RECENZE: Posel - Markus Zusak

 100 %

Ed Kennedy je obyčejný mladý muž bez větších nároků na život. Žije sám s velmi smradlavým psem, kterého byste mohli i stokrát okoupat a stále by páchl. Edův byt připomíná psí boudu. Všude jsou chlupy od psa a prostě nepořádek, kam se podíváte. Žádné hnízdečko, kde byste rádi trávili čas. Ed pracuje jako taxikář, proto nemá zrovna penězi vystlanou matraci. Jeho život mu vyhovuje. Ráno vstane, někdy se pohádá s matkou přes telefon, večery většinou tráví s pár přáteli hraním karet. Tak dny plynou, aniž by Ed na svém životě viděl něco špatného a nedostačujícího.

Až mu jednoho dne ve schránce přistane podivná karta s načmáranými adresami. Zvědavost jej po pár dnech přemůže a jde se na první z adres podívat. Netrvá mu dlouho a pochopí, co od něj eso chce. V zásadě má otevřít oči a vidět tak trápení ostatních. Je už na něm, jestli lidem zkusí pomoci a jakým způsobem to udělá.

Nikdo nemá ten stejný problém. Některé jsou zjevné hned, a některé musí Ed hledat dlouho, než pochopí, co daného člověka trápí. Od různých životních situací, věku a dalších aspektů se také každé Edovo poslání liší. Někde stačí opravdu málo a lidem to dá opravdu hodně radosti. Někde se naopak Ed velmi zapotí, než se mu povede pomoci.

Nejvíce mě zasáhlo poselství se zmrzlinou a vánočními světly. Kdo četl, ví, o čem mluvím. Kdo ne, tomu bych nerada něco ubrala z dojmů při čtení. Ve zkratce je právě tady v těchto poselstvích ukázáno, jak opravdu málo stačí ke štěstí. Tyto příběhy mě velice dojaly a mám je v hlavě ještě dnes. Pro spoustu lidí by byly činy Eda banální, ale přesto rodiny potřebovaly právě toto. Dalším pro mne velmi citovým poselstvím je stařenka vidící v Edovi svého zesnulého manžela. Ed mě velmi překvapil svým chováním a citlivostí. Dokonce měl stařenku velmi rád. A já ji měla také ráda, i když v půlce věty dokázala usnout. Pak jsou tady dvě poselství z toho horšího soudku, které nepatřily k mým oblíbeným, ale v knize mají své místo. Bez nich by to nebylo ono. A naposledy tři nejdůležitější osudy Edových přátel. Ačkoliv jsou přátelé několik let, Eda nikdy nenapadlo, že by je něco mohlo trápit. S přátelství přichází větší zodpovědnost za správně provedené poselství. O jednom se mluvilo, dá se říci po celou dobu, takže nebylo překvapením, co eso po Edovi chce. Naopak osud chamtivého kamaráda byl překvapující. Sice byly náznaky, ale já je neviděla stejně jako Ed.

Všichni z Edových kamarádů měli něco do sebe. Ať už šlo o šetřílka Marva, který nedá dopustit na své téměř nepojízdné auto. Nebo o Ritchieho, který si všechny rád dobírá a těší jej následující durděni. Audrey mě po celou dobu trošičku rozčilovala. Kamarádka, nebo něco víc? Co Ede? Tak už ji sbal, nebo se na to vyprdni. Sám Ed mi byl opravdu moc sympatický. Bylo to zvláštní. Kluk žijící v binci, dělající podřadnou práci, vlastně postava z okraje společnosti a já bych jej ráda měla za přítele

Rozhodně se mi líbila všechna poselství. Ed se díky nim vyvíjí a pochopí, že by od života měl chtít více. I on sám v jednom figuruje, jen o tom neví. Po celou dobu jsem přemýšlela, kdo by poselství na kartách mohl posílat. Na nic jsem nepřišla. Tak jako Ed jsem podezírala někoho z kamarádů. Kdo poselství posílal, nevím do teď. Ať už je to tím, že jsem knihu dočítala v brzkých hodinách, nebo tím, že to nebylo tak jasně napsané, jako zbytek knihy. Netuším, kdo a proč to dělal. Asi si udělám repete přečtení konce knihy. Pamatuji si muže v autě, který tvrdil, že to byl on a hned u Eda doma druhý. Tak který tedy? Také jsem nepochopila, proč na Eda čekali doma dva muži v kuklách, kteří jej pozdravili trochu neuctivě. Pokud si vzpomínám, tak Ed nebyl s plněním esa ve skluzu, tak proč? Možná to zjistím někdy při re-readingu. Protože tato kniha se mi zapsala do srdce a rozhodně ji někdy budu číst znovu.

Kniha je plná krásných lidí a krásných charakterů. . Vzbudila ve mně ne jednu emoci. Ať už mě hřálo u srdce při čtení konkrétního poselství, nebo jsem měla chuť při jiném (pardon) tomu parchantovi uřezat koule. Myslím si, že kniha ne jednomu člověku otevře oči. Vždyť člověk je tvor společenský. Co vás více naplní (kromě velké hromady knih), než úsměv na tváří někoho, komu jste pomohli? Líbí se mi, jak kniha poukazuje i na to, že ti, kteří se stále smějí, nemusí být šťastní. Měli bychom se kolem sebe pořádně dívat a určitě bychom viděli to, co Ed. Záleží na tom: Uděláme s tím něco? Nebo tomu budeme jen tiše přihlížet. To je tím pravým poselstvím.

Ačkoliv jsem se autorovi úspěšně vyhýbala, nakonec si mě přece jen našel. Posel mě nadchnul, a proto se pustím i do Zlodějky knih a to jsem se knize tak bránila. Snad bude kniha stejně tak dobrá. Jen musí být tlustší, protože Posel mi vydržel jen na dva dny a teď mě mrzí, že mi nenaplnil více dní.