Příběh o zlomeném srdci, které nevyléčil ani čas.
Jean Perdu je samotářský čtyřicátník, který vlastní jednu
postarší loď. Jednou ho napadlo přejmenovat svou loď na Literární lékárnu a
začal na ní prodávat knihy. Povětšinou jsou jeho jedinou společností dvě
toulavé kočky, o které se z dobroty srdce stará. Občas však přijde i
nějaký zákazník se skrytými problémy duše, které Jean umí vycítit a tak
předepsat na tyto chmury lék v podobě knihy. Cítí však, že jeho život není
naplněn, v tom se do jeho domu přistěhuje nová sousedka, kterou opustil
manžel. Jean Perdu byl požádán paní domácí, zda by neposkytl mladé ženě bez
prostředků nějaký nepotřebný nábytek a tak po 21 letech otevírá zakonzervovaný
pokoj. Pokoj, který v něm probouzí spoustu krásných a zároveň bolestných
vzpomínek na ženu, která byla pro něj vším, ale zmizela z jeho života.
Mé hodnocení: 60 %
Teď se však znovu dostala do jeho myšlenek a vzpomínky se
vrací jedna za druhou. Jejich proud se nedá zastavit, obzvlášť když zjistil, že
udělal obrovskou životní chybu. Celých dvacet jedna let měl u sebe její
poslední dopis na rozloučenou. Ze strachu a z neschopnosti čelit jejímu
vysvětlení, proč ho opustila, dopis neotevřel. Nyní konečně ano a už nelze nic
napravit. V bytě se dusí, neví, co si počít se svým životem. Nastoupí na
svou loď a poprvé s ní odrazí od břehu. Cíl cesty není jasný, jen plout a
nalézt konečně klid.
Zákaznice na vysokých podpatcích zavrávorala. Perdu jí ale
nepodal ruku, nýbrž knihu S elegancí ježka. Reflexivně po tom románu sáhla
a pevně se ho chytila. Perdu ho stále držel. Mluvil přitom na ženu
uklidňujícím, něžným, tichým hlasem. „Potřebujete pokoj, kde by bylo přítmí a malé koťátko, jež by vám dělalo
společnost. A tuto knihu, kterou si laskavě pomalu přečtěte. Odpočinete si při
tom. Určitě budete hodně přemýšlet a pravděpodobně i plakat. Kvůli sobě, kvůli
rokům. Budete se pak cítit lépe. Uvědomíte si, že nezemřete, i když máte takový
pocit, protože se k vám ten chlap nezachoval slušně. Začnete se mít zase
ráda a nebudete si už připadat ošklivá a naivní.“ Teprve po tomto proslovu knihu pustil. (str. 19)
Na Levandulový pokoj jsem se těšila, protože kniha, ve které
je hlavním hrdinou knihkupec, musí být pro každého knihomola čtenářská výzva.
Bohužel kniha byla trochu jiná, než jsem očekávala. Očekávala jsem romantiku
uprostřed Paříže o knihkupci, ale dostala jsem hořkosladký příběh, který je
jakoby vytržen ze samotného života. Neříkám, že je to špatně.
Jean Perdu je člověk s hlubokým žalem, který se snaží v sobě
dusit. Příběh je o jeho vyrovnávání se se smutkem, aby mohl uzavřít roky starou
etapu svého života a začít jej žít znovu naplno. Spisovatelka Nina George
opravdu netrpí nedostatkem slovní zásoby. Budete doslova zasypáni, ne knihami
Literární lékárny, ale krásnými slovy, se kterými si tato autorka umí opravdu
pohrát. Ze svého hrdiny Jeana udělala opravdu sečtělého a moudré muže, který se
svým přítelem spisovatelem Maxem vede dlouhé debaty říznuté filozofií. Děj je
oživován popisy života ve Francii, zejména různých měst, které Jean navštíví.
Setkává se i se spoustou různých osobností, které více, nebo méně zasáhnou do
děje. Ale co bych vyzdvihla nejvíce, jsou zápisky z Manonina deníku, kde
popisuje, jak se s Jeanem poznala, jejich lásku a nakonec také důvody,
proč od něj odešla.
Zdálo se mu, že má v sobě chuchvalec času, zvyku a
ztuhlého strachu, který mu nedovoluje dát průchod smutku. Byl tak plný
zkamenělých slz, že v jeho nitru nebylo místo pro nic jiného. Nepřiznal
dosud svým společníkům, že z ženy, kvůli které přeřezal všechny lana svého
života, je už dávno prach. Ani to, že se stydí. Že ho pohání stud, ve
skutečnosti ale neví, co bude v Bonnieux dělat a co čeká, že tam najde.
Mír? Ten si ještě dlouho nezaslouží. No dobrá, druhé potažení nemůže uškodit. Kouř byl štiplavě horký. Tentokrát ho nasál hluboko do sebe. Měl pocit, jako by
ležel na dně moře, v oceánu těžkého vzduchu. Bylo tu ticho jako pod vodní
hladinou. Dokonce i sýčkové v tu chvíli mlčeli. (str. 165)
Autorka knihy ukazuje, jak moc se člověk dokáže obětovat
kvůli lásce, jak moc dokáže láska člověka zasáhnout. Že člověk, který pro nás
znamenal vše, bude stále mít své místo v našem srdci. A hlavně, že se
někdy musíme od starých vzpomínek odpoutat a spálit mosty, abychom mohli znovu
nalézt na světě své štěstí.
tva recenze mi pripomíná knihu Na první pohled která byla vychvalována , ale pro me to bylo neco naprosto jineho a strasneho :D presne od ni cekam to cos cekala ty :D koupim a dystak poslu dal :D
OdpovědětVymazat