RECENZE: Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY - Romain Puértolas

Rabíndranáth Sušíl Krávalpindí (čti Rabín-Dral-Nasušil-A-Kráva-Má-Pindy) je povoláním fakír. Žije v jedné malé a chudé vesničce, kde se živí podvůdky na nevzdělaných vesničanech. Jednou se dobrotiví vesničané složí na letenku, aby mohl jejich zázračný fakír letět do Francie a koupit si novou postel s hřeby Bodlina. Úkol zněl jasně, nasednout do letadla, koupit postel, letět zase zpátky a postel udat za co nejlepší peníz. Co by se mohlo pokazit? Já vám to řeknu. Úplně všechno. Náš fakír nemá peníze a tak místo hotelu chce přespat v obchodě pod postelí. Uslyší kroky zaměstnanců a v rychlosti se schová do skříně. Právě tato skříň bohužel má putovat do Anglie a tak se rabín vydává na svou první nedobrovolnou cestu. Spolu s ním pocestujeme všemi nepravděpodobnými prostředky, jaké si umíme představit. Vše začne skříní, pokračujeme kufrem, létajícím balónem, lodí, náklaďákem,..  Tento příběh spojuje tolik nepravděpodobných událostí, kolik si umíte představit.  Fakír během devíti dní stihne procestovat kus světa, navštíví například Itálii, Francii, Velkou británii, Lybii a Španělsko. Vše nedobrovolně musím podotknout. Na celé jeho cestě ho bude neúprosně pronásledovat cikánský taxikář, kterého rabín ošidil na letišti. Rabín je hrdina sympatický, je to sice zlodějíček, který pomocí podvodů chce hlavně naplnit své vlastní kapsy, ale postupem času změní myšlení. K tomu mu hlavně dopomohou lidé, které na svém putování potká. Zjistí, že se vlastně nemá tak špatně a že jsou někteří, kteří jsou na tom mnohem hůř než on sám.

Na člověka, který nikdy dřív necestoval, si od včerejška pořádně dopřával, jako by mu osud chtěl vynahradit zmeškaná léta. Cestováním člověk mládne, říká se, to z něho bude za chvíli novorozeně, pokud tedy mládnutí platí i pro cestování ve skříni a v kufru – pro uchování svěžesti ne zcela vhodných.

Vše v knize je okořeněno velkou dávkou humoru, ale i vážných témat, jako je migrace nelegálních

přistěhovalců. Některé slovní hříčky mě málem katapultovaly z křesla, jak jsem se smála. Jiné časem přestaly býti vtipné, jako například výslovnost jmen hrdinů v závorkách. Jak se říká opakovaný vtip už není vtipem. Nicméně to nic nemění na čtivosti knihy. Já jsem ji zvládla přečíst během pár hodin. Je to taková oddechová knížka. Vadilo mi, že v knize nejsou odděleny kapitoly. Je zde jakýsi náznak, ale pro mě nedostatečný. Někdy máme v půlce strany pár odstavců a zase je strana ukončená. K plusům dávám humorné scénky, které umí opravdu pobavit. Jako další plus uvedu příběh, který fakír píše skrčen v letadle na svou košili. Ten příběh se mi upřímně opravdu hodně líbil, škoda, že nepsal o tom. Byl o člověku s velkým srdcem a o milosrdnosti. Moc hezky vymyšleno. Jako další z plusů uvedu Mezinárodní poznávací značky, které jsou vždy vytištěny (na začátku kapitoly??), když se rabín dostane do jiné země. Líbí se mi, že autor vzal kus sebe a své práce pohraniční strážce a poukázal na problém s emigranty. Kniha pobaví, ale zároveň i nasadí brouka do hlavy. A hlavně poukáže i na vážné téma.

Když kolem procházel hlučný Ital mávající při řeči rukama, zvedlo se jeho vinou drobné smítečko prachu a padlo krásné hrečce do zeleného oka. Podrážděné oko zamrkalo a vyklouzla z něho čočka, která okamžitě zapadla do džungle modrého koberce na podlaze. Mladá žena se pár minut plazila po kolenou mezi dvěma křesly a pročesávala svými dlouhými  jemnými prsty vlněná vlákna, za chvíli ji přišla na pomoc letuška. Ani ve dvou se jim však nedařilo lépe a Sophie Zmarsou se musela smířit s děsivou skutečností, že oslepla na jedno okno. Což je pro herečku, která zrovna nenatáčí Piráty z Karibiku, neudržitelná situace, v tom se mnou budete jistě souhlasit.

Kniha mi hodně připomínala francouzské filmy o Bažantech, jestli znáte. Prostě to jsou takové hlouposti poskládané na sobě, ale přitom je to vtipné a vy se u toho dobře pobavíte. Někde jsem se smála a někde naopak mi bylo líto těch, kteří nemají takové štěstí jako my. Rádi by žili slušný život, vydělávali by peníze, které by poslali zpět domů, ale není jim to povoleno. Jsou z devadesáti procent neúspěšní, někteří zemřou už při útěku, a další jsou chyceni a navráceni zpět do země. Po přečtení knihy jsem pročetla ne jeden článek věnovaný nelegálním přistěhovalcům. Myslím si, že nikdo nebude litovat, když věnuje knize pár hodin čtení. Já byla mile překvapena. Upřímně, vidět obálku knihy v knihkupectví, tak si knihu nekoupím. Ale rozhodně nelituji přečtení, naopak mě se to líbilo. Myslím si, že každý tam najde to svoje, co by se mu mohlo líbit. Vážné téma, láska, humor? To vše lze v knize nalézt.

Mé hodnocení: 60 %

Za recenzní výtisk bych ráda poděkovala 2media.cz

RECENZE: Objetí - Jessica Shirvington

Mé hodnocení: 80 %

Asi každý někdy přemýšlel, co se s ním stane po jeho smrti. Přijde do nebe? A co když je ten, kdo zemře těhotná žena? V tomto případě, když při porodu zemře žena, tak se z dítěte stane poloanděl. Originální nápad, řekla jsem si po přečtení prvních stran.

Violet má za sebou pár nepěkných zážitků, které ji donutili dělat bojové umění. Na jedné z hodin pozná Lincolna, mladého a hezkého kluka, který s ní začne trénovat. Ráno běhají, odpoledne lezou po lezeckých stěnách a tráví spolu čím dál tím více času. Jak to tak bývá, tak se Violet do Lincolna zakouká. O to víc ji zasáhnou jeho lži, které se na den jejích narozenin provalí. Lincoln je poloanděl a Violet je souzeno být jeho partnerkou. Zní to skvěle, být souzena klukovi, kterého milujete, ale Violet se neumí přenést přes všechny lži a ani přes svou andělskou podstatu. Začne se tedy Lincolnovi vyhýbat, aby si všechno srovnala v hlavě, a v tom potká Fénixe, ješitného kluka, který ji umí odpovědět na otázky, které chce o sobě a světě andělů znát. Tak dostaneme základ k milostnému trojúhelníku. Jednoho miluje, ale nechce s ním být v jedné místnosti. Druhého miluje, nebo ne? Ovládá jen její emoce, nebo ho miluje skutečně? Co dokáže pro jednoho z nich obětovat? Přijme andělské objetí a stane se ochráncem? Pronásledována emigranty nebude mít na toto rozhodnutí moc času.

Po probuzení jsem spatřila Fénixe usazeného na konci postele. Pohled na nezvaného vetřelce v mém soukromí by mě správně měl pořádně naštvat, ale zůstala jsem v klidu. „Zase mi ovlivňuješ emoce?“ ušklíbla jsem se a přitom si odkašlala. „Ne.“ Nebyla jsem si jistá, jestli Fénix nelže. Dlaní mi uhladil přikrývku, ale hned ji zase pomuchlal a zaťal pěst. Trucoval. (str. 180)

Kniha byla velmi čtivá. Ze začátku mě okamžitě chytila atmosféra, kterou autorka dokázala precizně popsat. Vžila jsem se do Violet a cítila jsem to souznění s Lincolem, a ten pocit, jak se cítíte doma. Lincolna jsem si zamilovala hned na prvních pěti stranách. Dost mě mrzelo, že byl pak zastrčen do pozadí. Fénixe jsem naopak neměla od začátku ráda. Byl vlezlý a namyšlený. Jeho postava nebyla ani dobrá a ani zlá. To se mi vždy líbí, alespoň to není jen černé, nebo bílé. A jeho schopnost ovládání emocí byla zlověstná. Asi nejvíce mě rozčilovala hlavní hrdinka a její přelétavost mezi oběma muži. Jednomu vyzná lásku a s druhým se vyspí. Na druhou stranu se mi líbily popisy pocitů, které má Violet v blízkosti emigrantů. Chuť jablek, vítr ve vlasech, zpěv ptáků, svrbění kůže, to vše jsem si uměla představit. Popisy andělských hodností a vysvětlování všeho kolem nich mi místy přišlo složité, jindy zase perfektně zasazené, že vám hned svitne, proč jsou věci tak, jak jsou. Konec knihy vysvětluje, co potřebujete vědět, vyvede vás z omylů a načrtne děj druhého dílu. Uzavře se tak příběh této knihy a vy můžete v klidu spát.

Mlčení se prohlubovalo, ale nakonec ho přerušil Lincoln. „Uznávám, že jsem zklamal tvou důvěru. Až přijmeš objetí a staneš se Grigori, všechna tajemství budou rázem zbytečná, Přísahám, že před tebou už nikdy nic nezatajím.“ (str. 178)

Děkuji nakladatelství Práh za poskytnutí recenzního výtisku!! 

Autoři obrázků: Sakimichan a Kejablank

PŘÍRŮSTKY: Srpen 2014

Tak jsem tady zase s dalšími knihami. Opět jsem něco nakoupila v levných knihách u nás v Krnově a pak je zbytek z bazaru. Tentokrát jsem i poprvé zkusila výměnu knih, takže i z tohoto soudku se tady něco najde. No jdeme na ty krásky ne? :)

Celkem je to 17 krásných knih!! Měla jsem jich i více, ale ne takové drahé :D.

Začnu asi tím, čím bych se chtěla nejvíce pochlubit, protože jak já říkám, kdo jiný ti rozumí, jak knihomol. Nikomu jinému se pochlubit nemůžu.. nechápali by to, však to znáte. :)

Je to série Hra o trůny. První díl jsem si koupila za maturitu a teď mi došel konečně i zbytek. Zase odměna za ty dva měsíce práce na poli. :D Jen a jen pro tyto knihy jsem zatnula zuby a každý den tam chodila. (PS: Zjistila jsem, že je téměř nemožné vyfotit tyto knihy vedle sebe, aby šli vidět obaly knih i tloušťka. Než došlo k této fotce, tak jsem jich nafotila přesně 32 pokusů :D Buď jsem amatér, nebo se to nedá :D)

Pak tady mám pár kousků z levných knih. Už tak stály málo a ještě když je tam ta 50 % sleva, tak proč bych tam nezašla že?? :)

Skrytý svět Jaro se ke mně dostal, ani nevím jak. Nikdy ze začátku po knihách z Plejády nesáhnu a nakonec vždy skončí v tašce s ostatními. Nevím, jak to dělají. Ostrovy pokladů mě lákaly, protože mám ráda piráty a tak by ta kniha o ostrovech a známých pirátech mohla být zajímavá. Sto tisíc království je podle anotace stejně propracovaný svět, jako jsou Hry o trůny, to se tedy píše v anotaci, tak jsem se musela přesvědčit a navíc ta obálka ááá.

Dále jsem si splnila sen a koupila si první dva díly Mercy Thompson. Jupíí teď ještě najít ty ostatní díly za tak bezvadnou cenu v bazaru. A první díl Bratrstva mi daroval můj bratříček. Přečetl a prý mu už k ničemu není. Hmm :) Miluju ho!!

Sedmého syna mám na seznamu už dlouho, a tak jsem ho konečně koupila. Původně jsem myslela, že je to fantasy, ani nevím proč. Tady se mi trochu vymstilo, že nečtu anotace. Ale je to kniha historická a ty čtu taky, takže mi to ve finále vůbec nevadí. Poslední dopis od tvé lásky mám také na seznamu dlouho, tak doufám, že když to má tak kladné hodnocení, tak že mě to nezklame jako Hvězdy nám nepřály. Da Vinciho kód nesměl v knihovničce chybět, třetí díl mám taky, tak už jen sehnat ten první. To je historicky první moje série, kterou čtu na přeskáčku. Omylem, ne cíleně. :D Drakovu přísahu jsem počenžovala za jinou knihu o One Direction, které jsem se ráda zbavila. Netušila jsem, že je to novela ke Škole noci, ale snad to pochopím i bez přečtení původní série. A nebo mě to donutí ji přečíst, abych to pochopila.

A nakonec tady mám další knihu z bazaru Než jsem tě poznala. Opět se budu opakovat, doufám, že nebudu zklamaná. A pak tady máme dva díly Prince z temnot, které jsem také vyměnila s jinou blogerkou za knihu svou. Vypadá to slibně, tak se těším, až se k nim prokoušu.

To by bylo tento měsíc vše. Četli jste? Znáte? Chtěli byste nějakou z knih?

RECENZE: Hrej hráčem - Emma Hart

Mé hodnocení: 70 %

Braden je namyšlený svalovec, který svádí jednu holku za druhou. Ne jedna holka ho za to nemá ráda, a tak se čtyři kamarádky domluví, že by potřeboval studenou sprchu. V opileckém rauši si vymyslí plán, při kterém slušňačka Maddie Bradena okouzlí, vyspí se s ním a odkopne ho. Přesně mu vrátit to, co on dělá ostatním holkám na potkání. Chtějí, aby i on zažil zlomené srdce. Maddie je krásná holka a tak nezůstala Bradenem nepovšimnuta. Jeho kamarádi si z něj střílejí a nabádají ho, aby si s ní užil, když se mu líbí. Nakonec vymyslí plán, při kterém má Maddie do měsíce podlehnout Bradenovu kouzlu. Plán zní: Maddie se musí do Bradena zamilovat a on se pak dostane do jejích kalhotek.

 Možná, že za to může jeho arogantní výraz, když svléká holky očima, zatímco ony na něj obdivně zírají. A to už vůbec nemluvím o jeho siláckých pózách, při kterých se ke všemu staví, jako by mu to bylo jedno a on byl středobodem vesmíru. Nebo je to zkrátka pouze tím, že může mít kteroukoliv holku z kampusu, ne-li z celého státu, na niž si ukáže prstem. Nejhorší na tom všem je, že i mně se zdá dost sexy, dokonce i přesto, že je ten poslední na světě, o kterého bych stála. Zvláště když mi úplně vším připomíná to špatné, co jsem za sebou nechala doma v Brooklynu.

Kniha Hrej hráčem je správná oddechovka. Je právě tou knihou, kterou si můžeme vzít právě na deku na koupaliště, nebo k moři. Je poměrně krátká, kapitoly jsou také krátké a díky tomu se to rychle čte. Nejsou tady žádné metafory ani žádné podtexty, takže kolem vás může skákat skupina dětí a křičet na celé kolo a vy budete vědět, co čtete. Kniha je psaná z pohledu Maddie a Bradena. Já osobně mám takové typy knih ráda. Kdo hledá podobně psané knihy, tak doporučuji Hříšnou touhu od Lenky Lanczové. 

Oživuje to děj a vy víte, co se komu odehrává v hlavě.

Maddie jsem měla ráda, neměla to zrovna lehké s bratrem a tak jsem jí fandila. Braden je prostě namachrovaný pablb, ale zároveň umí být i milý a starostlivý. Trochu mi v knize vadily vulgarismy, párty a alkohol, ale to prostě k vysoké škole a vůbec k dnešní době asi patří. Mě osobně tenhle styl života nesedí a neschvaluju ho.

 „Někdo by mu už měl konečně nakopat ten jeho zadek,“ povídá. „Vždyť on by jenom chodil a klátil všechno, co mu zkříží cestu.“ „Svatba?“ zopakuje Ryan. „To ne, u takových typů potřebuješ, ať se do tebe zamilují. To je jednoduché – zamiluje se, vyspíš se s ní a máš další sexy zářez na pažbě. Není co řešit.“

Jak kniha dopadne, víme od samého začátku, ale to ničemu nevadí. Právě to je to kouzlo oddechovek. Víme to, ale je nám to jedno. Pravděpodobnost, že by takovéto dvě sázky mohly vzniknout zároveň, je sice mizivá, ale to nevadí. Napadlo mě, zajímavější by to bylo, kdyby vznikly obě zároveň, ale kdyby byl cíl někdo jiný. Aby z toho byl milostný trojúhelník, to by teprve mohlo být zajímavé. :)

Knihu doporučuji jako nenáročnou knihu plnou romantiky a přátelství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea!!

RECENZE: Hledání Aljašky - John Green

Mé hodnocení: 100 %

Jak se z hodných dětí stanou darebáci? Stačí bydlet na intru daleko od rodičů. Miles (nebo také Váleček) nepatřil na staré škole zrovna mezi oblíbence, a tak doufá, že by se to na nové škole mohlo zlomit. Přidělí mu spolubydlícího, který si říká Plukovník. Není to zrovna ten typ kamarádů, které by rodiče schválili. Kouří, pije a Válečka, který se mu snaží zavděčit stáhne s sebou. Za to opravdu dostane své první kamarády. Válečka a jeho přátelé sexy Aljašku a Takumima. Konečně se po dlouhé době cítí jako by někam patřil. Pomalu ale jistě se zakoukává do Aljašky, která je bohužel zadaná. Co se dá dělat. Takový je život. S přáteli žijí klasický studentský život, tak, jak ho dnes známe. Alkohol, nerespektování autorit a kanadské vtípky na každém kroku. Ještě ale nebyl uskutečněný ten největší vtípek, který by se zapsal do historie, a to chtějí za každou cenu změnit. Zlom v jejich životě jim ho málem překazí, ale přátelé se s tím poperou se ctí.

Když jsem se po poslední hodině prvního týdne v Culver Creeku vrátil do pokoje, naskytl se mi neuvěřitelný pohled: Malinký Plukovník bez košile se hrbil nad žehlicím prknem a žehličkou útočil na růžovou košili. Měl zpocené tělo i hruď a postrkoval žehličku po košili s takovou vervou, že funěl skoro jako doktor Hyde.„Mám rande,“ vysvětlil. „Je zle.“ Odmlčel se „Umíš –“ nádech – „žehlit?“Podíval jsem se líp na růžovou košili. Byla zmačkaná jako stařenka, co celé mládí strávila na pláži. To měl Plukovník z toho, že všechny svoje věci vždycky zmačkal a náhodně nacpal do zásuvky. „Podle mě se to prostě zapne a přimáčkne na tu košili, ne?“ pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Ani jsem nevěděl, že vůbec máme žehličku.“

Kniha začíná nadpisem 136 dní před tím. Před čím? To je otázka, která vás napadne hned na začátku knihy a tak trpělivě vyčkáváte, dokud odpočítávání neskončí na nule. Dlouho jsem si myslela, že vím, k čemu odpočítávání směřuje. Spletla jsem se. Zlom to byl pro mě nečekaný a tak jsem se zcela sžila s kluky a chtěla jsem také vědět proč, jak a co. Upínala jsem se ke konci knihy, a doufala, že se to nakonec dozvím. Posledních asi 50 stran bylo přečteno rychlostí světla. A pocit po přečtení? Spokojenost.

Váleček se mi jako hrdina tohoto příběhu líbil. Může to být kterýkoliv kluk kolem vás. Možná navenek vypadá jako hajzlík (pardon), ale ty špatné věci nedělá pro vlastní potěšení. Vlastně je jen obětí své party. Ke konci mi mírně lezl na nervy, ale opravdu jen malinko. Jeho záliba v posledních citátech mrtvých známých osobností mi přišla milá a zajímavá. To si myslím, že bylo na knize originální a mě bavilo to číst. Tím byl pro mě Váleček sympatický. Už jen tím, že rád četl a měl zálibu, kterou nikdo jiný nemá.

Plukovník spolubydlící Válečka byl takový malý protiva, kterému se nesmí odporovat. A přitom přítel, o kterého se člověk může opřít. Na začátku knihy jsem čekala, co z něj vyleze. A stala se z něj opravdu příjemná postava. Tím nemyslím příjemná ve svém jednání. Ale má prostě svůj charakter, který mi nebyl protivný. Byl vtipný a otravný zároveň.

O Takumimovi toho moc říci asi nedokážu. Neoblíbila jsem si ho, a i když patří do party, tak jsem o něm ani nevěděla, že tam je. Ničím mě neoslovil.

„Já chápu, že se tě na to asi ptá každý, ale proč Aljaška?“ zeptal jsem se. Zrovna se mi vrátil opravený test z algebry a přetékal jsem obdivem, protože jsem to díky Aljaščině nalejvárně vytáhl na B plus. Seděli jsem spolu sami v klubovně a koukali na MTV; byla sobota a depresivně zataženo. Místnost byla zařízená pohovkami, které tady nechali minulí studenti Culver Creeku, a bylo to tu cítit prachem a plísní – a možná taky proto tu nikdy nikdo nebyl. Aljaška se napila Mountain Dew a vzala mě za ruce. „Každý se na to vždycky zeptá. Totiž moje máma byla tak trochu hipík, když jsem byla malá. Nosila takový ty obří svetry, co si sama pletla, hodně kouřila trávu a tak. A táta byl takový ten klasický republikánský typ, takže když jsem se narodila, máma mě chtěla pojmenovat Fontána Harmonie Youngová, kdežto táta Mary Frances Youngová.“ Při řeči pokyvovala hlavou do rytmu s hudbou z MTV, i když ta písnička byla taková ta prefabrikovaná popová balada, o kterých prohlašovala, že je nesnáší.„Takže mě nepojmenovali ani Harmonie, ani Mary a dohodli se, že nechají vybrat mě. Když jsem byla malá, říkali mi Mary. Tedy samozřejmě mi říkali pusinko a miláčku a všelijak, ale do školních formulářů a tak psali Mary Youngová. A pak jsem k sedmým narozeninám dostala jako dárek, že si smím sama vybrat jméno. Dobrý, ne? Tak jsem celý odpoledne prohlížela tátův globus a hledala nějaký dobrý jméno. Nejdřív jsem si vybrala Čad, podle tý země v Africe. Ale táta řekl, že to je klučičí jméno, a tak jsem si pak našla Aljašku.“

A Aljaška? Náladová, no na zabití, jak bych řekla. Veselá, někdy zuřivá, holka pro každou špatnost. No nevím, co na ní viděl. Sympatická mi moc nebyla, ale ani nemůžu říct, že bych ji neměla ráda. Takže z ní mám pocity asi stejné, jako sami kluci.

Kniha jako celek se mi velmi líbila a zařadila se na celkem nepříliš dlouhém seznamu knih, která bych si přečetla ještě jednou. Za mě 100 %. Má své chyby a mouchy, ale i kdybyste chtěli, tak je právě teď nedokážu vyjmenovat. Téma knihy je aktuální a tím si mě získalo. Ty opíjející se partičky, které si myslí, že mohou všechno, vidíme dennodenně. Líbí se mi poukázání na to, jak může jedna partička změnit normálního hodného kluka. A přitom časem jsem o tom už nepřemýšlela jako o tom, že by dělal něco špatně. Pořád jsem neschvalovala kouření a pití alkoholu, ale po zjištění, že ti kamarádi nejsou špatní, to šlo někam do pozadí. Jsou to lidé, se kterými byste rádi také odvázali, ale nemáte na to dost odvahy, protože nechcete problémy. Asi tak by je popsala.

Oproti Hvězdám, které se mi nelíbily, jsou tyto postavy normální. Tedy pro mne. Nemluví přemoudřele a nefilozofují, tedy né moc. Uf. Nakonec jsem ráda, že jsem Greenovi dala druhou šanci, a i přes odrazování od přečtení jsem knihu přečetla. Milé čtení, u kterého se pobavíte, ale i rozesmutníte. Slzy netekly ani u této knihy, ale konečně jsem se zasmála. A některé věty, nebo výroky se mi opravdu hodně líbily a zapsaly se mi do paměti. Až teď při psaní recenze mi došlo, že se vlastně skoro celý děj odehrával na kolejích. A přitom nebyla chvilka, která by mi přišla nudná. O škole je psáno úplné minimum. Příjemná změna, tedy nepočítám hodiny náboženství, ty jsou popsány celé. Asi pan Green potřeboval místo v ději, kam by napasoval ty své zajímavé a dost čtenáři obdivované jak tomu říkám filozofické myšlenky. Nebylo to nijak přehnané, tak mi to nevadilo.

V pátek, po překvapivě úspěšné zkoušce z algebry, kterou jsem ukončil první sérii zkoušek v Culver Creeku, jsem si sbalil oblečení („Styl newyorský trendy,“ instruoval mě Plukovník. „Černá barva, spíš sportovní. Pohodlný a teplý.“) a spacák do batohu, vyzvedli jsme Takumiho v jeho pokoji a došli k Orlovu domu. Orel měl na sobě totéž, co nosí úplně pořád, a mě napadlo, jestli má doma třicet stejných bílých košil a třicet stejných černých kravat. Představil jsem si ho, jak ráno vstane a uvažuje: Hmm…, hmm…, co takhle bílou košili a černou kravatu? Jestli jsem někdy viděl chlápka, kterýby potřeboval manželku, byl to on.

Metafor a skrytých významů tady také nalezneme mnoho, pokud budeme hledat. Mně stačí, že jsem si přečetla příběh, který mi rychle ubíhal a měl příjemné postavy a i děj. Nic víc v tom nehledám.

Četli jste? Chystáte se číst? Podělte se o svůj názor. :)

Doporučuji, abyste se nedívali na klíčová slova. Dávám si tam opravdu takové, abych si při jejich přečtení vybavila děj, když už píšu ty recenze bez spoilerů.

RECENZE: Hvězdy nám nepřály - John Green

Mé hodnocení: 30 %

Hvězdy nám nepřály, no.. tak jsem knihu právě dočetla. Tentokrát napíšu recenzi hned po přečtení, abych dokázala přesně říct, co mi na ní vadí.

Hazel je 16 let a trpí rakovinou. S myšlenkami na smrt není její život zrovna nejšťastnější. Těžce nese bolest jejích rodičů, kteří neví, kdy o dceru přijdou. A tak z toho má deprese, kdo by se jí divil. Její starostlivá matka to nechce nechat jen tak a tak ji přinutí chodit na sezení do místního kostela, kde se scházejí lidé postižení rakovinou. A tam Hazel potká Augusta, který už se z rakoviny vyléčil. Jiskra přeskočí a tak tady máme pár set stran o lásce a rakovině. S rakovinou to máme tak, buď léky zabírají a chvilku je klid, nebo se něco pokazí a je špatně. A tak se ocitáme na horské dráze, kdy jednou jedeme s hrdiny nahoru a jindy zase dolů.

Kniha poukazuje na radost z maličkostí a za to je těch 30 %. Ale nemůžu vůbec říct, že by se mi kniha líbila. Postavy vůbec nesmýšlejí ani nekonají na svůj věk. Tolik filozofování, že jsem mu ani já ve svých 20 letech nerozuměla, tak to mě hodně zaráželo. Když se mi vybaví můj bráška, který bude mít 17 roků teď v říjnu, tak si neumím představit, že by z něj takové myšlenky padaly. Jeho zajímají jen hry, anime seriály a nejnovější technické vymoženosti. Ty slova, které postavy používají, jsem v životě nepoužila a neznám nikoho, kdo by takhle mluvil. Vlastně ano, znám jednu osobu, která se snaží mluvit opravdu hodně spisovně a chytře, ale všem je jen pro smích, protože mezi ostatní nezapadá a vypadá to opravdu hodně divně a důležitě. Objevilo se tam dost věcí z mých hodin filozofie, které jsme okrajově měli na střední. Když vám řeknu, že jsem u pyramidy potřeb a u Achilla a želvy počítala minuty do konce hodiny, tak jak mě asi mohla kniha bavit. A to ještě byly věci, které jsem z té filozofie pochopila, zbytek byla jen snůška vět, které nikomu ve třídě nedávaly smysl. A tak na mě působila i kniha. Polovina mi nedávala smysl. Kdyby tam tyto věci nebyly, tak mé hodnocení by bylo asi vyšší.

Dále mi vadil August, úplně vším, co dělal. Ať už pořád dokola žužlal tu cigaretu, nebo měl šibeniční humor. Nevím, která část, nebo části měly být vtipné, ale já se ani nepousmála u žádné z nich. Promiňte, ale jestli se 

August posmívá svému příteli, který přišel o obě oči příčinou rakoviny, že oslepl při pohledu na jeho krásu, tak to pro mě není humor. Vím, že to nemyslel zle, ale takový typ humoru se mi opravdu příčí. Mám mnohem raději humor Kateřiny Petrusové. A jejich velká láska? Kde byla? Kromě jednoho velkého gesta jsem si nevšimla nějaké nehynoucí lásky mezi touto dvojicí. Hmm, humor ne, láska taky nic moc, co si dále mám z knihy vzít?

Hazel u mě dopadla o trochu lépe. Snažila se radovat z maličkostí, milovala svou rodinu a nechtěla pro ni být přítěží. Tak a teď jsem se dostala k největšímu problému. Pokud je Hazel tak strašně inteligentní na svůj věk, tak proč chce tak moc zjistit konec nějaké obyčejné knihy. Ještě bych pochopila, kdyby chtěla vědět, jak to dopadne s postavami, ale jak dopadne křeček? Je tím úplně posedlá, ano pokud má šestnáct, tak proč by nemohla mít takové přání a letět za ním i několik set kilometrů. Ale pokud je tak inteligentní, jak to autor celou knihu ukazuje, tak by to po pár pokusech vzdala.

„Takže nebudeme dělat nic?“„Budeme pokračovat v léčbě jako doposud,“ řekla doktorkaMaria, „ale musíme udělat něco, aby se edém dál nezvětšoval.“Kdovíproč se mi dělalo špatně, jako bych měla začít zvracet. „Tarakovina nezmizí, Hazel. Ale už jsem viděla lidi, kteří s takovouvelikostí nádoru žili velice dlouho.“ (Nezeptala jsem se, co toznamená „velice dlouho“. Tuhle chybu jsem už jednou udělala.) „Jávím, že teď, těsně po návratu z nemocnice, ti to tak nepřipadá, ale tatekutina je aspoň prozatím zvládnutelná.“„A nešlo by udělat transplantaci plic nebo tak?“ zeptala jsem se.Doktorka Maria stiskla rty, až skoro zmizely. „Obávám se, Hazel,že ty bys nebyla právě silná kandidátka na transplantaci.“Nevysvětlila proč, ale bylo mi to jasné: nemělo cenu plýtvatpoužitelnými plícemi na beznadějný případ. Kývla jsem a pokoušelajsem se nebrat si tu poznámku moc k srdci. Táta se trochu rozbrečel. (str. 77)

Jedinou sympatickou postavou mi byla asistentka toho hrozného spisovatele. Která se oběma nemocným snažila pomoct a umožnit setkání s jejich idolem.

No za mě, nic moc. Znovu bych ji nečetla. Ale jsou tady i horší adepti, u kterých opravdu lituju, že jsem u nich strávila ten čas. Oproti této knize si myslím, že je mnohem lepší kniha Vlk samotář RECENZE ZDE – příběh o otci, který se naboural a zůstal v kómatu a jeho děti rozhodují, jestli doufat v uzdravení, nebo ho z přístrojů odpojit. A co je správnější a lidštější řešení. V porovnání s Hvězdy nám nepřály opravdu dobrá kniha. Tady mi i ta slza ukápla. Nebo doporučuji film Poslední prázdniny. To je vtipná komedie o nádoru na mozku, a o tom, že se má každý den užívat, jako by to byl váš poslední. Vřele doporučuji. Můj nejoblíbenější film!! 

No nic Johne, třeba příště. Ještě ti dám šanci u Hledání Aljašky. :) ;)

RECENZE: Viking - Edison Marshall

„Řekl jsem, že jsem za ten meč směnil svou levou ruku, takže bys ji mohla vytáhnout ze svého váčku a hodit jí do řeky.“ „Ale já už ji nemám, Ojíří,“ odpověděla. „Co jsi s ní udělala ty čarodějnice?“ „Dala jsem ji Aellovi, než šel spát, abych ten obchod potvrdila.“ „Jak bys mu ji mohla dát? On by si ji přece nevzal. Jak to myslíš?“ Přivřela trochu víčka a v očích jako by se jí zajiskřilo. Býval bych přísahal, že lehce zvedla koutky svých dlouhých rtů. „Nebylo nijak těžké ho přimět, aby ji snědl, protože nevěděl, co to je. A dívat se na něj, když si stěžoval, jak je slaná a tuhá, opravdu stačilo, aby se ta malá černovlasá dívka v nebi smíchy popadala za břicho.“ (str. 355,356)

V zemi věčné zimy, kraji kde žijí mroži, žijí také Vikingové. V přístavu ukrytá v mlze, je zakotvena Dračí loď čekající na drancování Anglie. Válečníci brousí sekery a kroutí kníry a mladý hoch obtěžkaný otrockým kruhem kolem krku se za nimi zasněně dívá. A právě tento hoch, který se otrokem už narodil, má veliké sny. Prozatím mu stačí, když bude moci tajně cvičit svého sokola. Už jen to je důvod k nezoufání nad svým

otrockým životem. Radost z jejich malého tajemství nevydrží dlouho. Vikingové dělají čest svému jménu. Zachovají se přesně tak, jak bychom čekali. Krutě a nemilosrdně. Jak se říká, žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán a tak je Ojíří odsouzen ke kruté a pomalé smrti. Intriky nejsou výsadou jen G. R. Martina. I mezi Vikingy se najdou tací, kteří sledují své vlastní zájmy a cíle. A tak se Ojíří stane svobodným člověkem a skončí v družině anglického padlého vévody žijícího v jejich vesnici. Myslíte se, že už bude mladý muž v bezpečí a nebude muset bojovat o život, možná by tomu tak bylo, ale to by ho nesměl nenávidět sám náčelník Vikingů a jeho syn. Ojíří se chce pomstit za křivdy staré, ale i nové, a tak unese cenou zajatkyni a vydá se s ní na dlouhou cestu zpět do Anglie, kde ji čeká její snoubenec a Ojířího možná lepší budoucnost.

Naší jedinou kořistí bylo ohnivě zbarvené ovoce, nazývané pomeranče, a žlutý druh, řečený citrony, které jsme si natrhali, ještě než boj začal. I tak nám pomohly otupit osten naší porážky a ztráty téměř stovky našich druhů, i když způsobem, který by naši nepřátelé sotva pochopili. Jeden Viking za druhým přesvědčoval jiného, aby se zakousl do pomeranče. Když zjistili, jak je sladký, bylo už snadné ho přimět, aby si kousl ještě větší kus citronu. Všichni jsme přitom zachovali kamennou tvář a každý, kdo si kousl, ještě zamlaskal, aby se jich nachytalo co nejvíc, než ten žert přestane zabírat. (str. 287)

Kniha nebyla obyčejným historickým románem. Tolik metafor jsem v jiné knize snad ještě neviděla. Je to možná náročnější na čtení, než čtenář pochopí, co je vlastně myšleno, ale na druhou stranu jsem neviděla jediný popis moře nebo plutí lodě, který by byl stejný. A to se odehrává téměř celá kniha na moři. Kniha je velice ovlivněna náboženstvím, což může někomu vadit, ale bez toho by to nebylo ono. Vikingové byli a i v této knize jsou velice ovlivněni svými bohy, jako je Ódin nebo Thór. Jsou to chlapi jako hora, ale jejich činy podléhají zákonům a strachu právě z těchto bohů. Dost se tady řeší otázka, který z bohů je silnější křesťanský bůh, nebo bozi Vikingů? A kterých se vlastně bát? Čekejte spoustu masakrů, vypalování vesnic, ale i odvahy a lásky. Silně nedoporučuji číst knihu před spaním, protože jak se vám zavírají oči, tak ani nepochopíte, o čem čtete. Pokud vás omrzel styl knih, které jsou psány pořád stále stejně, tak je Viking právě pro vás. Kniha je napsána výjimečně a zaslouží si vaši pozornost. Pokud jste milovníci historie a knih, tak je kniha právě pro vás.

MÉ HODNOCENÍ: 70 %

„Tvé srdce pukne jako ořech dávno předtím.“ „Co tím chceš říct, ty šikmooká čarodějnice?“ „Jak ti to mám říct? Chytil jsi ženu v sokolí podobě, a na tvůj povel zasadila devět ran Ragnarovu synovi. Připojila svého ducha k tvému, a příliv, který tě měl utopit, se obrátil. Zabil jsi Ragnarova bratra, ukradl jsi královskou nevěstu, a když přišel čas, zabil jsi Ragnara a vyspal ses s vílou s černou kadeří do čela; a teď ti kouzelná rybka ukazuje Labutí cestu k Polárce. Jakou cenu za to zaplatíš?“ „Už jsem zaplatil svou levou rukou, ty žlutá čubko z pekel!“ (str. 312)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Alpress!!

RECENZE: Železný král - Julia Kagawa

Meghan je obyčejná šestnáctiletá holka. Ve škole není zrovna nejoblíbenější, to by musela být roztleskávačka a ne doma chovat prasata. No co, hlavně že má celý život dobrého přítele. Trápí ji obyčejné problémy, jako že rodiče zapomenou na narozeniny, nebo že by chtěla řidičské oprávnění. V den jejich narozenin se však stane něco hrozného. Jejího malého brášku někdo unesl a podstrčil místo něj trola na vlas podobného. Meghan se dozvídá, že její přítel není vůbec ten, za koho ho celý život měla. Je to její ochránce, kterého jí přidělil král Oberon. Ano, ten Oberon král elfů. A tak Meghan zjistí, že ani ona není obyčejná holka, je napůl fae, tedy víla. Vydá se do země všech elfů, skřítků, trolů a spousty dalších potvor, aby našla uneseného bratra. Rozhodně to nemá jednoduché, i když ji Puk pomáhá, tak je tam opravdu dost potvor, které by ji rády zabily. Krom toho o Meghan stojí i oba královské ferijské dvory. A to není jediný problém. Nevíra lidí je mnohem ale mnohem horší.

"A co Robbie..tedy..myslím Puk?"Zeptala jsem se, aniž jsem věděla, proč se mi právě teď v hlavě vynořila tahle otázka. "Jak se dokázal držet tak blízko mě, chodit do školy a tak dál, se vším tím kovem kolem?" Grimaklin zazíval. "Robin Goodfellow je velmi starý férij," řekl a ve mně se všechno vzpíralo brát Puka takhle. "A nejen to, byla o něm napsána řada balad, básní a příběhů, takže je prakticky nesmrtelný, dokud se na ty věci nezapomene. Nedá se říci, že je vůči technice a technickému pokroku imunní - to zdaleka ne. Puk je silný, ale ani on nedokáže vzdorovat všem vlivům." "Zabilo ho to?" "Pomalu a za dlouho." Grimaklin se na mě zadíval vážným pohledem.  "Kdesikdys umírá, človeče. Každé desetiletí se zmenšuje. Příliš mnoho pokroku, příliš mnoho techniky. Smrtelníci ztrácejí víru v cokoliv jiného. (str. 187)

Meghan je pro mě opravdu hodně sympatickou hrdinkou. Rozhodně není holka typu, nech mě já všechno sama! Potřebuje pomoc, a když jí nemá, tak ji většinou někdo chytí. Rozhodně se mi to líbilo, řeknou ji, utíkej a ona paralyzovaná strachem stojí a tak ji samozřejmě chytí. To se mi na ní opravdu moc líbí. Není to hrdinka, kterou byste si snadno spletli se Schwarzeneggerem. Je to opravdu obyčejná holka, jako vy, nebo jako já.

Puk je takový rošťák, to slovo se mi hrozně líbí a naprosto ho vystihuje. Rád dělá naschvály, vše bere s humorem i souboj na život a na smrt. Ale na druhou stranu je jako vaše matka, která vám pořád stojí za zády a říká, co je správné. Pak je jednoduché zamilovat si prince Ashe, i když je to záporák.

Oproti němu je Ash princ zimního dvoru přesný opak. Nemluvící, vážný, smrtelně nebezpečný. A taky přitažlivý, jak jinak. Záporáci a špatní kluci budou vždycky holky přitahovat.

Kocour Grimaklin sice celou dobu Meghan pomáhá, ale že by z toho měl radost, se říci nedá. A přesto ho budete mít rádi, i přes jeho ironické poznámky a jeho nafoukané chování.

Kniha mě chytila hned od začátku. Ano, byly tam místa, že se mi to nečetlo zrovna nejlépe, ale i místa, které jsem přímo hltala. Těch potvůrek je tam na můj vkus až moc, ale i tak se mi kniha líbila. Údajné podobnosti s jinými příběhy nebudu řešit, protože jsem ty ostatní knihy nečetla, takže jsem měla zážitek z knihy naprosto ničím nezkažený. Neznám ani Alenku v říši divů a ani Sen noci svatojánské. Narnii tam mohli čtenáři vidět pouze v průchodu skříní, ale co.. Mě to ani nenapadlo. Nápad se mi líbil, a ač jsem některé podrobnosti o Fae věděla, třeba z knih Patricie Briggs, tak i přes to mě kniha měla stále čím překvapovat. Například byly použity potvůrky, které jsou z cizích bájí a pověstí a dole pod čarou bylo vysvětleno, o koho jde. Těchto poznámek tam pár je, a mně se to hrozně moc líbilo, zase jsem byla o něco chytřejší. Nedokázala jsem předem odhadnout, co by se mohlo pokazit, nebo co se bude v následující kapitole odehrávat a to je vždy skvělé. Akce v každé kapitole.

Mám ještě druhý díl, tak se jdu do něj pustit, protože nemám ráda otevřené konce, tak se zatím mějte.

RECENZE: Kainovo dědictví - Charlotte Lyne

Anglie, konec 13. století

Historický román spisovatelky Charlotte Lyne vyšel v roce 2013 v nakladatelství Brána.

Na hradě Carisbrooke žili kromě lordů, služebnictva a dalších i tři děti. Měly spokojený život, než se rozbil na malé střípky při přepadení hradu. Jeden hoch byl zabit, druhý zmizel beze stopy a dívka byla unesena.

V příběhu se objevujeme o několik let později. Sledujeme životy a osudy hned několika postav. To vše z jejich pohledu, který je přehledně rozdělen do kapitol označených symboly. Pro každou postavu jeden.

Nejvýznamnější postavou je Amicie, žije sama v malém domku pod ochranou mnichů. Možná by tak žila stále, kdyby se v kraji neobjevil výběrčí daní Mathew. Toho neznámí muži přepadnou a zasadí mu hned několik bodných ran. Jen zázrakem se živý dostane k Amicii, která má léčitelské znalosti a tak ho může léčit. Mniši po útoku na Mathewa vidí, že už u nich Amicia nemůže zůstat. Je pro zemi mnohem důležitější, než by se mohlo zdát. A tak pro její bezpečí ji vyšlou i s vyléčeným Mathewem na dalekou cestu. Amicia se bránila, nechtěla opustit svůj domov a už vůbec nechtěla být v blízkosti Mathewa, který v ní vyvolával neznámý strach a střípky vzpomínek. Nechtěla být v blízkosti jeho ohyzdného sluhy, bývalé hloupoučké prostitutky a psa, který bezdůvodně útočí na lidi. Kdo by se jí divil. Bohužel nemá na vybranou. 

Během jejich putování se nevyhnou léčkám a nástrahám. Je tady spoustu mocných, kteří tahají za nitky a tak nikdy neví, kdo je s nimi a kdo proti nim. Nemohou utéct ani před rozvíjející se náklonosti k sobě navzájem a žárlivosti Magdalény, která svého pána bezmezně miluje.

Kromě této hlavní dějové linie se odvíjí druhá, která sleduje osudy židovské rodiny, která prchá před nenávistí a vojáky samotného krále. Může se zdát, že to nemá s hlavní postavou nic společného, ale zdání klame. Všechny příběhy se nakonec vysvětlí a ukáže se, že všechny postavy v knize toho mají více společného, než se zdálo. Tímto kniha připomíná detektivku, kdy se rozuzlení dozvíme až na konci.

Pro mě kniha byla zpočátku zmatená, nechápala jsem, kdo je kdo a o čem to spolu mluví. Měla jsem nutkání knihu odložit. Naštěstí jsem neměla na dovolené žádnou náhradní a tak jsem četla dál a nezklamala jsem se. Sice jsem pořád nechápala souvislosti, ale už se děj odehrával dál a tak nebylo proč přemýšlet nad začátkem knihy. Naštěstí kniha pomalým tempem míří na vrchol, kde nás čeká konečné rozuzlení a tam pochopíte začátek knihy a některé pasáže, které jste nechápali během čtení. A o to autorce šlo, takže i když mě to opravdu zlobilo, tak dosáhla přesně toho, co chtěla.

Kainovo dědictví je milá, nenáročná kniha o boji pro úrodnou půdu a jeden malý nedobytný hrad. Jak to tak bývá tak v boji o majetek se nikdo neštítí ničeho. Opět se dozvíme něco více o nenávisti vůči židům i ve středověku.  Postavy jsou sympatické, jak pan Mathew, který je sice bručoun, ale má pro to své důvody, nebo Magdaléna, která je tak hloupoučká a tak oddaná, až je vám ji líto. S rozdělením kapitol podle postav jsem byla spokojená, vždy je to lepší, protože pochopíte lépe jednání postav. 

Děkuji nakladatelství Brána za poskytnutí recenzního výtisku.

TAG: VLČÍ VYTÍ

Jsem milovník vlků a nebudu dělat, že ne. Přečetla jsem o nich už dost knih a chci udělat re-reading, plus k tomu přidat ten zbytek knih, které jsem zatím přečíst nestihla. V mém profilu na databáziknih v sekci Chci si přečíst jsem měla opravdu hodně knih o vlcích a vlkodlacích a tak jsem si vypsala seznam. Rozhodně na každou přečtenou knihu napíšu recenzi a označím ji tímto tagem, aby se lépe hledala.

O co tedy jde. Mám tady 42 knih. Buď přímo o vlcíh a jejich životě, nebo se v knize vlci vyskytují a potom mé nejoblíbenější vlkodlačí série. Nebudu nikomu bránit, aby se ke mě připojil. Naopak ráda si s kýmkoliv popovídám o kterékoliv knize. Znáte i jiné knihy? Napište mi, ráda je do seznamu doplním. Hurá na vlky!!

Bílý tesák - Jack London
Vlčák Kazan - James Oliver Curwood
Vlk samotář - J. Picoult
Dar vlka - A. Rice
Vlci u dveří - J. Dutcher
Alfa a Omega - Patricie Briggs
Mercedes Thompson - Patricie Briggs
Smrtící polibek - A. Moss
Na stříbrné cestě - A. Moss
Nedělejte poplach - F. Mowat
Kroniky Hagena von Stein - André Wiesler
Vlčice - Z. Žemlička
Série Smečka - A. R. Cremer
Zimní měsíc - T. Heitmann
Série Vlci z Mercy Falls - M. Stievater
Série Moira - Henri Loevenbruck
Série Ritus - Markus Heitz
Vlčí srdce - W. Hohlbein
Sivá vlčice - J. Holeček
Osamělá vlčice - J. Holeček
Vlk - S. Ellis
Vlčí princezna - Cathryn Constable
Série Vlčí pramen - N. L. Holder
Vlci - N. Evans
Jantarové oči - Jaroslav Monte Kvasnica
Zvlčení - Antonín Bajaja
Vlčí stopou - Richard Sobotka
Přežít s vlky - Misha Defonseca
Série Moonlight - Nancy Gideon
Krajina s vlky: Rapsodie šedých stínů - Jaroslav Monte Kvasnica
Jaké je to být vlkem - Anne Ménatory
Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu - Jaroslav Monte Kvasnica
Arktický vlk - deset let se smečkou - L. David Mech
Poslední vlkodlak - Glen Duncan
Řád vlkodlaků - S. Ruthenbeck
Vlčice - J. V. Hamme
Čas vlků - W. Horwood
Krvavé brány - Markus Heitz
Volání úplňku - Keri Arthur
Znamení vlka - M. T. Majar Totem vlka - Ťiang Žung Syn pekel - M. Burdová

RECENZE: To nejlepší z nás - Nicholas Sparks

Huráá, jdu slavit, po roce jsem zase přečetla jednu knihu na čtečce. Vybrala jsem si Nicholase Sparkse, protože mám ráda film Zápisník jedné lásky a no prostě, víte, no.. nemá se kniha posuzovat podle obalu, ale ta obálka mě prostě zaujala.

Příběh se odehrává v malém městečku, které ovládá násilnická rodina Coleových. Jejich početný klan se neštítí opravdu ničeho, bijí své manželky, kdekoho, kdo by se chtěl nad ně povyšovat, zmlátí a nebojí se ani vraždit. Není divu, že se jich bojí i sám šerif. Z této rodiny pochází Dawson tichý mladý muž, který touží po tom, odtrhnout se od rodiny a žít si svůj klidný život bez zločinu. Dawson ve škole potká Amandu, krásnou dívku z vyšší vrstvy. A jak tomu tak bývá, opaky se přitahují. A tak se do sebe bláznivě zamilují. Proti tomu je slabší odvar Emily Gilmorové, matka Amandy rozhodně proti. Buď se rozejdou, nebo ať jde Amanda žít na vlastní pěst. Dawson Amandu miluje tak moc, že se raději rozhodne ukončit vztah, aby Amanda šla na vysokou školu a on jí tím, že ji miluje, neublížil.

Po mnoha letech je Dawson pořád sám. Amanda na rozdíl od něj má velkou rodinu, i když ne právě šťastné manželství. Po letech odloučení se schází na pohřbu společného přítele a otevírají znovu otázku, co by bylo, kdyby se tehdy nerozešli. Amanda balancuje mezi rozhodnutím zůstat se svou láskou, nebo tím, že zůstane doma a neublíží tak dětem. Příběh plný krásných osamělých zákoutí, starých i nových citů, příběh o toleranci, bolesti a důvěře.

Tato kniha se mi líbila, i když tam byly místa, kde mě moc nebavila. Dawsona jsem si zamilovala a chci ho domů. Ta jeho mafiánská rodina mi přišla trošku nereálná, ale to mi nevadilo, zase tak moc se tam nevyskytuje. Poslední kapitoly a konec knihy jsem uhodla, ale to nic nezměnilo na tom, že by to nebylo dobré. I tak jsem se těšila na poslední stranu, jak to vlastně skončí. A Amandě jsem přála, aby se to udobřilo mezi ní a jejím manželem. Trochu nelogické u romantické knihy přát lásku někomu jinému, než hlavním dvěma hrdinům. Opět a znovu jsem se přesvědčila, že Nicholas Sparks umí psát pěkné pohodové knihy pro deštivé dny, nebo přestávky v práci.