RECENZE: Papírová města - John Green

 

Johna Greena zná většina čtenářů. Každý už nejméně jednou slyšel o knize Hvězdy nám nepřály, ale co takhle kniha Papírová města? O Hvězdách už jsem recenzi psala, vůbec jsem nechápala, proč je kolem toho takový humbuk. Přišlo mi to až moc hnané do extrému. Jen aby to mělo hluboké myšlenky a spoustu dvojsmyslů a řádků mezi řádky. Až mi díky tomu chování postav v rozporu s jejich intelektuálním myšlením přišlo naprosto neslučitelné. Ale já chci psát o Papírových městech.

Papírová města nám představí dalšího trochu stydlivého hrdinu. Dost podobností můžeme najít v knize Hledání Aljašky. Quentin má jasnou představu o životě. Jeho docházka do školy je na sto procent splněná. Jeho vize je vysoká škola, dobrá práce, dům a rodina. Z jeho všedních dní jej vytrhne jeho sousedka Margo. V dětství byli nerozluční, ale v posledních letech jej Margo téměř ignorovala. Proto byl Quentin dost překvapený, když se Margo objeví v jeho okně pozdě v noci s načerněným obličejem. Margo má na noc spoustu plánů a Quentin ji má být pravou rukou. Více asi přiblíží úryvek.

„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi, potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.

 (Papírová města str. 56)

To by charakterizovalo akční začátek knihy. Ten se mi líbil asi nejvíce z celé knihy. Margo byla dost střelená, ale i sympatická. Když jsem viděla, jak se umí mstít bývalému příteli a lidem, kteří ji nějak ublížili, tak jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že kniha má dobrý potenciál a četla jsem rychlostí světla. 

Jenže tady stejně jako v Hledání Aljašky Margo zmizí. To u ní není nic nenormálního. Nenormální je, že se stále nevrací. Vždy po sobě zanechává podivné stopy, které vedou k jejímu nalezení. Jedny takové nechává i nyní a Quentin se spěšně vydává za jejím nalezením.

„A věděla jsi, že Margo vlastní tak asi tisíc desek?“
Lacey rozhodila rukama. „Ne, teď mi to Ben zrovna říkal!
Margo nikdy nemluvila o muzice. Teda, třeba řekla, že se jí něco líbí v rádiu nebo tak. Ale – ne. Ona je fakt divná.“
Pokrčil jsem rameny. Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní. Lacey mluvila dál. „Ale zrovna jsme si říkali, že Walt Whitman byl z New Yorku.“
„A podle Omnislovníku tam Woody Guthrie taky dlouho žil,“ dodal Ben.
Pokýval jsem hlavou. „Umím si ji v New Yorku představit. Ale musíme přijít na další stopu. Tou knihou to určitě nekončí. V těch podtrhaných řádkách musí být nějaký kód nebo něco.“

(Papírová města str. 118)

Kniha se čte velmi dobře. Není ani příliš tlustá, tak je spíše takovou oddechovkou. I když teď si budu protiřečit. Napsáno je to oddychově, to ano, ale opět John Green do textu dává tolik myšlenek a poučení, že z knihy dělá znovu něco jiného. Margo mi byla sympatická v prvních pár kapitolách, po zmizení už vůbec ne. To by se dalo shrnout na celou knihu. Začátek úžasný, poté měla kniha klesající tendenci. Na konci jsem už vůbec nechápala, co se tam pořádně děje. Konečné vysvětlování okolo deníčku bylo dost matoucí a vůbec nechápu důvody, které k tomu Margo vedly. Přišla mi sobecká a velmi protivná a já bych na ní hodila bobek. 

V Papírových městech se velmi často vyskytuje Omnislovník. Tak často, že mi to přijde jako reklama. Závislý je na něm hlavně Radar, což je kamarád Quentina. Jeho závislost na opravování hesel v zmiňovaném slovníku mi přišla úsměvná. Stále čůrající Ben a jeho přítelkyně s růžovými brýlemi to byla parta, která se vydala hledat Margo. Vlastně až na ten konec, byla kniha dobrá. Některé části byly naprosto skvělé, některé jen dobré, ale v průměru se mi kniha dost líbila. Znovu bych ji ale nečetla. Tím, jak parta pátrá po Margo pomocí stop, mi kniha připomíná detektivní knihu a tu bych také znovu nečetla, kdybych znala řešení.

 

PS: Děkuji autorovi, že jsem opět o něco chytřejší a vím něco o papírových městech. Takovou informaci jsem ještě nikdy neslyšela a přijde mi to opravdu dost zajímavé. Musím si o tom někdy zjistit trochu více.

Když knihomol nesedí jen v knihách - Geocaching

Tak pozor, ten kdo si myslí, že milovníci knih neznají jinou zábavu než čtení, jste na omylu. Já mám například ráda procházky po lese, nebo přírodou. Někdy na konci prázdnin jsem si vypůjčila od babičky GPS, abych mohla jet na rozhlednu, kam jsem neznala cestu. Jenže hned druhý den přítel nastoupil nečekaně do práce a tak jsem zůstala sama s GPS bez společníka. Už před několika roky jsem četla o hře, která se jmenuje Geocaching. Jde o to, že máte souřadnice a hledáte jakési „poklady“ s pomocí GPS. Řekla jsem si, že když ji mám půjčenou a mám volné dny do začátku školy, tak že bych to mohla zkusit.

Tento článek není reklamou, jen chci ukázat dalším lidem úžasnou hru, která mě chytila. Zjistila jsem, že komu o ní řeknu, tak vůbec neví, o co jde. A to je škoda.

Na této hře je super, že nepotřebujete téměř nic. Nic za to neplatíte a může ji hrát každý. Tedy každý, kdo má GPS ať už do auta, do terénu, nebo GPS v mobilu, a chuť nesedět doma. Stačí se jen zaregistrovat na www.geocaching.com a hned se vám ukáže hlavní stránka a úvodní video. 

O co tedy jde?

Jak už jsem říkala, jde o hledání pokladů s pomocí GPS. Těmi poklady se myslí speciální krabičky, které jsou uschované na zajímavých místech (rozhledny, zámky, vodopády, lesy, krásné výhledy, zátočiny řek, aj.). Pokud mluvíte s kačerem (člověk, který hraje tuto hru) měli byste používat pro krabičky termín Cache nebo česky keška. Tou jsou většinou svačinkové uzavíratelné krabičky různých rozměrů. Nebo také nevyfouklé PET lahve, krabičky od Tic Tacu až po obrovské sudy nebo kreativní schovky šikovných majitelů. Ty jsou schované různě. Můžete je najít v pařezu, přichycené na okapu magnetem, v dutině stromu, pod kamenem, nebo kdekoliv, kde ji nikdo neznalý hry nenajde.

Proč hledat kešky?

Pro dobrý pocit lovce. Někdy kešku hledáte i více jak hodinu a stále nenacházíte. O to lepší to je pocit, když už to vzdáváte a najednou se ukáže. Stránky geocachingu vám počítají nálezy, takže vlastně sbíráte jakoby body. Body pro váš dobrý pocit. Body, které ze začátku budou vypadat oproti ostatním kačerům úplně směšně, ale uvidíte, že je brzy doženete. Je jasné, že ani já, když jsem začala před pár měsíci, jsem je ještě nedohnala. Je to motivující vidět, že já jsem našla kolem 30 kešek a někdo jiný zase 13 000.

Hlavní je také zábava, která spojuje kamarády. A jestli žádné nemáte, tímto jich můžete spoustu získat. Také můžete lovit sami a nikdo vám nic neřekne. Hra je vhodná i pro rodiny s dětmi. 

Geocaching vám kromě známých míst, kde vám může posloužit jako průvodce, ukáže i místa naprosto neznámá. Věděli jste, že v lese za vaším domem spadlo ve válce letadlo, a že je tam dokonce pomníček? Jinou variantou jsou různé krásné panorama z různých kopců a kopečků. Za celý život nemůžete vylézt na každý. Ale někdo tam byl a zjistil, že je výhled úžasný a tak vás tam prostřednictvím hry pozve. Nebo se dozvíte i zajímavosti o místech, které míjíte každý den při cestě do školy, nebo do práce. Každý nesnědl encyklopedii a tak v popisu kešky můžete vidět, jakou historii místo zažilo.

Kromě toho jsou v keškách také hračky pro děti, různé samolepky, nebo jiné věci, které tam někdo jiný vloží. Vše, co se tam může objevit, se nedá ani vyjmenovat. Důležitou součástí je ale vždy: Tužka, notýsek, papír, nebo jiný logbook (sešit, kde si zapíšete svou návštěvu) a pravidla hry.

A navíc se v keškách objevují i dřevěná sběratelská kolečka jednotlivých kačerů. Turistické známky jsou téměř to samé. Další bodíky, které můžete sbírat. Tyto kolečka si dokonce můžete nechávat. Je tam více věcí, na které můžete narazit, ale to zjistíme, pokud se do hry zapojíte.

Co pořebujeme?

GPS a chuť hrát. V případě mobilů ještě program, který by vám umožňoval přístup do mapy a prostřednictvím kterého byste byli navigováni. Na google play jich na vás vyjede spoustu, stačí napsat název hry geocaching.

Jak na to?

Po registraci, kterou zvládne snad každý, se vám ukáže úvodní stránka. Nejlepší možností je přejít hned na záložku hrát a stisknout Zobrazit mapu s keškami. Tak můžete zjistit, kde ve vašem nejbližším okolí nějaká je.

Toto je jeden ze znaků, který symbolizuje kešku. Po kliknutí vidíte název kešky.

Po kliknutí na podrženou čáru se nám otevře stránka této kešky. Co tady hledáme, jsou hlavně souřadnice. Také není na škodu přečíst si popis místa, mnohdy pomůže s hledáním. Je zde také jakási „návštěvní kniha“ (logbook) těch, kteří ji hledali před vámi. 

 

Když v místě hledáte a už si opravdu nevíte rady, je tady také záchranný HINT. To je zakódované přesnější umístění keše, např. pařez.. dutina stromu.. a jiné informace, které vám mohou pomoci keš nalézt.

Pak stačí jen naťukat souřadnice do vašeho přístroje a vyrazit na lov.

Úlovek může vypadat např. takto:

Co dělat, když keš naleznu?

Zapíšeme se do logbooku, který je v kešce. Můžeme si případně něco z krabičky vzít, ale pozor, něco za to musíme dát zpátky na výměnu. Pak stačí kešku schovat zpátky tak, jak byla, aby ji nenašel nikdo nepovolaný.

Doma sedneme k počítači a najedeme zpátky na stránky geocachingu. Najdeme si znovu stránku naší kešky a vpravo dáme Zalogovat se. Tedy zapsat naši návštěvu. Z možností vybereme Found it (našel jsem) a napíšeme krátký nebo dlouhý vzkaz majiteli kešky. Dáme odeslat a můžeme jít na další.

Na mapce se nám pak ukáže smajlík místo původního symbolu, který ukazuje, že jsme keš již nalezli. 

Mapka pak může vypadat následovně:

Kešek je spousta druhů:

Zelená označuje jednoduchou kešku, kde máte hned souřadnice a tam také kešku naleznete.

Žlutá označuje kešky, které jsou spojeny s úkoly např. spočítej schody vedoucí ke souřadnicím xxx a zadej je do vzorce za písmeno A. A tím vzniknou konečné souřadnice kešky. Je tedy náročnější na čas.

Čevená označuje eventy, to jsou akce, kde se schází lovci kešek. Vyměňují se tam zkušennosti, dřevěná kolečka a podobně.

Otázník představuje kešky, kde nemáte cílové souřadnice žádné. Většinou jsou to kešky, kde musíte vyluštit jakousi záhadnou šifru a poté můžete jít lovit. Některé jsou lehčí, některé složitější. Ale rozhodně asi patří k tomu těžkému, co se na geocachingu dá nalézt.

U každé kešky je také vyplněna obtížnost a velikost kešky. Když je třeba velikost mikro, tak nebudu hledat svačinovou krabičku. Vím, že hledání bude obtížnější. 

 

Pokud jsem vás alespoň trochu navnadila a trochu vás zavedla do základů geocachingu, tak jsem ráda. 

KNIŽNÍ PŘÍRŮSTKY: Říjen 2015

Po pár měsíční pauze se vracím s přírůstky. Pauza byla způsobená stěhováním do vlastního bytu, druhou půlkou zkouškového a taky jsem vydržela i nějaký ten měsíc bez nákupů. Takže asi tak :) Vynahradíme si to jindy. :) 

Za tak dlouhou abstinenci jsem si to nahradila. Půl napůl jsou knihy koupené v knihkupectví a na bazarech. Celkem je to tedy 9 kousků. 

Lovec draků, Strach moudrého muže, Cesta králů a Pistolníka jsem koupila na Megaknihách. Mám ráda jejich záložky a to poštovné je taky rozhodující. Knihy přišly vždy v pořádku a jsem ráda, že tomu bylo i zde. Akorát to čekání na knihy týden je nesnesitelné.

Nejvíce jsem se těšila na Strach moudrého muže, protože jsem četla díl první a ten mě nadchnul. Nakonec to dopadlo jinak a největší radost mám z Cesty králů. Jen jsem ji prolistovala a zamilovala jsem se. Příběh nevím, jaký je, ale ty kreby jsou nádherné!! Mapy, nákresy různých stvoření, to je nádhera!! Mám chuť přeskočit druhý díl Kroniky královraha, jen abych se do ní mohla začíst. 

Rány na cti jsem neměla v plánu kupovat, ale měla jsem čas než začne přednáška a tak jsem zašla do antikvariátu. Stovečka, kniha úplně v pořádku, historická, co víc si přát.

O Lovci draků jsem se dozvěděla při jedné hře na Martinus.cz kdy se hádaly knihy podle nápověd. Řekla jsem si, že zkusím nějakou knihu, o které nevím vůbec nic. Normálně jsem ji koupit nechtěla, ale třeba mě ještě překvapí a já nakonec budu ráda, že jsem příběh četla.

O sérii Temná věž jsem toho také slyšela spoustu. Kinga jsem četla zatím jen jednou, Pistolníka jsem chtěla zkusit. Přečetla jsem zatím asi 3 strany a leží na stole už týden. Tak uvidíme. Nevím proč, ale měla jsem představu, že má tak okolo 500 stran. Nevím, kde jsem k tomu přišla. První reakce byla: Taková tenká?? No, co si v hlavě usmyslíš, na to nesmíš nadávat. :) 

Papírová města musím vyzkoušet. Četla jsem Hledání Aljašky, která se mi líbila. Četla jsem Hvězdy nám nepřály a nevěděla, kvůli čemu je takový humbuk. Třetí kniha by to mohla rozetnout.

Na Manželovo tajemství jsem četla taky chválu, někoho zlaté nálepky bestseller odrazují, mě naopak přitahují. Obálka je krásná a jestli je to román pro ženy, tak to občas můžu. :) Příjemná romantika umí zpříjemnit i den.

A tady máme ty dvě, které se perou o mou pozornost. Druhý díl Kroniky královraha? Nebo úplně novou sérii s krásnými ilustracemi? Těžký to boj. :) Jen mě mrzí, že jsem si při objednávce nevšimla, že je Strach moudrého muže v měkké vazbě. Třeba se ale taková bichle bude číst lépe. Doufám, že se mi to nezničí po prvním čtení.

A jako poslední Esej o tragédii a Škola dobra a zla. Ani mi nedošlo, že byla většina knih pěkně sladěna do modra. Od Eseje o trágédii čekám silný příběh. Recenze knihu chválí, proto mám velké očekávání. Škola dobra a zla na mě vykukovala na knižních bloggerech, tak jsem ji nechtěla jen tak minout. Jestli bych měla vybrat jedno nakladatelství, u kterých mě knihy v 90% nezklamou, tak jsou to právě knihy od CooBoo. Proto jsem zvědavá a těším se na ni, i když se trochu bojím, že bude už dost dětská. Uvidím. :)

Opět následuje otázka.. četli jste? Líbilo se? :)