdo netuší proč. Vždy to byl ctihodný mnich. Tento mnich je však nalezen mrtev a Fidelma nevěří tomu, že by se udusil vlastními zvratky. Díky této vraždě procestuje několik set kilometrů na koňském sedle, pěšky, ale i unesená a svázaná v pytli. Z jednoho zavražděného je najednou několik a do toho přibývá stále více nejasností. Všechno do sebe pomalu začíná zapadat jako Němci do krytu, jak se říká. Z jedné malé vraždy je najednou obrovské soukolí intrik a vražd a toto soukolí se pořád točí a nikdo neví, k čemu to všechno směřuje. Kdo by zabíjel opileckého mnicha a proč? Proč by někdo unášel chudého barda. A nakonec ti tajemní mniši na severu mají co za lubem? Z malého opatství si postavili hotový hrad. Nechovají se vůbec jako mniši. Neznají ani základní věci. Pak se tady zjevuje tajemná skupina nájezdníků, která vyplauje všechny vesnice v okolí. Údajně je vede žena, která se oznamuje zatroubením sedmé polnice. Co to všechno dohromady má společného? Podaří se Fidelmě a jejímu manželovi vše vyřešit?

 HODNOCENÍ: 30 %

Úryvek

„Dobrá, paní,“ promluvil Gormán. „Jak vidíš, Gobánova kovárna je až na samém konci města – chceš městem projet, nebo je raději obkroužit a přiblížit se ke kovárně od západu?“ „Bylo by to možné?“ „Cesta by nebyla příliš pohodlná, museli bychom jet po užších stezkách, než je tato, zřejmě by šlo o stezky kategorie tuagrota.“ Eeadulf věděl, že tuagrota je úzká venkovská pěšina používaná převážně rolníky. Tyto stezky se většinou napojovaly na hlavní cesty v krajině. Fidelma zavrtěla hlavou.

str. 228

Děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.  

DENÍČEK: Má knihovna

Po zveřejnění mého článku Knižní přírůstky - Březen, kde se sešlo opravdu hodně knih mě jedna čtenářka požádala, jestli bych nevyfotila svou knihovnu. A tak jsem se do toho dala. :)

Rozdělím knihovnu na tři části podle toho, jak mám knihy poskladované všude možně doma.

1. Sklep (ano já vím, hrůza)

Jelikož bydlím u přítelových rodičů nemám svou knihovnu. Knihy jsem si sice přistěhovala, ale nemám je kam dát. Zůstaly bohužel tak, jak jsem je přivezla a to ve velké krabici. Naštěstí je sklep a sklep. V tom našem se dá jíst z podlahy, takže se jim nic stát nemůže. I tak se mi to nelíbí, že tak skončily.

Knihy jsem z krabice vytahala, abych je mohla nafotit vedle sebe. Uf to byla dřina. :)

2. Půda

Tady už jsou VIP, knihy, které chci brzo přečíst a buď si je nechat, nebo je prodat.

3. Noční stolek

Naprosto nechápu, jak se to tam všechno může vejít. A dlužím Vám omluvu, toto je moje VIP. Tyto knihy pořád vytahuju a skládám je jinak a no prostě.. kochám se. Jsou tady hlavně recenzní výtisky a knihy, které jsem si nedávno koupila.

Jak můžete vidět, tak jsou knihy i na zemi, protože mi tam prostě nejdou dát. Nevlezou se tam. Vlevo v rožku můžete vidět odložené obaly od knih. Nerada čtu knihy s přebalem, ničí se. Tak ho sundám a odložím přesně na tamtu hromádku. A v pravo můžete vidět zabalený balíček, který zítra putuje na poštu. Ano, musím některé knihy prodat.

4. Gauč

I když jsem původně psala, že budou ty místa jen tři, kam ukládám knihy, tak je i čtvrté. Na gauč odkládám knihy, které zrovna čtu. Je to místo, které nejvíce rozčiluje mého přítele. Pořád mi knihy z gauče přemisťuje na noční stolek.

PS: Jak vidíte nelžu, opravdu jsou bez obalů.

Tak doufám, že se Vám moje knihy líbí. Škoda kvality fotek, ale co se dá dělat. Někdy v budoucnu je možná nafotím lépe, kvalitnějším foťákem.