RECENZE: Nenasytná - Meg Cabot

Autorka známých knižních sérií, jako jsou Princezniny deníky a Mediátor, začala psát další příběh neohrožené hrdinky. Mína Harperová pracuje jako scénáristka pro nekonečný televizní seriál Nenasytná (Něco jako naše Ulice). Sní o tom, že by se jednou mohla stát hlavní scénáristkou a dala by konečně seriálu pořádnou zápletku. V tom samém čase v temném parku vysaje neznámý vrah mladou ženu. Na tuto senzaci okamžitě chce navázat i seriál. Upíři? To je teď to, co letí a je IN. Mína nesnáší upíry, jsou všude, a oni jí teď takto chtějí zkazit její milovaný seriál. Sponzoři a majitelé firmy chtějí hlavně konkurovat ostatním stanicím, na názory Míny se samozřejmě nikdo neptá.

Doma na tom není o mnoho lépe. V obývacím pokoji ji hnízdí její bratr, který ztratil práci. Nic se nedaří tak, jak by chtěla a to musí ještě natrefit ve výtahu na tu šílenou sousedku, která ji pořád chce s někým seznamovat. Lepší ten den být už opravu nemohl. Zachrání den poklidná večerní procházka se psem? Ani ta ne! Byla napadena netopýry, před kterými ji zachránil tajemný muž. Kde se tady vzal a jak to, že nemá žádné zranění? To, že ho neuvidí naposled ani netušila. A co mezi nimi vznikne a jaké problémy ji to přinese už vůbec ne. Tento tajemný muž jménem Lucien je sám vládce temnot a všech upírů, které ona nejvíce nenávidí. Ukáže se, že upírů má kolem sebe Mína mnohem více, než kdy tušila.

Děj byl opravdu zajímavý. Mína, která umí předpovědět něčí smrt? Zní to dobře, kolik lidí by jen mohla zachránit, jenže ne vždy je tato její vlastnost požehnáním. Spíše prokletím. Prokletý vládce upírů Lucien byl hlavně v prvních kapitolách knihy milý, šarmantní a působil inteligentně. Mé sympatie si získal ihned, bohužel netrvalo dlouho a zase je ztratil. Vlastnický, protivný, jak ten mi pil krev, a to skoro doslovně.

Vzpoura nespokojených upírů proti svému vládci nebyla špatným nápadem. Nevím o žádné knize, kde by něco podobného bylo. Jen mi nešlo na rozum, proč by Lucien čekal takovou dobu, než si to s nimi šel vyřídit, když měl celou dobu podezření na jedinou osobu. Zbytečně tak spousta lidí byla ohrožena. A mě tím rozpaloval doběla. S Lucienem mám i spojené dobré dojmy. Líbil se mi například výklad z jeho minulosti a historie, proč a jak se stal tím, čím je. Dva bratři, jeden z nich žárlivý, protože trůn dostal druhý, ano proč ne. Věřím tomu, že by to mohlo vést i ke vzpouře. Komplikovaný vztah s rodiči anebo například výklad o svatém Jiří přemožiteli draka mi přišel vhod. Oživilo to děj a já mám navíc různé legendy ráda.

Nejvíce jsem si oblíbila kupodivu ne hlavní postavu Mínu, ale její sousedy odvedle. Elegantní pár, trochu šílení a naivní. Scéna, kdy Mary Lou vymlouvá jednomu z lovců upírů jeho rozhodnutí ji propíchnout mečem, mě opravdu rozesmála.

„Zdravím vás,“ volala přátelsky. „Vy asi patříte k Palatinské gardě, co se snaží chytit knížete. Nechcete mi snad touhle věcí srazit hlavu, že ne?“ Alaric si ji zděšeně prohlížel. Jestli se opravdu umí proměnit v mlhu, musí patřit ke zvlášť silným upírům. A přesto vypadala, jako by se právě vrátila z nákupu v nějakém obchoďáku na předměstí. „Proč bych to neudělal?“ zeptal se. „Protože tenhle vršek, co mám na sobě, je pravý Gucci a stál pěkný majlant,“ vysvětlovala mu. „Byla by škoda ho zničit při mé proměně v prach. Navíc jsme na straně Míny. Viděla jsem, že tu je světlo, a domyslela jsem si, že to asi budete vy. Hned mi došlo, že Emilovi byste hlavu usekl bez váhání a vyptával se až potom. Ale říkala jsem si, že pokud přijde dáma, nebudete tak hrrr.“

Tato postava byla prostě úžasná. Trochu otravná, drzá i zhýčkaná, to vše v jedné osobě. Hned po Mary Lou, která byla vlastně hlavní postavou jsem si oblíbila druhou vedlejší postavu. Mínina bratra, kterého bychom měli chuť uškrtit, ale přeci bychom ho milovali nadevše, protože nás jen chrání. Na pomyslném žebříčku je až za ním hlavní postava Mína, která nebyla špatná, ale teď týden dva po přečtení se mi nevybaví žádný detail jejího charakteru. Zato oba její nápadníci, ty si vybavuji přesně. A řeknu vám, nechtěla bych ani jednoho. Lucien byl sympatický, ale jen prvních pár kapitol, poté se z něj stal hrubián. Zato lovec upírů Alaric byl hrubiánem od úplného začátku. Protivnějšího chlapa jsem ještě neviděla, ale spolehlivějšího byste nikde nenašli.

Je pár věcí, které bych knize vyčetla. Že se upíři umí měnit v netopýry je známa věc. Ale v něco desetkrát většího a ještě něco, co se tam dle mě vůbec nehodilo. No budiž. Ale podle mě je drak opravdu přehnaný. Také nechápu hlavní hrdinku. Celou knihu bojuje za svého upíra Luciena, snaží se házet klacky pod nohy lovcům a nakonec sama k nim přejde. Co? Další věcí je Alarickův meč seňor Špičatý. A co je tohle sakra? Alespoň něco, čemu se můžete při čtení zasmát.

Knihu jsem četla na čtečce, je to asi lepší, než kniha. Nevím, jestli bych se přemohla a pustila se do knihy, kdybych viděla, kolik stran to má. Na té čtečce se to ztratí. Kniha byla přečtená celkem rychle, snad za tři dny. Čtivé to je, ale rozhodně Meg Cabot napsala i lepší knihy. Například Mediátorovi to nesahá ani po kotníky. Když naopak knihu srovnám s jinými upířinami, tak patří mezi to lepší, co o nich můžeme číst. Nečetla jsem knih o upírech mnoho, mám k nim odpor asi jako hlavní hrdinka, ale v porovnání vychází Nenasytná jako lepší průměr. Možná více než průměr. Některé scénky nudí, některé naopak baví. 

Prostě ten lepší průměr. 4/5