sobota 28. února 2015

RECENZE: Zapomenutá legie - Ben Kane

Zapomenutá legie je historickou knihou z období starého Říma spisovatele Bena Kane. Tento autor má na svém kontě hned několik knih s touto tématikou. V jeho knihách můžeme potkat Spartaka, Hannibala, Caesara a další známé osobnosti z této slavné historické doby. Kniha Zapomenutá Legie patří do trilogie nesoucí stejný název.Trilogie pokračuje knihou Stříbrný orel a Cesta do Říma.

Řím, rok 70 před Kristem

Po začtení do knihy budete sledovat osudy čtyř hlavních postavTarquinuseposledního přeživšího Etruska toužícího po pomstě na Římanech, kteří dobili zem jeho předků. Mimo to také věštce předvídajícího budoucnost. Romula rozeného Římana, ale přesto otroka, který byl prodán do gladiátorské školy a jeho dvojčete Fabioli, kterou nepříznivý osud zavál do nevěstince. A nakonec Brennuse gala, jehož život nešetřil, přišel o všechny své blízké a skončil také jako gladiátor. Máme tady zástupce všech nejdůležitějších národů, které byly v této době známy.

Autor tak popisuje chod života v Římě, jak bychom si jej při obdivování Římských památek určitě nepředstavovali. Splašky na ulicích, znásilňování žen, krutost vládnoucí vrstvy, život otroků a v neposlední řadě také život gladiátorů na život a na smrt. Snaha po moci je všude přítomná. Caesar na válečném tažení v Galii je dost daleko na to, aby mohli ostatní toužit po vyšším postavení. Největší hrozbou Caesara, ale i Říma je Crassus, který neváhá a pošle desítky legionářů na smrt. Jen aby získal slávu a zavděčil se lidu.

Způsob psaní Bena Kana mi vyhovoval, autor umí popsat všechny pocity hrdinů tak dokonale, že se zcela vcítíte do jejich kůže. Uvedu to na příkladu tažení na Parthy. Kane popisuje pálení písku do podrážek vojenských sandál, nezapomene ani na puchýře z kožených pásků. Římský orel na praporech vlaje nad každou centurií. Slunce se odráží od zbroje a oslepuje nepřítele. Několik tisíc vojáků legie táhne v poušti a vy si umíte přesně představit, jak vypadají. Nechybí ani přesné popisy různých taktik boje jako například slavná želva. Autor se pouští i do popisů pocitů jednotlivých vojáků. Strach před bojem a pýcha Římanů na své legie, které neutíkají nikdy z boje. Tekoucí pot z pod přilbice, váhu těžkých zbraní.

Bojové scény mužských hrdinů jsou střídány kapitolami o Fabiole. Ty mi vyhovovaly trochu více. U Fabioly byl také neustálý boj, ale ne na bitevním poli. Konkurence prostitutek a boj o nejlepší zákazníky je Fabiolin každodenní chleba. Brzy Fabiola zjistí, že může i něco získat. Tajné odposlechy vlivných senátorů umožňovaly Fabiole tahat nitkami tam, kde potřebovala. Díky tomu také pronikneme více do politiky státu.

Postav v knize je dá se říci docela dost, ale nejsou přítomny všechny v jednom místě, časem se střídají, takže není problematické si pamatovat jména. Největším překvapením pro mne byl Brutus a Caesar, hned řeknu proč. Brutus byl moje nejoblíbenější postava, pokud se dostanu k dalším knihám této série, tak si myslím, že by se právě tato postava mohla dobře vyvíjet. I když se v knize nevyskytoval často, tak se stal brzy mým oblíbencem. O Caesarovi se v knize stále mluvilo, ale neukázal se tam. To bylo trochu zklamání, ale stejně jako u Bruta doufám v jeho přítomnost v další knize.

Celkový dojem z knihy mám dobrý. Až na jedno místo mi kniha plynule utíkala pod rukama. Představivost mohla pracovat na plné obrátky. Zjistila jsem plno informací o různých typech gladiátorů a jejich způsobu boje. I bohužel o krutosti, kterou Řím podporoval a lid miloval. Autor zakládá spoustu obrazů na skutečných osobnostech a informacích a tak, když jsem si nebyla jistá, kdo právě kuje pikle v lázních, tak stačí pohledat na internetu jméno a vše je brzy jasnější. V cizích nebo neznámých názvech i pomůže vzadu přiložený slovníček pojmů, tak možná ani internet potřebovat nebudete. Navíc velkým je, že kniha staví na skutečné události, kdy Crassus opravdu táhl na Parthy.

neděle 22. února 2015

RECENZE: Cizinka - Diana Gabaldon

Mé hodnocení: 98 %

Píše se rok 1945 a právě skončila válka. Claire neviděla svého muže téměř pět let, a teď konečně po všech strastiplných bojích mohou být znovu spolu. Důležitou otázkou však zůstává, zda-li k sobě dokáží najít zpět cestu. V době kdy se brali, byli velmi zamilovaní, ale teď? Po tak dlouhé době? Kdo ví. Proto před nástupem zpět do normálního života a do práce, odjíždí do Skotska, kde budou mít čas jen na sebe.

Zatímco Claire sbírá rostliny a zajímá se o jejich využití, její muž Frank hledá informace o svém předkovi Jonathanu Randallovi v místních archivech. Vydávají se na nejrůznější procházky po vesnici a okolí, poslouchají od obyvatel různé legendy a užívají vzájemné náklonnosti. Při jedné jejich toulce po okolí narazí na kamenný kruh, který zřejmě používali v dávných dobách druidové. Frank, který je pravý historik, je nadšen. Kdyby věděl, že díky němu přijde o svou drahou ženu, raději by se mu vyhýbal obloukem.

A čára vašeho manželství,“ opět potřásla hlavou, „ta je rozdělená. Není to nic neobvyklého a znamená to dvě manželství…“
Zachvěla jsem se, ale ona neodbytně pokračovala. Nedokázala jsem posoudit, jestli je skutečně dobrou věštkyní. Podívala se na mě konejšivým pohledem.
„Ne, nemějte strach, děvenko. Neznamená to, že se vašemu muži něco stane, znamená to pouze, že kdyby se stalo,“ zdůraznila slovo „kdyby“ a slabě mi stiskla ruku, „nebudete se soužit a trávit zbytek života v hlubokém želu. Znamená to, že dokážete opět milovat, pokud ztratíte svou první lásku.“
Zašilhala krátkozrace do mé dlaně a přejela krátkým ostrým nehtem po mé čáře manželství. „Ale většina takových čar je skutečně rozdělená, ta vaše se větví.“ Vzhlédla a potutelně se usmála. „Doufám, že nejste bigamistka?“

Claire se vydá třetí den ráno na kopec ke kamennému kruhu, aby si vzala vzorek jedné rostliny, která tam nahoře roste. Kameny způsobí, že se jí zatočí hlava a probouzí se až na zemi. Kolem jsou travnaté kopce jako dřív, jen auto zmizelo neznámo kam a kolem ní pobíhají muži v rudých kabátech. Ocitla se v 18. století, a jako prvního člověka potkává právě manželova předka Randalla. Má s ním menší nedorozumění, ze kterého ji vytrhne zarostlý muž v sukni. Unese ji a vhodí ji přímo do chřtánu rodu MacKenziů. Mužů rozhodných, statečných, hrdých a také špinavých, páchnoucích a o jejich slovníku by se dalo také ledasco říci. Právě v jejich skupině je i mladý zraněný muž Jamie. Claire ve válce pracovala jako zdravotní sestra a tak se směle vrhne do téměř 300 stránkového léčení svého pacienta. Opravdu, nikoho jsem neviděla tak často zraněného, jako Jamieho.

Jamie je postava, kterou si musíte oblíbit. Odvážný mladý muž, který je jiný, než všichni ti zarostlí neandrtálci, kteří žijí na hradu Leoch. Nebojí se bolesti, a je opravdu muž se srdcem na pravém místě. Ne jednou riskuje svůj život pro druhé. Jak oddaně umí nasazovat svůj krk, tak oddaně umí i milovat. Líbila se mi jeho bezstarostnost a smysl pro legraci. Umí být také tvrdohlavý, ale i tak je to pravý hrdina z románů. Kdybych mohla, také bych odcestovala do Skotska 18. století a vzala bych si ho za muže. Jezdila bych s ním na koni po travnatých kopcích, kolem stříbrných jezer, lozila po skalách, abychom se mohli kochat krajinou.

Postava Claire se stala hned po Mercy Thompson druhou mou nejoblíbenější ženskou postavou. Odvaha, se kterou vycházela vstříc všem těm mužům, kteří s ní mohli dělat, co chtěli, byla úžasná. Její prořízlá pusa, když se vztekala a útěky všech, kteří byli v dosahu, aby ji vyhověli byly skvělé. Líbilo se mi, jak si dokázala získat přízeň a přátelství mužů z rodu MacKenziů. Všechny způsoby ošetřování a léčení pacientů těmi nejprostšími metodami se mi také líbily. I jak uměla přesvědčit všechny kolem sebe, aby přispěli k jejímu plánu. Není to hrdinka, která by se utápěla ve smutku, raději vezme příležitost za pačesy a jde se poprat s osudem.



Příběh odehrávající se v minulosti, zejména ve středověku mě vždy osloví. Zejména, pokud je to tak čtenáři oblíbená kniha. Narazila jsem na ni náhodou, koupila ji a až po koupi jsem ji šla vyhledávat na internetu. Jakmile jsem zjistila, že je téměř všude vyprodaná, letěla jsem hned druhý den znovu do stejného obchodu a koupila další tři díly. Teď toho nelituji. Příběh je to opravdu kouzelný. Začínající zlehka, poté trochu přitlačí, jako Claire zavazující ránu, graduje velkou láskou, až zase splyne do klidnější roviny skotských jezírek. Zamilovala jsem si všechny skotské muže vyskytující se v knize. Jsou to tvrdí muži, ale přitom spolehliví, a když se jim dostanete až pod kilt, uvidíte, že umí být i citliví. Ač páchnou po whisky, či jiném alkoholu. Všechny popisy těžkého života ve středověku byly úžasné. Hlavně pro mě jako milovníka tohoto období. Když už čtete tak dlouhou knihu, najde se v ní dost místa na popisy a rozvádění opravdu všeho, co autorka chce a potřebuje. Líbil se mi celý vývoj příběhu, ze začátku nepřátelští Skotové, nepřijímající Angličanku mezi sebe. Později o něco přátelštější, nicméně podezíraví společníci. Až to přechází v křehká přátelství a přátelství na život a na smrt. Nicméně tím to nekončí. Ze začátku jsem se bála, že kniha bude zejména o tom, jak Skotové bojují proti rudo kabátníkům. Naštěstí tomu tak nebylo. Menší šarvátky jsou po celou dobu přítomné, ale hlavním tématem je mladý Jamie ze stájí a cizinka Claire, které by se také rádi podívali na zoubek.

Pohnul svým zdravým ramenem. „Rudokabátníci. Seřezali mě dvakrát během týdne. Udělali by to v jednom dni, ale báli se, že mě zabijí. Bičovat mrtvolu není žádná zábava.“
Snažila jsem se mluvit neúčastně, když jsem mu omývala ránu. „Myslím, že se při tom nikdo nemůže bavit.“
„Ne? Měla bys ho vidět.“
„Koho?“
Toho kapitána od rudokabátníků, který mě málem stáhl z kůže. Přímo zářil radostí, na rozdíl ode mě,“ dodal. „Jmenoval se Randall.“ „Randall!“ Nedokázala jsem potlačit třes v hlase. Chladné modré oči se na mě zadívaly.
 „Ty znáš toho muže?“ Hlas měl najednou podezíravý.
„Ne, ne! Znala jsem jednu rodinu, která se tak jmenovala, ale to… bylo před mnoha lety.“

O Jamiem se za celou dobu čtení dozvíme opravdu mnoho a mnoho informací. Zajímavé je, že si všechny pamatuji. Rád vypráví o své rodině a já se skrz jeho vyprávění zamilovala do jeho otce. Jamie toho má spoustu za sebou, je obviněn z vraždy a musí se skrývat. Nebylo by to tak špatné, kdyby kapitál Randall nebral svou mstu osobně. Jenže bere a Jamie nemá chvíli klidu. Nemůžu a ani nechci tvrdit, že v téměř sedmi set stránkové knize není místo, kde byste se ani chvilku nenudili. Možná tady pár takových míst je, ale já sama pocítila upadávající pozornost až na konci knihy a to je tedy kus práce. Autorka mě udržela až do konce. Až po skončení hlavní dějové linie jsem doufala, že knihu brzy dočtu a hrdě ji budu moci dát mezi své přečtené knihy.


 Kniha je to velmi čtivá, hlavně pro milovníky historických a romantických knih. Oba typy si mohou najít to své. Já ji četla neuvěřitelných zhruba šest dní, to není vůbec mnoho. Přes sto stran každý den, a kniha byla pryč. Málo kdy se mi stává, že kniha neumí v klidu ležet na gauči a nechat mě být. Cizinka to neuměla. Psala jsem si s přáteli na chatu, a když neodepisovali, přemýšlela jsem nad Jamiem a očima vyhledávala knihu. Nakonec jsem ji měla stále někde po ruce a četla v každé volné chvíli. Už bych mohla přestat s vychvalováním, protože recenze je pomalu stejně dlouhá, jako samotná kniha. Jen jedna věc se mi v knize nelíbila a tou byli některé ošklivé zranění popisované do detailů a chování kapitána Randalla, který nebral žádné servítky. Ale to už k době a ke knize patří. Konec knihy, i když byl v pomalejším tempu, než zbytek knihy otevřel zajímavou otázku. Ovlivňuje Claire svým léčením a vůbec celkově svým chováním budoucnost? Skvělý konec! Přiznávám bez mučení, mám již záložku ve Vážce z jantaru. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

Škoda, že Jamie není zpěvák. Pak by všechny mladé holky okamžitě zapomněly na One direction a Justina Biebera a skandovaly by: Jamie, Jamie, Jamie. A já bych tam hrdě stála a křičela taky.


PS: Asi 200 stran před konce jsem to nevydržela a pustila si první díl seriálu. Vřele doporučuji! Viděla jsem první díl a věrně se držel seriálu. I říkali stejné repliky. A Jamie je neuvěřitelně sexy. Poprvé, co nelituji, že mi seriál/film zkazil mou vlastní představivost. Jamie je kus a už jsem jej viděla před očima jen takhle. Miluji ho, jak knižního, tak seriálového. 

úterý 17. února 2015

RECENZE: Vlčice a dívka - Henri Loevenbruck


V zemi Gaelie žila opuštěná dívka jménem Alea. Vesničané zrovna nemají rádi toulavé děti, které se živí malými krádežemi. Nestalo se tedy jen jednou, že dívce ošklivě nadávali, nebo po ní házeli různé shnilé ovoce. Její osud se změnil v den, kdy utekla na vřesoviště, aby se vyplakala. Tady v písku našla mrtvého muže. Muži stáhla z ruky prsten, protože věřila, že si za něj koupí alespoň na pár dní plný žaludek. Bohužel tento prsten způsobí více problémů, než radostí. Do vesnice přijíždí druid a začne se o Aleu vážně zajímat, a ne jen on. V zemi vládne nepokoj. Nikdo vlastně neví, zda zemi vládne panovník, nebo druidové. Ať už je tomu jakkoliv, měli by se spojit proti společnému nepříteli.

Kmen žijící pod zemí byl před dávnými lety vyhnán ze země a půdu si přivlastnili lidé. Tento národ chce svou zemi zpět a neváhá zabíjet a plenit vše okolo. Druidové jsou proto neklidní, ale to není jediný důvod. Jejich nejsilnější druid zemřel, jeho moc se dědí. Nikdo ale nezná dědice této moci. Získal ji odpadlý druid, nebo si před smrtí našel svého následovníka?

Zmatená Alea náhle přestala hloubit. Co to jen pod touhle vrstvou písku, právě uprostřed vřesoviště, může být? Látka, z níž byl předmět, jehož se dotkly její prsty, vyroben, v sobě měla cosi zvláštního. Bylo to něco, co sem rozhodně nepatřilo. Že by nějaký vzácný předmět? Ukryté peníze? Osiřelá dívka po celé své dětství pronásledovala štěstí, aniž by se jí kdy podařilo ho dosáhnout. (..) Kam až její paměť sahala, žila Alea sama a bez zastání. Neustále byla nucena bojovat o přežití, a tak jen zpovzdálí sledovala jak si jiné děti v jejím věku hrají a smějí se. (str.13)

V knize jsou hlavní tři dějové linie. Jedna sleduje sirotka Alelu a její putování přes celou zemi. Nalézání přátelství, lásky, ale také nebezpečí. Ve druhé linii poznáváme mladého učňovského druida Wiliama a ve třetí linii, ne méně důležité je popsán osud vlčice Imaly. Asi nejvíce mě zaujal příběh Wiliama. Byl mi sympatický hned od začátku. Líbilo se mi například, jak se dostal do učení druidů, i když na učení neměl peníze. Líbila se mi i jeho prozřetelnost a způsob, jakým uměl přesně odhadnout pravdy, které říkáme zaobalené ve složitých proslovech. Jeho hlavními přednostmi jsou inteligence a sebedůvěra. Mrzí mě, že se v knize neobjevoval ještě trochu více. Naopak nejvíce mě zklamala vlčice Imala. Hned na obálce knihy zabírá polovinu plochy, ale v příběhu se vyskytuje opravdu málo. Na druhou stranu se opravdu chová jako vlk. Lidí se bojí, loví, vychovává vlčata a podřizuje se alfa samici. Neumí mluvit a to je to hlavní. Ale přece víme, co se jí v hlavě odehrává. Autor nezapomene vše popsat. I přes to stále zůstává divokým zvířetem a to se mi líbilo.
 
Myslím si, že si v knize každý dokáže najít to své. Ať už si zamilujete věčně rozesmátého trpaslíka, nebo zamračeného, nicméně moudrého druida, tak lesní stvoření Sylvy, nebo vlky a skřítky. Nadpřirozených bytostí je zde opravdu dost. Líbilo se mi, že každá postava vyprávěla, jak se dostala tam, kde je teď. Když jsem poznala jejich minulost, byly mi hned bližší. Vím, že se v tomto často opakuji. Opravdu mám ráda, když vím, co postava dělala před tím, než se dostala do právě probíhajícího děje. Malé jiskření mezi dvěma mladými lidmi také nechybělo. Zajímavá pro mě byla hierarchie druidů a jejich pomocníků. Nechyběly různé obřady, druidové samozřejmě ovládají magii.

Imala již před několika dny opustila planinu a znovu se ponořila do lesa. Zahnal ji hrůzný výjev, kdy se trojice dvounožců z tábořiště, k němuž se přiblížila, utkala s dalšími dvounožci, kteří byli menší postavy a měli zelenou kůži. Výbuchy a plameny, jež při tomto podivném zápase vyšlehly, ji vylekaly, a tak bez rozmýšlení prchla a zastavila se až mnohem později, když už se ten šílený povyk přestal ozývat. Ode dne, kdy jí onen podivný černý vlk přinesl darem zajíce, nežrala, a začínal ji trápit hlad. (str.148)

Pokud vás alespoň trochu mé nastínění zaujalo, tak se můžete těšit na nové nadpřirozené bytosti. Také souboje s nepřáteli na život a na smrt. Kouzla, přátelství, inteligentní postavy. Děj se odehrává na více místech. Pod zemí, nad zemí, v lese, v pustině, na ulici nebo v přepychovém sídle. Nechybí vtipné pasáže, které se naopak střídají s vážnými. Kromě již zmiňovaných postav, je jich tady samozřejmě více. Okouzlí vás bardka se svými příběhy, zamrazí vás z procedur, které praktikují u druidů. Intriky jako na dvoře G. R. R. Martina. A pokud jste milovníci temna, máme tady také křížence Mozkomorů a  Nazgûli.


Ať už vás recenze zaujala, či nikoliv, neváhejte ji ohodnotit. Jestli vás dovede až k přečtení knihy, rozhodně se po přečtení ozvěte. Ráda diskutuji a porovnávám názory s jinými čtenáři na danou knihu.

pondělí 9. února 2015

RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot


Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 
Prostě ten lepší průměr. 4/5



KNIŽNÍ PŘÍRŮSTKY: Únor 2015



Někdo sdílí své chvástačky na konci měsíce, já se rozhodla pro začátek měsíce. Převážně za knihy utrácím na začátku měsíce a později už ani ne, tak proč to nesdílet hned.

Za tak vysokou hromádku mohou hlavně slevy v Knihcentru. Co se dalo dělat, nešlo to tam nechat. Navíc dělám drastický krok, nebudu kupovat žádnou knihu, dokud si na ní nenašetřím. Šetřím stylem, mám dvacetikorunu, dávám do kasičky. Tak snad omezím nakupování a konečně přečtu ty kvanta knih, které mám doma nepřečtené.












Jdeme tedy na knihy, které jsem si pořídila v Únoru.

1. Lehké fantastično
2. Smrt kouzelného džina
3. Hra věží
4. Srdce ze zlata
5. Soukromá potěšení
6. Vlci
7. Záhadná žena
8. Mezi zloději
9. (7 dílů Pravé krve)
10. Sázka na vášeň
11. Monument 14
12. Láska po mexicku
13. Dech
14. Zakázané radosti
15. Netvor
16. Zlatý vlk
17. Čas vlků
18. Volání netvora
19. Paříž - má zhouba a láska (na obrázku chybí)

Lehké fantastično je takový pokus. Z prvního dílu Zeměplochy jsem měla rozpolcené pocity, tak jsem koupila díl druhý, abych se mohla rozhodnout, jestli to je něco pro mě, nebo ne. Vyřazená z knihovny za 40,- proč ne. :) Hru věží jsem viděla na prodej za pár korun už asi před rokem. Přečetla jsem si anotaci, nezaujala mě, ale když už jsem dělala ten velký nákup, tak jsem ji tam přihodila. 

Tady máme recenzní výtisky. Smrt kouzelného džina je pro mě oddechová knížka na styl Harryho Pottera. Postavy se mi v minulém díle líbily, tak jsem si vzala i díl druhý. Zlatý vlk je střela téměř na slepo. Anotaci jsem četla, ale hned po vydání knihy, to je už dávno. Napřed mi jej nechtěli dát, že nesplňuje podmínku fantasy knihy, ale nakonec jsem jej dostala. Právě jej čtu a zatím se mi líbí. Polská jména mě trochu matou, ale příběh je zatím barvitý. Navíc vrahem asi vlkodlak? To mě vždy zaujme. Láska po mexicku je již přečtená. Teď jen sebrat všechny síly, udělat zkoušky ve čtvrtek a snad odpadne psací blok. Recenze tedy snad bude brzy.

Monument 14 jsem už také stihla přečíst. Perfektní kniha, která se mi neskutečně moc líbila a sháním další díly. Bohužel i přes nadšení se neumím dokopat k napsání recenze. Dech mě doufám nadchne stejně jako Monument 14. Jsem na příběh zvědavá. A první z romantických knih, které jsem si objednala Sázka na vášeň. I když většinou příběhy nejsou originální, tak alespoň u knih tohoto žánru dokážu vypnout mozek. Kovbojové a rančeři jsou obzvlášť mými milovanými postavami. Hned po středověkých rytířích. :) Předpokládám, že knihu přečtu a pošlu dál.

Další romantické knihy. Od Beatrice Small jsem již něco četla a pamatuju si, že jsem zklamaná nebyla. Snad se mi budou líbit i dvě tyto knihy. A další cowboy. 

Dva netvoři. Volání netvora už je také přečtené. Slzičky ukáply, vím, že se mi kniha líbila, ale názor zformulovat nedokážu. Snad po druhém přečtení. Netvora jsem koupila už málem několikrát. Nakonec jsem si to vždy rozmyslela a penízky utratila za jinou knihu. Teď konečně přistál u mě. Zatím jsem se snažila 3x začíst, ale nejde to. Snad později. A Čas vlků byl dlouho na mém seznamu, proto když se objevil na Databáziknih v bazaru, tak jsem jej koupila. Já, milovník vlků, musím tuto knihu přečíst. Jinak to nejde. Jsem zvědavá, vlci a fantasy dvě nejlepší věci, které znám. Snad to bude perfektní.

Heuréka další Vlci, taktéž tato kniha byla dlouho na mém seznamu. Neuměla jsem ji nikde na bazaru najít. Ani v internetových knihkupectvích, prostě nikde a pak se najednou zázrakem také objevila na Databáziknih. Odepsat na inzerát mi trvalo snad 30 vteřin. Musela jsem ji vybojovat a mít ji pro sebe. Záhadná žena bude překvapení. Vypadá to na klasickou historickou romanci, to já můžu. Mezi zloději jsem měla také vyhlédnuto, jednou i půjčeno z knihovny. Nakonec jsem neměla čas na přečtení a kniha putovala nepřečtená zpět. Teď ji dám druhou šanci a těším se, až se skamarádíme.


A tady je pár knih z Pravé krve. Sérii jsem četla asi před 4 lety na mobilu. Došla jsem k 5-6? dílu a teď mám pokračování v papírové verzi. Od sedmého dílu na konec. Ještě bych si měla dokoupit ty první díly. Už si moc nevybavuji, o čem to bylo.

A na konec knížka, kterou jsem zapomněla dát na velkou hromádku. Taktéž přečtená. Slibný měsíc. :) Recenze je  zde: http://bookskla.blogspot.cz/2015/02/recenze-pariz-ma-zhouba-laska-rosecrans.html

pondělí 2. února 2015

RECENZE: Paříž má zhouba a láska - Rosecrans Baldwin


Autor: Rosecrans Baldwin
Název: Paříž - má zhouba a láska
Originální název: Paris, I love you but you´re bringing me down
Počet stran: 320
Nakladatelství: Baronet




Asi každý sní o nějakém místě, nebo městě, kde by rád jednou žil. Pro Rosecranse Baldwina byla vždy tímto místem Paříž. Co je vzdálenější zaprášenému New Yorku, tak jako Paříž s četnými parky a kavárnami na každém rohu. Když se Rosecransovi naskytla příležitost v tomto městě pracovat, neváhal ani chvíli a okamžitě nabídku přijal. Co naplat, že se francouzsky sotva umí představit do telefonu a o reklamě neví zhola nic. Zdá se, že zaměstnavatelům to nevadí, tak proč by se tím trápil on. Paříž, to je to, co se Rosecransovi honí hlavou. Jeho vysněná Paříž. Sbalí tedy kufry a se svou ženou vyrazí hledat nový domov v městě světel.

Řekla bych, že kniha udělá radost hlavně milovníkům Paříže a Francie obecně. Autor hlavně popisuje své těžké začátky v jiné zemi. Jazykové bariéry jsou přítomné každý den a každou hodinu. Rosecrans se postupně ve své francouzštině zdokonaluje a v textu se objevuje opravdu spousta francouzských slovíček a frází. Mě jako angličtináři systém půl věty francouzsky a půl česky nevyhovoval. Francouzsky neumím, dalo se sice domyslet, co autor asi říká, ale pro mě to byl spíše rušivý element, který se musel přeskakovat. Kdo by chtěl, může listovat v poznámkách na konci knihy, ale to mně se nechtělo. Nicméně francouzština hlavní postavy umí i pobavit. Zvláště při častých nedorozuměních, které mladý muž zažívá. Spolu s ním čtenář zažije pár trapných, zároveň i veselých okamžiků. Zatím jsem mluvila pouze o nesnázích mladého muže, ale ten umí i relaxovat. Po příchodu domů využívá volných hodin dlouhými procházkami po městě. Popisy velkého množství známých i neznámých ulic a památek zaplňují ne jednu kapitolu. Já Paříž neznám, tudíž pro mne byly různé názvy matoucí a zbytečné. Tím se vracím k úvodní větě tohoto odstavce, hlavně první kapitoly jsou spíše pro milovníky Paříže. 

Na internetových stránkách jsem se dočetla, že je kniha vzpomínková. To by dokazoval uvedený autor na obalu knihy a jméno hlavního hrdiny, které je totožné. Tím by se vysvětlovaly některé zmatené pasáže. Se vzpomínkami bohužel souvisí i to, že nejsou ucelené, rychle se střídají a někdy jsou i zcela nedokončené. V knize se míhá nepřeberné množství postav, některé nedůležité, některé ano. Rozlišit je, je někdy velký problém. Kolegové z reklamní agentury byli jediní, kde jsem se trochu orientovala. Nepomáhala ani přítelkyně páru, která měnila stále jednoho muže za druhého. Asi nejvíce mi nevyhovovalo autorovo vyprávění. Styl bych nazvala halabala. Autor popisuje jeden ze svých zážitků, ten je náhle ukončen odstavcem a pokračuje vzpomínkou druhou. Chvíli mi vždy trvalo, než jsem si uvědomila, že předchozí odstavec se k tomu druhému nevztahuje. Někdy mi odstavec přišel utnutý a jako by něco ještě chybělo.

"Buď Murphy Brownová ve Francii nikdy nešla, nebo se Paříž zasekla na začátku devadesátých let. Neslyšel jsem ten termín možná deset let, ale termín politicky korektní zazněl v naší kanceláři dvakrát týdně. Pokud někdo na schůzi nazval váš nápad politicky nekorektním, hrob byl vykopán. Ta nálepka byla zhoubná. Každý obviněný z politické korektnosti během un brainstorming byl okřiknut - Nebuďte tak americký! - až zůstal zahanbeně sedět na své židli, vyloučený ze zbytku porady." (str. 169)

Celkově mě kniha ani nezklamala, ani nenadchla. Popisuje reálný život cizince v jiné zemi. Jsou zde přesně ty důvody, proč bych se nikdy neodstěhovala do ciziny. Problémy ve vyjadřování v cizím jazyce, jiná legislativa a hlavně úplně odlišná mentalita lidí. Autor vše sám zažil, proto je kniha svým způsobem dost zajímavá a proto mě i přes styl, jakým je napsaná, i bavila. Odhaluje krásné i ty temnější stránky života v Paříži. Že Paříž není pouze Eiffelova věž a pikniky na trávě, ale i pyšní a lenivý Francouzi. Jaký lepší pohled do jejich života lze nalézt, než zpověď Američana, který se stal Francouzem?