CESTOVÁNÍ: Benátky a Verona ČÁST I.

Líbí se mi, když jsem jako knihomol označována za tichého intelektuála. Zní to lépe, než označení introvert, který se více blíží pravdě. A jako intelektuál jsem také poctivě a dlouhou dobu vybírala dovolenou, na kterou bychom s přítelem mohli vyrazit. Už při první nechtěné reklamě, která mi vyskočila přes celou obrazovku a odkazovala na jakýsi slevový portál, mě zaujaly poznávací zájezdy, které se nezdály zase až tak moc drahé. Tudíž na mé narozeniny mi přítel jako dárek daroval jeden z těchto zájezdů. Když už máte danou cenu, za kterou můžete jet, tak nemáte vyhráno. Těch zážitků, které čekají za rohem a krásných míst je tolik, že jsem každý týden říkala spolužákům, že jsem se rozhodla opět pro něco jiného. V plánu byla jak Paříž, tak třeba Holandsko a nakonec Benátky. Vyhrály Benátky jako poslední volba, které jsme koupili den před koncem akce. 

Zájezd nás zaujal, protože sliboval jak zájezd do Benátek, tak návštěvu města Verona a také půl den koupání v moři. Prostě vše, co bychom v Itálii mohli chtít dělat a vidět.

Vyjeli jsme kolem 14h od nás z domu, nástupní místo bylo v Brně a to je od nás ještě kousek cesty. Po třech hodinách a pár desítkách minut jsme seděli v Brně v restauraci a krátili si čas čekáním na hodinu odjezdu. Cestovní kancelář v pokynech uvedla, aby účastníci zájezdu byly na autobusovém nádraží ve 20 hodin a asi 45 minut. Odjezd byl plánován na 21 hodin večer. Nakonec jsme měli deset minut do odjezdu a lítali jsme od jednoho autobusu ke druhému a hledali ten náš správný. Propadali jsme panice a kontrolovali všechny autobusy snad 4x. Je hezké hledat jeden autobus mezi další stovkou autobusů, které stále přijížděly a odjížděly s dalšími nedočkavými turisty a rekreanty. Bylo něco po deváté hodině a náš autobus stále nikde. Strach začal pracovat naplno. Přeci jenom, když něco koupíte poprvé přes slevový portál, máte trochu strach, jestli pro vás vůbec někdo přijede. Přijeli, nakonec přece jen přijeli. Odjezd byl o hodinu později, ale co. V tu chvíli nám to bylo jedno. Byli jsme rádi, že sedíme ve správném autobusu, a že se konečně někam jede. 

Následuje deset hodin jízdy v autobusu do Itálie. Netrvá dlouho a přejíždíme hranice a vjíždíme do Švýcarska. Už je téměř tma a tak z úzkých uliček městeček a hlavně z Alp nevidíme nic. To je docela škoda, protože ty skalní masivy jsou opravdu impozantní a prostě obrovské a krásné. Následující hodiny probíhají ve smyslu střídání dvou činností. Vrtění se na sedačce, aby člověk našel alespoň nejméně nepohodlnou polohu a cosi jako spaní, které se za spaní vydávat nemůže. Po spánku bychom měli být trochu odpočatí. Neustálé se probouzení jen vše zhoršovalo a brzy z toho člověka začne pobolívat hlava. Proto jsem snahu usnout brzy vzdala a raději jsem se dívala z okna na siluety hor a tunely vedoucí skrze ně. Kolem 5 hodin ráno se rozednívá a já vidím jedno pole vedle druhého a vinice. Itálie je tady. Sice ještě pojedeme spoustu hodin, ale přeci. Jsme tady.

Asi kolem 9 hodiny druhého dne od odjezdu stojíme na autobusovém parkovišti a odlepujeme víčka. Po zakoupení všech průjezdů jsme konečně na první zastávce a to ve Veroně. Sluníčko už praží a my přecházíme spolu s paní průvodkyní podchodem hlavní cestu. Vcházíme na most, ze kterého lze zahlédnout první stavby města.

Stačí udělat pár kroků a vidíme první z památek. Na fotce můžete vidět pozůstatky z Římských dob. Jde o opevnění města, tedy hradby, které chránili pány a měšťany. Chudina zůstávala venku před hradbami. Tyto hradby se táhnou asi kilometr a my je stále měli na levé straně, až do chvíle, než jsme došli na náměstí Piazza Bra. Stačí přejít cestu a jsme u arény, před kterou je několik soch a vozů. Na můj vkus jsou tam věci vyskládané trochu chaoticky. Proč tam vlastně jsou, jestli jsou pravé, nebo jen atrapy, to jsem se nedozvěděla.

Aréna je pěkná, zachovaly se sice pouze dvě řady, ale i tak si myslím, že by mohla konkurovat té v Římě. Navíc její výhodou je, že jsme s přítelem neviděli před vchodem žádné kilometrové fronty. Kdyby nám zbyl dostatečný čas, také bychom se tam podívali.

Poté nás paní průvodkyně vede okolo arény do prvních uliček, kde jsou zejména obchůdky, které jsme s přítelem úspěšně míjeli. Nechybí ani kavárny, nebo restaurace. My jsme chtěli mít výklad, proto jsme pokračovali i nadále s naší delegátkou. Domečky jsou barevné a veselé, nechybí ani dřevěné okenice typické právě pro teplejší oblasti jako Itálie nebo Španělsko. 

Uličky nás úspěšně vedou k věži Torre dei Lamberti, která se nachází na náměstí Piazza delle Erbe uprostřed města. Věž sloužila hlavně k vyhlášení poplachu při útoku, nebo požáru. Tato věž je největší ve Veroně a jde vidět téměř z jakéhokoliv místa, proto nám také často sloužila jako orientační bod.

Odtud už stačí jít jen kousek a v tmavém průchodu je ukrytý balkón Julie. Verona je spjata se spisovatelem Wiliamem Shakespearem. Podle pověstí právě z tohoto balkónu mluvila Julie s Romeem. Pod balkónem je socha Julie, která má značně osahaná ňadra, nedalo mi to a tak jsem se zeptala, proč. Při dotyku na pravé ňadro Julie se údajně ten, kdo se jí dotýká, zamiluje. Nechybí ani zeď lásky. V nějakém romantickém filmu jsem viděla zeď plnou papírových vzkazů nalepených na zdi,

ta opravdová je jen počmáraná fixami a centráky a nevypadá to zrovna nejlépe.

Poté jsme pokračovali na největší náměstí Piazza delle Erbe, neboli Zelný trh. Je pravda, že zde je opravdu jeden stánek na druhém a lovcům suvenýrů mohou zazářit oči. Magnetky a přívěšky vyšly tak na 3 – 5 euro. Já si musela koupit klobouk, protože bylo opravdu parno a pravé poledne a ty stály tak od 10-15 euro. Nikde ve Veroně nechybí fontánky a zdroje vody. Dá se osvěžit například na tomto náměstí je jeden kohoutek. Nevím, zda-li voda byla opravdu pitná, ale napouštěli si jí všichni a my také a nic nám nebylo. Na tomto náměstí můžete vidět například pranýř, nebo spoustu soch různých osobností města.

 

Je zde také socha svatého Marka, patrona Benátek, které Veronu nějakou dobu vlastnili. A také má nejpovedenější fotografie. :) 

Dá se říci, že poté jsme byli vypuštěni na volný průzkum okolí. Vybaveni mapkou jsme stáli na okraji řeky a kochali jsme se panoramatem. 

Nakonec jsme se s přítelem po menší debatě vydali nahoru na kopec okouknout hrad.  

 

Na hrad vedlo asi tisíc schodů, v tom horkém počasí žádný med, ale přeci jen jsme se vyšplhali nahoru. Hrad nás celkem zklamal, byl celý rozkopaný a opravovaný. Nedal se ani obejít. Zato ten výhled!! Ten byl k nezaplacení. 

Posuďte sami.

Hned pod hradem je staré divadlo. Vstup nebyl drahý, ale původních sedaček moc nezůstalo. Nyní se divadlo využívá pro koncerty.  

Nám pomalu docházely síly, proto jsme sešli z kopce a šli jsme se ochladit do řeky. Po cestě k jednomu ze spousty mostů jsme opět potkali pár nádherných soch. Jako je například tato. My už jsme byli úplně uvaření i po koupeli, která proběhla před 10 minutami a tak jsme se vydali hledat pravou italskou zmrzlinu. Chvíli nám to trvalo, ale pak jsme přeci jen našli. Italská zmrzlina je opravdu úžasná, navíc se prodávala u krásného průchodu.  

S mým Davčou jsme viděli, že máme ještě nějaký čas pro sebe a tak jsme se chtěli vrátit na původní místo, odkud jsme vyšli. Bylo blízko i autobusovému parkovišti a chtěli jsme hlavně navštívit arénu, kterou jsme viděli na začátku. Do cesty se nám ale postavil hrad Castelvecchio, takže z původních plánů trochu sešlo.

Hned u hradu byl krásný oblouk a hrad se dal projít. Sice na ochozy bychom si asi už museli koupit vstupenku, ale i most a nádvoří stály za to.

Od hradu jsme se snažili dostat k té přítelem vytoužené aréně, bohužel se ukázalo, že nám zbývá poslední půl hodina a prohlídka byla na hodinu. Tak jsme se alespoň vyfotili s Kleopatrou a římským vojákem a unavení jsme čekali na zbytek skupiny.

Pro dnešek bylo zážitků až až. Tělo je uvařené a tak se těšíme na hotel na sprchu. Asi se o ní popereme. Příjezd na hotel a druhý den v Benátkách a u moře rozvedu v druhé části článku. Protože věřím, že vás tak dlouhý článek unavil a pokud jste vydrželi až sem, tak se vám klaním.

Fotek mám mnohem více, bohužel nelze je všechny dát do jednoho článku. :)  Vybrala jsem proto ty nejhezčí a pro ty, kteří plánují do Verony cestu jsem udělala malinkatý přehled, na co se mohou těšit. Veronu určitě doporučuji. My tam byli 5 hodin celkem a stejně jsme ji celou neprošli. I když jsme toho zvládli více, než zbytek skupiny.