RECENZE: Hlas nože - Patrick Ness

Autor: Patrick Ness 

Název: Hlas nože

Série: Chaos *1


Rok vydání: 2011

Počet stran: 376

Nakladatelství: Jota

Představa nového života, kde se konečně budeme mít dobře, ovládla už alespoň jednou za život každého z nás. Skupina osadníků s touto myšlenkou opustila svůj domov a v lodi přiletěla do nového světa. Začali budovat město, rodiny měli děti, jenže vždy se najde někdo, kdo touží po moci. A to není jediná věc, muže dokonce i zvířata stihne podivný vir, který způsobuje Hluk. Tak se nazývá nemoc, při které slyšíte myšlenky ostatních. Kdybyste byli v nesnázích, mohlo by se to hodit. Horší variantou je, když se snažíte utéct před armádou, která zná vaše plány a myšlenky.

Osadníci jsou krutí muži, jediným nevinným člověkem ve vesnici je mladý Todd. Ještě nenastal čas, aby se stal mužem a vesničané jej nestihli zasvětit do svých ohavných praktik. Todd má štěstí, že i ve zkaženém městě se našli dva muži, kteří si jej po smrti matky vzali do péče a milují jej jako svého vlastního syna. Právě oni Todda posílají pryč. Todd nechápe, proč musí pryč a co komu udělal. Jen prchá a snaží se věřit, že jeho otec jej nevyslal pryč jen tak. Todd má však sehrát v plánu osadníků velkou roli a tak se jim velmi nelíbí, že utekl. Vydávají se za ním. Armáda je Toddovi stále v patách a on zjišťuje, že to, co celý život věděl o lidech kolem sebe a o světě není pravda.

Kniha nás vrhne přímo do světa hluku. První dvě kapitoly jsem byla dost zmatená. Když mi nikdo nevysvětlil, co hluk vlastně je, tak se v novém světě těžko orientuje. Přeci jen jsem četla dál a zvykla si na nový styl psaní a úplně nové starosti hrdinů. Todd mi jako hrdina sympatický vůbec nebyl. Já jako milovník zvířat jsem těžko nesla, jak se ze začátku choval ke svému psovi. Opravdu jak k psovi. Tím si mě znepřátelil hned od začátku. Jak už jsem řekla, i zvířata jsou zasažena virem hluku a jejich myšlenky nejsou skryty. Tady mi chyběla trochu větší inteligence Toddova psího přítele. Jeho slovní zásoba je omezena na Todde? Když mu Todd ublíží a hovínko Todde. Neříkám, že měl psík řečnit, jako antický filozof, ale tohle mi přišlo až moc omezené. Možná díky tomu si pes zachoval status zvířete a ničeho víc. Až později najednou chápe požadavky pána a i sám odpoví jednoduší větou. Alespoň to. 

Asi by bylo na místě se zmínit o nepříteli. Po Toddovi jde kněz Aaron. Tato postava mi přijde tak nereálná, že to více ani nejde. Nedokážu pochopit, jak někdo může stále žít, když byl několikrát zneškodněn. Asi je to nějaký kříženec Arnolda s Jean-Claude Van Dammem okořeněný hrdiny z Cobry 11. Nikdo jiný nemůže být tak nezničitelný. Autor často popisuje, že má v obličeji jen zející díry, zuby jdou vidět, nos chybí a podobné krásné popisy, při kterých si představíte zombie z nejhoršího hororu, který jste kdy viděli. Byl tak trochu utopený, tak trochu mu rozmlátili obličej na kaši. A on stále žije a stále je první a stále Todda nalézá. No, nezlobte se na mě, ale je to snad Superman, jinak to nechápu. Konec knihy sice nemůžu spoilerovat, ale ten byl úplně pro mě postavený na hlavu. Celou dobu po Toddovi střílí, drží mu nůž u krku a další věci a nakonec… kdo četl, tak ví.

"JE TO DĚVČE," řeknu znova. Pořád zadržuju dech, pořád cítím ten tlak v hrudi a pořád před sebou držím napřažený nůž.
Děvče.
Dívá se na nás, jako kdybychom ji chtěli zabít. Choulí se v klubku, aby bylo co nejmenší, a nespouští oči z Mancheeho, jen tu a tam letmo pohlídne na mě.
Na mě a na můj nůž.
Manchee vrčí a supí, celý hřbet naježený. Hopsá po zemi, jako by to byla rozpálená plotna, a vypadá rozrušeně a popleteně jako já, až na to, že je naprosto beznadějný udržet ho nějak v klidu.
"Co děvče?" štěká. "Co děvče?"
Čímž myslí: "Co je děvče?"

(NESS Patrick . Hlas nože. Jota, 2011. 376 s. Chaos. ISBN: 978-80-7217-909-1.)

Kniha jako celek se mi nečetla špatně. Jen mi přišlo, že je jen o utíkání a stále nalézání armádou a pak zase utíkání. Důvod proč Todda vlastně pronásledovali, jsem sice pochytila, ale nechápu ho. Todda by vůbec nepotřebovali, kdyby nechtěli. Tahle honička mi přijde úplně praštěná na hlavu. A když ho chtějí, proč po něm střílí, když jej tím mohou zabít? Nevím. Tím, že Todda stále nalézají, kniha nestojí na mrtvém bodě, ale celkem rychle vám dojde, že prostě nemají šanci utéct. Když jej doženou asi po 5x tak už mě to ani nepřekvapilo a jen si říkám, tak už to ukonči. Velký konec, který měl přijít, kdy se vše vysvětlí mně už ani nezajímal. Jen jsem si říkala, že to dočtu, když jsem to začala číst. Hrdinové mě nezaujali, příběh mi přišel stále o tom samém, místy dost kruté scény. No, myslím, že kdyby mne kniha minula, nic by se nestalo.

Abych ukončila recenzi něčím pozitivním, tak řeknu alespoň to. Vir hluku mě zaujal. Alespoň ten mi přišel zajímavý. Líbí se mi, že autor nehledal nějaké kličky, jak by se dal hluk přehlušit. Prostě je tady a neschováte se. Vždy vás prozradí a nemáte se kam schovat. Když hluk, tak se vším všudy. Každý slyší vaše myšlenky, vždy a všude.

RECENZE: V ringu - K. Evans

 

Jelikož neumím usnout bez přečtení alespoň pár stran nějaké knihy, tak jsem prohledávala čtečku, co bych si tak přečetla. Volba padla na knihu V ringu, která mne zaujala hlavně díky své obálce. Ten kontrast červené a černé se mi prostě líbí.

Kniha V ringu je příběhem boxera Remingtona Tatea, který má bipolární poruchu. V praxi to znamená, že je nepředvídatelný a má občasné násilnické záchvaty. Při jednom ze svých zápasů zahlédne v hledišti pěknou slečnu, na které mohl oči nechat. Rozhodl se tedy o ní něco zjistit a tak se dozvěděl, že je fyzioterapeutka. Ha, to se mu právě hodí. Brooke zaměstná a má originální výmluvu, proč ji mít u sebe. Každý z nich má na svých bedrech životní zklamání a velkou dávku smůly, ale spolu se musí pokusit ze svých chyb udělat přednost.

Ze začátku je kniha psána velmi svižně. Za chvíli pochopíme, že nejen že Brooke přitahuje Remingtona, ale i ona by jej chtěla. Řeknete si, kde je tedy problém? Ale odpověď na tuto otázku hned tak mít nebudete. I když oba po sobě navzájem touží, na první jejich společné milování si pěkně počkáte. Důvod proč tomu tak dlouho Remington odolává, vás možná překvapí a možná také ne. Když už se to tedy stane, očekávejte dlouhé kapitoly plné sexu. Až se musím přiznat, že jsem knihu v polovině jejich aktu, nebo před začátkem bez sebemenších výčitek přestala číst. Těch popisů a společných aktů je v knize tolik, že mě sex začal nudit. Ani se mi znovu do čtení nechtělo, protože jsem chtěla trochu více, než jen ten sex, sex a zase sex. 

Neříkám, že by kniha byla pouze o sexu, to vůbec ne. Ale v té polovině jde zejména o tomhle.

Až později zase slovo dostává i vážnější téma. Remington mně osobně neimponoval. Muž, který spal s prostitutkami, by mne nikdy nelákal. Už jen ta představa, že měl ženy, které zažily možná desítky, či stovky můžu. Brr, až mi jde mráz po zádech, že by jistá část jeho těla měla pak být součástí mé. Prostě chlap sukničkář mi nikdy nebude sedět. Kromě toho už by jako chlap ušel. Až na žárlení sám na sebe, které nedokážu pochopit a jedno neiracionální jednání kdy vyšiloval kvůli jedné puse na tvář.

Abych jen nebručela, tak zkusím popsat, co se mi líbilo. Autorka popisuje sbližování dvojice pomocí hudby, ten nápad se mi líbil opravdu moc. Navzájem si vyměňují mp3 přehrávače a pouští druhému svou oblíbenou hudbu, to byly mé oblíbené pasáže. Hezké. Také jsem díky této knize přišla na ústřední písničku filmu Město andělů jménem Iris od kapely  Goo Goo Dolls. Písnička je to opravdu pěkná, takže jestli máte čas, tak si ji zkuste pustit. Na začátku knihy (nebo na konci?) je dokonce seznam skladeb, které si autorka pouštěla při psaní knihy. Pokud tedy chcete rozšířit svůj repertoár romantických skladeb, můžete se podívat, jestli vás něco nezaujme.

V celkovém kontextu kniha špatná nebyla, ale že bych si z ní sedla na zadek, to také ne. Pasáže, které by mi vyloženě vadily, tam asi žádné nebyly. Jen občasná hluchá místa. Záporák mi velkou část knihy přišel záporný jen v hlavách hrdinů, až na konci knihy jsem usoudila, že opravdu špatný byl. Po pravdě si neumím představit, že má kniha další pokračování a ne jen jedno. Nevím, co více chce autorka o ústřední dvojici říci. A myslím, že to zjišťovat nemusím. Bude to nejspíše další rozečtená série, kterou nikdy nedočtu.

RECENZE: PS: Miluju tě - C. Ahern

Najít si toho správného muže, kterého si jednou vezmete, je výhra. Nevadí, když se občas pohádáte kvůli maličkostem, stačí, když v něm máte oporu a umíte si navzájem odpustit. Holly a Gerry jsou spolu i přes malé neshody velmi šťastní. Užívají si sebe navzájem a podnikají akce s přáteli. Jejich slunečné dny nezkazí hádka, ale návštěva u doktora. Gerry má v poměrně mladém věku nádor na mozku a nevypadá to s ním nejlépe. 

Kniha začíná v momentu, kdy Gerry své nemoci podlehne a nechá svou ovdovělou ženu na pospas samotě a novému životu. Nikdo se nebude divit, když budou první kapitoly smutné a prosáklé slzami naší hrdinky. Naštěstí má přátelé a rodinu. Ti se snaží, jak nejvíce mohou, aby Holly začala znovu žít. Nejvíce ji v tomto bodu pomůže zesnulý manžel. Měl tolik ohleduplnosti a empatie, a navíc chtěl splnit jeden ze slibů daných své ženě, že ji sepsal seznam věcí, které by měla splnit po jeho smrti. Seznam rozdělený do deseti dopisů měl Holly chodit každý měsíc. Gerry do něj zahrnul maličké hlouposti, jako Kup si novou lampičku, až po svolení, aby se Holly nebála znovu zamilovat. Tyto dopisy jsou ústředním tématem této knihy. Dopisy a láska přátel a rodiny, která podrží v těch nejtěžších chvílích.

Kniha se mi líbila, ne tak moc, abych ji četla někdy znovu, ale nebyla ani vyloženě špatná. Čekala jsem od ní více romantiky.  Věděla jsem zhruba, o čem kniha je. Film jsem viděla už dávno a nepamatuju si z něj téměř nic. Moc mě nezaujal. Chtěla jsem originální myšlenku z knihy, která tvořila tak dobrou předlohu, že podle toho někdo film natočil. Nakonec se velké ovace neděly. Nápad dopisů, které chodili od milujícího manžela, i když tady už nebyl, byl dojemný. Ale čekala bych trochu jiné znění vzkazů. Něco více romantického, nějaká velká vyznání lásky, které by mi po smrti manžela připomínali, jak velmi mě miloval. Nicméně musím přiznat, že některé Gerryho úkoly byly opravdu dobře promyšlené. 

To by bylo, co se týká dopisů. Teď k hlavní hrdince. Holly mi bohužel sympatická nebyla. Chápu, že po smrti někoho blízkého se trápíme, ale přišla mi velmi sobecká. Její muž zemřel před rokem a ona nedokázala přát štěstí dvěma svým nejlepším přítelkyním. Pořád se utápěla v sebelítosti a stále brečela a všichni kolem ní museli chodit po špičkách a podřizovat se jí. Takovou osobu bych nechtěla mít ve své blízkosti.

Naopak jsem měla ráda vedlejší postavu Richarda, což je Hollyin nerudný bratr. Richard byl opravdu v polovině knihy nesnesitelný. Namyšlený, arogantní, no blbec. Ale postupem času zjišťujeme, že má opravdu rád své děti a umí se chovat odvázaně. Na konci příběhu jej mám už opravdu ráda a je mi ho líto. Na této postavě jde opravdu vidět proměna za ten rok, který s rodinou a přáteli prožijeme.

Když to vezmu kolem a kolem, tak mi celkově život ostatních přišel zajímavější, než ten Hollyin. Dva bratři zcela jiní, každému je věnována stejná pozornost, sestra milující adrenalin a australského chlapíka, který ji opustil. Dvě kamarádky a jejich vztahy s milujícími muži. Knihu bych ani neoznačovala jako romantický příběh, ale spíše jako nějaký román o vztazích v rodině a také přátel. 

Nakladatelství: BB art

Rok vydání: 2013

Počet stran: 376

ISBN: 978-80-7461-286-2

CESTOVÁNÍ: Benátky a Verona ČÁST I.

Líbí se mi, když jsem jako knihomol označována za tichého intelektuála. Zní to lépe, než označení introvert, který se více blíží pravdě. A jako intelektuál jsem také poctivě a dlouhou dobu vybírala dovolenou, na kterou bychom s přítelem mohli vyrazit. Už při první nechtěné reklamě, která mi vyskočila přes celou obrazovku a odkazovala na jakýsi slevový portál, mě zaujaly poznávací zájezdy, které se nezdály zase až tak moc drahé. Tudíž na mé narozeniny mi přítel jako dárek daroval jeden z těchto zájezdů. Když už máte danou cenu, za kterou můžete jet, tak nemáte vyhráno. Těch zážitků, které čekají za rohem a krásných míst je tolik, že jsem každý týden říkala spolužákům, že jsem se rozhodla opět pro něco jiného. V plánu byla jak Paříž, tak třeba Holandsko a nakonec Benátky. Vyhrály Benátky jako poslední volba, které jsme koupili den před koncem akce. 

Zájezd nás zaujal, protože sliboval jak zájezd do Benátek, tak návštěvu města Verona a také půl den koupání v moři. Prostě vše, co bychom v Itálii mohli chtít dělat a vidět.

Vyjeli jsme kolem 14h od nás z domu, nástupní místo bylo v Brně a to je od nás ještě kousek cesty. Po třech hodinách a pár desítkách minut jsme seděli v Brně v restauraci a krátili si čas čekáním na hodinu odjezdu. Cestovní kancelář v pokynech uvedla, aby účastníci zájezdu byly na autobusovém nádraží ve 20 hodin a asi 45 minut. Odjezd byl plánován na 21 hodin večer. Nakonec jsme měli deset minut do odjezdu a lítali jsme od jednoho autobusu ke druhému a hledali ten náš správný. Propadali jsme panice a kontrolovali všechny autobusy snad 4x. Je hezké hledat jeden autobus mezi další stovkou autobusů, které stále přijížděly a odjížděly s dalšími nedočkavými turisty a rekreanty. Bylo něco po deváté hodině a náš autobus stále nikde. Strach začal pracovat naplno. Přeci jenom, když něco koupíte poprvé přes slevový portál, máte trochu strach, jestli pro vás vůbec někdo přijede. Přijeli, nakonec přece jen přijeli. Odjezd byl o hodinu později, ale co. V tu chvíli nám to bylo jedno. Byli jsme rádi, že sedíme ve správném autobusu, a že se konečně někam jede. 

Následuje deset hodin jízdy v autobusu do Itálie. Netrvá dlouho a přejíždíme hranice a vjíždíme do Švýcarska. Už je téměř tma a tak z úzkých uliček městeček a hlavně z Alp nevidíme nic. To je docela škoda, protože ty skalní masivy jsou opravdu impozantní a prostě obrovské a krásné. Následující hodiny probíhají ve smyslu střídání dvou činností. Vrtění se na sedačce, aby člověk našel alespoň nejméně nepohodlnou polohu a cosi jako spaní, které se za spaní vydávat nemůže. Po spánku bychom měli být trochu odpočatí. Neustálé se probouzení jen vše zhoršovalo a brzy z toho člověka začne pobolívat hlava. Proto jsem snahu usnout brzy vzdala a raději jsem se dívala z okna na siluety hor a tunely vedoucí skrze ně. Kolem 5 hodin ráno se rozednívá a já vidím jedno pole vedle druhého a vinice. Itálie je tady. Sice ještě pojedeme spoustu hodin, ale přeci. Jsme tady.

Asi kolem 9 hodiny druhého dne od odjezdu stojíme na autobusovém parkovišti a odlepujeme víčka. Po zakoupení všech průjezdů jsme konečně na první zastávce a to ve Veroně. Sluníčko už praží a my přecházíme spolu s paní průvodkyní podchodem hlavní cestu. Vcházíme na most, ze kterého lze zahlédnout první stavby města.

Stačí udělat pár kroků a vidíme první z památek. Na fotce můžete vidět pozůstatky z Římských dob. Jde o opevnění města, tedy hradby, které chránili pány a měšťany. Chudina zůstávala venku před hradbami. Tyto hradby se táhnou asi kilometr a my je stále měli na levé straně, až do chvíle, než jsme došli na náměstí Piazza Bra. Stačí přejít cestu a jsme u arény, před kterou je několik soch a vozů. Na můj vkus jsou tam věci vyskládané trochu chaoticky. Proč tam vlastně jsou, jestli jsou pravé, nebo jen atrapy, to jsem se nedozvěděla.

Aréna je pěkná, zachovaly se sice pouze dvě řady, ale i tak si myslím, že by mohla konkurovat té v Římě. Navíc její výhodou je, že jsme s přítelem neviděli před vchodem žádné kilometrové fronty. Kdyby nám zbyl dostatečný čas, také bychom se tam podívali.

Poté nás paní průvodkyně vede okolo arény do prvních uliček, kde jsou zejména obchůdky, které jsme s přítelem úspěšně míjeli. Nechybí ani kavárny, nebo restaurace. My jsme chtěli mít výklad, proto jsme pokračovali i nadále s naší delegátkou. Domečky jsou barevné a veselé, nechybí ani dřevěné okenice typické právě pro teplejší oblasti jako Itálie nebo Španělsko. 

Uličky nás úspěšně vedou k věži Torre dei Lamberti, která se nachází na náměstí Piazza delle Erbe uprostřed města. Věž sloužila hlavně k vyhlášení poplachu při útoku, nebo požáru. Tato věž je největší ve Veroně a jde vidět téměř z jakéhokoliv místa, proto nám také často sloužila jako orientační bod.

Odtud už stačí jít jen kousek a v tmavém průchodu je ukrytý balkón Julie. Verona je spjata se spisovatelem Wiliamem Shakespearem. Podle pověstí právě z tohoto balkónu mluvila Julie s Romeem. Pod balkónem je socha Julie, která má značně osahaná ňadra, nedalo mi to a tak jsem se zeptala, proč. Při dotyku na pravé ňadro Julie se údajně ten, kdo se jí dotýká, zamiluje. Nechybí ani zeď lásky. V nějakém romantickém filmu jsem viděla zeď plnou papírových vzkazů nalepených na zdi,

ta opravdová je jen počmáraná fixami a centráky a nevypadá to zrovna nejlépe.

Poté jsme pokračovali na největší náměstí Piazza delle Erbe, neboli Zelný trh. Je pravda, že zde je opravdu jeden stánek na druhém a lovcům suvenýrů mohou zazářit oči. Magnetky a přívěšky vyšly tak na 3 – 5 euro. Já si musela koupit klobouk, protože bylo opravdu parno a pravé poledne a ty stály tak od 10-15 euro. Nikde ve Veroně nechybí fontánky a zdroje vody. Dá se osvěžit například na tomto náměstí je jeden kohoutek. Nevím, zda-li voda byla opravdu pitná, ale napouštěli si jí všichni a my také a nic nám nebylo. Na tomto náměstí můžete vidět například pranýř, nebo spoustu soch různých osobností města.

 

Je zde také socha svatého Marka, patrona Benátek, které Veronu nějakou dobu vlastnili. A také má nejpovedenější fotografie. :) 

Dá se říci, že poté jsme byli vypuštěni na volný průzkum okolí. Vybaveni mapkou jsme stáli na okraji řeky a kochali jsme se panoramatem. 

Nakonec jsme se s přítelem po menší debatě vydali nahoru na kopec okouknout hrad.  

 

Na hrad vedlo asi tisíc schodů, v tom horkém počasí žádný med, ale přeci jen jsme se vyšplhali nahoru. Hrad nás celkem zklamal, byl celý rozkopaný a opravovaný. Nedal se ani obejít. Zato ten výhled!! Ten byl k nezaplacení. 

Posuďte sami.

Hned pod hradem je staré divadlo. Vstup nebyl drahý, ale původních sedaček moc nezůstalo. Nyní se divadlo využívá pro koncerty.  

Nám pomalu docházely síly, proto jsme sešli z kopce a šli jsme se ochladit do řeky. Po cestě k jednomu ze spousty mostů jsme opět potkali pár nádherných soch. Jako je například tato. My už jsme byli úplně uvaření i po koupeli, která proběhla před 10 minutami a tak jsme se vydali hledat pravou italskou zmrzlinu. Chvíli nám to trvalo, ale pak jsme přeci jen našli. Italská zmrzlina je opravdu úžasná, navíc se prodávala u krásného průchodu.  

S mým Davčou jsme viděli, že máme ještě nějaký čas pro sebe a tak jsme se chtěli vrátit na původní místo, odkud jsme vyšli. Bylo blízko i autobusovému parkovišti a chtěli jsme hlavně navštívit arénu, kterou jsme viděli na začátku. Do cesty se nám ale postavil hrad Castelvecchio, takže z původních plánů trochu sešlo.

Hned u hradu byl krásný oblouk a hrad se dal projít. Sice na ochozy bychom si asi už museli koupit vstupenku, ale i most a nádvoří stály za to.

Od hradu jsme se snažili dostat k té přítelem vytoužené aréně, bohužel se ukázalo, že nám zbývá poslední půl hodina a prohlídka byla na hodinu. Tak jsme se alespoň vyfotili s Kleopatrou a římským vojákem a unavení jsme čekali na zbytek skupiny.

Pro dnešek bylo zážitků až až. Tělo je uvařené a tak se těšíme na hotel na sprchu. Asi se o ní popereme. Příjezd na hotel a druhý den v Benátkách a u moře rozvedu v druhé části článku. Protože věřím, že vás tak dlouhý článek unavil a pokud jste vydrželi až sem, tak se vám klaním.

Fotek mám mnohem více, bohužel nelze je všechny dát do jednoho článku. :)  Vybrala jsem proto ty nejhezčí a pro ty, kteří plánují do Verony cestu jsem udělala malinkatý přehled, na co se mohou těšit. Veronu určitě doporučuji. My tam byli 5 hodin celkem a stejně jsme ji celou neprošli. I když jsme toho zvládli více, než zbytek skupiny.