RECENZE: Inkvizitor - Vladislav Vlček

Mé hodnocení: 60 %

Inkvizice už pojmenování této instituce vyvolávalo v měšťanech i těch nejchudších chudácích strach. A co teprve inkvizitor. Muž bez kouska soucitu, který jen slepě zabíjí jednoho za druhým pod pochybnými záminkami. Důvody jsou jakékoliv, ať už jdou slepě po majetku obětí jako známý inkvizitor Boblig, nebo z hlubokého vnitřního přesvědčení nebo stejně jako u inkvizitora této knihy, je jen uspokojuje způsobovat bolest ostatním.

Harald MacGowan je ten nejhorší případ inkvizitora, je plně přesvědčen, že koná dobře a ještě ho baví
ubližovat a ponižovat odsouzené. Nenávidí ho mnoho lidí, to se nemůže nikdo divit. Jeden takový si na inkvizitora počká a pomstí smrt své sestry. Harald se dostává do stavu nicoty, kde se může užírat jen sám sebou. Vysvobodí ho tajemná organizace, která jej potřebuje pro jeho schopnosti. Tak se Harald dostane o několik století vpřed. Uvidí svou první televizi, ale přitom stále žije na středověkém hradě. Tajná organizace si cvičí vojáky, které posílá do minulosti, kde zachraňují předem vyhlídnuté osoby. To je i úkol Haralda. Proč to musí dělat, mu není dlouho objasněno a i vy, pokud chcete vědět, co za tím stojí, přečtěte si tuto knihu.

Jednoho večera jsem si odnášel svou nově upravenou pistoli na pokoj. A to mi zachránilo život. Ležel jsem v posteli a cvičným nábojem "střílel" na pomyslné terče, abych si zvykl na úpravu spouště, izraelská tritiová miřidla a střenky na míru. Když jsem se dostatečně seznámil s modifikacemi, nabil jsem zásobník ostrými, strčil pistoli pod polštář a usínal. Bez varování se rozletěly dveře a dovnitř vdusala mohutná hrbatá kreatura mávající ošklivě vypadající velkou sekerou s oblým ostřím. Okolo dvou metrů mohutný humanoid, oděný v zašedlých hadrech, s tělem a bezvlasou flekatou hnědou hlavou plnou jakýsi velkých bradavic, zapadlýma malýma očima, nozdrami místo nosu a s hubou plnou bílých trojúhelníkových zubů. (str. 100)

Můj názor:

Cesta inkvizitora za svým zlepšením a spásou byla dobrým nápadem na knihu. Inkvizitor se polepšil opravdu poctivě, ženy se ani nedotkne a to pro mne bylo až neuvěřitelné, jak moc dbal na to, aby se choval dobře. Ale chápu, že měl své vzpomínky, které mu v tom bránily. Jen jsem nepochopila, proč ho všichni litovali, že si prožil hrozné věci, když právě on byl tím, kdo mučil a znásilňoval. Jestli mysleli ten očistec v nicotě, tak to podle mě žádná muka nebyla. Cestování časem mám všeobecně ráda, ale doufala jsem, že tomu bude v knize věnováno více pozornosti. Polovinu knihy jsem nevěděla, proč zachraňují ty lidi z minulosti. Ano, stejně jako hrdina, když to neprozradí jemu, nemůžu to vědět já samozřejmě.

Co mi trochu nesedělo, byla právě bojová jednotka. Dokud zachraňovali lidi ze středověku, bylo vše v pořádku. Pak začali používat spoustu různých typů zbraní, letadel, terénních aut, a to mi vůbec nic neříká. V místech, kde vychvalovali dané zbraně, jestli je na tolik, nebo tolik nábojů a s jakou razancí umí střílet, jsem mírně ztrácela koncentraci a moc mi to nevadilo. Prostě jsem větu dvě přeskočila. Bohužel těch zbraní v knize používají dost. Já sice nejsem princezna, která se zajímá jen o makeup, růžové šaty a podobně, ale tohle prostě podle mě je pro kluky. Mě to nemá co dát. Co je pro někoho nedostatek, nebo prvek, který by mohl být vypuštěn pro jiného je to návnada. A tudíž věřím, že své fanoušky tyto pasáže najdou.

Další malinkatou výtku bych dala výrazům používaným postavami. Většina skupiny pocházela z minulosti. Harald z dob inkvizice, jeho přítel byl ještě ze vzdálenější minulosti. A to mezi nimi padalo jen kurva, do prdele a podobně. Zajímalo by mě, kde to pochytili. Možná z té televize, na kterou se údajně dívali. Ale mám takový dojem, že už v té nicotě hned po své smrti už inkvizitor kurvoval co to šlo. Myslím si, že takové výrazy opravdu v té době neznali. A přišlo mi to dost úsměvné. Ale ruku do ohně za to nedám, ale myslím si, že se ty výrazy nacházely už na začátku. Pokud se někdo rozhodne knihu číst, rozhodně mi dejte vědět, jak to vlastně je. :)

Kniha jako celek se mi líbila. Může to znít divně po mém výčtu nedostatků, ale přeci je to tak. Přece jenom ty nedostatky se pamatují lépe. Kniha se čte rychle, je plná akce. Stále se v ní něco děje. Útoky různých potvor nevyjímaje. Dokonce se dočkáme i nějaké té lásky. Nejvíc se mi asi líbila tajemná aura kolem šéfa celé organizace, kterou nedokázal nikdo rozluštit, vlastně nikdo neví, co je zač. A já jsem se pomalu začala přiklánět k jejich teoriím. Asi největším plusem celé knihy je přátelství všech obyvatel hradu. Opravdu to přátelství z nich přímo vyzařovalo. Při čtení jsem z toho měla ten správný dobrý pocit. Další věcí, kterou bych pozvedla, jsou osudy zachraňovaných lidí. O každém se něco dozvíme, pak je zachráněn a postupně zařazen do společenství. A stává se z něj nový přítel a spolubojovník, na kterého se dá stoprocentně spolehnout. Útoky nepřátel byly nečekané a zajímavě pojaté. Rozhodně bych nečekala, že přijdou tímto způsobem a že zase jinými způsoby lze někoho takto zraňovat. Nemohu vám prozradit jak, nebo byste z knihy nic neměli. A konečně nelituji vůbec přečtení. Pořád se nemohu rozhodnout, do jakého žánru bych knihu zařadila. Je to prostě takové akční fantasy.

Způsob psaní, bych odhadovala podobný, jakým píše pan Kulhánek, tedy nemohu říct, že by se mi ty těžko sehnatelné poklady dostaly do rukou. Usuzuji jen podle ukázek. Dále si myslím, že by podobně laděné knihy mohly být Perunova krev a jiné těmto knihám podobné. Tak tedy, pokud je vám zmiňovaný žánr, způsob vyprávění blízký, můžete směle zkusit tuto knihu. Ráda uslyším váš názor.

Děkuji nakladatelství Brána za poskytnutí recenzního výtisku!!